Velký vodíkový plán a jeho velké potíže

Průmyslovou revoluci umožnila fosilní paliva. Díky obrovskému množství energie, již slunce před miliony let uložilo fotosyntézou do rostlin a kterou nyní těžíme ve formě uhlí, ropy nebo plynu, vznikla moderní civilizace. Jenže při spalování fosilních paliv se s energií uvolňuje i oxid uhličitý, jeden ze skleníkových plynů, které odpradávna zahřívají naši planetu. Úkol tedy zní: jak to udělat, abychom snížili emise a přitom zachovali výdobytky současné civilizace?

Prakticky bezemisně umíme energii vyrobit v jaderné elektrárně. Vlivné křídlo Evropské unie vedené Německem má ale z jádra tradiční obavy a razí zásadu, že s emisemi se musí bojovat za pomoci obnovitelných zdrojů, tedy vodní, solární a větrné energie. Potíž je, že sluneční ani větrné elektrárny nejsou ze své podstaty spolehlivé. Když nesvítí slunce nebo nefouká vítr, musí spotřebu vykrývat uhlí nebo plyn. Což ovšem opět znamená produkci skleníkových plynů. Navíc se až do invaze na Ukrajinu dovážela velká část zemního plynu do těchto elektráren z Ruska a taková závislost s sebou nese velká rizika.

Do budoucna se počítá s tím, že se do řízení přenosových a distribučních soustav více zapojí moderní technologie. Bude na dálku řídit jak výrobu, tak spotřebu podle toho, jaké množství energie budou v daném okamžiku dodávat obnovitelné zdroje. Zároveň s tím však budeme muset umět energii ve velkém ukládat a pouštět ji zpátky do sítě, když bude potřeba. To ovšem, minimálně zatím, představuje značný technologický problém.

 

Nejlepšími existujícími akumulátory energie jsou přečerpávací vodní elektrárny. Ty využívají elektřinu proudící do sítě třeba z „nezastavitelných“ jaderných elektráren nebo solárů a větrníků v době, kdy je spotřeba nízká. Čerpadla poháněná takto vyrobenou „přebytečnou“ elektřinou posílají vodu z níže položené nádrže do té vyšší – naopak v době špičky proudí voda dolů a dopadá na turbíny, které tak produkují elektřinu, když je po ní větší poptávka. Vodní elektrárna Dlouhé stráně v Jeseníkách pojme až 3,7 GWh energie vzniklé mimo špičku – to je denní spotřeba více než 400 tisíc českých domácností – a vrátí do sítě 75 procent z ní, když je potřeba.

Další možností skladování energie jsou baterie. Ty mají ještě lepší účinnost, uložená energie se „ztrácí“ méně než u vodních přečerpávacích elektráren, ale jejich kapacita i výkon jsou při obrovské spotřebě materiálů neporovnatelně nižší. Analytici agentury Bloomberg přišli s odhadem, že by do roku 2030 měla globální kapacita všech bateriových úložišť dosáhnout 1 028 GWh: to ovšem představuje spotřebu České republiky na pouhých pět až šest dní.

Je tak čím dál jasnější, že potřebujeme ještě něco jiného.

 

Třicet pět temelínů

„V Evropě může znovu rozdat karty vodík,“ prohlásila loni v září předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Co tím myslela?

Vodík je ultralehký plyn, který se v přírodě samostatně nevyskytuje. Vyrobit se může například za pomoci elektřiny: elektrolýzou vody, přičemž je posléze možné ho znovu použít jako zdroj energie. „Výhodou vodíku je, že v něm můžeme, i přes jeho nízkou hustotu, skladovat energii ve velkém klidně z léta na zimu. Protože ji ukládáme do plynu, nepotřebujeme k tomu jako u baterií tunu materiálů,“ říká Vladimír Matolín, profesor na Matematicko-fyzikální fakultě UK, který zároveň vyvíjí nové vodíkové technologie.

Vodíku vyrobenému za pomoci energie z obnovitelných zdrojů, tedy například ze solárních či větrných elektráren, se dnes říká „zelený“. Ideální „továrna“ na takový vodík by vypadala následovně: solární a větrný park, u něj elektrolyzér, vodíková elektrárna a také plnička aut na vodíkový pohon. Obnovitelné zdroje posílají energii přímo do sítě, když je ale elektřiny nadbytek, zapne se elektrolyzér a spustí se výroba vodíku; na výrobu jednoho kilogramu vodíku je zapotřebí devět litrů demineralizované vody. Vodík pak putuje buď do plnicí stanice, kde se stlačí do nádrží aut, nebo se uskladní a v případě potřeby posílá do elektrárny, kde se na turbíně promění v elektrickou energii. V obou případech pak vznikne jediná odpadní látka: obyčejná vodní pára.

Na první pohled to zní jako technologie, kterou jsme potřebovali. Od zeleného vodíku se přitom nečeká jen to, že bude „mezisezonně“ skladovat elektřinu a ozelení dopravu – hlavně nákladní, lodní a do budoucna i leteckou –, ale že také nahradí plyn ve vytápění nebo koks v ocelářství. V první řadě by však mohl nahradit takzvaný „šedý“ vodík, který se dnes využívá hlavně v petrochemickém průmyslu k zušlechtění benzinu nebo k výrobě čpavku. Při výrobě šedého vodíku z ropy a zemního plynu totiž vzniká podle údajů Mezinárodní energetické agentury každoročně 830 milionů tun CO2. To je šestinásobek ročních emisí celé České republiky.

S popsanými širokými možnostmi využití zeleného vodíku pracovali experti v Evropské komisi, když se snažili přijít na to, jakými konkrétními kroky naplnit ambiciózní cíle dohody Green Deal, podle které má být Evropa do roku 2050 klimaticky neutrální: tedy produkovat jen tolik emisí skleníkových plynů, kolik se zase z atmosféry zpátky pohltí, například rostlinami spotřebovávajícími oxid uhličitý.

Balíček Fit For 55 přišel ve „směrnici o obnovitelných zdrojích“ s prvními konkrétními čísly – do roku 2030 nahradí zelený vodík polovinu šedého vodíku v průmyslu a v dopravě bude mít podíl 2,6 procenta, čímž se sníží podíl fosilních paliv a tím i produkce skleníkových plynů. Poslední plán RePowerEU, který má Evropu vymanit ze závislosti na ruském plynu, tyto cíle ještě navýšil a dospěl k závěru, že aby jim Evropská unie dostála, bude muset v roce 2030 sama vyrábět 10 milionů tun zeleného vodíku a ještě stejné množství dovézt.

K výrobě zmíněného množství vodíku v EU bychom ovšem potřebovali elektrolyzéry o celkovém výkonu 80 GW, což je výkon třiceti pěti jaderných elektráren Temelín.

 

Německé prezentace

V České republice byl vodík coby „palivo budoucnosti“ dlouho záležitostí několika milovníků techniky, když se ale začalo ukazovat, že to s ním Evropa myslí vážně, vytvořilo ministerstvo průmyslu a obchodu dvoučlenný vodíkový tým. Jeho úkolem bylo zjistit, co budou evropské plány znamenat pro Českou republiku a konkrétněji pro český průmysl. Neudělají ze země, jejíž ekonomika je dosud založená na vývozu, zemi, kde budou vstupy do výroby tak drahé, že se zde nevyplatí nic vyrábět? Jen přeměna železné rudy na železo za pomoci vodíku by podle hrubého odhadu byla pětkrát dražší, než když se železná ruda zpracovává pomocí koksu.

Ve spolupráci ministerstva, Českého plynárenského svazu a dalších institucí nakonec vznikla Vodíková strategie ČR. A v té se píše, že pokud mají Češi dostát evropským cílům v oblasti nízkoemisního vodíku, budou ho v roce 2050 potřebovat 1,728 milionu tun.

„Pro výrobu takového množství vodíku pomocí elektrolýzy je potřeba 95 TWh elektrické energie ročně, což představuje 3,2násobek společné roční výroby jaderných elektráren Temelín a Dukovany (v roce 2020 dosáhla výroba elektřiny netto v České republice 76,1 TWh),“ upozornili ve své každoroční zprávě analytici státní firmy ČEPS. Ta dohlíží na fungování české elektrické sítě; na to, aby se výroba elektřiny v každém okamžiku rovnala její spotřebě. ČEPS se ovšem dívá také dopředu a posuzuje, jestli bude soustava dobře fungovat i za deset let.

„Sledujeme politiku kolem vodíku už od roku 2019,“ říká šéf společnosti Martin Durčák, který před nástupem do ČEPS působil ve společnosti Unipetrol, což je hlavní producent šedého vodíku u nás. Upozorňuje, že výroba vodíku není žádným složitým výstřelkem poslední doby. „Používá se už přes sto let,“ říká. Problém podle něj tkví v množství zeleného vodíku, který bychom potřebovali vyrobit.

Evropě zbývá k naplnění vodíkových cílů necelých sedm let, zatím to nevypadá, že by se posunula z fáze úvah do fáze výroby. „Minulý rok jsme se byli s kolegy podívat v německé továrně Siemens, jak pokračuje vývoj čistě vodíkové turbíny, která by byla schopná spalovat čistý vodík. Ta turbína je na papíře, půjde konstrukčně vyrobit. Problém je jen jeden: nejde prozatím vyzkoušet, protože nebyl k dispozici dostatek zeleného vodíku,“ říká Durčák.

„Vidíme prezentace, jak bude vodík fungovat, ale jsou to tytéž prezentace, které jsme tu viděli před dvěma lety. V rámci startupů Němci vyvíjejí některé nové technologie, ale samotný zelený vodík se prostě v tuto chvíli nevyrábí. Jsme v podstatě pořád ještě ve stadiu laboratorních testů,“ doplňuje Martin Durčák.

 

Vodíkový nonstop

Už bylo naznačeno, že výroba vodíku je v principu jednoduchá. Získat ho lze vlastně i doma: stačí k tomu sklenice vody, dva plíšky a dráty, baterie a trochu octa, aby vzniklo vodivé prostředí. Jakmile se vloží plíšky napojené na baterii do roztoku octa, molekuly vody se začnou rozkládat a budou vidět první bublinky vodíku a kyslíku. Pustit se do výroby vodíku ve velkém by ale v domácích podmínkách samozřejmě nebylo rozumné, vodík totiž už při nízkých koncentracích tvoří se vzduchem výbušnou směs, navíc je jeho uložení technologicky náročné.

Hlavní potíž využití vodíku jako akumulátoru energie ale spočívá v tom, že nemá vysokou účinnost. Když vezmeme v potaz celý proces výroby vodíku – včetně energie, kterou spotřebují čerpadla a další přístroje, potřebujeme na produkci jednoho kilogramu přibližně 55 kWh energie, jenže z jednoho kilogramu vodíku dostaneme zpátky jen něco kolem 35 kWh energie. Ta bude z půlky tepelná a jen z půlky elektrická. Pakliže máme možnost teplo využít, je účinnost zhruba šedesáti- až sedmdesátiprocentní, při jeho použití k pouhé produkci elektřiny jen třiceti- až čtyřicetiprocentní. „To není nic moc, ale pokud by ta energie, kterou do vodíku vložíme, byla jinak zmařena, musíme pracovat s tím, co je,“ říká profesor Matolín. Jinými slovy: když máme přebytečnou energii, třeba ze solárních a větrných elektráren, pro kterou v danou chvíli nemáme uplatnění, zdá se být stále rozumnější ji alespoň částečně uložit do vodíku než ji vůbec nevyužít.

Jenže tady narážíme na další úskalí vodíkového byznysu – vyrábět zelený vodík jen z přebytečné energie se dnes nevyplatí. Elektrolyzéry jsou totiž drahé – ceny těch několikamegawattových se pohybují v řádu stovek milionů korun –, a výrobci jsou tudíž motivováni elektrolyzér co nejvíce používat, aby ho co nejdříve daňově odepsali. Jsou nuceni vyrábět i v době, kdy energie z obnovitelných zdrojů není k dispozici. „Máme to spočítané. Potřebujeme, aby elektrolyzér jel alespoň na šedesát sedmdesát procent výkonu, a k tomu ještě finanční podporu, aby to ekonomicky dávalo vůbec smysl,“ říká Tomáš Krenc, jehož firma For H2Energy se chystá uvést do provozu relativně výkonný – pětimegawattový – elektrolyzér. Na celý šestisetmilionový projekt, který se možná stane prvním svého druhu u nás, dostala z Fondu spravedlivé transformace, rozdělujícího evropské peníze, investiční podporu ve výši 340 milionů korun.

