Po přeslici XXVI. Morituri te salutant

Ráno bylo minus dvanáct, přes den minus míň. Od hory Žalý se k nám dralo slunce. Večer zalily nebe červánky. Ráno byla zase vymetená obloha. Až na víkend se počasí zkazilo, no co!

Vloni touhle dobou jsme tady, na Benecku, volili v druhém kole prezidenta. Dlouho předtím kolovaly naší zimní horskou partou mejly o potřebě zařídit si voličský průkaz. A opravdu jsme ho všichni na chalupě u Fantíků měli.

Ten páteční večer jsme slavnostně kráčeli zledovatělou cestou dolů do místní školy. Míjeli jsme skupiny těch, kteří tu taky byli na dovolené a zrovna šli od uren. Už jen ta účast nás blažila. Byli jsme rozjaření. Měli jsme za to, doufali jsme, že lidé zvolí změnu.

Vždyť už v prvním prezidentském období Miloše Zemana se stále víc ukazovalo, že truc a naschvály budou hlavní motivací jeho činů, které se stále míň daly nazvat státnickými. A přitom se zpočátku zdálo, že se nad své zášti povznese; líbil se mi jeho první prezidentský projev, kde s nikým neúčtoval, a taky fakt, že na Hradě ihned po svém zvolení vyvěsil vlajku Evropské unie. Jenže pak už to byla – a je – stále větší bída.

Před vchodem jsme se u české vlajky hromadně vyfotili. Chtěli jsme mít památku na okamžik změny k lepšímu. Hlučeli jsme, protože s námi byla spousta malých dětí; náš každoroční zimní horský týden se léty změnil z rodičovského na babičko-dědečkovské starání.