Vladimír Merta. S chladnou hlavou stárnoucího buddhisty

Ty, Vláďo, každému hned tykáš…

Ty mi taky tykej. Spusť.

Jak snášíš sezonu bez živého hraní?

Že bych vyloženě trpěl, to ne. V dobách krize si najdu práci, která je na situaci nezávislá – a tak jsem například na podzim vydal knihu, Popelnicový román.

Věříš vůbec, že se koncertů ještě dočkáš?

Vždyť mladí posluchači stejně říkají muzikantům mého typu old farts, jsme pro ně staré prdy, co jenom zbytečně zabírají místo na pódiu i v médiích… Mojí výhodou je, že jsem buddhista.

Fakt?

V takovém osobním pojetí – zajímá mě, jestli je pravda to, co umíme vyjádřit, nebo naopak to, co nás převyšuje. Buddhismus je otevřený systém a pomáhá mi přežít.

Jak ses k němu dostal?

Jako čtrnáctiletý jsem na záchodě u tety ve Frýdku listoval polským časopisem, který měla jako hajzlpapír, a v něm byla stránka věnovaná zenbuddhismu, což mě tak zaujalo, že jsem si udělal v pokoji vlastní meditační bod, před kterým jsem pak stál na jedné noze, ale to je jedno… Důležitější je, že nepřikládám velký význam tomu, co se děje okolo, chráním si svůj vnitřní svět a imaginaci. Nejsem korouhvička ve větru, která by se roztočila, když někde něco bouchne, nebo když dejme tomu něco plácne blbej prezident; podobné věci mě nezajímají snad čtyřicet let. Rozumíš? V negaci hledám pozitiva.

Byl jsi v nějakém asijském klášteře?