Nesnesitelná lehkost voleb

Leskem i bídou české politické debaty je, že v ní – přinejmenším až do půlky září, kdy vznikal tento článek – neexistovala žádná dominantní věcná témata, která by strhla pozornost většiny voličů. Dokladem tohoto vakua může být, že se v létě na několik dní stala hlavním volebním tématem dnes již pozapomenutá šarvátka, v níž nepodstatnou otázku ideologicky vhodné zmrzliny Pirátů a Starostů využil Andrej Babiš, respektive jeho tým.

Důvodů, proč volební kampaň nemá jeden zásadní programový bod, je více. Pokud nepřijde nějaká nepředvídatelná krize, Českou republiku nečeká žádné zahraničněpolitické rozhodnutí, které by mělo, řekněme, pevný termín. Země už léta patří do NATO a je členem Evropské unie – referendum o vystoupení z ní se téměř jistě v dohledné době konat nebude. Transformace ekonomiky do zelenějšího a udržitelnějšího modelu, která může současně vést ke zvyšování životních nákladů, je také něco, o čem už bylo za účasti zástupců českého státu na jednáních v Bruselu rozhodnuto. Následný vývoj půjde tak nějak samospádem – zákaz uhlí, přechod na obnovitelné zdroje, tlak na elektromobilitu a tak dále.

Mnoho občanů se tudíž může snadno domnívat, že volbami se vlastně nic moc nezmění. A je zde i další věc. Lidí zajímajících se vášnivě o politiku je samozřejmě hodně, ale často zapomínají, že největší skupinou volící nějakou stranu jsou ti, kdo volí „stranu nezájmu“: nevoličů totiž bývá ve sněmovních volbách třicet až čtyřicet procent. Současně, což opět často politickým fanouškům uniká, i mnozí z těch, kdo hlasovat jdou, se zajímají o volby mnohem méně, než by se politicky uvědomělým občanům líbilo.

Právě z toho plyne ta nesnesitelná lehkost voleb, u nichž neexistuje žádné ústřední věcné téma a kdy není ve skutečnosti vůbec jisté, že se po nich něco dramaticky změní. Politické dějiny, tak jako v onom slavném Kunderově románu, se většinu času odehrávají jaksi na pozadí životů hlavních postav.

Jistě můžete říct, že tu je jedna velká věc, která se týká nás všech – pandemie koronaviru. Její řízení premiér nezvládl, výsledkem je přes třicet tisíc mrtvých. Jenže oběma opozičním blokům se minimálně do začátku podzimu nepodařilo vnutit pandemii jako hlavní téma. Jasně, je za tím i dobře placená a mocná Babišova marketingová mašinerie, v každém případě se zdálo možné, že premiérovi jeho fiasko u podstatné části voličů projde.

Bez pandemie jako politického tématu, bez velkých otázek typu vstup do NATO či EU tak zbyla jen debata o osobních a morálních kvalitách současného premiéra, o jeho propojení a státním financování Agrofertu a o hodnotách spojených s liberální demokracií.

Mnozí opoziční politici bohužel nepochopili, že pouhé stížnosti na stav právního státu, poukazování na střet zájmů či vyslovování obav o budoucnost demokracie v Česku nejenže nepřesvědčí Babišovy voliče, ale nemusí ani přilákat dostatečné množství občanů, aby šlo volit opozici. Opět je to kvůli tomu, že politická angažovanost značné části voličů je ve skutečnosti mnohem menší, než to vypadá na Twitteru či dalších sociálních sítích. Hodnoty typu právní stát zní navíc mnoha uším jako axiomy, věci, které tu s námi jsou a stejně budou, ať se stane cokoli – a život bez nich si už neumíme představit. Může to být chyba a naivita, ale taková je skutečně každodenní realita mnoha Čechů, kteří, minimálně zatím, řeší kvalitu demokracie jen málo.

Babiš a jeho lidé to pochopili a v tom tkví jedna z největších devíz ANO. Pochopili, že díky neúčasti na veřejném dění a apatii část Čechů žijících na okraji zájmu ocení – spíše než vzletná prohlášení – peníze od státu, třeba v podobě pár extra stovek v důchodu prožraných inflací. Pro mnohé seniory, lidi z pohraničí či velkých sídlišť, pro stovky tisíc občanů jde o to jediné, co od státu požadují a za co jsou ochotni vyměnit svůj hlas.