PODCAST: Táta má nápad, jak zachránit planetu. Proč ho skoro nikdo neposlouchá?

Martu Kovářovou znají lidé hlavně jako hudebnici (zpěvačku skupiny Budoár staré dámy, kterou založila před čtvrtstoletím), ale v posledních letech se z ní stala také dokumentaristka. Před pár dny uvedla do kin debutový film Jiříkovo vidění, ve kterém sleduje velmi intenzivní, ale zatím marný boj svého otce proti klimatické krizi.

Tatínek se jmenuje Jiří Svoboda, je velmi respektovaným fyzikem, ale v podcastu se smíchem uznává, že je nejspíš „racionální cvok“.

Už patnáct let se snaží přesvědčit všechny okolo sebe, že existuje poměrně jednoduchá možnost, jak jednoduše a velmi spravedlivě snížit emise CO2 jedinou globální uhlíkovou daní. Navrhuje vykašlat se na všechny ostatní nepřehledné regulace, zpoplatnit pouze těžbu příslušných surovin a veškerý výtěžek tohoto zdanění rovnoměrně rozdělit mezi všechny lidi na světě – o snížení emisí se pak podle něj logicky postarají zákony trhu.

V podcastu svou teorii rozvíjí podrobněji a dcera Marta vzpomíná: „Táta tohle řešení vymyslel někdy před patnácti lety a od té doby o něm mluvil při každé rodinné oslavě. O uhlíku měl dlouhý proslov například i na mé svatbě a obávám se, že přišel o spoustu kamarádů, protože kdykoliv šli na pivo, začal je přesvědčovat o výhodách globální uhlíkové daně.“

Marta otce sledovala lehce pobaveně, ale po porodu dvou dětí začala sama trpět trudnými myšlenkami na to, v jakém stavu nové generaci předáme planetu. „Tátovu konceptu věřím a čím dál víc mě štvalo, jak pořád píše nějaké články, které skoro nikdo nečte, a oslovuje lidi, kteří neposlouchají. Napadlo mě, že jsem sice jenom hudebnice a učitelka výtvarky, ale možná právě proto znám líp než on strategie, jak oslovit veřejnost, a začali jsme točit dokument.“

Ač se snažila, s otcem absolvovala mnohá jednání, a dokonce dva celosvětové klimatické summity, k žádnému výraznému posunu nedošlo. Fyzik Jiří Svoboda se ovšem ani zdaleka nevzdává a Marta Kovářová říká: „Od premiéry už za mnou přišlo pár diváků s tím, že jim film přinesl naději. Když tu prý jsou lidé jako můj táta, ještě to s naší planetou není úplně ztracené.“