Feťák barvy z koupaliště Kdyně Hájovna

Pravou ruku má od ramene k zápěstí potetovanou – rozeznáváme obrázek pulce měnícího se v žábu, opici, taky ještěrku, kdyňské koupaliště anebo tlusté ženy tančící rokenrol. Ještě jedna kérka by se vešla: „Nepořídíte si ji teď k sedmdesátinám?“ Malíř Michael Rittstein přikývne: „To jste trefil. Chtěl bych Ganéšu, indického slona tančícího s chobotem nahoru. Ale až na podzim, protože s novým tetováním nesmíte týden do vody; a být v létě bez plavání se mi fakt nechce.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Do telefonu řekl: „Klidně přijeďte, ale musíte za mnou do vesnice Brnířov, to je hned vedle Kdyně,“ tak sedám do vlaku i s koloběžkou a vystoupím v Klatovech. Podle mapy je to už jen dvacet kilometrů, ale pro boha živého, proč mi Michael Rittstein nezdůraznil, že se ocitnu v Pošumaví?

Krpál za krpálem, takže k brnířovské chalupě dorazím po dvou hodinách zchvácený, mistr vykoukne z ateliéru do zahrady a dostane záchvat smíchu. Já chroptím, „vodu!“, on slzí, „chápu, mně ty kopce dávají zabrat i na kole, chvíli počkejte, postaráme se o vás“, a jde si umýt ruce od barev. Z ateliéru zní poslední životní deska Davida Bowieho, malířova přítelkyně Zuzana míchá dva litry domácí citronády s mátou, do trouby vkládá kuře, „děkuju mockrát!“, popadnu limonádu, piju ji na ex, přichází umytý Rittstein a dostává záchvat smíchu podruhé: „To mělo být pro všechny, ale uděláme druhou, klidně to dopijte, a taky se osprchujte, jako doma!“

Skutečně si připadám jako někde u babičky, všude tu je stoletý, na dřeň ohmataný nábytek, a těžko říct, co chybí k idyle – snad jen zvíře. Kočka. Michael Rittstein se přestává smát, protože kocour, ten hajzl, o Vánocích zmizel; nejspíš se přestěhoval za někým, kdo mu mohl nabídnout víc tepla. Rittstein se na zimu vracívá do pražského paneláku, ale ani po půl roce neztrácí naději, každý den čeká, že se kocour vrátí, s kočkami se žije o tolik líp než bez koček!

Jsem už umytý, odpočatý, možná bychom mohli začít s rozhovorem: „Co říkáte?“

Prý se nejdřív půjdeme kousíček projít.

 

Stovky dřepů denně

Kráčíme dvě stě metrů ke staré družstevní stodole, ve které parkují traktory. „Ahoj sousede!“ pozdravíme několikrát, „nazdar Michale, kampak?“

U velkých železných vrat odstrčíme pár cihel, stodola se otevře – a já zírám, protože vidím největší obraz ve svém životě, osm na pět metrů.

„Mexiko,“ řekne Rittstein, což bych snad i poznal, mezi mnoha obrovskými zářivými skvrnami zahlédnu chlápka v sombréru, ale mlčím, protože jsem ohromen – na tohle dílo musel padnout hektolitr barvy, která pořád ještě usychá ve vysoké vrstvě. Na některých místech byla zjevně rozetřena širokými štětci, ale jinde taky koštětem…

„Jenom ty barvy,“ vydechnu, „musely stát takových peněz!“

Rittstein přikývne, Mexiko ho už stálo zhruba dvě stě tisíc korun. „Vlastně je to obraz do šuplíku,“ říká, „respektive skončí u mě ve skladišti. Nikdo si ho nikam nepověsí, tudíž nekoupí, ale to nevadí, já ho chtěl udělat a hotovo, v tomhle musíte být iracionální. Navíc on na jednom místě viset přece jen bude – od začátku listopadu mě čeká výstava v Jízdárně Pražského hradu a tam se naštěstí vejde...“

Předloni si Rittstein zajel do Indie („hlavně z Váránasí jsem měl kaši v hlavě, rovnou se mi to v ní všechno malovalo“), udělal dva velké obrazy indické, a loni do Mexika, výsledek vidím před sebou. „Žádný výsledek, zdaleka jsem neskončil, ještě nejmíň dva měsíce budu do nahozeného základu dodělávat detaily, celkem to je práce na půl roku.“

Ale jaké práce! Už doma mi Rittstein ukázal blok s rychlými črtami, které si zaznamenává, když něco zajímavého spatří, a hlavně štos čtyř stovek papírů formátu A4, na nichž si svůj veleobraz pečlivě připravoval.

Koncem jara se začal tady ve stodole s Mexikem mordovat, v podřepu roztíral barvy po plátně ležícím na zemi, co chvíli se postavil, aby zkontroloval výsledek, vztyk, k zemi, byly to stovky poctivých dřepů denně. „Tři týdny jsem buď dřepoval, nebo byl ohnutej, a to vám odrovná záda; jako obvykle jsem pak musel na injekci, doktor už je zvyklej. Ačkoli tentokrát jsem udělal ještě tu chybu, že zdejším mladým klukům chyběl jeden do týmu před prestižním turnajem v přetahování lanem, tak jsem se nechal přesvědčit, a to moje záda dorazilo úplně.“

Rittstein na to nevypadá, ale zopakujme: v září mu bude sedmdesát. Jak dlouho ještě může svůj náročný styl malování zvládat?

„Toť otázka,“ zavírá vrata, a pak už vyrážíme za vůní pečeného kuřete. „Jakžtakž mě udržuje v kondici a při smyslech fakt, že plavu každodenně kilák. Důležité to je i z toho důvodu, že si při plavání rozmýšlím každý ten zdánlivě nahodilý flek na plátně, plánuju přesný postup, jak si namíchám barvy, kam položím kelímky, všechno. Každé malování je pro mě zatím zábava, ale samozřejmě, únavy už se dostavujou… Posaďte se, v míse máte okurkovej salát. Teď už s tím rozhovorem začít můžeme.“

 

Malé pivo, jednu kávu

Kam nejdál se dokážete vrátit ve vzpomínkách?

Jasně vidím sám sebe ve dvou a půl letech na schodech zdejšího koupaliště. Na těch schodech sedávám dodneška. Od června do září každý den.

 

Měl jsem pocit, že jste Pražák.

Oficiálně jo, ale nejlepší část života jsem prožil v Brnířově. Tenhle barák postavil můj praděd těsně před první světovou válkou, hned po ní se stal prvním starostou. Měl tady truhlářskou dílnu, sedm zaměstnanců, sedm ponků, a můj děda pak měl v podnikání pokračovat, jenže mu prostřelili ruku u Zborova, tak šel k poště.

 

Jak často jste sem za prarodiči jezdíval?

Pořád. Teď na koupališti jedna paní nahlas přemýšlela, jak to že si mě nepamatuje ze školy. „No protože jsem studoval v Praze!“ Nechápala… Ale já se opravdu snažil být co nejčastěji tady – cestou do Brnířova jsem cítil radost a zpátky se vracíval zdrcenej, protože mí rodiče se dlouho rozváděli a jenom tady jsem cítil jistotu; babi mi citově suplovala matku.

 

Jaké zvuky a vůně k té venkovské části dětství patřily?

Ráno mě budilo cinkání od plotny a vůně čistého prádla. Babi pekla štrúdl, popřáli jsme si pěkný den, byla v tom bezprostřední, nezištná láska... V zimě se topilo jenom v téhle kuchyni, koupali jsme se tu v neckách – když jsem chtěl za holkama, musel jsem do necek. Děda seděl s hrnkem kafe, okolo letěla moucha, já si to nakreslil… Tahle kuchyně je celoživotním zdrojem mé inspirace.

 

Bylo pro vás zajímavé, že máte za kopcem Německo?

Na tom kopci jsme sedávali s babi a koukali do státu, kam se předtím mohlo, ale teď už nesmělo, i tyhle chvíle jsem si maloval… Byl tady konec světa. Spousta opuštěných chalup, které jsme s klukama prolejzali, v nich spousta zbraní. Desetiletý kamarád sáhl do králíkárny, vytáhl zpod králíka kolt a vystřelil, to bylo normální.

 

Nikdo si neublížil?

Kdekdo, i já. V padesátých letech tady pořád cvičili vojáci. Odhazovali náboje, my z nich vysypávali střelný prach a vyráběli granáty, potřebné pro válku s vedlejší vsí. Já měl flašku se střelným prachem, doutnák uvízl v hrdle, tak jsem tam chtěl dát nový, ale flaška najednou přece jen vybouchla – střepy jsem měl ve stehně i v ruce, utrženého nic. Takže jsem dál mohl kreslit.

 

Měla blízkost Německa nějakou výhodu?

Ale jo, když se objevila televize, chytali jsme tamní hudební pořady. Ona to není náhoda, že byly západočeské bigbíty vyhlášené – když jsem dospíval, konala se v okolí hromada rockových tancovaček.

 

Dodnes posloucháte rock?

Poslouchám hudbu. Pořád. Dřív jsem u malování i tančil, teď mě bolí ta záda. Ale schválně vám řeknu, co mi v ateliéru hrálo poslední dny: David Bowie, Nick Cave, Jack White, Marianne Faithfull, Brian Eno…

 

Jak jste se za socialismu dostával k deskám?

Od druhé půlky sedmdesátých let docela snadno, měl jsem stovky vinylů. Moje švagrová Yvona Brzáková hrála tenis na profesionálním okruhu, a byla tak zlatá, že vozila novinky. Vedle mého ateliéru bydlel kritik Jirka Černý, tak jsem se ho vyptával, co stojí za poslech, a objednával si: Sex Pistols. Kraftwerk, spoustu desek takzvané Nové vlny... No a pak Yvona vozila taky mrkváče!

 

Kalhoty?

Jo. Začátkem osmdesátek jsme odložili zvonáče a začali nosit mrkváče, to byl zlom.

 

Vraťme se do let šedesátých. Plánoval jste, že se na venkov přestěhujete?

Ani ne. Já sice bývám radši tady než v Praze, ale to víte, pak přijde říjen nebo listopad, na Šumavě kape z větví, člověk začne degenerovat, a to zas potřebuju pražský šrumec a trošičku kultury. Nemluvě o tom, že v pražském ateliéru hřeje ústřední topení… Doma jsem tam i tady.

 

Chodíte s místními na pivo?

Jasně. Přes den maluju, ale pravidelně na pátou chodívám na koupaliště, kde mám svoji kabinu, a taky stolní společnost přátel v kiosku, už asi třetí v pořadí.

 

Kam se poděly ty dvě předchozí?

Uchlastaly se. Já mám asi štěstí, že mi po tom kilometru plavání stačí malý pivo, káva, a někdy ještě jedno malý na závěr. Místní chlapi to obvykle prokládají panáčky a spoustou cigaret, takže některým ořezali nohy, něco umřelo na rakoviny hrtanu, dalším odešla játra... Škoda. Byli to zábavní chlapíci.

 

Po čem jste toužil ve svých osmnácti?

Chtěl jsem vlastnit maringotku. Vždycky se nechat odtáhnout do nějaké vesnice v okolí, zmapovat ji spoustou obrazů, a pak zase o vesnici dál. Ale maringotku jsem nesehnal, bylo třeba jezdit na kole… Víte, jakou jsem dělal diplomku na Akademii?

 

Netuším.

Zemědělství. Což bylo přesně to, co komunisti za normalizace chtěli, ale já téma pojal po svém, moji zemědělci třeba souložili na hnoji.

 

Nějaká vlastní zkušenost?

Chodíval jsem tu na brigády, kde pracovaly smíšené party, chlapi i ženský v montérkách, a když jsme třeba u pásu třídili brambory, tak se špičkovalo. Byl v tom lehce erotický nádech, ženský vyprávěly historky o různých úchylech, všechno mě inspirovalo, měl jsem odtud stohy kreseb. Byl jsem v tom až maniakální – tady mě znali v každém baráku, vždycky jsem se k někomu objednal, strávil tam den, nakreslil si stodolu, holuby... Vizualita světa mě naplňovala.

 

Vždycky? Nebo jste o tu vášeň někdy dočasně přišel?

Že bych přestal malovat? Nikdy. Je to moje práce. Tady Zuzana ví, že když nedělám jeden den, tak se cítím špatně. (Přítelkyně Zuzana: No jo. Jedeme na hory a Michal tam už druhý den říká: „Já bych tak rád maloval!“ Nemůže se dočkat návratu.) Jo, jsem na tý tekoucí barvě trošku závislej. Prosákla celým mým životem.

 

Tak jinak – měl jste v nějakém období pocit, že vám malování nejde?

Spokojený s výsledkem nebývám nikdy, protože mám dopředu dokonalou představu, které se nanejvýš přiblížím. Proto taky všechny nové obrazy otáčím čelem ke zdi, a až po čase, když zapomenu na všechny peripetie, si někdy řeknu, že docela ujdou. Na druhou stranu se nikdy necítím být pod stresem a ve slepé uličce, protože nekráčím jen jednou cestičkou.

 

To mi musíte vysvětlit na nějakém příkladu.

V posledních měsících jsem třeba pohlcený velkým Mexikem, ale přesto si poznamenávám i nápady dejme tomu na lokální historku. Kdybych byl v krizi, tak si vždycky můžu zalistovat zápisníkem, kde mám spoustu nápadů, a některého z nich se chytit.

 

Ukážete mi nápad na nějakou lokální historku?

Tak si spolu zalistujme… Třeba tady. Viděl jsem chlapa v bazénu, vypadal jako nechutnej chlupatej obr, ale na jeho zádech plavala roztomilá holčička; byl to její dědeček, milovala ho… Poznámku už mám, teď si ten motiv rozkreslím třeba na pět čtvrtek, a někdy se to nakonec dostane i na plátno. Někdy ne.

 

Obraz pro řezníka

Jedna věc mě zaráží. Půl roku se moříte s neprodejným Mexikem, přičemž za stejnou dobu byste mohl zvládnout šest menších obrazů a střelit každý z nich za sto padesát tisíc. Myslíte na to?

Ne. Nejsem žádnej kšeftař, stačí mi, co mám; já jsem si vydělal. Občas něco prodám, ale peníze jsou od toho, aby byl člověk svobodnej – co může být lepšího, než že si v Brnířově poslední dva měsíce oblékám po ránu jenom trenýrky a za malou chvíli roztírám barvu?

 

Kdy jste prodal první obraz?

Určitě tady, jako středoškolák. Někdo řekl, hele, namaluj moji chalupu, a dal mi za to třicet nebo padesát korun. Často jsem maloval i zdejší farmu, což bylo vlastně první JZD v republice. Sedláci po válce dostali od Američanů dva traktory, založili si po americkém způsobu ranč, že tam budou hospodařit dohromady, o pár let později na ně zaklekl bolševik, a oni se logicky vymluvili: Vždyť to je JZD! Předseda toho družstva ode mě jednou koupil tři kvaše, ale teď celou farmu vlastní Babiš, pořídil si ji se vším všudy, takže mu nejspíš patří i ty moje staré obrazy.

 

Jakou můžou mít hodnotu?

Jeden by se prodal, počítám, tak za čtyřicet tisíc.

 

Vám nikdy nešlo o peníze?

Ani ne. Jsem typ, který si radši zvolí skromnější způsob života, než aby se cítil nesvobodně. No a taky jsem měl kliku. Už když jsem dokončoval školu, všimli si mě o generaci starší výtvarníci typu Adrieny Šimotové, Zbyška Siona, Jiřího Načeradského nebo Bedřicha Dlouhého – a začali ke mně posílat svoje sběratele, což byli typově lidi, kteří o víkendech melouchařili, stavěli třeba prodejny na vesnicích, a za přivydělané peníze si budovali sbírku. Takovýhle stavbyvedoucí, nebo třeba řezník, který potřeboval uložit peníze, přišel k Béďovi Dlouhému, jestli neví o někom mladém…

 

… a Dlouhý řekl: Rittstein.

Jo. A já prodal obraz za tři a půl tisíce, z čehož jsme byli s rodinou dva měsíce živí. V mládí jsem měl patnáctimetrový ateliér za čtyřicet korun měsíčně, bydleli jsme v paneláku, tam staré válendy, dvě skříně, a já víc nechtěl. Na  pražském Zahradním Městě jsme to měli kousek ke krásným barákům, kde žili prorežimní výtvarníci, občas jsme se tam vypravili na procházku, „dneska jdeme k milionářům“, ale mě nic takového nelákalo, měl jsem jiné starosti.

 

Jaké?

Tou dobou se stavělo sídliště Jižní Město, tak jsem si tam nadšeně chodíval kreslit, jak vkládají zedníci roury do země.

 

Byl jste neuvěřitelně zapálený malíř!

To musíte. I své studenty na Akademii jsem si později vybíral podle dychtivosti, protože dychtivost považuju za nejdůležitější vlastnost.

 

Vzpomenete si na své dvacáté narozeniny?

Na konec léta 1969? Nejspíš jsem byl tady. O rok dřív jsem se dostal na Akademii a přijeli okupanti, přímo před tímhle domem stály transportéry. Vysokoškolská studia jsme zahájili stávkou proti Sovětům, a pak trvalo dlouho, než nám došlo, že nastala normalizace. Oni totiž v tom šedesátém osmém profesoři stávkovali s námi, a proto si na nás pak s ničím komunistickým netroufli... No ale jinak jsme byli v létě devětašedesátého roku denně na koupališti, a po večerech měli mejdany, které startovaly Zeppelinama a končívaly Santanou. Já se od ostatních lišil snad jen v tom, že jsem od rána maloval po okolí a na to koupaliště přicházel až ve tři odpoledne.

 

Prosím vás, co by si místní mysleli, kdybyste se jednoho letního dne na koupališti neukázal?

Oni přesně vědí, kde jsem, tady se drbe. Nedávno se mi uloupla korunka na předním zubu, tak tu mezeru ukazuju v kiosku, na druhý den vyrážím do Domažlic, aby mi to opravili, před cukrárnou ve Kdyni sedí pár ženských, jedna z nich na mě volá, kam jedu, já na to, že do Domažlic k zubaři, a celý stůl ženských přikyvuje: „Aha! Vždyť on byl vlastně včera na koupališti bez korunky!“

 

Sorry, zatím neprodám

Kdy vás začala normalizace deptat?

Zdeptaný jsem nebyl nikdy – celou dobu jsem věřil, že komunismus, taková debilita, nevydrží. Nemíval jsem sice vlastní výstavy, ale paradoxně šlo občas vystavovat na důležitých veletrzích venku, protože československé Art Centrum potřebovalo vydělávat valuty a zjistilo, že tam na jméno Rittstein dostane prostor.

 

Jenomže najednou vám bylo čtyřicet a komunisté se pořád drželi u moci.

Už jim zbývalo jenom pár posledních týdnů... Je ale pravda, že kdyby revoluce přišla o dva roky později, tak mě možná měli.

 

Měli? Jak to myslíte?

Třeba by ve mně tu dychtivost udusili, protože právě ve čtyřiceti člověk začíná dumat, co a jak dál. Já až do konce osmdesátých let prodával obrazy opravdu jenom při ohrožení života, drtivou většinu jsem jich držel pohromadě s tím, že je snad jednou představím v galeriích, a z toho vyplývá, že už jsem měl přecpaný ateliér. Ve čtyřiceti vás mladí začínají považovat za starého, a vy sice chcete světu něco ukázat, ale nemůžete – obrazy máte naštosované v ateliéru, kde už zbývá jenom úzká ulička... Myslím, že bych brzy začal panikařit.

 

Proč jste v mládí neemigroval?

Vzpomínám třeba, jak jsem měl roku 1988 výstavu v Kolíně nad Rýnem, dostal se do německé televize, a tamní galerista říkal, ať zůstanu, že to spolu rozjedeme pořádně. Ale já se vrátil. Bez tohohle tady bych chcípnul.

 

Bez čeho?

Hlavně bez téhle chalupy, ta je pro mě strašně důležitá. Bez omakaných dveří sem do kuchyně – vždyť je omakali mí předci… Ale jak říkám, já nikdy netrpěl tak, abych musel utíkat. Jako každej správnej mladej člověk jsem byl co chvíli nasranej, ale třeba život v paneláku mi vůbec nevadil, protože jsem žil v obrazech. Ráno jsem vstal, trochu se postaral o děti, už u snídaně přemýšlel o obrazech, a zbytek dne jsem strávil přímo v nich. Maloval jsem, chodil do těch obrazů na procházky, a vlastně se cítil dobře.

 

Už jsme zmínili, že chvíli po vašich čtyřicátinách komunismus skončil…

Opravdu jsem cítil, že to musí přijít. V Sovětském svazu probíhala perestrojka, do Prahy přijel prezident Gorbačov, který měl mnohem modernější myšlení než ti dědkové tady: od toho momentu jsem vykřikoval v hospodě, že to dlouho nevydrží.

 

Přímo listopad 1989 jste prožíval jak?

Tehdy jsem asi na půl roku omezil malování, protože mě zvolili do akčního výboru výtvarníků v Mánesu, který dělal veškerý servis Občanskému fóru, Václavu Havlovi a podobně. Dnes by se řeklo, že jsme byli revoluční public relations – připravovali jsme potřebné tiskoviny, plakáty, loga… Materiál byl často nakradený z tiskáren, všechno jelo protizákonně, takže kdyby se režim vrátil, sedíme jak černý, ale dopadlo to dobře.

 

Věřil jste, že se ve svobodných podmínkách stanete světovou hvězdou?

Ani ne. Brzy jsem pochopil, že jsme příliš malá země; žádné kulturní centrum. Za posledních třicet let se z českých malířů nechytl ve světě nikdo, ale nad tím se nemá smysl rozčilovat; rozhodně necítím jakékoli zklamání.

 

Ještě aby. V Česku dnes prodáváte za statisíce...

Protože jsem starej. A nezapomeňte, že ty nejžádanější obrazy v aukcích obvykle nepatří mně, sběratelé si je už prodávají mezi sebou. Mě jenom těší, že kdysi při sázce na Rittsteina neprohloupili.

 

Vy sám nějaké obrazy sbíráte?

Ne. Mám třeba Váchalovu grafiku, ale jinak vlastně nechci nic vlastnit. Na pěkné věci se rád podívám, a to mi stačí.

 

Vážně ani zrnko materialismu?

Počkejte, až vám bude sedmdesát – taky se přestanete o všechno materiální zajímat, uvidíte. Ačkoli kdybyste mi chtěl odnést židli z téhle kuchyně, tak vám to za nic na světě nedovolím.

 

Protože je tak ohmataná?

Celý život na ní sedávala babička...

 

A kdybych si teď hned chtěl koupit nějaký váš čerstvý obraz, dohodneme se?

Čerstvý rozhodně ne. Každý z nich si vždycky rok nebo dva nechávám.

 

Z jakého důvodu?

Protože jsem na nějaké celoživotní cestě a každý obraz znamená krůček kupředu – musím z něj čerpat při práci na tom příštím. Já totiž nikdy nerozmnožuju to, co jsem už udělal, zkouším jít dál a k těm posledním obrazům se obracím. Pomáhají mi, abych nezapomněl na něco důležitého. Kdybych vám teď prodal obraz, který sotva uschnul, předčasně si podtrhnu stoličku...

 

Zvládnout Hrad a přežít

Co pro vás znamená ta blížící se sedmdesátka?

Radost nemám, ale co s tím zmůžu? Nelíbí se mi představa životní úsečky, k jejímuž konci se blížím; budoucnost je tak krátká oproti minulosti! Vážím si toho, že zatím můžu něco dělat – ráno vyskočím z postele a nedočkavě, zvědavě běžím k tomu svému mexickému obrazu. Těší mě, že jsem v životě nepromarnil moc času.

 

Máte nějaké plány?

Přál bych si, aby se na podzim povedla ta Jízdárna... Potěšilo by mě, kdyby vyšla velká výstava na Západě, jedno muzeum se rýsuje. Taky bych rád po Indii s Mexikem navštívil ještě Japonsko a uzavřel tím svou cestopisnou sérii. Moc fajn by bylo, kdyby se vrátil kocour. A mým nejzásadnějším plánem je: přežít.

 

Držím palce.

Zuzana vám na cestu domů namíchala další citronádu. Mějte se – já vyrážím na koupaliště.

 

Ještě mi řekněte: Váží si vás sousedi coby malíře?

To ani ne, malování podle nich není práce. Nahlédnou do ateliéru, vidí vznikající flek, a nevěřili by tomu, že si ten obraz podrobně skicuju od Vánoc. Oni mě chválí tehdy, když sekám zahradu nebo prořezávám větve na stromech. Tehdy jsme opravdu jejich, tehdy jim dělám radost.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama