Byznys zelená, vláda mlčí

Klimatická změna je realita, která už život v Česku ovlivňuje a v mnoha ohledech bude ovlivňovat čím dál více. A zatímco byznys se ve větší či menší míře začíná přizpůsobovat, české vlády prosluly především tím, že změnu klimatu, na níž se zásadně podílí člověk, více či méně zpochybňovaly: a snahy s ní bojovat odmítaly. Nynější kabinet je možná jiný v tom, že v oblasti bránění klimatickým změnám pouze nepostupuje příliš aktivně. Což je ovšem pokrok tak nanejvýše v českém politickém kontextu.

V institucích Evropské unie a mezi členskými státy se nyní řeší balík opatření Fit for 55, jehož cílem je snížit do roku 2030 v porovnání s rokem 1990 emise oxidu uhličitého o 55 procent. Jednotlivá opatření nyní projednávají příslušní úředníci a ministři všech zemí a hledají shodu. Od Fit for 55 se přitom odvinou i cíle pro nás.

Česká republika patří, pokud jde o množství vypuštěných skleníkových emisí na obyvatele, mezi premianty. „Česko ročně vyprodukuje na hlavu 12,5 tuny emisí skleníkových plynů, což nás řadí na čtvrté místo v Evropské unii,“ uvádí spoluzakladatel webu Fakta o klimatu Ondráš Přibyla. Za posledních skoro třicet let se objem českých emisí snížil zhruba o třetinu. Potíž je, že za tím vlastně stál samopohyb: šlo o vedlejší důsledek přerodu – neefektivního a na životní prostředí nehledícího – komunistického centrálně plánovaného hospodářství v tržní ekonomiku.

Abychom však splnili cíle Fit for 55, bude třeba něco aktivně dělat. A zde se objevují jasné potíže. „Myslím, že máme problém ve všech základních součástech balíčku Fit for 55,“ říká například europoslanec Luděk Niedermayer, který se řešením otázek kolem klimatické změny jako jeden z mála českých politiků zabývá. „Příliš nízká podpora obnovitelných zdrojů může vést k problému v plnění nového cíle,“ uvádí Niedermayer. Dodává, že je to navíc obecně špatně i pro náš energetický trh a jeho závislost na ruském plynu.

„Česko si dlouholetou nečinností a aktivním odporem vůči obnovitelným zdrojům vyrobilo velmi špatnou startovní pozici jak ve fotovoltaice, tak zejména ve větru,“ doplňuje i Miroslav Lopour, manažer strategických projektů v energetickém týmu oddělení poradenských služeb společnosti Deloitte.

Jak navíc zjistila analýza Centra pro dopravu a energetiku, Česko ani nesplnilo požadavky na zelené investice při čerpání z evropských fondů. Na klimatická opatření měla v rámci dobíhajícího programového období 2014 až 2020 putovat pětina financí, v Česku to bylo pouhých 12,7 procenta, přičemž, jak už bylo řečeno, chybí větší podpora obnovitelných zdrojů.

Problémy lze najít i v dalších sektorech. Třeba v dopravě, jejíž emise jsou u nás druhé nejrychleji rostoucí, hned po odpadovém hospodářství. Doprava má zároveň druhý největší podíl na vytvořených emisích. „Na rozdíl od jiných zemí nemáme v dopravě ani žádnou funkční politiku,“ uvádí Niedermayer.

V rámci celé Evropské unie se doprava umisťuje – pokud jde o tvorbu emisí – na prvním místě žebříčku a také patří k těm nejrychleji rostoucím: v balíčku Fit for 55 se proto počítá s tím, že by i doprava byla zahrnuta do systému emisních povolenek. Jinými slovy – za vypuštěné emise by se muselo platit. To znamená, že by se doprava časem dostala do stejné situace jako energetika, která už se proto dokonce i u nás stává zelenější: byť je samozřejmě otázkou, v jaké podobě nakonec státy citlivé pasáže schválí.

Pokud návrhy na zařazení silniční dopravy do systému emisních povolenek projdou, vznikne tím i další tlak na ústup od aut na benzin a naftu. Při dražších pohonných hmotách se totiž spalovací motory nevyplatí; u elektromobilů se za povolenky nebude muset platit, zatímco za auta se spalovacími motory ano. I když, jak je jasné z diskusí o zákazu prodeje nových benzinových aut po roce 2035, prosadit v dnešní době rostoucích cen tato opatření nebude jednoduché.

To však stále nic nemění na tom, že by vláda Petra Fialy měla být při snaze bojovat proti klimatickým změnám opravdu aktivnější.