Vrah, který uměl jednu českou větu

Raroh, Piroh, Nimroh, Futuroh – a také nájemný vrah Šakal 3, který má zabít generálního tajemníka. Všichni (mimo jiné) vystupují v povídce psané pro březnové číslo magazínu Reportér.

Počkej, ty fakt chceš teď jít rybařit? ptá se Raroh zmateně.

Tak tos teda uhodl, ušklíbne se Piroh a opře o zeď to, co Raroh pokládá za rybářský prut.  Pak jde ke dveřím do dalšího pokoje, otevře a nahlídne. Jsme tady sami?

Koho tady ještě čekáš?

Fajn, kývne Piroh a zastaví se před obrazem na stěně.

To je Chittussi. Rybník na Vysočině. Koupil jsem pod rukou, vysvětluje Raroh, ale nakonec se ukázalo, že je to falzifikát. Totiž nevím to jistě. Ale kvůli tomu jsi asi nepřišel.

Ne, kývne zas Piroh a nadzvedne obrázek a něco málo zpod něj vytáhne a nahlédne do papírku, zorientuje se a pro další úlovek vleze po čtyřech pod stůl s mramorovou deskou.

Neblbni, vy jste mi sem dali štěnice?

Piroh po čtyřech couvá zpod stolu. Jen se neposer. Já je mám doma taky. Nejde o nedůvěru k nám. Jde o naše bezpečí. A víš co? Udělej nám hodně silný kafe.

Vy jste mysleli, že teď přeběhnu na druhou stranu, že se dám k… samozvancům?

Uklidni se. My přece víme, kdo seš. Není v týhle zemi spolehlivějšího soudruha.

Řekni, Pirohu, my to už nedokážem zastavit? Budem to muset přijmout?

Zbláznil ses? To si nemůžem dovolit. Vzpomeň, co se stalo v šestapadesátým v Maďarsku. Když budeš mít hodně štěstí, tak ti pak dají možnost vybrat si tu tvou lucernu. Co je s tím kafem?

Nejsme v Maďarsku. Maďaři jsou jiná natura než my.

Tak na to bych nespolíhal. Vzpomínáš, co jsme my Češi dělali s Němcama na konci války?

To bylo snad kurva něco jinýho, ne?

Tak na to bych taky nespolíhal. Máš krásný hrníčky. Míšeňský porcelán?

To je po Němcích, co tady na konci války bydleli. Sladíš?

No spíš po Židech, kterým to Němci ukradli. Jo, prdni mi tam dvě kostky. Už nemůžeme po­užít armádu ani milice. Už nemáme nikde stoprocentní podporu. Máme jenom jedinou možnost: změnit situaci, z gruntu změnit situaci!

Co tím chceš říct?

Víš, máme natočenej tvůj rozhovor s Parohem. A Piroh přesypává štěnice v dlaních.

Tak moment, když tohle máte, tak přece taky víte, že –

Kolikrát to mám opakovat? Není v týhle zemi spolehlivějšího soudruha. Já vím, že je ti to teď pendrek platný. Ale víme taky, že seš nejlepší střelec v týhle zemi. A Piroh jde k „rybářskému prutu“ a stáhne z něho kožený obal.

Raroh, uštknutej, vyskočí. To nemyslíš vážně!

To myslíme smrtelně vážně, soudruhu. Vidíme v tom tu naši jedinou možnost. Raroh je dravej pták, že? Však jsme si tě taky vycvičili. Teď přišel tvůj čas.

Vždyť vy jste zešíleli! Co po mně proboha chcete? Havla?

Posaď se, vole. Není to tak, jak myslíš. Hovno Havla. To by byla ta největší blbost. A Piroh jde k Rarohovi a přimáčkne ho zpátky do křesla. A potom pomalu obejde místnost a zastaví se za křeslem. A ještě chvíli mlčí a pak to tiše, velice tiše řekne a položí mu přitom dlaně na ramena, aby nemohl zas vyskočit.

Vy jste fakt zešíleli, zešíleli… říká teď Raroh přiškrceným hlasem.

Seď, seď, dopovím to. Ale teď mě, prosím tě, dobře poslouchej. Je to všechno důkladně promyšlený. Tohle je jediná opravdová možnost. Víc jich nemáme a už není čas to odkládat.

A nebude to poprvé, co si sami popravíme generálního tajemníka, že…

To sem do prdele nepleť! Okamžitě po atentátu na Jakeše rozjedem velkou protiteroristickou akci. Teď totiž budem smět naplno zasáhnout, když zem bude ohrožena teroristickým havlismem! A všichni pochopí, že už nejde o žádnou likvidaci nějakýho toho disentu, nýbrž že bráníme Evropu před novým teroristickým běsem!

Aha, řekne Raroh a hledí zděšeně na nádhernou odstřelovací pušku. A co se stane s tím, kdo zastřelí generálního tajemníka?

Co by se stalo? Budeš mít samozřejmě připravenou ústupovou cestu, abys mohl co nejrychleji zmizet.

Já bohužel vím, co je to ta nejrychlejší cesta. A Raroh se uvolní z Pirohova sevření, znova se zvedne a jde k pušce a prohlíží si ji, ale dá si bacha, aby se jí nedotkl.

Je to ta nejlepší a nejspolehlivější odstřelovací puška. A vidíš to nádherný kování? Vem si ji do ruky. Je ti ušitá na míru. Sedne ti.

A jakou pušku bude mít ten, co pak odpráskne mě? Tu bys mně měl taky ukázat.

***

A nemohls Raroha přitlačit víc ke zdi? zeptal se Tvaroh. No máš pravdu, když on ví, že akci nepřežije, tak už neexistuje žádná zeď, k níž bys ho mohl přimáčknout. Jenže kdo, když ne Raroh?

My víme o jednom naprosto, ale naprosto spolehlivým, řekne Piroh a ukáže na Nimroha, který taky ví. Ale musíme mít jistotu, že se to neproflákne.

A tu snad máme, míní Tvaroh. Jsme tady jenom my tři a štěnice jsou poctivě vychytaný. Tady jsme jak v hrobě.

Zavládne dlouhé mlčení. Piroh se dívá na Nimroha a Tvaroh se dívá střídavě na oba dva.

Tak se s tím vytaste, chlapi, nenatahujte mě!

Šakal 3, řekne Piroh.

Co?  lekne se Tvaroh a jen zírá.

Zavládne znova mlčení.

Poslyšte, vám asi nedochází, řekne Tvaroh konečně, že Šakala 3 nemůžem potom oddělat. Šakal 3 picne Jakeše, ale kdo potom picne Šakala 3? Na toho nikdo nemá.

Nebude důvod picat Šakala, zdůrazní Nimroh. Šakal 3 je ten nejspolehlivější snajpr, ale zároveň taky studnice mlčení. A musí mu být přece taky jasný, že je to i v jeho zájmu. Když tady padne režim, tak je to nebezpečný i pro něho.

Vlastně máš pravdu, zvažuje Tvaroh. Přesunuli ho sem na ten čas, než půjde Gorbačák od válu. Jenže Šakalem my přece nedisponujem.

Ale už jo. Už jsem o tom mluvil s velvyslancem, přizná Piroh. Oni sami nesmí zasahovat, Rusáci se nám tady do toho nesmí srat, ale klidně nám můžou půjčit Šakala 3, když nám to helfne. A když to vezmem na svý triko.

Tak jo. Takže teď kdy?

Hned.

A kdo?

Přece ty, soudruhu, jedině s tebou se bude bavit, jen ty spík ingliš.

Tvaroh to ještě chvíli přemílá v hlavě. Pak ukáže na Piroha. Pojedeš se mnou. A řekli jste hned, tak hned.

 

***

Lovecký zámeček kousek od Prahy. Půvabná renesanční stavba nedotčená barokizací. Dlouhý čas sloužila k ubytování významných zahraničních delegací a v posledních dvou letech v něm tráví své dočasně zakonzervované dny Šakal 3. Šakal 1 je už dávno po smrti, Šakal 2 (Iljič Ramirez Sánchez, zvaný též Carlos) je v pařížské věznici La Santé a Šakal 3 (známý pod přezdívkou George Fox, již převzal ze sedmnáctého století od zakladatele náboženské sekty kvakerů), který má na svědomí například jednoho z šéfů CIA, byl krátce poté, co v SSSR zavládla glasnosť, přesunut do bezpečnějšího, stále ještě nehybného Československa, kde ho chovají jak míšeňské jablíčko a zásobují těmi nejhezčími kurvičkami.

Může se vám zdát divný, připustí Tvaroh, že vaším terčem má být náš generální tajemník, ale vtip je v tom, že –

Šakal 3 mávne rukou, že tohle ho nezajímá. Zajímá ho jen pracovní zakázka a honorář za ni. Piroh mu položí na rokokový stolek fotografii Jakeše a obálku s penězi. Šakal 3 otevře obálku a přepočítá dolary a kývne. A není s ním třeba domlouvat místo, den a hodinu. Šakal 3 je profesionál, terč si vyhlídne sám.

Tvaroh s Pirohem tiše vycouvávají s pohledem upřeným na velké a rozkošné plátno, zátiší s kuřáckou soupravou a konvicí s vodou, obraz vysoce ceněného malíře osmnáctého století Jea­na-Baptisty-Siméona Chardina, a mají pocit, že konečně na to vyzráli a konečně je zas vše ve spolehlivých rukou.

***

Už příští den vpadne k Tvarohovi Futuroh z Prognostického ústavu.

Jak tohle můžeš vědět? lekne se Tvaroh. Všechno probíhá v nejpřísnějším utajení.

Hovno utajení! běsní Futuroh. Vy si tam vůbec neumíte představit, jakou vichřici událostí to spustí, když použijete Šakala 3. Šakal je ze světa velkýho zločinu a ten se nesmí v žádným případě zkřížit s naším malým světem. To je pak takzvaná padrokvirální mezaliance a ta rozpoutá peklo, tu nejzlejší noční můru.

Ale to se už nedá zastavit, přizná Tvaroh.

Futuroh se chytí za hlavu. Posrali jste to, soudruzi!  Myslím, že si rychle sbalím kufr, a pokud ještě Ruzyň premává, odletím do Senegalu.

Proč zrovna do Senegalu? chce vědět Tvaroh. Ale Futuroh vezme Tvaroha pod paží a odvede ke dveřím a ty otevře do studené prosincové noci.

Smutno je na světě, pánové.

***

Šakal 3 nikdy s ničím zásadně nespěchá. Tento zažitý zvyk je příčinou příznivého průběhu všech akcí, do nichž Šakal 3 vstupuje. Teď například pracuje zvolna na své pedikúře, když Tvaroh vyťuká přístupový kód a zeptá se, jestli smí dál.

Nezlobte se prosím, došlo ke změně. Ale honorář za práci vám samozřejmě zůstane, i když práce už neproběhne.

Chyba, upozorní Šakal 3 a velký nehet z palce pravé nohy odletí jak sršeň a těsně se mine s Tvarohovým levým okem. Chyba, opakuje Šakal 3, už jsem vnitřně nastavený na lidský terč, a tak dodejte náhradu, nebo si ji najdu sám.

Samozřejmě dodáme, honem ujistí Tvaroh a rychle se poroučí. Velký slušovický computer pak dva dny trpělivě hledá náhradní lidský terč, až vygeneruje jedince, který se jeví naprosto bezvýznamným a žije už jen sám, bez příbuzných. Společenská nicka, již lze bez problému odstranit. Ideální terč.

Tvaroh rozloží mapu. Tady je prosím Brno. A tady na kraji Brna je Komín.

Rozumím, kývne Šakal 3, kterého luxusní děvky naučily jedinou českou větu: Vymetu ti komín!

Ale to prosím ne, upozorní Tvaroh, tímto Komínem se tu totiž míní městská čtvrť v Brně. A Tvaroh shodí mapu na zem a vystřídá ji podrobným plánkem Brna, na němž teď ukáže městskou čtvrť Komín a vyhledá tu ulici a příslušný domek a do něho zabodne hrot tužky. A sebere foto Jakeše a vystřídá je fotografií náhradníka.

Náhradním terčem je opravdu bezvýznamný človíček, který už před čtyřmi roky přišel o ženu a nemá taky žádných dítek a byl zaměstnán u Technické a zahradní správy, kde měl na starosti městské záhony a záhonky v parcích a před pomníky komunistických velikánů a taky podzimní listí v oalejovaných ulicích a zimní úklid chodníků, a teď žije docela sám, jen se svou chromou nohou a v chatrném domku s kapesní zahrádkou a maličkým skleníkem.

Šakal 3 přijel z Prahy doslova na otočku, v Komíně si spolehlivě identifikoval svůj objekt, profesionálně ho picl na cestě mezi prahem domku a skleníkem a okamžitě se zas vracel. Cestou nemohl nevzít na vědomí, že celá země neklidně pulzuje, ale přitom dobře věděl, že jemu do toho vůbec nic není.

A už byl zas ve svém luxusním zámečku a v ložnici si otevřel lahev ginu a hodil do sebe dvě skleničky a šel spát. Byl vybaven schopností vyspat se, když bylo třeba, i během dvou tří hodin, a z toho se zas propadnout do dlouhého, hlubokého spánku. Což měl v úmyslu i tentokrát, pohřížit se do dvanáctihodinového spánku jako do veliké stinné zahrady. Ale tentokrát to bohužel nevyšlo. Probudil se už nad ránem a vnímal to probuzení jako hodně nevlídné. Něco nebylo v pořádku.

Močí a přitom se dívá na velkou barevnou fotografii lánu slunečnic na zdi WC. A pak mu to rázem dojde. Sice mu řádně zaplatili, ale zakázka byla odvolána. Sice dostal náhradní lidský terč, ale už ne žádný řádný důvod k likvidaci. Dosud vždycky fungoval jako kat, tedy na něčí příkaz, ale tentokrát jen ukojil svou vlastní potřebu zabíjet, kterou v něm vyvolala odvolaná zakázka a fakt, že už hodně dlouho nikoho neodpravil. Takže tentokrát nepopravoval, nýbrž vraždil a zabil nevinného. A poprvé v životě se mu stalo, že teď před duševním zrakem znova uviděl tu scénu: zavražděný pouští berle a padá vedle skleníku, jeho tělo se zvolna složí do záhonků přikrytých fólií a Šakal 3 teď na vteřinu uvidí taky jeho obličej a zavyje a šakalí oud mu vyklouzne z prstů a moč mu stéká po levé noze. A lán slunečnic na to hledí pohoršeně.

***

Peugeot se řítí po dálnici studeným zimním ránem zpátky do Brna. Ten starý poctivec Šakal 3 ví, co teď musí udělat. Ale když dorazí do Komína, zjistí, že ten je jak vymetený. Zavražděného zřejmě už uklidili ti, co mu ho dali jako náhradní terč, a ulice tu nejspíš vyprázdnil ten podivný neklid, co teď pulzuje touhle zemičkou. Šakal 3 tam ještě chvíli zmateně bloudí, ale není tady nikoho, komu by se mohl za tu vraždu udat. Rozjede se tedy do středu města, ale tam narazí na velké shromáždění vlnící se na náměstí. Vystoupí z vozu, a vlastně nechápaje proč, se teď vmísí mezi lidi. Nic takového se mu dosud nikdy nestalo. Jeho život sice svým způsobem vždy velice citelně zasahoval do centra dění, ale on přitom jenom přijal zakázku, vykonal svou práci a potom se uklidil stranou. A teď se poprvé v životě vmísil mezi lidi. Všichni zvonili klíči, ale Šakal 3 neměl při sobě žádné klíče, jimiž by mohl zvonit, všecko vždycky otvíral číselnými kódy, ale uchvácen tou lidskou euforií chtěl se přece jenom nějak zúčastnit, a tak začal vykřikovat tu jedinou českou větu, kterou ho naučily ty luxusní děvky a o níž věděl, že je to ta správná, šťastná věta, protože když ji vyslovil, děvkám se hned vždycky blaženě rozzářily oči a položily se a čekaly, a tak teď začal vykřikovat Vymetu ti komín! a v tom křiku kolem ta věta splývala s euforií okolních vět.

A když se potom vrátil na dálnici, vracel se zas s vědomím, čemu teď jede vstříc. Ta vražda nevinného – a znova ho v zřetelném záběru uviděl pouštět berle a padat vedle skleníku –  ta vražda mu náhle dala vědět, kým vlastně po celý život a vždycky byl: jenom vrahem a zabijákem. Popravoval sice vždycky na objednávku, ale dělal to, protože to měl moc rád, protože ho to bavilo. Jeho zabijácký pud, to bylo to, co po celý život ukájel. Netušil ovšem, jakou roli v tom jeho poznání sehrálo taky to jeho dnešní živé setkání s tím, co se teď právě v téhle zemičce dělo, ten jeho náhodný dotek s čirou lidskou radostí. Jak by řekl Futuroh, ty dva světy se neměly zkřížit. Otevřelo to totiž tajnou schránku jeho duše, jíž se dosud pečlivě vyhýbal.

V salonku sundal lustr a na železnou skobu místo lustru zavěsil svinuté prostěradlo a na konci udělal smyčku. Celý život byl mistrem popravčím, a tak teď přijal svou vlastní zakázku. A jak ten kající se zabiják stál na vratkém taburetu, přál si teď vybavit tu modlitbu, co ho učili v dětství. Avšak ten dlouhý zabijácký čas ji úplně vygumoval. Ale protože chtěl něco říct tomu nahoře, s nímž po celý život bohužel nekomunikoval, tak vykřikl aspoň tu jedinou českou větu, o níž si byl skoro jist, že je to snad cosi jako modlitba, protože měla tu moc, že rozžíhala šťastná a blažená světla v očích jeho krásných kurevských návštěvnic, vykřikl do stropu Vymetu ti komín! a v tu chvíli, dřív než si stačil nahodit smyčku, se vratký taburet zvrátil a Šakal 3 spadl na zem a smyčka zůstala  na háku pod stropem. Chvíli tam seděl a hleděl jak blb na hák, než mu došlo, než pochopil, že ten, kterého oslovil, přijal jeho modlitbu a rozhodl, že nechá toho svého kominíka, aby si ještě hledal jiný způsob usmíření.

***

A ještě něco, co už vlastně nemáte vědět. George Fox, ten hodný zabiják, si v tom posametovém zmatku změnil jméno na Jindřicha Králíka a prodává teď v jednom ze stánků na brněnském Zelném rynku. Ale nevzdal to: v kajícném čase pořád hledá usmíření. A umí už hodně českých vět. •

---

 

Autor je český romanopisec, dramatik a novinář. Po maturitě v roce 1958 studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy – absolvoval ji v roce 1963. Poté působil jako učitel a archivář. Po roce 1970 pracoval v manuálních profesích a publikoval v samizdatu. Po roce 1989 se stal profesionálním spisovatelem. Za svou literární činnost získal řadu ocenění – například Cenu Toma Stopparda, Cenu Českých knihkupců, Cenu Egona Hostovského, Cenu Karla Čapka a Cenu Jaroslava Seiferta. Jeho knihy se prodávají i ve Francii, Německu, Švýcarsku, Španělsku a dalších zemích. Je považován za reprezentanta české postmoderny, jeho život i tvorba jsou spjaty s Brnem.