Před třiceti lety jsem poslal Ivanu Blatnému (* 21. prosince 1919) dopis s řadou otázek. „Ivánku, celkem právem si pomyslíš, jak hloupé a zbytečné otázky to jsou,“ konstatoval jsem na úvod plaše, protože mi bylo dvacet čtyři let a Blatný byl pro mě jako Bůh, i když neseděl na obláčku, nýbrž v hlubokém ušáku v Edensoru v Británii, kde psal a psal…
„Nemám nic proti demokratickému socialismu,“ diktuje básník anglicky odpověď na otázku, co mu ještě po těch letech říká slovo socialismus, „ale přesto jsem spíš zastáncem osvíceného kapitalismu, který vede k svobodnému podnikání a produkuje dostatek zboží pro spokojené zákazníky.“
To nezní jako řeč šíleného poety. O chvíli později vezme Blatný pero do ruky sám a na otázku po oblíbené květině napíše už česky: „Je těžké ihned odpovědět, ale v rychlosti jsem se rozhodl pro jarní pampelišku – a vzpomínám si na večerní báseň Jana Zahradníčka, kde jeden verš je ,Již malá slunce pampelišek zhasla po trávě‘. Nazývá pampelišky ,malými slunci‘.“
Na čtvrté straně pak naši korespondenční seanci ukončí: „Největší světový básník byl snad Homér, zvláště když jeho Odysseus se navrátil do Ithaky přestrojen za žebráka. Nikdo ho nepoznal, jeho pes však ano.“
Zvláštní, jak to po letech připomíná i samotný osud Ivana Blatného. A stejně jako příběh Odysseův, i ten Blatného má happy end.
Svou nedožitou stovku slaví Básník na prosluněném Parnasu. Všechna čest!
Sdílení
