Když si neříkáme pravdu o své minulosti

My demokracii hledáme u husitů. Nevadí jejich náboženský militarismus a fanatismus, tálibánské vraždění a ničení kultury ani o sto let zpožděný rozvoj. Nevíme ani, že národní obrození je vlastně kopie německého nacionalistického romantismu.

Dnes se Havlíček uctívá, přitom tehdy byli lidé rádi, že ho odvezli do Brixenu. Jeho evropanství dnes mnozí nectí, naopak velebí zaostalé Rusko a absurditu panslavismu. I komunisti vidí spásu v krvelačném Leninovi.

První republiku, jedinou cennost českých moderních dějin, utopí lid za druhé republiky po Mnichovu v lavině svinstva a nenávisti. Dobrý nácvik na obě okupace, německou i ruskou. Agenti gestapa později pokračují pod hlavičkou StB. Už osvobozenou Prahu znovu osvobozuje v kulise lidového jásotu sovětská armáda, jako první takt další okupace. Český poválečný gestapismus se maskuje bajkami o „národní revoluci“. Vítězný únor provází jásot davů a orgie oprášeného panslavismu. Dodnes někteří vydávají únorové násilí za ústavně platnou změnu.

A co sláva roku 1968? Jinde, v Polsku, v Maďarsku, v NDR, se vzbouřenci snažili ruského komunismu zbavit, jen Češi ho chtěli zlepšit. Tomu se Brežněv divil. Pak se divili Češi, když s nimi tento cynik moci zametl. Dodnes tuto hanbu oslavujeme jako něco významného. V roce 1989 opustili Češi komunismus ohromnou rychlostí, v které je předběhli jen sami komunisti, zděšení, že je Moskva už nechrání. Někdo chtěl zas komunismus, ale lepší, jiným svítalo na nový pokus o demokracii.

Po letech holdování bludům se demokracie prosazovala tápavě. Výlet ke svobodě, která přinesla úspěchy i neúspěchy, ale skončil. Mnozí Češi se chtějí vrátit tam, kam patří, do tepla, k marasmu, který usilovně rehabilitují. Estébáctví je po letech hanby nevinné, natož komunismus. Úchylné vládnutí zločinů a zrad nebylo potrestáno, nýbrž uznáno. Vzniklo spojenectví militantních nacionalistů, o moc usilujícího miliardáře bez ideologie, komunistů stalinského typu a kolaborující části jako vždy rozštěpené ČSSD. Mají program ze starých iluzí, bludů, naivit a prohnanosti, s níž odjakživa vlastní dějiny falšujeme.

Silné, ale realistické vize nemá ani opozice. Se svou monotónní kritikou, nabízenou nudně, nepřekvapuje. Vyhrává program pravicově klerikální, současně i radikálně komunistický, bigotně moralistní a centristický. Víc než zákony bude platit „dobro pro národ“.

Ze všeho, co Češi prožili, si nic nepřiznali, nic nepochopili, vše zalhali a zapomněli. Už i vražda Horákové vypadá, jako by si za to mohla sama. Ze zalhané, zapomenuté a jinak falešné minulosti vaří Češi dnešní politiku. Vypadají jako zblblý Sisyfos. Pořád valí svůj kámen vzteků nahoru a pořád jim padá zas dolů, na začátek. Znova a znova… Místo dějin je jen změť nepochopených a nepochopitelných událostí. Jak mohli v srpnu ’68 v okupované Praze napsat na výlohu Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil? Ten by jim dal, vrah Lenin, kdyby se probudil.

Kdo nepochopil vlastní dějiny, ten je prý musí prožít znovu. A tak probíhá pokus o převzetí moci různorodým hnutím společného jména Antilistopad. Spojenectví všeho, co je v Čechách tradičně špatně. Hlavně ne demokracii a svobodu. Jsou na nic. Další historický blud, vítaný s jásotem, je tu. Jen málo lidí má ještě jakousi naději, že nic nekončí, že jednou a že třeba už brzy…

Já ostatně soudím, že už na podzim se zlý vítr obrátí.