Nebýt oukej je oukej. A říct si o pomoc taky

Někdy toho na mě bylo prostě moc. Ať jsem se učila sebevíc, měla jsem pořád pocit, že nejsem dost dobrá.

Jednou jsme ve škole psali důležitý test. I když jsem zůstala vzhůru celou noc a učila se, při testu se mi najednou všechno vykouřilo z hlavy. Měla jsem pocit, že nemůžu dýchat.

Bolelo mě břicho a potila jsem se. Celou přestávku na oběd jsem probrečela.

Přišel za mnou kamarád a ptal se, co se stalo. Všechno pokazím, nic neumím udělat dobře. Řekl mi, že příště se můžeme učit spolu.

To mi pomohlo cítit se lépe. Uvědomila jsem si, že někdy vidím věci dost černě.

Občas mě přepadne úzkost, ale promluvit si s někým, komu věřím, mi pomáhá se s tím vyrovnat, i když to zpočátku může být trapné.

Příběh Evy je součástí krátkého animovaného videa, které se žákům pouští během sedmnácté lekce programu Všech pět pohromadě. Zrovna v této hodině se mluví o tom, že necítit se o. k. je o. k. a říct si o pomoc je taky o. k. Jindy se zase školáci učí, jaký je rozdíl mezi jednáním a reagováním. „Reagování je takové štěně, které není vycvičené a štěká na každého, kdo projde kolem. Jednání si ale dokážeme promyslet,“ přibližuje obsah výuky psycholožka a terapeutka Laura Juríková, která je členkou pracovní skupiny, jež program Všech pět pohromadě vyvíjí.

Program je určený pro jedenácti- až třináctileté žáky. Místo klasického sezení v lavicích však sedí šesťáci (či sedmáci) v kruhu, aby na sebe viděli. U sebe mají deníky, kam si mohou na konci hodiny zapsat poznatky, které je zaujaly. Nikdo je tu neznámkuje. Hodina se skládá z několika aktivit a vyprávění s občasným výkladem učitele. Pokaždé se začíná a končí dechových cvičením – to aby se všichni zklidnili a zkoncentrovali. Takové dýchání se dětem může hodit i jindy. Třeba když je někdo naštve, ale ony na něj nechtějí křičet. Anebo když jsou nervózní před testem.