Součástí vodíkového centra společnosti For H2Energy v průmyslovém areálu Triangl na Žatecku se má do budoucna stát fotovoltaická elektrárna o výkonu 10 MW, v první fázi bude ale pětimegawattový elektrolyzér napojený jen na fotovoltaickou elektrárnu o výkonu 3,5 MW. Což znamená, že ani v bezmračném letním odpoledni nebude možné produkovat vodík na plný výkon jen z takto vyrobené energie. Plánem přesto je, že bude elektrolyzér každý den vyrábět dvě tuny zeleného vodíku, a tudíž bude muset jet naplno alespoň dvacet dva hodin denně. Jak to bude fungovat? Bude napojený do distribuční sítě a bude fyzicky odebírat také elektřinu z českého energetického mixu. Jak je ale možné, že bude produkovat zelený vodík? Český energetický mix je přece dost „špinavý“, má velký podíl uhelných elektráren. Navíc, když počítáme emisní stopu elektrické energie, kterou dostaneme z vodíku bez využití tepla, musíme průměrnou emisní stopu zdroje, který předtím elektřinu do procesu výroby vodíku dodal, vynásobit až třemi. Jak už bylo řečeno, do vodíku totiž vkládáme přibližně třikrát tolik elektrické energie, než kolik z něj získáme nakonec zpátky. Pakliže bychom chtěli vypočítat emisní stopu 1 kWh elektrické energie, kterou jsme získali z vodíku vyrobeného z našeho energetického mixu, museli bychom průměrné množství CO2, jež náš mix vypustí při výrobě 1 kWh, vynásobit přibližně třemi.

Sečteno a podtrženo: vodík vyrobený částečně pomocí elektřiny „ze sítě“ by nakonec mohl produkovat více emisí než obyčejný šedý vodík vyrobený čistě ze zemního plynu. For H2Energy tento problém vyřeší stejně jako všechny firmy, které mají štítek, že jsou zelené. Pořídí si od obchodníka takzvanou záruku původu, že je elektřina, kterou využívá, zelená. Obchodník přitom tu záruku získal od výrobce, který dodal dané množství zelené energie do sítě. „My potřebujeme ten papír, abychom mohli vyrábět. Co je za tím papírem, už nemáme kapacitu řešit, to už je opravdu věcí obchodníka, který nakupuje energii na trhu a mixuje ji z více zdrojů. Nejen ze soláru, ale i z větru a vody,“ říká Krenc.

Evropská komise počítá s tím, že se vodíková ekonomika časem narovná a výroba skutečně zeleného vodíku se začne vyplácet. Ceny elektrolyzérů podle ní klesnou až o sedmdesát procent a stejně tak půjde dolů i cena energie z obnovitelných zdrojů. Producenti vodíku tím pádem nebudou z důvodů návratnosti investice nuceni jet na plný výkon. Z druhé strany bude trh se zeleným vodíkem stimulovat poptávka zvýšená rozšířením systému emisních povolenek: ty totiž budou použití „nezelené“ energie ještě více prodražovat. Navíc budou firmy motivované fungovat „udržitelně“, protože jinak jim evropské banky nepůjčí peníze.

Zatím však tyto mechanismy nefungují, takže pokud chceme začít vyrábět vodík teď, musíme si vybrat: buď bude nerentabilní, nebo neekologický.

Právě o tom, jak přísná mají být pravidla výroby zeleného vodíku, se především v posledních měsících přel Evropský parlament s Evropskou komisí. Parlamentní většina stojí spíše na straně producentů zeleného vodíku, kteří říkají, že pokud se má takový vodík reálně vyrábět, musí se někomu vyplatit jej vyrobit. Evropská komise naslouchá více environmentalistům. A ti trvají na tom, že pokud má být vodík zelený, musí být skutečně zelený, nejen na papíře.

 

Z plynu na vodík a zpět

Nápad využít vodík ve velkém ke snižování emisí skleníkových plynů podpořili hned zkraje někteří velcí hráči, kteří dosud stáli stranou „zelené transformace“. V první řadě velké těžařské firmy, jako je Shell nebo Total. Zdálo se jim, že jde o poslední šanci chytit se ujíždějícího vlaku dekarbonizace, která byla dosud spojena výlučně s přechodem na elektřinu. Vodík je přece plyn; pokud by se měl používat ve velkém, bude k tomu zapotřebí plynárenské infrastruktury – navíc se dá vyrobit ze zemního plynu a ropy, do jejichž těžby se už nainvestovalo spoustu peněz. Stačí, aby se emise CO2, které vznikají při parním „reformingu“, tedy výrobě vodíku zpracováním plynu a ropy pomocí páry, zachytily pod zem, a z šedého vodíku se stává takzvaný nízkoemisní vodík.

Kromě těžařských gigantů zaujaly vodíkové plány i některé chemičky, kde vodík vzniká jako vedlejší produkt. A to nejen při parním reformingu, kdy – jak už bylo řečeno – vzniká oxid uhličitý, ale i bezemisně, tedy elektrolýzou.

V ústecké Spolchemii mají velký elektrolyzér, jehož primárním úkolem je vyrábět ze solanky, roztoku chloridu sodného a chloridu draselného, hydroxid sodný. Jako vedlejší produkt tu vzniká velmi čistý vodík. „Vyrobíme ho zhruba 2 200 tun ročně, a to bez ohledu na to, zda ho vyrábět chceme, nebo ne. Je to neoddělitelná součást hlavní chemické výroby. Přibližně polovinu využijeme v chemických procesech, zbytek zatím používáme jako čisté palivo pro výrobu páry, kterou potřebujeme v rámci dalších chemických procesů. Tento vodík jsme v budoucnu připraveni dát k dispozici pro využití v environmentálně šetrných projektech,“ říká Jan Štrobl, který má ve Spolchemii vodík na starost. Pára však bude chemičce chybět. „Můžeme ji nakoupit z teplárny v Trmicích, vyrobit ji ze zemního plynu či zvolit úplně jinou variantu, která bude v dané chvíli vycházet z ekologického pohledu nejlépe,“ dodává.

Před čtyřmi lety přišel ústecký dopravní podnik s myšlenkou, že by vodík ze Spolchemie mohl sloužit k ozelenění městské hromadné dopravy. Chystal se vyměnit své zčásti naftové a zčásti plynové autobusy za bezemisní vodíkové. Vedle areálu Spolchemie měla vzniknout plnicí stanice s přímým napojením na výrobu vodíku, kde by mohlo tankovat dvacet městských autobusů. Celá akce měla být také podpořena z Fondu spravedlivé transformace.

Protože vodík vyrobený ve Spolchemii neměl žádný oficiální status, bylo třeba nakoupit záruky původu na energii vyrobenou z jádra. Díky nim získal vodík pocházející ze solanky status jaderného vodíku, což bylo v souladu s českou vodíkovou strategií. Vše bylo na dobré cestě. „Byli jsme zařazeni mezi dvanáct strategických projektů v rámci Ústeckého kraje s příslibem dotace na celý projekt,“ říká Štrobl. Loni se ale ve Spolchemii dozvěděli, že s evropskými penězi bude problém. Nevadilo ani tak to, že celý projekt byl do jisté míry nesmyslný – kvůli tomu, aby ústecký dopravní podnik částečně přešel z plynu na vodík, museli by ve Spolchemii nahrazovat vodík, který potřebují, plynem, nebo v případě, že by brali páru z Trmic, dokonce uhlím. Potíž byla v certifikátu o záruce původu. Pokud chtěli získat dotace, museli doložit, že elektrolyzér jede na zelenou, nikoli na jadernou energii. „Nákup čistě zelené energie by byl vzhledem k roční spotřebě našeho provozu, která je více než 200 GWh, velice problematický, nákladný, a navíc zcela nesmyslný,“ vysvětluje Štrobl, na čem projekt zatím troskotá.

Před čtyřmi lety, kdy s nápadem v Ústí přišli, ještě různé kategorie, „barvy“ vodíku – ve skutečnosti bezbarvého plynu – nikdo příliš neřešil. Ve stejné době ale pověřily národní vlády Evropskou komisi, aby upřesnila, jak má vlastně vypadat taková výroba vodíku, jímž se budou plnit cíle směrnice o obnovitelných zdrojích.

Na půdě Komise vznikl termín, který představám o tom, že zelená transformace půjde uskutečnit pomocí vodíku, jaký vyrábějí například ve Spolchemii, učinil konec. Směrnice o obnovitelných zdrojích už dnes nemluví o vodíku, ale o obnovitelném palivu nebiologického původu, RFNBO. To je pojem, který zahrnuje kromě vodíku generovaného z vody za pomoci zelené energie i zelený amoniak a zelený metanol, ale už ne vodík, který vzniká jako vedlejší produkt při chemických procesech, nebo vodík vyrobený elektrolýzou za použití energie z jádra. A právě RFNBO se má stát jedním z pilířů, na kterém bude stát zelená Evropa.

Spolu se zkratkou RFNBO vstoupila do hry také kritéria, ze kterých musí každého, kdo se chystá mít co do činění s tímto plynem, nutně rozbolet hlava. Totiž takzvaná „adicionalita, časová korelace a geografická korelace“. Co to znamená?

Pokud budu chtít vyrábět zelený vodík, nebudu smět využít energii z již existujícího obnovitelného zdroje, ale musím „přidat“ nový: odtud „adicionalita“. Jde o to, aby vodík se svou nízkou účinností neubíral zelenou elektřinu z celkového energetického mixu.

V praxi to znamená, že je potřeba postavit vlastní elektrárnu, ideálně kombinaci větrníků a solárů, která bude mít dohromady čtyřnásobný výkon než můj elektrolyzér: taková zelená elektrárna totiž logicky nikdy nepojede „na plný plyn“, protože je závislá na počasí. Případně bude možné využít takzvaný PPA (Power Purchase Agreement) kontrakt. Pravidla fungování těchto smluv zatím nejsou v Česku pevně stanovená, v zahraničí ale fungují následovně: odběratel podepíše dlouhodobý (až patnáctiletý) kontrakt s výrobcem zelené elektřiny, ten jde se smlouvou do banky, kde mu půjčí peníze, a postaví zelenou elektrárnu.

Další termín, časová korelace, znamená, že mohu vodík vyrábět jen tehdy, když moje elektrárna, případně můj nasmlouvaný zdroj, zrovna vyrábí energii. A to proto, abych nezatěžoval síť v době, kdy je solární a větrné energie nedostatek a dodávají hlavně záložní, uhelné či plynové, zdroje. Evropský parlament prosazoval, aby se korelace prokazovala v delších časových úsecích – majitelé elektrolyzéru by si mohli výrobu vodíku lépe rozložit, Komise ale trvá na tom, že korelace mezi výrobou zelené energie a výrobou vodíku bude muset být od roku 2030 hodinová. Jinými slovy – výroba vodíku se s výrobou mé zelené energie nesmí míjet o víc než o hodinu. V českých podmínkách, kde panuje odpor k větrníkům, by to znamenalo, že by elektrolyzéry byly závislé hlavně na fotovoltaice a mohly by vyrábět pouze pár hodin denně. Teoreticky by bylo možné odebírat zelenou energii z Německa: geografická korelace dovoluje brát zelenou elektřinu pouze z vlastního nebo sousedního – v našem případě německého – trhu. Jenže jen tehdy, když je cena v této zóně vyšší nebo stejná jako v zóně, kde se vodík vyrábí. A právě v době, kdy se větrníky na Baltu točí jak o závod a elektřiny je přebytek, je cena na německém trhu nesrovnatelně nižší.

Jaká je logika zásady, že vodík nebude možné vyrábět ze zelené elektřiny z Německa, když je levná? Čeští vodíkoví experti se domnívají, že se státy nechtějí o svou levnou elektřinu dělit a chtějí ji do budoucna vyžívat k vlastní výrobě vodíku. Nasmlouvané přeshraniční přenosy elektřiny by v takových okamžicích byly náročné i z hlediska provozovatele sítě.

 

Pozdravy z Paříže

Vodíkové plány tak začínají narážet na zásadní problémy.

Podle posledního návrhu Evropské komise, který unikl do médií těsně před uzávěrkou tohoto čísla, by měla ona kritéria „adicionality, časové a geografické korelace“ vstoupit v platnost během let 2028 a 2030. Pokud by tento návrh dostal souhlas členských států a Evropského parlamentu, měl by výrobce zeleného vodíku v Trianglu na Žatecku velký problém. A nejen on. V Česku s našimi přírodními podmínkami, nedostatkem slunce i větru, nebudeme schopni zelený vodík za konkurenceschopné ceny vůbec vyrobit.

Pakliže ceny elektrolyzérů neklesnou na takovou úroveň, že nebudou cenu vodíku zatěžovat, a pokud nepostavíme obrovské plantáže fotovoltaických panelů, které budou tyto elektrolyzéry krmit, nebudeme schopni vyrobit v relevantním množství zdroj, který se má do budoucna stát jedním z pilířů naší energetiky, průmyslu a dopravy.

Teoretickým řešením by byl přímo dovoz zeleného vodíku. Těsně před Putinovou invazí o tom jednal šéf vodíkového týmu ministerstva průmyslu a obchodu Petr Mervart s Ukrajinci, kteří mají pro výrobu zeleného vodíku dobré přírodní podmínky; společnost Net4Gas je připravena část svého plynového potrubí předělat na vodíkové. Takové úvahy jsou ale dnes kvůli válce mírně řečeno na vedlejší koleji.

Plánem ministerstva průmyslu a obchodu tak je přesvědčit Evropskou komisi, aby rozšířila definici zeleného vodíku i na vodík vyrobený elektrolýzou za pomoci jaderné energie, kdy téměř žádné emise skleníkových plynů nevznikají. Každá země má přece podle „evropské ústavy“, Smlouvy o fungování EU, možnost vybrat si, na jakých zdrojích postaví svou energetiku a jakým způsobem dosáhne takzvaných klimatických cílů.

Elektrolyzéry, vyrábějící vodík, poháněné elektřinou z jádra by pak v Česku mohly sloužit jako užitečný doplněk všech současných i budoucích atomových reaktorů, které z technologických důvodů musí vyrábět stabilně – v noci, kdy po elektřině není poptávka, i v létě, kdy jedou naplno fotovoltaické elektrárny. „V okamžiku, kdy budeme schopni nasměrovat energii z jádra do elektrolyzérů a vyrábět tak bezemisní vodík, to bude celé dávat smysl,“ říká Martin Durčák z ČEPS.

Jenže Evropská komise pod vlivem Německa jaderný vodík ještě neuznala dokonce ani jako nízkoemisní, o „zeleném statusu“ nemluvě. Pro české vládní představitele je přitom tradičně složité postavit se německému sousedovi, v otázce jádra před sebou raději postrkují Francii, jejíž energetika staví právě na nukleárních elektrárnách. Na její návrh zařadila loni v prosinci česká vláda v rámci svého předsednictví jaderný vodík na pořad jednání Evropské rady. „Snahou tehdy bylo, aby vodík vyrobený z jádra dostal status nízkouhlíkového vodíku a aby bylo možné ho využít k plnění cílů směrnice o obnovitelných zdrojích, které jsou dnes exkluzivní pro obnovitelný, tedy zelený vodík,“ říká Jan Sochor z České vodíkové technologické platformy. „Výsledek se bohužel zatím příliš nedostavil,“ dodává s tím, že Komise už na zeleném vodíku odvedla spoustu práce a nechce se jí měnit pravidla hry.

Před uzávěrkou tohoto čísla se německo-francouzské spory ohledně vodíku vyostřily. Paříž pohrozila Berlínu, že pokud jaderný vodík neuzná jako fakticky zelený, zablokuje vodíkovod, který by měl vést z Barcelony do Marseille a dále až do Německa a pokrýt velkou část spotřeby tohoto plynu v Evropě. Německo však vzkázalo, že ze svých pozic neustoupí. „Jaderná energie není obnovitelná energie a vodík vyrobený z jaderné energie není ekologický vodík,“ prohlásil mluvčí německého spolkového ministerstva hospodářství a práce.

 

Autorka je novinářka a spisovatelka.