Little Big Horn

Kultura

V zemi vládne komunismus a postarší národní umělec jde s chlapcem ze sousedství na fotbal – tak začíná povídka psaná pro listopadový Reportér.

Audio
verze

Šli večerním vedrem domů, do ulice K Nemocnici. Jako dva muži. Národní umělec se ovíval kloboukem. 

„Kdo vyhraje ligu?“ zajímal se. „Co myslíš?“ 

„Slovan,“ zahučel Sioux. Nechtěl nepříteli odpovídat celou větou. 

„Slávie ne?“

„Slovan.“

Bylo září a horka nepřestávala. Vystoupali po schodech k mistrovu bytu.

Národní umělec popadl dech, napřáhl k Adamovi ruku a prohlásil: „Jsem slávista. Celoživotní.“ 

Že národní umělec Vítězslav Korec je slávista, se vědělo. Ale v ulici navíc všichni věděli, že když jde, kolébá se jeho postava jako naložený člun. Znali tučná ramena a nakynuté břicho. Ulíznuté vlasy barvy písku, dvě brady, půlené brýle i váčky pod očima. 

Dřív se mu svíralo hrdlo, kdykoli ho viděl. Teď mu bylo deset a už se mistra nebál, ale jako Sioux se musel pomstít. Podíval se mistrovi do obličeje a povinnost se zase ozvala. Pustil Korcovu ruku a zamumlal něco na rozloučenou.

 

 ••• 

Koncem léta se zase sešli na hřišti. Patřilo škole, která se o něj nestarala. Byl to útulný špinavý plácek s bránami bez sítí a dospělí tam nechodili. Hráli hodiny a hodiny, v prachu a v zářijovém slunci. Neměli diváky, až na pár koček. Proto se zarazili, když se u hřiště objevil národní umělec. Stál a tleskal… Ale co, ať si chodí. Na rozdíl od koček, které žily na ulici a musely se starat o živobytí, asi neměl nic na práci. A když tehdy večer skončili, přidal se k Adamovi jakoby nic. 

Tak to ne, protestoval Sioux, vykopali jsme válečnou sekeru. Ale národního umělce to netrápilo, mluvil a mluvil. Zajímal se o kluby v lize a vůbec dělal, jako by byli přátelé. 

Tak to ne, opakoval Sioux, to teda ne.

Ale národní umělec šel za svým. V sobotu u Nývltových zazvonil a řekl paní Nývltové, že celý život měl a má jen jednu jedinou opravdovou lásku, totiž divadlo. A že kvůli divadlu nikdy neměl čas na rodinu. Zkrátka a dobře, žijí s manželkou bez dětí, a to je tuze smutné. 

„Promiňte,“ omlouval se, „ale kdyby váš syn neměl nic proti tomu, jít se mnou na fotbal, bylo by to pro starce svátkem.“ Paní Nývltová sice moc nedala na řeči, ale měla zásadu, že když můžeš pomoct, tak musíš. Takže Adam musel.

 

 ••• 

Šel jako zajatec. Musí utéct, to bylo jasné. Slunce pálilo a na chodníku ani noha. Mistr se potil a sípal. Pláchnout mu by byla nejsnadnější věc na světě, ale nebylo kam spěchat – a navíc Sioux nikdy předtím nebyl na fotbale. Uvědomil si, že vlastně umírá zvědavostí. Došli na Slávii a tam se ukázalo, že mistr má v hledišti svoje sedadlo. Usadili se, bylo to hned u hřiště. 

Národní umělec koupil buráky a sám si nevzal. Vytáhl kapesník, rozložil ho a sušil si zátylek. Sioux obdivoval trávník, který vypadal úplně jinak než v televizi. Byl zelený, vlhký a voněl. Nad ním se klenulo nebe, jako by nebylo září, ale začátek jara. Pak se ozvala píšťalka a hráči vyrazili za míčem. 

Na stadionu neměli komentátora jako v televizi, který by vítal „všetkých športových priateľov“. Zato Adam poprvé na vlastní uši slyšel, jak se míč s dutým lupnutím odráží od kopačky, jak trenéři vyštěkávají příkazy, křídla se hlásí o přihrávku a řvou, když je míč příliš dlouhý. Nějaký chlap v řadě nad nimi povstal a hlasem nacucaným pivem oznámil, že trenérovi Slávie rozdrtí přirození. Sioux byl naprosto okouzlen. Jako by zajatci někdo sundal z očí šátek a vytáhl mu špunty z uší.

 

  ••• 

Domů jeli taxíkem, i když už byl v ulicích stín. Sioux si dobře pamatoval, že musí utéct, ale zároveň cítil, že na to už je trochu pozdě. Opřel se do čalounění a po očku si prohlížel mistrovu postavu vecpanou do sedadla. 

Nikdo z kluků v ulici nevěděl, jak to vypadá u mistra doma. Když mu národní umělec s úklonou přidržel dveře, nevěděl Adam, jak odmítnout. Vešel a vestoje si zul tenisky. Jen na chvíli. A o ničem se s ním nebudu bavit. Sladká vůně. Naftalín. V koutě se třásl titěrný psík jako domácí šotek. Natáhl ruku, aby ho pohladil, ale zvíře zakňučelo a ucuklo. Vem tě čert, pitomče, zavrčel Sioux.

„To je Matěj,“ zahlaholil mistr. „Náš pražský krysařík.“

 

 ••• 

Věděl, že mistrův domov obývá kromě krysaříka ještě paní Vlasta. Před rokem totiž seděla vedle národního umělce v ředitelně. Mistr měl sako a tesilky, kravatu s povoleným uzlem, v ruce šálek s kávou. Paní Vlasta kostým, trvalou a sklenici minerálky. Tlustý Kvapil dřepěl v křesle v hnědém ředitelském obleku, kravatu taky povolenou. Po levé straně měl zástupkyni. Ta nepila nic. Na hlavě měla přeliv do šediva, svůj obvyklý. Asi si ji zavolali rovnou z hodiny, protože vězela v modrozeleném silonovém plášti, který se jí lepil na nohy. 

Poslouchali, jak Kvapil velebí národního umělce.

„Soudruh Korec studuje roli. Důležitou roli. Potřebuje klid. Ovšem včera odpoledne a večer…“ Tady se Kvapil odmlčel a lísavě stočil buldočí čenich k mistrovi. „Říkal jste až do osmi hodin?“

Než stačil mistr odpovědět, ozvala se paní Vlasta. 

„Nejmíň do osmi,“ zazpívala, „nejmíň.“

Kvapil se zástupkyní pokývali hlavami. 

„Takže národní umělec, soudruh Korec, dnes přišel sem, do naší školy, protože včera odpoledne a večer se nad jeho bytem odehrála indiánská bitva,“ ředitel věnoval mistrovi pohled plný uctivosti, „kterou pořádal někdo, kdo si myslí, že činžovní vila je něco jako prérie.“ 

Pak přešel do útoku. „Někdo, kdo si myslí, že slušné chování znamená dělat kravál, až se sousedům o patro níž třese lustr i okna. Někdo, kdo si myslí, že v naší škole vedeme chlapce a děvčata k surovosti a sobectví. “ 

Zástupkyně kvikla jako králík, který se loučí se životem. 

„Jestli se nepletu,“ navázal Kvapil, „tak nad bytem soudruha Korce je tvůj pokoj. Čekáme, jak nám vysvětlíš, co jste prováděli a proč jste nebrali ohledy na soudruha národního umělce a jeho práci, která pro nás i pro celou společnost tolik znamená.“ 

Mistrovy oči si Siouxe měřily jako kolečko zkaženého salámu. Kvapil pravačkou uchopil kávovou lžičku a zacinkal o sklo. Bojovník padl do zajetí. Čeká ho mučednický kůl.

„Slavili jsme narozeniny,“ vysvětlil Adam. 

Než stačil Kvapil promluvit, pustil se do toho národní umělec a proměnil ředitelnu v jeviště. „Také jsem býval zlobivý chlapec. Jestlipak víte, co jsem provedl, když jsem dostal první housle?“ 

Kvapil otevřel pusu. Zástupkyně zavrtěla hlavou. Sioux se modlil, aby mu Manitou zacpal uši.

„Spálil jsem je,“ oznámil národní umělec. 

Zástupkyně zbledla, jako by se jí zastavilo srdce.

„Byly mi sotva čtyři,“ pokračoval mistr. „Peněz jsme neměli nazbyt. Ale na Vánoce u nás muselo být všeho dost, na to už maminka dohlédla. Škudlila, kde se dalo, celý rok – jen aby to na Vánoce u nás vypadalo jako v jiných rodinách.“

Siouxové museli ustoupit přesile. Bratři mu na pomoc nepřijdou. Jeho samota u kůlu bude nekonečná, ale utrpení, které mu osud přichystal, bude hodné velkého hrdiny. 

Národní umělec pokračoval.

„Tatínek miloval divadlo,“ sdělil obecenstvu, „a umění vůbec. Maminka,“ dodal spravedlivě, „krásně zpívala. Když mi byly čtyři, našel jsem pod stromečkem housličky. Jenže na mě nedávali pozor.“

Zástupkyně napětím poposedla. Zajatci se pouta zařízla až do masa, ale Sioux věděl, co je jeho úkolem: snášet bolest mlčky.

Mistr se nahrbil a ztišil hlas: „Otevřel jsem kamna a přiložil housličky na oheň. Pak jsem stál a díval se, jak je plameny olizují… Maminka sebou trhla, vykřikla a spráskla ruce. Stáli jsme kolem a nemohli jsme nic dělat. Rozplakal jsem se.“ 

Sioux věděl, že jeho zápas ještě není u konce, a zamrkal, aby zahnal potupné slzy.

„Čekal jsem výprask,“ pokračoval mistr. „Ale oni nade mnou jen stáli a dívali se, jak se housličky mění v popel. Klekl jsem a prosil v slzách za odpuštění.“ Mistr pokýval hlavou, a pak zvolna, aby obecenstvo vědělo, kam míří, otočil hlavu a provrtal Adama pohledem. 

Kvapil zafuněl jako buldok a kývl těžkou bradou. Zástupkyně si utřela oči kapesníkem a přikývla špičatou bradičkou. 

Vzduch v ředitelně zhoustl. Spoutaný zajatec bude prosit o milost. Jinak ho čeká pomalá smrt. Paní Vlasta se sladce usmívala. Sioux polkl a přísahal národnímu umělci pomstu.

To se stalo před rokem. 

 

••• 

Všechno si pamatoval. Věděl, že národní umělec má za ženu paní Vlastu s namalovanou pusou. Teď se ukázalo, že má také televizor přikrytý dečkou, velkou prosklenou knihovnu a řadu skleněných vitrínek. Před knihovnou stála čtyři křesla a kávový stolek. Jako bojiště u Little Big Hornu to nevypadalo, vůbec ne.

Usadili se a paní Vlasta přinesla pro mistra černou kávu a pro Adama sklenici citronády. 

Mistr mu mezitím vysvětlil, že pražští krysaříci jsou jeho nejmilejší rasa. Ale hned dodal, že má rád i jiná zvířata, a ukázal na poličky a vitrínky, které byly všude kolem, a v nich stála, ležela, skákala a létala skleněná a porcelánová zvířata. Bylo znát, že národní umělec je dobře naložený. Sioux cítil, jak v něm stoupá a klesá vědomí povinnosti. Citronády se ani nedotkl, i když měl žízeň a jazyk se mu lepil na patro. Byl na válečné stezce.

„Rrračte vstoupit,“ vyvolával mistr, „rrračte vstoupit…“ Zalovil šikovně ve vitríně a vytáhl medvěda. Potom papouška, pak tygra a motýla… Za chvíli byl stolek pokrytý pestrobarevným houfem. Ukázalo se, že čím je figurka křehčí a drobnější, tím ji má raději. 

Je to přece jen magor, pomyslel si Adam.

Když se zvířata do jednoho přemístila na stolek, mistr se pohodlně opřel a kochal se pohledem. Pak řekl Adamovi, že jako kluk si chodíval zakopat na hřiště, které už dávno zasypali a zastavěli, a že to bylo taky v Praze, dokonce taky na Vinohradech. 

„Nevěřím,“ zamumlal Adam, „že vy byste hrál fotbal.“

„Ale to je chyba,“ namítl mistr, „protože je to pravda.“

Národní umělec se pustil do vyprávění. Když mu byly čtyři nebo pět, po vinohradských ulicích ještě nejezdila auta, ale v zimě rozváželi ledaři s koňmi led do hospod na chlazení piva. Mluvil a mluvil a jeho vyhlídky se zatím blížily osudu sebejistého generála Custera. 

Vzadu na voze měli ledaři kvůli pohodlí stupátko, rozkládal mistr, a na něm se kluci potají vozili od hospody k hospodě.

Sioux seděl a nehýbal se. Využije momentu překvapení.

Národní umělec přešel k tomu, že jako špunt doputoval s ledaři až na Smíchov, kde nikdy předtím nebyl, a když padla tma, rozbrečel se strachy uprostřed jakési hospody, ale ledaři se ho ujali a dovedli ho k četníkům, tam únavou a vyčerpáním usnul a probudil se až doma v posteli. 

Národní umělec skončil a usmál se netuše, že nesedí doma v křesle, ale na velitelské polní stoličce u Little Big Hornu, a že pýcha mu uchystala pád.

Siouxův plán byl jednoduchý a účinný. Jako když vezmeš poslední dílek puzzle a dáš ho na to zbývající a jediné správné místo, vyprávěl potom.

Neznámá síla, které se odevzdal, ho zdvihla z křesla. 

Shýbl se a převrátil kávový stolek. Pestrobarevný houfec se jako koktejl vylévaný z výšky na podlahu poroučel na parkety. Sioux koutkem oka zahlédl, že národní umělec si dlaněmi zakrývá uši, jako by ho osud zvířátek neděsil tolik jako skleněný orchestrion, který jim hraje na cestu do věčných lovišť. 

V hrobovém tichu nechal Adam stolek stolkem, překročil pestrobarevnou skleněnou kalužinu, přistoupil ke dveřím, otevřel je a na prahu se otočil. „Na shledanou,“ řekl nahlas a zřetelně. „Děkuju za ten fotbal.“

 

Autor je novinář a autor rozhlasových her. Pracuje v Českém rozhlase jako dramaturg rozhovorů a diskusí, například Dvaceti minut Radiožurnálu nebo Interview Plus.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement