Po přeslici XXVI. Morituri te salutant

Kultura

Čtvrtý týden v lednu nemá na českých horách chybu. Už několik let v řadě to funguje: je opravdová zima. Kolikrát bylo předtím i potom teplo a ošklivo, ale tenhle týden to vždycky klaplo. Nasněžilo a začalo mrznout. Tak ohromné čepice sněhu na střechách chalup a obří sněhové bariéry na krajích cest nepamatuju. Letos nám na Benecku svítilo slunce. Ať jsme jezdili na lyžích, anebo běhali na běžkách, sníh se kolem nás třpytil ve slunečních paprscích.

Audio
verze

Ráno bylo minus dvanáct, přes den minus míň. Od hory Žalý se k nám dralo slunce. Večer zalily nebe červánky. Ráno byla zase vymetená obloha. Až na víkend se počasí zkazilo, no co!

Vloni touhle dobou jsme tady, na Benecku, volili v druhém kole prezidenta. Dlouho předtím kolovaly naší zimní horskou partou mejly o potřebě zařídit si voličský průkaz. A opravdu jsme ho všichni na chalupě u Fantíků měli.

Ten páteční večer jsme slavnostně kráčeli zledovatělou cestou dolů do místní školy. Míjeli jsme skupiny těch, kteří tu taky byli na dovolené a zrovna šli od uren. Už jen ta účast nás blažila. Byli jsme rozjaření. Měli jsme za to, doufali jsme, že lidé zvolí změnu.

Vždyť už v prvním prezidentském období Miloše Zemana se stále víc ukazovalo, že truc a naschvály budou hlavní motivací jeho činů, které se stále míň daly nazvat státnickými. A přitom se zpočátku zdálo, že se nad své zášti povznese; líbil se mi jeho první prezidentský projev, kde s nikým neúčtoval, a taky fakt, že na Hradě ihned po svém zvolení vyvěsil vlajku Evropské unie. Jenže pak už to byla – a je – stále větší bída.   

Před vchodem jsme se u české vlajky hromadně vyfotili. Chtěli jsme mít památku na okamžik změny k lepšímu. Hlučeli jsme, protože s námi byla spousta malých dětí; náš každoroční zimní horský týden se léty změnil z rodičovského na babičko-dědečkovské starání.

 

Zvesela jsme vstoupili do volební místnosti. Hned tam bylo plno. Než si nás komise postupně zapsala, prohrabali jsme odpadkové koše s vyhozenými, protože nepoužitými volebními lístky. Až na pár výjimek tam byl Miloš Zeman. Radovali jsme se jako puberťáci na školním výcviku, které na chvíli pustili z dohledu.

Nikoho z volební komise místních občanů jsme radostí nenakazili. Naopak. Nikdo – teď opravdu ani trochu nepřeháním – se na nás ani neusmál. Všichni – teď přeháním jen trochu – se na nás dívali naštvaně, s despektem. Přitom jsme jim dělali na sjezdovce i v přilehlých bufetech a hospodách celý týden kšeft! (A oni nám ty sjezdovky každý den krásně upravovali a v bufetech a hospodách měli výborné borůvkové knedlíky!)

Myslím, že nás, rozveselené namyšlené pitomé Pražáky (byla nás sice půlka z venkova za Prahou, ale to byl detail), v tu chvíli, kdy museli ve škole v pátek a sobotu trčet, a my se tam producírovali s volebními průkazy, nesnášeli. Pražská kavárna byl už při první přímé volbě prezidenta výraz hnusu, který Miloš Zeman zavedl a co chvíli aktivně přiživoval. Pražáky, kteří ho za prezidenta nezvolili, veřejně pohrdal. Účinně pracoval na tom, aby venkov Pražáky pohrdal taky. Nakonec, vždycky to tak bylo, nezávisle na politické situaci a stávajícím režimu, ale od Zemana to byl chytrý a jednoduchý tah, který mu levně a účinně přivedl oddané voliče.

My jsme si naši radost ze svobodných voleb nenechali zkazit. Zpátky jsme nesli jedenáct zmuchlaných Milošů Zemanů a naději, že naše země bude mít jiného prezidenta.

 

•••

Letos jsme si museli vystačit s nadšením ze sněhu, slunce, krajiny, sjezdovek, běžek a blbounů (s tvarohem nebo šlehačkou) různě na trase. Než jsme se večer sesedli ke stolu a povídali a popíjeli, vzpamatovávali jsme se z bolestí těla, nezvyklého na zátěž zimních sportů, vleže v posteli. Já si přitom četla ve výborném místním časopisu s názvem Veselý Výlet.

Vychází od roku 1992 a dává se v Krkonoších zadarmo. Rodině Klimešů, která ho píše a vydává i v němčině a polštině, na něj přispívá správa národního parku i jednotlivé obce. V časopise je spousta historických fotografií a informací o minulosti, ale i pozitivních zpráv z dneška.

V letním čísle z roku 2018 jsem se dočetla o historii horské boudy Pod Studničnou, patřící Klubu českých turistů. Provozuje ji nájemce, pan Bureš se svou ženou, která báječně vaří, ale nikdo ji nikdy neviděl. Na webových stránkách je chalupa inzerovaná jako původní horská bouda z konce 19. století. A fakt vypadá zvenku i zevnitř jako za starých časů. Sice už jsou některé pokoje vybavené vlastním sociálním zařízením, ale ty v prvním patře, co mají okna k řece Úpě, která pár metrů odtud krásně hučí, mají společné záchody i umývárny.

Dýchne tu na vás atmosféra, kterou vám nové sterilní chalupy, kde jsou sice v každém rohu staré lyže a sáně a svítí tam i na záchodě svíčky, nikdy nemůžou zprostředkovat. Když jsme tam párkrát s mužem a kamarády byli – je to dobrý start na zdolání Sněžky –, věděli jsme jen to, že to původně byla německá chalupa.

Teď jsem se dočetla o osudu jejího někdejšího vlastníka, Franze Mitlöhnera. O politiku se nezajímal. Měl truhlárnu, kde začal vyrábět fantastickou novinku – lyže. Provozoval tu i penzion – v pokojících, fungujících doteď. Uvítal, když mu říšská válečná mašinerie přidělila na pomoc děvče z Ukrajiny. Syn musel do války, manželka brzy nato zemřela, zůstal v boudě sám s poslední, ještě neprovdanou dcerou Olgou.

S Ukrajinkou odjel 10. května 1945 do Trutnova, kde chtěli společně požádat, aby mohla zůstat v chalupě. Děvče ihned sebrali Sověti. Dceru Olgu, která byla v penzionu sama, mezitím beze svědků znásilnili a zabili nejspíš příslušníci Revoluční gardy. Franz Mitlöhner ji našel v tůni Úpy. Lyže už žádné nevyrobil. Odjel transportem do ruské zóny poraženého Německa.  

 

•••

Náš poslední večer na horách hráli kamarádi na kytary. Zpívali jsme všechno možné, od trampských písní přes Matušku až po nádhernou píseň Krylovu.

Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína a šedé šmouhy kreslí do vlasů. A z hvězdných drah má šperk, co kamením se spíná, a pírka touhy z křídel Pegasů…

Nádhera střídala krásu. •

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement