David Černý: Nejspíš mám blbej ksicht

Kultura

Potkáváme se po sedmi letech, já jsem za tu dobu zestárnul. „Ahoj Davide,“ zdravím v lokále Mlýnská kavárna, a on chvíli neví: „Jo, to seš ty!“ Sám se zdánlivě nezměnil – i po padesátce klukovsky energický, rozcuchaný, rozesmátý, prostořeký, všechno a všichni se tu okolo něj točí. Po chvíli si přece jenom první drobné změny všimnu: David Černý přestal pít. Anebo nepřestal? Během práce na našem rozhovoru se situace velmi zvláštně zkomplikuje.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

SETKÁNÍ PRVNÍ

Mělo být i posledním, zdálo se, že máme hotovo. Pár dnů po našem setkání se ovšem David Černý dostane do nepříjemné situace na ruzyňském letišti, a tak si budeme muset popovídat znovu. První část rozhovoru začíná zde, druhá následuje v závěrečné části tohoto textu.

 

 

Proč téhle hospodě na břehu strouhy Čertovky říkáš Základna? 

Vzpomínáš na dobu, kdy se jednalo o amerických raketových základnách na našem území?

 

Vzpomínám, vždyť to je jen deset let.

Tehdy i spousta kamarádů křičela, že základny nechtějí, protože jsou přece humanisti, ale naštěstí mám i jiné kamarády, se kterými jsme řekli: „Nechceme jen základny, chceme rakety!“ A hodně jsme o tom mluvili právě tady, protože já v Mlýnské vysedával skoro denně, býval to můj obývák.

 

Proč mluvíš v minulém čase?

Od doby, kdy jsem vypustil alkohol, se frekvence mých návštěv trošku snížila.

 

Nikdy bych do tebe netipoval, že přestaneš pít.

Sám bych to do sebe taky netipoval.

 

Co se přihodilo?

Jedno ráno jsem si po celonočním tahu tady v hospodě uvědomil, že sice potřebuju pracovně někam letět, jenže s tím zbytkáčem, co v sobě mám, si do letadla sednout nemůžu. Nemohl jsem řídit ani auto, potíže mi činila chůze, a tehdy jsem se rozhodl zbrzdit; je to rok a tři čtvrtě.

 

Takže kouříš marihuanu?

To vůbec, jsem pilot. Před dvaceti lety jsem si práska občas dal, ale THC zůstává v krvi až týden, v letadle by to byl průšvih... S alkoholem to mám tak, že si dám párkrát do roka jedno pivo – jenomže když jsem tady naposledy vypil desítku, v noci mě probudila bolest hlavy, takhle na tom aktuálně jsem. Jinak samozřejmě uznávám, že má abstinence spoustu negativ, a to ať už společenských, anebo pracovních.

 

Společenská chápu, ale proč pracovní?

Přes den přece obvykle makáme na tom, co jsme vymysleli předchozí večer v hospodě, ne? No a pak je tu ještě jeden negativní moment, který se týká hlavně nás – psychopatických workoholických magorů, kteří moc nedovedou odpočívat. Já občas mívám bolesti zad, a jsou dvě možnosti, jak jim ulevit. Buď se nechat opíchat injekcemi, anebo si dát alkohol, který funguje jako anestetikum. A třeba v momentě, kdy člověk jede v permanentním zápřahu, jsou dvě piva něco jako malá dovolená – i to se počítá.

 

Pozitiva jsme probrali, co negativa?

Od chvíle, kdy se narodíš, míříš se stoprocentní jistotou ke smrti. Chvíli se ještě držíš, abys mohl protočit geny, ale od středního věku jsi odsouzenej jedině k tomu, abys chcípnul, což je proces, kterému buď pomáháš, anebo ne. Vyšší množství alkoholu urychluje degradaci – játra a ledviny to přestávají zvládat, a najednou zjistíš, že když dáš tři mejdany v řadě, celý další týden pak nic nestíháš. Čili já jsem přestal tak trochu i z pracovních důvodů. 

 

Co tě znám, tak mám pocit, že jsi hyperaktivní. Souhlasíš?

Teď už naštěstí ne, ale v dětství jsem nějakým ADHD pravděpodobně trpěl – jako školák jsem míval trojky z chování.

 

Opravdu?

Několikrát. Udělali mi speciální žákovskou knížku, což byl v třídní knize založený notes nadepsaný mým jménem, do kterého kantorky na druhém stupni psaly jakési reporty. „Černý přišel včas, měl konflikt se spolužákem, potom si zul boty a vyhodil je z okna, nakonec odešel spořádaně ze třídy...“ A třeba učitelka výtvarky mi jednou v pololetí dala pětku na vysvědčení, což se nepovedlo snad nikomu.

 

Ty jsi neprospěl z výtvarné výchovy?

Na konci školního roku jsem dostal čtyřku. A tu učitelku pak odvezli do blázince.

 

Co tě z hyperaktivity vyléčilo, netušíš?

Věk. Zásoba energie se ztenčuje.

 

Znáš chvíle úplného klidu?

Zažívám je ve větroni, pokud teda nejsem ve dvou stech metrech nad zemí a se staženou prdelí nepátrám po tom, kde začne stoupák... Dobrý je, když jsi třeba v kiláku a půl, a jenom vybíráš velkej mrak, ke kterýmu přeskočíš a utopíš v něm křídlo. Mimo jiné nemáš signál, takže ti nikdo netelefonuje.

 

Jak často lítáš?

S čím?

 

S čímkoli.

Několikrát týdně se vším možným. Jenom větroně jsem letos zanedbával, protože jsem se docela věnoval vztahu se svojí současnou holkou.

 

Jak se jmenuje?

Ta holka? Aneta... Hodně lítám pracovně – po Česku spíš vrtulníkem, za hranice letadlem.

 

Takže když máš například schůzku v Brně...

Do Brna nepojedeš autem, neblázni, to by byl nesmysl. Vrtulník.

 

Máš svůj vlastní?

Malinkej, dvojmístnej. Nebo si půjčuju čtyřmístnej. Často oblétávám továrny, ve kterých něco připravuju – když se potřebuju dostat na víc míst, tak do toho sednu, strávím na cestě pár hodin namísto celého dne, a ještě mi to je příjemný. 

 

Auto využíváš kdy?

Když se chci jen tak projet se staženou střechou, anebo na opravdu krátkou vzdálenost – třeba do Slanýho. I do Plzně to je jednodušší károu, ale dejme tomu u Liberce už bych váhal.

 

Zní to uhozeně.

Zní. Ale já opravdu potřebuju stihnout co nejvíc práce.

 

Soudruhu, znáte Lenina?

Pojďme se vrátit teď do doby před třiceti lety, kdy jsi létal jenom na rogalu.

Jak to víš?

 

Četl jsem to. Míval jsi před revolucí konflikty s režimem?

Každou chvíli. Naposledy mě fízlové sebrali na mejdanu u disidentské rodiny Kaplanů, kde jsme se s kámošem ocitli na závěr potulky Prahou; bylo to 20. srpna 1989, takže v předvečer výročí okupace. Policajti zatýkali, co mohli, k baráku přijel anton, následovala trocha obvyklého mlácení a osmačtyřicetihodinová vazba. 

 

Nehrozilo, že tě vyhodí z vysoké školy?

Po prázdninách na mě hlášení přišlo, ale na studijním oddělení byla skvělá žena, paní doktorka Límová. Začínal mi druhák, a ona zvolila stejnou taktiku jako už několikrát v prváku, když mě zadrželi na demonstracích. 

 

Jakou taktiku?

Policajti vždycky vyžadovali zprávu o tom, co jsem za člověka, kterou musel podepsat náš rektor Mikula, samozřejmě komunista, a doktorka Límová obvykle řekla: „Tak z toho uděláme, že jste třeba špatně parkoval?“ Podobným způsobem jsme moje průsery zahladili snad pětkrát – zfalšovali jsme to do nepolitické maličkosti, rektor nad tím mávl rukou, a policajti dostali nějaké neutrální vyjádření; prostě procházelo mi to.

 

Takhle to dopadlo i na začátku školního roku 1989?

Tehdy už mi přišili paragraf a vypadalo to, že dostanu podmínku. Vzpomínám, jak to bylo absurdní, když si mě předvolali do Bartolomějské. Seděl tam nějakej estébáckej vyšetřovatel, kterej měl pod sebou umprumku, a pokládal dementní otázky: „Davide,“ tykal mi, „znáš nějaké disidenty?“ Na což já: „Disident? To je nějaký typ svářečky?“ No a samozřejmě došlo i na klasiku: „Je ti jasné, že bys na škole už brzy nemusel být?“ 

 

Co jsi mu na to řekl?

„Soudruhu, znáte Vladimira Iljiče Lenina? Soudruh Lenin razil heslo, že ,každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb‘, a já mám od soudruha rektora Mikuly podepsaný osobní dopis, ve kterém píše, že jsem prokázal dostatek schopností i talentu, a tudíž se hodím ke studiu Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Pokud tomu rozumím správně, tak podle soudruha Lenina mám v případě dostatečných schopností právo studovat, i soudruh Mikula potvrdil, že talent mám, a vy teď chcete zpochybnit jejich slova?!“ 

 

Takové provokace ti procházely?

Jak říkám, začátkem toho podzimu 1989 mi už přišili paragraf, myslím, že dvě stě dvojku, což bylo výtržnictví – mimochodem tentýž paragraf mi přišili i o dva roky později po natření tanku na růžovo... A když o tom mluvíme, tak jsem si vzpomněl na jednu porevoluční historku o tom, jak mi pomohla amnestie.

 

Havlova?

No jasně, stalo se to začátkem devadesátých let – jednou jsem si sám sundal botičku, kterou mi na auto dali policajti. Sice jsem ji vrátil, ale ty svině fízlácký napsaly, že rozbitou, a podaly na mě trestní oznámení. Naštěstí roku 1993 vyhlásil Václav Havel amnestii vztahující se na nepříliš závažné trestné činy, a já se stal jedním z asi sto třiceti lidí, kterých se týkala. O měsíc později jsem Havla potkal, jen tak mimochodem říkám, „jo, a díky za amnestii,“ což ho, vzpomínám, trošičku překvapilo.

 

Kdy jsi osobně poznal Havla?

Asi nedlouho předtím. Přesně ale vím, kdy a kde jsem s ním mluvil naposledy, protože to bylo v téhle hospodě. Seděl jsem vzadu u piana, najednou zvoní telefon, v něm Havel, a loučil se – bylo to den před jeho smrtí. Divnej, smutnej zážitek.

 

Řekl ti něco důležitého?

Ne. Docela obyčejně se loučil. 

 

Václav Havel pro tebe byl, předpokládám, jednou z mála autorit. Našli bychom vůbec nějakou další?

Autority, autority, na tohle já nikdy nebyl. Nejspíš tušíš, že mám úzký vztah s Karlem Schwarzenbergem; jeho názory většinou respektuju. Jsem třeba rád, že mě zachránil od politické kariéry.

 

Ty jsi o ní někdy uvažoval?

I v téhle hospodě mě mockrát někdo přesvědčoval, abych do politiky šel, ale Karel byl tím rozumným, kdo říkal, že pro tenhle typ kariéry nejsem nejvhodnější typ – děkuju mu za to. Čili pokud se ptáš na autority, snad jen Karel se k tomu v mých očích blíží. 

 

Mezi umělci žádnou nemáš?

Asi ne, i když na názorech kámošů mi záleží. Ale například s rodiči, což byli výtvarníci, jsem to míval takhle: kdykoli oba řekli, že to, co dělám, dopadne blbě, tak jsem se zaradoval, že by to mohlo být docela dobrý.

 

Co třeba tvůj učitel, sochař Kurt Gebauer?

Kurta považuju za adoptivního otce. Karel Schwarzenberg je můj adoptivní dědeček a támhle u vedlejšího stolu sedící David Koller adoptivní bratr – takhle já mám postavenou rodinu.

 

Rozumím... A teď se, prosím, vraťme do toho podzimu 1989.

Bolševici mě vyzvali, abych odevzdal pas; nejspíš by mě opravdu brzy nechali vyhodit ze školy a chtěli poslat na vojnu, takže bych urychleně emigroval. 

 

Měl jsi to promyšlené?

Ze Šumavy bych přeletěl do Rakouska na tom rogalu. 

 

Nemusel jsi, sedmnáctého listopadu začala revoluce. Zkus mi říct bez přemýšlení: Která silná vzpomínka se ti vybaví jako první?

Hned se mi vybavilo jedno trochu osobní drama. Já jsem tou dobou chodil s Markétou Baňkovou, jestli ji znáš.

 

Znám, dnes to je výborná spisovatelka, pro Reportéra napsala povídku.

Pořád je hezká, ale tehdy to byla neuvěřitelná kočka. Chodila na AVU, a tak během stávky zůstávala tam, zatímco já byl u sebe na umprumce. Moc jsme se nevídali a začalo krizový období, protože ji tam u nich na akádě začal natvrdo balit jeden malíř – a já musel do všech těch politických událostí řešit tohle. 

 

Vyřešil jsi?

Ale jo, sedm let jsme potom spolu ještě byli.

 

Toho sedmnáctého jsi demonstroval?

Jasně, ale bitce na Národní třídě jsem se po zkušenostech z předchozích demonstrací dokázal vyhnout – podařilo se mi z té vřavy zdrhnout Mikulandskou ulicí.

 

Jakým stylem?

Spolužák Vítek Němeček, syn Jaroslava Němečka, který kreslí Čtyřlístek, v Mikulandské bydlel, párkrát jsme u něj předtím byli a věděli, že se barák nezamyká, takže ve chvíli, když to policajti začali řezat, jsme s kámošema zamířili tam. Tušili jsme, že fízlové budou baráky pročesávat, tak jsme rovnou vyběhli nahoru, přes celý jeden blok přeskákali po střechách do Spálené, kde jsme našli otevřený poklop do jednoho baráku, a takhle se dostali ven.

 

Vážně jste na nějakém místě museli skočit ze střechy na střechu?

Jo. Když ti je dvaadvacet a víš, že se dole na ulici děje něco šílenýho, moc to neřešíš.

 

 

Dobrý, asi jsem mrtvej

Prvně jsem tě zaregistroval v létě roku 1990, kdy jsi na Staroměstském náměstí postavil trabant na nohách. To byla pro tvůj další život klíčová chvíle, ne?

Zrovna teď je tenhle původní trabant vystavený v Berlíně... A ne, nevidím tam nic moc klíčovýho.

 

Přinejmenším se o tobě poprvé hodně psalo v novinách. A taky jsi dostal pořádný honorář.

To zase jo. Trabanta jsem prodal Němcům za deset tisíc marek, a za ty peníze si koupil forda sierru. Byla to sranda – před umprumkou obvykle nestálo žádné auto, jenom můj stříbrnej šíp, a to jsem byl teprve ve druháku. Jak nám říkával Jan Koblasa: „Auto je nejdůležitějším nástrojem sochaře!“ Měl pravdu, i když... Úplně prvním nástrojem sochaře je foťák, abys mohl svoji práci dokumentovat, a ten jsem si pořídil už dřív; za svůj první větší honorář.

 

Kdy jsi ho dostal?

V revolučních dnech na konci roku 1989 jsem na umprumce vyrobil pět figur, takovou kašírovanou blbinu, ale koupilo ji ode mě berlínské muzeum Haus am Checkpoint Charlie, kde tu věc mají už třicet let. Dali mi tisíc marek a já si obratem koupil foťák. A zelenou vrtačku. Následovala přímočará pila, rozbruska, svářečka. Až potom auto.

 

Když chodíš po Praze, tak svoje sochy vyhledáváš, nebo jdeš raději jinou ulicí?

Bojím se k nim chodit, protože pokaždé někdo přiskočí a chce si dělat selfie – u Kafkovy hlavy jsem si dal letos s někým sraz a byla to chyba. Když jdu do kina pasáží Lucerny, kde je můj svatý Václav, plížím se kolem zdi. Ale jednu sochu mám pořád docela rád; tu v Hergetově cihelně.

 

Vím: dvě mužské figury močící do jezírka ve tvaru České republiky.

Tam je sociologicky zajímavé sledovat reakce lidí, kteří na to koukaj. Někdy přijde pár a ženské se rozzáří oči, „podívej, to je péro!“, zatímco chlap se pohoršuje. A jindy řve nadšením chlap: „Pojď se podívat!“ Je zábavný občas si tam sednout na pivo a odhadovat, kdo má v soukromí jaký problém; ale jinak svoje věci při procházkách Prahou nevyhledávám. 

 

Kdy jsi viděl naposledy svůj růžový tank?

Před dvěma týdny jsem nad ním letěl. Stojí ve vojenském muzeu v Lešanech, ze vzduchu je dobře vidět.

 

Dojal tě ten pohled trochu?

Spíš jsem myslel na to, že můj další růžový tank právě teď instalují v Sydney – nejdřív tam bude stát na pláži, potom ho vezmeme a ponoříme do vody, takže z něj bude potápěčská socha.

 

Já mám slabost pro mimina na Žižkovské věži – a mrzelo mě, když z ní na čas zmizela.

Teď už jsou zpátky. Bylo je potřeba z bezpečnostních důvodů předělat; původně vážilo jedno mimino metrák, teď mají asi dvě stě osmdesát kilo. Jsou betonový, nerozstřelitelný. Dokud Prahu někdo nevyčistí lokálním atomovým výbuchem, tak tam vydrží – ale ony by nejspíš přežily i ten atomový výbuch.

 

Kdy jsi naposledy viděl Entropu, která před deseti lety vyvolala pozdvižení a stala se symbolem českého předsednictví EU?

V létě, když jsme s mojí drahou projížděli Plzní a já si vzpomněl: „Hele, vždyť tady je Techmania, kde mají Entropu vystavenou, a tys ji ještě neviděla.“

 

Co říkala?

Že je velká.

 

A ty?

Že je velká. Protože ona je fakt velká. Jako čtyřpatrovej barák. 

 

Vídáš někdy ten autobus z londýnské olympiády, který dělal kliky?

I nad ním občas lítám. A zblízka jsem ho viděl před pár týdny, když jsem se musel stavit na chodovské klinice fyzioterapeuta Pavla Koláře.

 

Pořád tě ten autobus baví?

Když pominu fakt, komu patří... 

 

... Agrofertu.

Tohle když si odmyslím, tak to byla povedená, zábavná věc. Autobus mám rád. I přes to, že mě jednou málem zabil.

 

To myslíš doslova?

Jo. Někdo mě chtěl fotit na té olympiádě a já dostal geniální nápad: jestli chcete hezkou fotku, tak se chytím držáků nad nárazníkem a nechám se při klikování vytáhnout do vzduchu. Záda jsem měl opřená o ten nárazník, ale zapomněl jsem na jeden mikroskopický detail – když jde autobus na pažích nahoru, tak se zaklání, a hádej, co se stane.

 

Zlomí tě to?

Uplynula desetina vteřiny, najednou jsem ucítil bolest, drcení kloubů, zařval jsem, „tohle asi ne!“ a skočil ze dvou metrů na zem. Teď ještě hrozilo, že jak autobus půjde zpátky na zem, tak mě připlácne, takže jsem musel vypálit z jeho dosahu – bylo to těsný.

 

Kolikrát ty už ses loučil se životem?

Třeba před osmi lety jsem musel u Benešova vyskočit z porouchaného větroně. Zatáhl jsem za pojistku od padáku, což je takový ocelový lanko, a ono mi zůstalo utržený v ruce. Padal jsem držkou k zemi a věděl, že mám zhruba osm vteřin, takže jsem se regulérně naštval, ale ono to bylo v pořádku, o vteřinu později se padák otevřel... Ještě daleko víc jsem se loučil se životem jednou, když jsem málem narazil s letadlem do baráku.

 

To bylo kde?

V Polsku; stlačila mě mlha. Chvíli jsem neviděl vůbec nic, a najednou koukám, že mi čtyři metry od křídla ubíhá pruh oken – takže mi došlo, že jsem nízko, těsně vedle budovy. Tehdy došlo k tomu, že se mozek nejdřív úplně vypnul, a potom přepnul do automatického režimu. Nikdy dřív jsem netušil, kolik toho vím o lítání. Říkal jsem si, „O. K., dobrý, asi jsem mrtvej,“ ale zároveň jsem sledoval své ruce, jak dělají přesně to, co mají; zažil jsem zvláštní rozpolcení mozku.

 

Klepal ses?

Celý druhý den se mi chtělo zvracet. Jeden doktor mi to vysvětlil – v tom okamžiku, kdy jsem si uvědomil situaci, mě úplně zaplavil adrenalin. 

 

Kdybys nepřežil, zůstala by po tobě spousta soch, ale žádní potomci...

Hm. Tohle se vzhledem k tomu, že jsem po dlouhé době začal s někým intenzivně žít, třeba ještě změní. 

 

Jak dlouho jste s Anetou spolu?

Půl roku, ale vzdálili jsme se od sebe nanejvýš na osm hodin. Třeba teď na mě čeká; měl bych už vyrazit domů.

 

Ještě mě zajímá jedna věc. Z tebe se poslední dobou stal architekt?

Architekt nejsem, prosím tě.

 

Dobře, ale hodně se zabýváš architekturou.

To jo. Došlo k tomu docela logicky – ty možná víš, že jsem na umprumce dva roky studoval design.

 

Vím, u Bořka Šípka. 

Nakonec jsem od Bořka zdrhnul, protože mě na designu vytáčely ta jeho utilitárnost, potřeba užitku a funkčnosti, ale postupem času mě ještě mnohem víc začal štvát ten aktuální trend konceptuálního umění, ve kterém vlastně nic nevzniká. Nakonec jsem si uvědomil, že mě utilitárnost do jisté míry baví – obloukem jsem dospěl k tomu, že není špatný, když mají věci smysl. No a pokud k tomu připočteš, že mám pozitivní vztah k technice, tak pochopíš, proč mě lákala architektura.

 

A příležitost ti dal kdo?

Oslovil mě developer Marcel Soural, jestli bych nezkusil něco navrhnout. V Nových Butovicích jsme udělali dvanáctimetrovou plastiku Trifot, Marcel přišel s tím, jestli by mě kousek vedle nezajímal i barák, tak jsme nakonec založili architektonické studio, se kterým jsme nedávno představili projekt té naší lodi.

 

Budovy Top Tower, na ni se chci zeptat. Mělo by jít o nejvyšší dům v Česku a zdobit ho má gigantický vrak lodi, zabořené přídí do země. Věříš, že ten mrakodrap postavíte?

Věřím. Dávno nejsme ve fázi, kdy bychom kreslili nějaké modýlky – teď už se dělá projekt za desítky milionů.

 

Co by to pro tebe znamenalo? Životní dílo?

Ta loď není dílem mým; je to projekt našeho studia, společně na něm pracovala spousta lidí... Obecně ale platí, že nemám žádná životní díla, nepřemýšlím takhle. Budu jen moc rád, pokud ten barák klapne.

 

Když ti v posledních letech přibylo architektonické práce, musel jsi nějakou činnost naopak omezit?

Vždyť jsme o tom mluvili: chlast. Hele, ona už je půlnoc? Letím za Anetou...

 

O týden později

SETKÁNÍ DRUHÉ

Pár dní po našem rozhovoru měl David Černý odletět do Bruselu na konferenci u příležitosti třicátého výročí sametové revoluce, jenomže v Praze ho personál u odbavovací brány nevpustil do letadla. Dost mě překvapilo vyjádření mluvčí společností Brussels Airlines: „Zmiňovaný pasažér byl pod vlivem alkoholu a měl neobvyklé chování.“

 

Takže ty jsi mi, Davide, kecal!

Ale nekecal, prosím tě, oni kecaj.

 

Proč jsi vlastně do Bruselu nepilotoval sám?

Letadlo, které si normálně půjčuju, bylo v servisu.

 

A co se teda stalo?

Přišli jsme s Anetou ke gejtu, a tam jsem se jim nelíbil.

 

Neměl jsi v sobě ani jedno pivo?

Neměl, proto jsem taky rovnou odjel do nemocnice Motol a nechal si odebrat krev; opravdu jsem se jen nezdál nějakýmu blbovi na gejtu. Což docela odpovídá tomu, do jak bizarního stadia naše společnost dospěla – když přestávají platit pravidla a například prezident si může vytírat zadek ústavou, tak snad ani nepřekvapí, že tě nevpustí do letadla.

 

Proč do toho pleteš prezidenta, když šlo o belgickou společnost?

Ta jen prodávala letenky. Jinak to bylo letadlo Českých aerolinií s českou posádkou. 

 

A kdo tě vyřadil z letu? Pilot?

Že prý kapitán, ten k tomu má pravomoc, ale podle mě to je nesmysl, vůbec mě neviděl – naopak já viděl tom v gejtu ze vzdálenosti padesáti metrů posádku, jak nastupuje do letadla. 

 

Mně se nic takového nikdy nestalo. Proč myslíš, že tobě jo?

Těžko říct. Klidně je možné, že měli letadlo přebookované a další člověk se nevešel, tak někoho museli vykopnout. Nebo jsem se opravdu jen nelíbil: Měl jsem černou koženou bundu, nebyl učesanej...

 

Promiň, ale nezdá se mi, že by stačilo tohle.

Třeba někomu vadilo, že se při čekání líbáme v tom gejtu s Anetou.

 

Popíšeš mi situaci, kdy ti zrušili letenku?

Stáli jsme jako poslední ve frontě, na gejtu podali pasy nagelovanýmu blbovi, a ten najednou řekl: „Chvíli počkejte...“ Tak kejvnu na Anetu, „jdeme si zas sednout, těmhle lůzrům to bude trvat hodinu...“ 

 

Aha, už to z tebe leze.

Svý přítelkyni přece můžu říkat, cokoli chci. Po minutě přišel ten nagelovanej za námi, že nikam nepoletím. Prý mají pocit, jako bych byl pod vlivem alkoholu.

 

Jak jsi reagoval?

„Bezvadný – tohle si někdo odskáče...“ Osobně tipuju, že to bylo takhle: Lidem na gejtu se nelíbil můj ksicht, zavolali kapitánovi, máme tady nejspíš opilce, a kapitán řekl, „tak ho nepouštějte“, i když nevěděl nic. Anebo věděl. Třeba jsem mu někdy přebral holku.

 

Ty podle mě občas působíš, jako bys pil, i když nepiješ.

To uznávám. Před půl rokem jsme letěli s Tomášem Sedláčkem a Pavlem Bouškou do Řecka přes Vídeň...

 

... počkej, Sedláček je ekonom. A Bouška?

Pavel je hodně úspěšný podnikatel, prodává třeba žrádlo pro psy; to máš jedno. Už cestou do Vídně vypil každý z nich půl flašky vína, ale když jsme tam přišli na gejt, Rakušák dál nechtěl pustit mě – oba přiopilí kamarádi se mohli zbláznit smíchy.

 

Upřímně řečeno, já už se taky směju. A ty taky.

Ono to je tragikomický, když máš letět první třídou na konferenci o tom, co se u nás změnilo od roku 1989, a stane se ti tohle. Vyhodí abstinenta, který má spoustu pilotních oprávnění včetně papírů na komerční létání – vždyť já bych si v tom letadle teoreticky mohl sednout i do pilotní kabiny!

 

Měl jsi jim to říct.

Taky že jsem řekl: „Uklidněte se, já jsem pilot.“ Na což mi ten chytrák na gejtu odpověděl: „Jo, já mám taky kartičku do knihovny...“ Nejspíš mám fakt blbej ksicht. 

 

Nemáš.

Ale mám. Něco v mých očích spoustě lidí  říká, že mě dost serou. Anebo nevím...

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama