Adam Ondra: muž s pavoučí DNA

Co je pro většinu lezců celoživotní cíl, je pro Adama Ondru rozcvička. Po umělých stěnách i skalách v přírodě leze odmalička. Už ve dvanácti letech se dostával mezi světovou špičku. V devatenácti začal překonávat nejtěžší skály na světě. Nyní, ve třiadvaceti, získal v Paříži svůj třetí titul mistra světa. A vydal se zkusit šílený výstup na skálu El Capitan v Yosemitském národním parku.

Říkají mu mimozemšťan. Pavouk. A taky Harry Potter – když byl mladší, brýlatému kouzelníkovi se dost podobal. Kouzla vlastně umí také. Unese svých sedmdesát kilo na skále zavěšen jen na prstech. Nebo je schopen vytočit kyčel do neuvěřitelného úhlu. Švihá si to nahoru, jako by pro něj neplatila gravitace.

Není vlastně ani velkou nadsázkou, když se řekne, že po skalách leze skoro stejně dlouho, jako chodí. Jeho rodiče, Miroslav a Eva Ondrovi, se při lezení potkali. Nejrůznějším sportům se aktivně věnují celý život; v létě jezdili na skály a na kolo, v zimě na hory, jejich přátelé to měli stejně – když se narodil Adam, nebyl důvod životní styl měnit. „Takže mně připadalo, že plazit se po skalách je úplně přirozená věc. Nepamatuju si přesně, kdy jsem něco vylezl sám, nejspíš to přišlo postupně, nejdřív jsem si hrál s pískem pod skálou, pak jsem se různě opíral, věšel…“ vzpomíná šlachovitý kudrnatý mladý muž, „ale pamatuju si, že vlastní horolezecký úvazek jsem dostal, když mi byly čtyři. A předtím už jsem se s rodiči na laně houpal určitě.“

Chtěl jsem, chtěl

Že má výjimečný talent, se ukázalo brzy. „Tak v šesti letech. Když šla mamka na skálu, neměla hlídání, a vzala mě s sebou. No a já si tehdy občas vylezl nějakou část taky a známí to viděli a nadhodili: Proč ten Adam vlastně nejede na závody? Už tehdy asi bylo vidět, že mi to výjimečně jde,“ popisuje Adam Ondra. Suše, bez nějaké namyšlenosti v hlase.

Ve stejném věku jel na první závody. Bylo to mistrovství mládeže České republiky v Chocni a šestiletý Adam obsadil třetí místo. Odvezl si plechový pohár, postavil ho nad postel… A zjistil, že chce další. „Měl jsem tou dobou oblíbenou knížku Heinze Zaka Rock Stars, kde byly profily nejlepších světových lezců. A svýma dětskýma naivníma očima jsem si to prohlížel a přišlo mi, že ti lidi vypadají děsně spokojení. Tak jsem si řekl, že to chci taky.“