Reportáž

Kresličkou korejských květinek

03 / 08 / 2019

Na mobilu mi pípne zpráva: „Jak se máš?“ – „Dobře, jsem v Koreji a maluju si kytičky,“ odpovídám. V supermoderním městě Incheon jsem se učila tradičním korejským malbám.

Na mobilu mi pípne zpráva: „Jak se máš?“ – „Dobře, jsem v Koreji a maluju si kytičky,“ odpovídám. V supermoderním městě Incheon jsem se učila tradičním korejským malbám.

Sedím uvnitř dřevěné stavby v Incheonu – městě s obřím letištěm, které je bránou do nedalekého Soulu. Oproti všem těm mrakodrapům, které jsem tady viděla, je nízký domek příjemnou změnou. Snažím se sledovat dokument o tradičních malbách, je však v korejštině bez titulků. Daří se mi pochytit, že se tato technika označuje slovem „danchung“ a používá se kromě Koreje i v Japonsku nebo Číně.

Představuje se nám muž, který se této technice zdobení budov věnuje čtyřicet let. Jeho jméno je složité, není to Kim ani Kwan, raději ho proto oslovujeme „mistře“. Před každým z nás leží štětec, průsvitný papír, průklepák, vzorník s předtištěnými květinami, vodové barvy, tužka a několik druhů tašek. Z těch si máme vybrat jednu, kterou vlastnoručně nazdobíme a vyzdobíme květinami, volíme takovou, která se dá použít na nákup i na pláž. 

Na rozdíl od zdi nebo střechy, kam malby jinak patří, si tašku můžeme odvézt s sebou. Radši bych ji ovšem měla nenazdobenou – jednak znám své výtvarné schopnosti, navíc tuším, co se stane, až svůj výtvor vyperu v pračce. Ovšem jak známo, vlastnoručně vyrobený dárek potěší nejvíc, tak začnu poslušně obkreslovat květinky technikou, kterou jsem kdysi používala pro kresby do památníčků. 

 

Talent není podmínkou

„Pozor, čáru obkreslete jenom jednou, jinak bude linie nejistá,“ zazní varování ve chvíli, kdy moje ruka dotahuje první květinu. Talent není podmínkou, takže ani nevadí, že jsem se kdysi v pionýru umístila na posledním místě výtvarné soutěže a od té doby se dobrovolně nepouštím do náročnějších zobrazení, než je srdíčko, domeček nebo prasátko jedním tahem. 

Na tašce opravdu vznikají obrysy květů, což se mi zalíbí. Až když kreslím šestou, mistr mě přibrzdí: „Tohle budeš vybarvovat do večera,“ varuje. Odkloním se tedy ještě od vzorníku a v rámci svých možností kreativně dokreslím dvě srdíčka, která zvládnu i bez odborného dohledu. Tradice netradice, chci na té tašce mít i něco vlastního. Kolega vedle právě dokončuje první (a svoji jedinou) kytičku. No, vždycky jsem byla rychlá a netrpělivá… Začínám vybarvovat vodovkami a záhy pochopím, proč se mistrovi zdálo, že těch kytek bude moc. Přestává mě to bavit.

5d4c24f4e4b01824c301426c MEDIA_ITEM image

Zkombinuju všechny barvy, které máme k dispozici, a definitivně se tím vracím do školkových let, kdy byly nejmilejší kombinací všechny barvy duhy. Činnost je to uklidňující, ale poněkud zdlouhavá. Náš mistr si výsledek odnáší a suší barvy fénem. Moji radost z dokončeného díla trochu zkazí zjištění, že je po dosušení ještě potřeba obtáhnout okraje bílou nebo černou barvou. Když šéf vidí mé „nadšení“, dokončí můj výtvor sám. Díky tomu nejsou vzory rozpité a je to vlastně docela fajn. Od jednoho srdíčka k druhému ještě dokreslí šipku, aby byla více „spolu“.

„Ještě pár tahů a ukážu jim český surrealismus,“ komentuje kolega svůj výtvor. Další by chtěl na tašku nakreslit kompas, ale řeší stejný problém jako já. Hlava ví, jak takový kompas vypadá, ale ruka tu představu nedokáže přenést na látku. „Co to je?“ diví se naše průvodkyně. „To je přece jasnej kompas,“ odpovídáme sborově.

Mistr nám vypráví, jak zdejší komplex budov nazdobil s pomocí svých učedníků za dvacet dní a nabízí, že i my u něj můžeme studovat. Jenže my už se považujeme za profesionály, kolegové se zdokonalovat nechtějí a rovnou se nabízejí jako experti pro výzdobu dalších budov. Takovou pomoc mistr odmítá, takže i s naším nově získaným know how pokračujeme v cestě do Soulu. Když procházíme královským palácem, občas se ozve: „Hele, tyhle malby taky umíme!“ 

Galerie (13) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat