Z onoho světa XVII.

Čechoslováci První republiky byli hrdí. Na svého prezidenta Masaryka, jehož lídři světa ctili tak, že ho nechali založit stát, který spojil Čechy, Slováky, Němce, Poláky, Maďary, Rusíny a Židy v druhé Švýcarsko. Na své legie, tak úspěšné na frontách velké války. A na svou demokracii, jež při všech slabostech (jak dobře je známe dnes!) zaručovala práva a svobody sousedům upřené.

Hrdost to byla, která dovolila i za světové krize stavět z peněz daňových poplatníků pohraniční pevnosti budící úctu do dneška. A když dvacetiletou republiku odsoudil Hitler k zániku, zmobilizovat za pár hodin milion občanů, kteří za ni chtěli nasadit život. I po tolika letech vidím lidské moře zalévající kulaté náměstí v Bubenči před generálním štábem a slyším: „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ A cítím, jak ani strach, který nás ochromoval, když Němci vymazali obec Lidice ze života i z map, nepřehlušil hrdost na naše vojáky z Anglie, jimž je přiznán největší odbojový čin v Evropě: zabitím Heydricha vyzmizíkovali diktát z Mnichova a vrátili nám původní hranice.

Ale už květen 1945 ukázal, že ta morálka byla poškozena. Mnichovská kapitulace způsobila jak kolaboraci mnoha zklamaných s okupanty, tak obecnou nedůvěru k západním demokraciím, které ji dopustily. Přidala se důvodná nenávist ke zdejším Němcům, bohužel zneužitá těmi Čechy, v nichž se probudila podobná zvrhlost nebo si vyvražďovali alibi vlastenců. Hrdost komunistů, že v únoru 1948 dokázali dík selhání demokratů provést puč tak „legálně“, až jej potvrdil prezident Beneš, se proměnila v opak, když Chruščov přiznal zločinnou podstatu stalinismu.

••

Pocit, že mohou být na vlast hrdí, vracela Čechům i Slovákům léta šedesátá, kdy se šokovaní komunisté snažili zachránit čest návratem k původním ideálům. Podporováni většinou obyvatel, jež pochopila šanci postupně se zbavit sovětské kurately, byli v srpnu 1968 poučeni tanky, že chtěli reformovat nereformovatelné. A to, že vedení státostrany okupaci schválilo, dolomilo páteř společnosti ohnutou od Mnichova. Čest „šedé zóně“, která se skrytě pokoušela předat dětem národní paměť. Zbytky hrdosti zadupaly umělecké celebrity v čele s dnes tak bezpaměťově zbožněným Mistrem, když je – zbavené konkurence a režimem uplácené – dvacet let nenapadlo zastat se kolegů a spoluobčanů existenčně ničených za to, že zůstali hrdí aspoň na sebe.

Doba normalizace tak nenormální a dlouhé, až dosáhla třetinu průměrného věku, se zažrala do charakteru většinové společnosti. Ten, komu osud dovolil prožít se na dohled stovky z první republiky, ji neidealizuje; zažil v ní i hroznou chudobu a rozepře sedmi národností, jimž byl naopak odepřen čas, aby se sžily. Ale pořád v sobě nese prvotní hrdost, kterou mu vždy připomene stará hymna, kterou třeba mladší výtvarník David Černý prohlašuje za „jednu z metafor národní povahy, kterou by filmově vystihl statický záběr na prdel“!