Lhářovy lekce

Názory

Slavný padouch podává o své době mnohdy lepší svědectví než přelomové události – tak zní první věta z nového seriálu esejí pro magazín Reportér. Dvanácti originálně uvažujícím osobnostem jsme nabídli k přemýšlení jednoduché, ale zásadní téma: Co je podle nich největším problémem naší doby a současné společnosti? První esej napsala filozofka Tereza Matějčková, podle které je potíž mimo jiné v tom, jak naivně rozlišujeme pravdu od lži.

Audio
verze

Slavný padouch podává o své době mnohdy lepší svědectví než přelomové události – vezměte si třeba německého novináře Claase Relotia, což je třicátník, který padl na novinářském poli koncem roku 2018. 

Televize CNN jej sice kdysi vyhlásila novinářem roku, pak byl ale usvědčen ze systematických lží. Ve svých reportážích si vymýšlel fakta i lidi. Byl to skandál, na jehož motivy se nyní připravuje i film. A až v něm budou tvůrci pojednávat o tom, kterak Relotius možná zpronevěřil sbírku pro syrské sirotky, diváka napadne, že tohle je poněkud kýčovité dotvoření skutečnosti. 

Není.

V současnosti se vážně vyšetřuje, zda Relotius nezpronevěřil sbírku pro syrské sirotky.

Reportáž, za niž získal své poslední vyznamenání, se jmenovala Dětská hra (Kinderspiel). Pojednává o třináctiletém chlapci Mouawiyovi Syasnehovi, který na školní zeď v městě Daraa nasprejoval vzkaz: „Příště jsi na řadě ty, doktore.“

Tím doktorem byl Bašár al-Asad a chlapec byl zatčen a mučen. Syřany to pobouřilo a vyšli do ulic. Po více jak měsíčním věznění a týrání byl mladý sprejer propuštěn, a tehdy byl za národního hrdinu – kluk, co to nandal Asadovi. Ale být za hrdinu je nebezpečné vždy, a ve válečných dobách obzvláště. Protesty přerostly ve válku a chlapec upadl v nemilost lidu – darebák, který rozpoutal válku, v níž mu zemřel vlastní otec.

Když německá porota vyznamenávala v té době dvaatřicetiletou novinářskou hvězdu za reportáž, z níž sálala tíseň války i chlapcovy viny, v laudatiu zaznělo, že se stane školní četbou: studenti se na ní budou učit, co je to válka, i to, jak vypadá mistrovská reportáž. 

Jenže...

Postava třináctiletého sprejera, který se ocitl v podezření, že rozpoutal válku, není Relotiův výmysl – jen není jisté, jestli výroky, které mu Relotius připisuje, takto řekl. Některé skutečnosti byly nadsazené, jiné neověřitelné. Zpětně se nicméně ukázalo, že desítky Relotiových reportáží jsou výraznou měrou poupraveny, dovyprávěny, nadsazeny. Relotia odhalil jeho kolega z týdeníku Der Spiegel Juan Moreno. Vznikl skandál, který nabil zbraně všem posměváčkům: Nyní už nikdo nemůže tvrdit, že média nejsou „Lügenpresse“, tedy lžitisk. Moreno byl oslavován jako skutečný novinář, zatímco slavný reportér byl za bezskrupulózního lháře.

 

Tohle není obhajoba lži

Tenhle příběh vypráví o lecčems – pro mě je hlavně příběhem o světě, který stojí na slově. Stojí-li na slově, pak je možná více než kdy jindy ohrožen lží, a tak není náhoda, že se obraty jako post-truth a fake news staly symptomem doby. Jak snadné by bylo shodit všechny stesky ze stolu: copak člověk svou současnost nevnímal odjakživa jako tu nejprolhanější? Přinejmenším pro toto tvrzení přesvědčivé doklady existují. Od té doby, co se píše, se píše o tom, že lidé příliš lžou.

A také všichni víme, jak těžko by se nám žilo, kdybychom náhle o vlastní lživost přišli. Pravděpodobně bychom se nejdříve zalekli a pak bychom se začali obávat o naši svobodu. Jak příznačné, že obavy o svobodu vyjadřujeme i v souvislosti se všudypřítomností lži – diktátoři prý chtějí hranici mezi pravdou a lží zrušit a my se pak všichni usmažíme v jednom lživém pekle.

Tato obava nemusí být nelegitimní, akorát bychom neměli zapomenout, že ztráta schopnosti lhát by byla podobně fatální. Politická myslitelka Hannah Arendtová, autorka patrně nejlepší eseje o lži v politice, píše, že právě fakt lhaní je jediné „tvrdé datum“, které nás zpravuje o tom, že jsme skutečně svobodní. Do svého deníku si poznamenala: „Jsem schopna lži. A kdybych nebyla, nebyla bych svobodná.“ Ale tohle nemá být obhajoba lži – to by bylo podobně marné jako obhajoba pravdy. Lež i pravda jsou lidskými myšlenkovými výkony, které jsou oba od svobody neoddělitelné. Proto je dobré uvažovat o tom, jak o nich smýšlíme. Velkou výzvou současnosti totiž není to, že se rozmazává hranice mezi pravdou a lží. Problém spíše je, že náš jednoduchý protiklad pravdy a lži, fake news a fakta, celou obtíž zastírá.

To, co je pravda, zde sice nevyřeším, navrhnu ale několik možností, jak se na fenomén pravdy a lži dívat. 

Třeba takto: Kdo říká „pravda“, hledá hranice naší libovůle. Pravda je mezí – je tam, kde dále nelze fantazírovat, kde prostě věci jsou tak, jak jsou.

Jenže v lidském světě je málo věcí prostě jen tak, jak je. Vzpomeňte si na kluka, který prý zažehl válku – stačilo pár slov a ta slova změnila Sýrii a jeho život uvrhla do neštěstí. V lidském světě se výmysly, fikce a slova stávají skutečností. Ostatně i proto jsme svobodní – ten svět, ač třeba vylhaný, je náš.

Prý se o vyznamenané reportáži budou učit děti... Hmm. Mně se chce dodat, že nyní, po vyšetřování, by se o ní měly učit tím spíše. Nastudovat by ji měly už proto, že zacházení se lží je přirozenou součástí výchovy. Děti učíme, že lhát se nemá, ale taky jim musíme vysvětlit, proč se lhát musí. Jinými slovy, jde o to naučit je lhát kulturně, čímž připouštíme, že lži i pravda jsou nedílnou součástí civilizace.

Ale mně jde hlavně o něco jiného: žáci by se měli dozvědět, že lež není prostá nepravda. 

 

Měl Relotius nepravdu? Těžko říct. Jeho lhaní stálo na tom, že říkal více, než věděl. Říkat více, než je pravda – takové lhaní je asi častější než pronášení nepravdy a pojmenovat tento fenomén je ve světě, které stojí na slově, důležité. Ale co reportáž vyjevuje především, je „pravdivostní prekérnost“ našeho světa – a spolu s tím odhaluje skutečnost, že nemáme slova, pojmy ani dobré argumenty, jak se k tomuto světu postavit a jak spolu s ním obstát.

Zkusme si myšlenkový experiment. Připusťme jen na chvíli, že Claas Relotius je přesně ten člověk, kterého média potřebují. Jak bychom ve prospěch takové troufalosti argumentovali? Třeba takhle: Jeho nadání uchopit informaci a popsat ji formou příběhu je k nezaplacení – právě proto, že žijeme v době, kdy ztrácíme vztah ke skutečnosti. Byl něco na způsob slovního mága, který čtenáře nechal pocítit, co znamená být dnes ve válce a jaké je to být uvězněn bez obvinění ve vězení v Guantánamu.

Zprávy, které se na nás hrnou ze všech stran, nám předal formou čtenářského zážitku. Sama jsem Relotiovy reportáže nejen obdivovala, ale i prožívala. A z prožitků zůstávají vzpomínky, které jsou svědectvím toho, že se s člověkem něco stalo. Něco jsem díky tomuhle lháři zažila, a to se stalo součástí mého života. Novinář ani spisovatel možná nezmění svět, ale může proměnit, jak se na svět díváme. Proměnit svět a změnit náš pohled – to sice není totéž, ale v naší době se jedno začíná druhému hodně blížit.

Zkusme zajít dále. Možná se Relotiovi podařilo popsat skutečnost lépe, než kdyby si zakázal pracovat s představivostí. Emoce, které svými reportážemi přenášel a vyvolával, byly skutečné. Ostatně sama fikce je niternější součástí skutečnosti, než si občas myslíme. To je důvod, proč se některých slov obáváme a proč bývá nebezpečné o komkoliv hovořit neuctivě, či dokonce s opovržením. Podle našich slov myslíme a jednáme. Co to znamená, když se stanete obětí nejen zbraní, ale taky jazyka, zakusily mnohé pronásledované skupiny z ostudných kapitol dějin.

Známá je moc slov na náboženské rovině, přinejmenším od starozákonního příběhu: „Na počátku bylo slovo.“ Bohu stačí slovo, aby stvořil svět. Ale nemusíte být Bůh, aby vaše slova tvořila či ničila. Stačí být syrský chlapec a pouhým slovem můžete zažehnout válku.

Biblický příběh je obzvláště výmluvný: skutečnost je, jaká je, právě proto, že ji takto někdo myslel dříve, než byla. Dnes už příběhu o Bohu možná nevěříme. Nejpozději od Nietzscheho dob lze existenci tohoto nenapravitelného absentéra považovat za jednu z největších fake news. Akorát že Nietzschova pointa byla v tom, že tomu příběhu možná nevěříme, ale v jeho moci jsme stejně.

Vědomi jsme si toho právě dnes, kdy ze strachu před populisty nebo lživými novináři neuroticky trváme na odlišování pravdy a lži. Bojíme se, že stvoří svět, do něhož nás uzavřou. Málokdo by přitom popíral, že odlišit fakta od interpretace je v kontextu určitých aktivit složité. Shodou okolností mezi tyto aktivity patří politika. Sice snad už víme, že žádáme-li po politice pravdu, něco dost podstatného nám uniká, přesto je považován za nebezpečného relativistu ten, kdo to vysloví. Možná je to hned i popírač existence pravdy, který jde svobodě po krku.

Ale co když má tento kritik pravdu? 

Copak není rozostření pravdy a pouhého názoru skutečně počátkem všech totalitarismů? 

Dalším krokem je pak rozlišení mezi pravdou a lží zrušit zcela. Jakmile začneme vést tyto řeči, spolehlivě se opřeme o autoritu George Orwella. Jeho kniha 1984 je přinejmenším tak skvělá, jako je její všudypřítomnost ve veřejné debatě ubíjející. Budoucí diktátoři nás ale nebudou učit, že „dva a dva rovná se pět“, jak tvrdí Orwell. Byli by přece za pitomce, a to si zrovna oni nemohou dovolit. Navíc není náhoda, že právě matematické pravdy diktátora obyčejně nezajímají. To jsou pravdy, které nelze překřičet. Jsou samy o sobě tak diktátorské, že na ně žádný diktátor nemá.

Politika o těchto typech pravd není. Kdyby byla, znali bychom nejpravdivější důchodový systém. Nám však nezbývá než doufat, že najdeme ten, který bude za daných podmínek nejspravedlivější a že se na něm snad shodneme. Neznamená to, že v politice fakta neexistují – existují, ale jsou podstatně závislá na interpretaci. Ostatně i celkem solidní faktum „venku prší“, které obyčejně konstatujeme, když venku prší, získává v závislosti na kontextu zcela jiný význam. Politickým faktem může být třeba procentuální zisk konkrétní strany ve volbách. Takové faktum je však veskrze bezvýznamné, pakliže toho už nevíme nesmírně hodně; třeba celkové rozložení sil, koaliční potenciál a další.

Ale nejenže fakta existují, málokdo se o ně zajímá tolik jako lhář. Ten totiž typicky nechce tvořit příběhy, ale právě fakta. Vytvořit zjevnou fikci je noční můra každého lháře – Relotius o tom ví své. Tato okolnost by ostatně mohla uklidnit všechny ty, kteří se o rozlišení mezi pravdou a lží obávají – přijít o ně nemůžeme. Otázka pravdy je spjata tak těsně s naším myšlením, že si lze obtížně představit, co by z něho zbylo, kdyby koncept pravdy vymizel.

Problém není v tom, že nerozlišujeme pravdu a lež. To děláme všichni dennodenně. Skutečným problémem je, s jak naivním rozlišením pracujeme, když třeba sledujeme politiky nebo jiné veřejně činné osoby. To je o to závažnější, že přinejmenším od poloviny dvacátého století platí, že skutečné je to, co vidíme v televizi, jak poznamenal sociolog Niklas Luhmann. Když tuto tezi vztáhneme k současnosti, můžeme říct, že skutečné je to, co vygooglujeme. To však znamená jediné: Skutečné je to, co již bylo interpretováno – to, co bylo někým myšleno.

 

Společnost starověkých bohů

Tím se znovu ocitáme uprostřed biblického příběhu o stvoření. Podle bible je to, co je skutečné, skutečné proto, že to někdo myslel, tedy Bůh. Tomu můžeme nebo nemusíme věřit. V každém případě platí, že v našem světě je skutečné to, co už myslela média. Jinými slovy, je pro mě něco skutečné, nakolik to už někdo myslel – myslíme myšlení druhých. Nemusíme zvláště zdůrazňovat, že hodně záleží na tom, jak myslel dotyčný, jehož myšlení já myslím tím, když si rozkliknu nějaký zpravodajský server.

Je-li skutečnost podstatnou měrou tím, co myslíme, nemůžeme se pak prostě rozhodnout, jaká bude? Nemůžeme. 

Ale než přejdeme k tomu, proč nemůžeme a co vlastně nemůžeme, přiznejme si, že ledacos můžeme. Faktem totiž je, že od materiální skutečnosti jsme se odpoutali úspěšně. Technologiemi jsme byli schopni zvládnout mnohé nemoci, umíme maximalizovat úrodu nebo prodloužit život. Díky technologickým vymoženostem se dnes podle izraelského historika Juvala N. Harariho podobáme spíše starověkým bohům než starověkému člověku.

To neznamená, že bychom se zcela odpoutali od našich těl nebo od našich emocí. Ty se naopak stávají posledními svědky našeho ukotvení v té vrstvě skutečnosti, k níž interpretace proniknou obtížněji než do našich myslí. Filozofové naše těla, emoce nebo vášně tradičně odmítali a člověka odkazovali na rozum, který ví, co je pravda a co je lež. Jenže dnes toho o rozumu a jeho vlastních slabostech víme příliš na to, abychom tomuto příběhu věřili se vším všudy. Nevinné přirozeně nejsou ani emoce, ani cit, ani těla. Jenže pachtit se po nevinnosti je možná základní chyba, a tak je třeba na čase nechat promluvit i emoce a cit – s veškerým vědomím toho, kolikrát nás svedly na scestí.

Co nás učí tělo a tělesnost? Třeba tohle: že věk není jen číslo, že vše, co provedeme přírodě, na nás zpět dopadá, a to veskrze fyzicky, že naše cestovatelská vášeň se může stát naší zkázou v případě, že čelíme globální pandemii. 

I emoce nás ledasčemu učí a možná bychom na ně mohli slyšet častěji, a naopak být podezřívavější vůči tendencím k racionalizaci. Smířlivější k emocím bychom mohli být navzdory tomu, že se dnes hovoří o politice vzteku či obecně politice emocí, která je často synonymem pro generátor fake news. V Německu se dokonce vžil pojem Wutbürger, rozzlobený občan. V nadsázce lze říct, že je to označení pro lidi, kteří volí nesprávné politiky. Toto slovo mimochodem vymyslel Dirk Kurbjuweit, další redaktor německého Der Spiegelu.

I tohle hanění emocí je příliš hrubá reakce. Emoce jsou s naším myšlením spjaté přinejmenším stejně jako pravda nebo lež. Čím lépe budeme cítit, tím lépe budeme myslet. To je podstatné právě ve společnosti, která stojí na komunikaci. Komunikace přece není jen přenos informací – a možná takovým přenosem není ani primárně. Ve velké míře je přenosem emocí.

A co s tím nebohým Relotiem? 

Jako novinář selhal, je to lhář. A stejně mám pocit, že to není všechno, kým je.

Pro mě je na Relotiovi zajímavé hlavně tohle: svými reportážemi učil čtenáře cítit – vnuknul jim cit pro ty, s nimiž se oni sami nejspíše nikdy nemohli potkat. A možná, že i to je důležité – učit svět cítit. Svět totiž není jen ze slov, je to fabrika na emoce a taky je plný lidí, kteří mají své city, a to znamená úplnou banalitu: je snadné je zranit, je snadné je zničit – jediným příběhem, třeba i jediným slovem.

Relotiovy příběhy stály na mistrovské práci s emocemi, jazykem, obrazy. Tohle dnes potřebujeme umět, máme-li se zorientovat ve světě, který vytváříme. Vytváříme jej totiž emocemi, jazykem a obrazy. Nehledě na to, že Relotius nemůže mít jako novinář budoucnost, v tomto se od něho máme co učit. Jestli na to rezignujeme, budeme žít ve světě, v němž se budeme odsuzovat, napadat, zostouzet, a přitom všem kázat o pravdě.

Pravda si možná takové přímluvce ani nezasluhuje. Podle filozofa Karla Jasperse je pravda to, co spojuje. Nevím, jak moc je to přesvědčivý výměr, a zcela určitě není jediný. Co však zjevné je, že lhář Relotius toho ve světě, který je prý rozdělený, pospojoval docela dost – třeba Němcům ukázal, jak se cítí malý Syřan ve válce. 

Jestliže lhář takto spojuje, nemá v něčem pravdu? 

Anebo možná někdy o pravdu vlastně vůbec nejde, protože jde o něco podstatnějšího?

 

Autorka je filozofka.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama