The Last of Us. Seriál podle hry, kterou jste nehráli

Seriálový hit roku je letos jasný nejspíše už v prvním čtvrtletí.

Jde o postapokalyptickou sérii The Last of Us, Poslední z nás, od věhlasné kabelovky HBO. Pouze ve Spojených státech sledovaly seriál každý týden vyšší jednotky milionů lidí – to je na dnešní roztříštěnou dobu, kdy si diváci vybírají z ohromné nabídky pořadů a médií, úctyhodné číslo. A co více, sledovanost seriálu rostla s každou epizodou.

Přitom je tento seriál mnohdy odvážnější, než by se u tak populárního hitu dalo očekávat. Jedná se o adaptaci, a to poměrně neobvyklého charakteru. Předlohou aktuálního seriálu totiž není – jak bývá obvyklé – kniha, ale deset let stará počítačová hra stejného jména.

Ona hra byla přelomová v mnoha ohledech. Například tím, že ačkoli je její fiktivní svět samozřejmě vysoce interaktivní, bez čehož se u hry neobejdete, oproti předchozí herní tvorbě kladla neočekávaně velký důraz na děj. O tom se těžko píše, pokud by člověk neměl prozradit příliš mnoho ze zajímavých zvratů. Lze nicméně říct, že v jádru jde o příběh stárnoucího Joela (Pedro Pascal) a svérázné puberťačky Ellie (Bella Ramsey), kteří cestují přes postapokalyptické Spojené státy. Celý svět totiž postihla katastrofa v podobě „nákazy“, která proměňuje lidi v nemyslící agresivní stvůry.

Pokud seriál neznáte, možná si říkáte, že jde o klasický zombie horor. To je žánr, který má velmi často tendence zabřednout do mnohokrát opakovaných klišé. The Last of Us ale přináší osvěžující změnu: parazitem, který v tomto světě způsobuje proměnu lidí v zombie, je zvláštní typ houby, která prorůstá tělem svých obětí a postupně ovládne jejich centrální nervový systém. Tvůrce hry Neil Druckmann rád uvádí, že se inspiroval reálnou houbou, Ophiocordyceps unilateralis, která podobným způsobem napadá mravence.

Vznešeně děsivé

Právě pozoruhodné houbové struktury propůjčují jak hře, tak seriálu velmi neotřelou estetiku v rovině vizuální i zvukové.

Stále jde o zombie, které jsou primárně děsivé, ale v průběhu sledování hry stejně jako seriálu se občas při pohledu na ležící zombie požíranou fungálními šlahouny neubráníte dojmu, že z určitého úhlu pohledu je to zvláštním a děsivým způsobem impozantní. Filozof Edmund Burke by možná řekl „vznešené“, což je pojem, který definoval jako něco vyvolávající „rozkošnou hrůzu“; tak to samozřejmě můžete vnímat, jen pokud netrpíte mykofobií a pokud vás představa, že člověka požírá zevnitř houba, nenaplňuje děsem.

Překvapí vás také zvuková stránka světa The Last of Us. Zdejší zombie nesténají jako v jiných filmových produkcích na toto téma. Houby je nejčastěji nutí vydávat podivný cvakavý zvuk, kterého vás hra rychle naučí se obávat.

Zombie hororů je mnoho: ty nejlepší přitom vyčleňuje, že většinou nejsou až tak o samotných zombie, ale o „zdravých“ lidech, kteří mezi nimi musí přežívat, o jejich traumatech, vztazích a lidskosti. Stejně je tomu u The Last of Us: motiv se tam rozehrává právě na postavách Joela a Ellie, jejichž osudy se zkříží.

Joel je stárnoucí muž pohybující se na hraně totálního psychického uzavření se před okolním světem. Jeho nejvýraznějším charakterovým rysem je trauma, které si nese ze smrti své dcery. Ellie je naopak sirotek, osamocená drzá puberťačka s velkým srdcem.

Hlavní postavou The Last of Us ovšem ve skutečnosti není ani jeden z nich – je to jejich proměňující se vztah: to, jak si k sobě hledají cestu, jak se Joel začíná vlivem Ellie opět trochu otevírat světu a na oplátku jí pomáhá – v roli náhradního rodiče – v rámci možností postapokalyptického světa trochu normálněji dospět. Jejich nejprve nemotorné a opatrné vtipkování, rozkvétající do košatého plnohodnotného „pseudorodičovského“ vztahu v kulisách rozpadajícího se světa, se zarylo pod kůži celé generaci lidí, která s videoherní předlohou The Last of Us vyrůstala.

Pojďme si hrát

Letošní seriál je přitom prvním televizním hitem, který v takové míře těží z popularity své herní předlohy. Hra The Last of Us se totiž před deseti lety stala opravdovým fenoménem. A nejen pro lidi, kteří ji hráli. Její úspěch se totiž protnul s nástupem herních kanálů na YouTube a formátem takzvaných Let’s Play videí – doslova přeloženo „Pojďme hrát“. Ta fungují tak trochu, jako kdybyste s některým ze svých kamarádů hráli počítačovou hru společně a bavili se o svých zážitcích z ní. Zatímco s kamarádem byste asi seděli na gauči u jednoho z vás doma, u Let’s Play se vše odehrává přes YouTube. Hráč youtuber se natáčí u toho, jak hraje, a stejně tak natáčí průběh videohry.

Když vše probíhá živě, přes livestream, můžete mu dokonce přes přidružený chat psát nápady, co má ve hře dělat. Možná se některým čtenářům tohoto textu může zdát, že je absurdní sledovat, jak někdo jiný hraje hru. Nejde však podceňovat jednak to, jak blízký vztah, byť v určitém ohledu relativně jednostranný, si můžete ke konkrétnímu hráčskému youtuberovi vytvořit. Navíc má tento model konzumace videoher i své výhody: nemusíte jim věnovat tolik pozornosti a času, přesto nějak zůstáváte v kontaktu s tím, co se v této sféře děje.

Herní franšíza The Last of Us – v roce 2020 vyšel druhý díl – od svého uvedení prodala přes 37 milionů herních kopií. Další desítky milionů lidí po celém světě, včetně autora tohoto článku, mají se sledováním hry vlastní velmi osobní zkušenosti. V kombinaci s emocionálně silným dějem se z The Last of Us rychle stala nejoblíbenější hra mnoha lidí, kteří ji vlastně nikdy nehráli.

Jak se adaptuje videohra?

Tohle všechno ale začalo v roce 2013 a od té doby spousta fanoušků The Last of Us dorostla. Když v listopadu 2020, půlrok po vydání druhého herního dílu, stanice HBO oznámila, že hru hodlá adaptovat v seriál, vyvolalo to mezi příznivci velké napětí. Tak už to ostatně bývá, když se někdo odváží sáhnout na generační milník: nadšení se mísí s obavami, že tvůrci toto dílo, které má pevné místo ve vašem srdci, nenávratně zkazí.

HBO ale svěřila natáčení do rukou tvůrci původní hry Neilu Druckmannovi a scenáristovi a produkčnímu, „showrunnerovi“ oceňované minisérie HBO o černobylské katastrofě z roku 2019 Craigu Mazinovi. Pandemie koronaviru, která byla v době oznámení vzniku seriálu v plné síle, samozřejmě dodala tématu o nákaze, jež de facto ukončí moderní civilizaci a rozpráší lidstvo na izolované skupiny přeživších, novou naléhavost.

Existuje přitom mnoho úskalí, kterým se tvůrci jakékoli adaptace musí vyhnout. Jak to udělat, abyste fiktivní svět, který má tolik lidí tak rádo, nezměnili k nepoznání a nesklidili tak jejich hněv? Jak se na druhou stranu vyvarovat natočení laciné kopie, u které nikdo nic nového neprožije? Specificky u The Last of Us jsou pak další otázky. Jak vlastně správně adaptovat videoherní materiál pro televizní obrazovky? A dá se vůbec něco tvůrčího přidat k videohře, která už sama o sobě byla do značné míry „filmová“?

Mazinovi s Druckmannem se všechny tyto problémy podařilo vyvážit a vytvořit tak nové dílo, které kreativně stojí na vlastních nohou. Ano, najdete tu mnoho pasáží, které jsou velmi přímým a nápadným odkazem na herní předlohu; včetně takových detailů, jako jsou konkrétní úhly kamer. V celém seriálu je pak poschováváno spoustu dalších drobností v tomto směru – za všechny můžeme jmenovat scénu, kdy Ellie krátce zápolí se svítilnou, což je vyložený odkaz na herní prvek The Last of Us, v němž musí hráč třepat s vypadávající baterkou. A podobných drobných pomrknutí na fanoušky původní hry najdete v každém díle mnoho.

Stejně tak se ale tvůrci nebojí z velmi jasně nalinkovaného příběhu hry chvílemi vybočit. Jsou tu vložené díly vysvětlující minulost některých postav a vykreslují motivace jiných: něco takového by samozřejmě v logice hry navázané na hlavní postavy, které ovládáte, tak snadno udělat nešlo. Velmi emotivní ohlasy pak na sociálních sítích vyvolal třetí díl seriálu, který nastiňuje celoživotní příběh postav, které jsou v herní předloze přinejlepším poznámkou pod čarou. U jakékoli adaptace takováto odbočka vyvolá rozdílné reakce u různých fanoušků předlohy. Nicméně mnoho nových příznivců si tvůrci tímto dílem získali – takových, kteří ještě dlouho budou při pohledu na jahody dojatě vzpomínat právě na třetí díl seriálu.

Nenuceně nejasné hranice

Televizní formát přitom umožnil zkoumat některé aspekty postapokalyptického světa i lépe než videohra. Prostředí sice přichází o přímou interaktivitu, ale umí velmi dobře vykreslit morální dilemata, s nimiž se obyvatelé světa zničeného zombie musí vypořádávat. Jestliže hlavní postavou herní předlohy je dynamický vztah Ellie a Joela, v seriálu vystupují minimálně ve výrazné podpůrné roli vztahy všech postav.

O některých z nich si budete možná chvíli myslet, že jsou to učebnicoví padouši – a někteří takoví skutečně jsou. U mnohých ale brzy zjistíte, že se jedná pouze o lidi, kteří se zkrátka dostali do svízelné situace. Morální otázky postapokalyptického přežívání se pohybují v rámci specifických, situací daných pravidel a většina postav si je plně vědoma toho, že nepříjemná fatální rozhodnutí potkají dříve nebo později každého. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.

Trochu nečekaným tématem, které se sice letmo objevovalo už v herní předloze, ale v seriálové podobě je ještě dominantnější, jsou v The Last of Us dějové linky pracující s otázkami sexuality a genderové identity. Ty jsou velmi akcentovány ve zmíněných dějově vložených, retrospektivních dílech.

Jde o téma, které v mnoha divácích v posledních letech vzbuzuje velké emoce, ale The Last of Us se daří ho tematizovat velmi přirozeně, způsobem, který má potenciál neodradit i jindy zatvrzelé odmítače televizní inkluzivity tohoto typu.

Nenucenosti jistě napomohly i osobní zkušenosti obou herců v hlavních rolích – Bella Ramsey se sama identifikuje jako genderově nebinární, Pedro Pascal má pro změnu transgender sestru.

HBO, respektive Mazinovi a Druckmannovi se skrze nezapomenutelné herecké výkony Pascala a Ramsey podařilo ukotvit videohru, s níž po celém světě vyrůstaly miliony lidí, v „tradičnějším“, v respektovanějším a skupinově snáze konzumovatelném médiu. Podobně jako se hra před deseti lety dostala k mnoha lidem díky videím na YouTube, je teď neotřelý postapokalyptický svět The Last of Us přístupnější dalším milionům, které původní hru nikdy nehrály a ani třeba hrát nechtějí.

Svět videoher si takový milník zasloužil už dávno. Ke všemu navíc ale seriál The Last of Us funguje pro nezasvěcené diváky i sám o sobě.

Autor je publicista, zabývá se mimo jiné kulturou, má také podcast Redneck o americké politice.