Rekonstrukce po 80 letech. Jak gestapáci zlikvidovali Čapka

Lidé

Jeden den a život se změní od základů. Ještě léto 1939 tráví malíř Josef Čapek v krásné neokázalé krajině Vysočiny; 1. září zaútočí Hitler na Polsko – a pro Čapka si přijde gestapo. Z přírody putuje malíř do vězení, projde mnoha nechvalně známými koncentračními tábory a v jednom z nich na sklonku války umírá. Čapkovo zatčení rekonstruuje následující reportáž; je založena především na pamětnické výpovědi Karla Daňka (1922–1997), jenž své vzpomínky vyprávěl autorovi textu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Červenec 1939, protektorát Böhmen und Mähren – české země již pár měsíců okupuje Hitlerovo Německo. Manželé Josef a Jarmila Čapkovi opouštějí dusnou Prahu a stěhují se na letní byt do Želiva, do městečka s prastarým premonstrátským klášterem, stojícím mezi říčkami Trnávkou a Želivkou. Po devíti letech, kdy Čapkovi pravidelně trávili prázdniny na slovenské Oravě a kam již teď, po vyhlášení slovenského státu, bez povolení nemohou, se rozhodli pro Vysočinu. 

Želiv jim doporučil přítel Karel Moudrý, prvorepublikový politik, poslanec strany národně socialistické a rodák z tohoto kraje, který si postavil ve svahu nad Želivkou vilku. Čapkovi ho tam navštívili předchozí rok a velice se jim místo zamlouvalo.

Josefovi – kterému nejbližší říkají „Peča“ – připomíná Želiv maloměsta, která poznával v mládí spolu se svým bratrem, nyní již více než půl roku mrtvým spisovatelem Karlem; vybavují se mu vzpomínky na východočeskou Úpici, Vrchlabí a hlavně Malé Svatoňovice. Svažité stráně, řeka, čitelná struktura, řád místa, skromnost. Čapka si tato část Vysočiny podmaní natolik, že si u řeky dole pod klášterem najde pozemek, který zamýšlí koupit a vybudovat na něm domek pro příští letní pobyty. 

 

Z okna letního bytu

Přítel Moudrý navrhuje Pečovi a jeho ženě, že mohou bydlet u nich ve vile, ale introvertní malíř raději požádá, aby jim sehnal v městečku podnájem. Čapkovi se tedy stěhují do patrového domu č. p. 162, který obývají manželé Svárovští. Karel Svárovský je listonoš, jeho paní Růžena zůstává v domácnosti. Čapkovi si pronajímají v podkroví dva prostě zařízené pokoje s okny s výhledem na věže kostela, celý klášterní komplex a zalesněný skalnatý hřbet s kaplí na Kalvárii. Na obědy pravidelně docházejí do hostince U Holendů za mostem, kde dobře vaří. 

Jinak tráví dny dlouhými procházkami po okolní zvlněné krajině či proti proudu řeky. S manželkou si starosvětsky vykají. Několikrát za léto k nim vždy jen na pár dní přijede šestnáctiletá dcera Alena, která většinu prázdnin tráví u své kamarádky v Chrudimi. Peča s dcerou rád snídá, ale že by se vyžíval v nějakých sentimentálních otcovských změkčilostech, to nikoli. Alena bude později vzpomínat, jak se u nich věcně reagovalo, když měl třeba někdo mizernou náladu. Otec se optal: „Copak ti to zas přelezlo přes ledviny?“

 

Pozdě k obědu     

Léto je neobvykle mračné, vyloženě horkých dní není mnoho. A když, tak v Želivě roste plno starých statných stromů, které ve vedrech dávají příjemný stín. 

Pečovi je dvaapadesát, vlasy má již řídké a celé prošedivělé, na očích kulaté brýle s osmi dioptriemi. Lehké letní sako nebo krátký turistický plášť skrývají široké plece, většinou nosí pumpky či krátké kalhoty nad kolena, podkolenky a dobrou obuv. Chodí svižně a rád. Stejně jako Jarmila používá při výletech dřevěnou hůl. Když na něj zaštěkne zpoza plotu pes, řekne mu: „Zvířáku, pěkně zpíváš.“ 

 

Často si pobyt v krajině prodlužuje, a tak se stává, že na oběd k Holendům dorazí se zpožděním. U vedlejšího stolu sedává Josef Kopáč z Humpolce, který je v Želivě na krátké dovolené a po mnoha letech si vybaví: „Pan Čapek byl skoro pořád venku, za každého počasí.“

 

Uzavřený a Plachý

Pokud se Peča nikde neprochází, většinou si čte v podkroví u otevřeného okna nebo krátce debatuje u Moudrých o stále temnější evropské situaci. Žádný velký pěstitel společenské konverzace však není. Jeho žena Jarmila ve svých Vzpomínkách píše, že se „rád uzavíral“.

Stejně jako se rád prochází krajinou, umí i zpomalit, meditovat, črtat si do notesu, zálibně vykouřit cigaretu. „Dovedl podivuhodně vyloučit ze života chvat, splašenost, všechno zbytečné,“ připomínala Jarmila Čapková.

V pokoji u malého stolu Peča napíše během onoho léta do Lidových novin několik úvodníků a krátkých článků. Píše je rukou a do redakce je posílá poštou.

 

Karle, slyšíš?  

Ve svých úvodnících Peča několikrát připomene i bratra Karla, jehož smrt na něj stále dopadá. A nepřestane dopadat do konce života. 

O pár let později bude z nacistického koncentračního tábora Buchenwald v dopise domů psát, co zaniklo s Karlem a jak na něj dennodenně vzpomíná. Stvrdí to několika básněmi, v nichž hovoří o otevřené ráně, která „nechce zajizvit se, pořád se nezaceluje/ a znovu, ustavičně znovu krvácí“. 

„Já, Karle, slyšíš? Bratr tvůj a druh!/ to Josef, Peča, hle, tě volá snažně tak,“ napíše úpěnlivě.

 

Varování

V srpnu přijíždějí do Želiva za Čapkem jeho důvěrní přátelé, prvorepublikový senátor dr. Antonín Klouda a Zdeněk Bořek Dohalský, jeden z bývalých „pátečníků“ (účastníků pátečních schůzek českých spisovatelů s prezidentem Masarykem ve vile bratří Čapků v Praze na Vinohradech), jinak též příslušník starobylého českého šlechtického rodu a dlouhá léta parlamentní zpravodaj Lidových novin. S Pečou oba sedí v podkrovním pokojíku u Svárovských a nehalasně debatují. Informují ho o vznikajícím domácím odboji a Dohalský dodává, že se z důvěrných německo-rakouských zdrojů dozvěděl, že malíř je na jakémsi seznamu Říši nebezpečných osob. Není divu – Čapkův protihitlerovský cyklus kreseb Diktátorské boty, jeho články v Lidovkách a veřejná podpora demokracie i prchajících německých antifašistů; to vše stačí na to, aby o něm německé zpravodajské služby vedly záznam.

Peča již několikrát v nedávné minulosti odmítl možnost uprchnout do zahraničí, podobně jako Klouda s Dohalským. Nebude trvat dlouho a také oni, aktivní protinacističtí odbojáři, budou zatčeni, vězněni a Dohalský nakonec popraven. Čapkova žena Jarmila si o manželovi po válce poznamená: „Odepřel jít do emigrace, která se mu nabízela, přestože jeho ohroženost byla patrna, s odůvodněním, že si nepřeje žádný jiný nebo výjimečný osud, než budou mít čeští lidé jeho národa… vím o dopisu, pozvání anglického spisovatele, který mu nabízel v Anglii svůj domov. S největší nevolí odpovídal na moje domlouvání, abychom si dali opatřit tzv. Nansenův pas (doklad vydávaný uprchlíkům na základě ženevských dohod z roku 1933 – pozn. red.).“

 

Odporuj zlu

Peča má docela jasno, jak se chovat v tísnivých časech: „Neodporovati zlu? Odporovat mu ze všech sil, věda, co je toto zlo, nejprve ze sebe samého. – Především mu nenadržovat. Odporuj zlu, nebo bys mu pomáhal. Odporuj zlu, budiž zlo trestáno, aby se necítilo pánem světa!“

 

Konec léta ’39

Spád událostí srpna 1939 je závratný. Lidové noviny, které Čapek každý den v Želivě čte, informují o stoupajícím napětí mezi Polskem a Hitlerovým Německem. Berlínská propaganda pracuje na plné obrátky. Letní želivský čtenář však doufá, že proti agresivním führerovým výpadům ofenzivněji vystoupí Francie a Anglie. A také že se Sovětský svaz připojí k protihitlerovské koalici a Německo bude brzy poraženo. Jenže 23. srpna přichází šok – Hitlerova říše a Stalinův SSSR podepisují smlouvu o neútočení. Což otevře cestu wehrmachtu k útoku na Polsko. Dne 1. září 1939 ve 4.45 hodin vypálí německý křižník Schleswig-Holstein první dělostřelecké salvy a na polská města začínají nalétávat bombardovací svazy luftwaffe.

 

První den druhé světové války.

Bude trvat pouhých šestnáct dní, než také Rudá armáda zákeřně přepadne Polsko. Josef Čapek jako kdyby to dávno vytušil, když si do papírů v černých deskách – které později vyjdou knižně pod názvem Psáno do mraků – před pár měsíci zapsal: „Gigantická bouračka se děje a jsme jaksi bez přístřeší, bez vnitřního bytu. Mnoho heroismu, biografy běží dál, když to začne hučet (v nás), utíkáme do děr a toužebně mžouráme po slunci.“

 

Hon na křepelky

První zářijový den roku 1939 je pátek. Slunečné ráno. Peča je domluven s Karlem Moudrým, že právě dnes zahájí loveckou sezonu prvním honem – na koroptve. Moudrý má pronajatou honitbu nad nedalekou vsí Brtná, kde mezi březovými hájky leží bramborová pole. Smluví se celá společnost – Moudrý a jeho syn, Peča, profesor Slavík, pan Zapletal, který dělá Moudrému hospodáře na honitbě, a šestnáctiletý hoch ze Želiva Karel Daněk, který se vyzná v místním terénu a umí dobře nahánět. Moudrý již zprávu o přepadení Polska wehrmachtem ví z ranních rozhlasových zpráv a vzrušeně informuje celou společnost, která se sešla na okraji Želiva na cestě směrem na Brtnou. Peča sedí u poslední želivské kapličky na lavičce, pokuřuje cigarety značky Vlasta a pušku přidržuje mezi koleny. Mezi debatujícími vládne spíše radost – konečně! Nikoli diplomatické nekonečné vyjednávání, ale válka může přinést naše osvobození z protektorátních kleští. Moudrý se obrátí k Pečovi a ironicky pronese: „Drama zatlačilo lyriku.“

Oba netuší, jaké drama zanedlouho změní zářijovou lyriku vysočinského honu. Nikoli hon na koroptve, ale hon na ně samé. Paní Moudrá a Jarmila Čapková se trousí za nimi, hledají houby a všichni si domluví sraz u lesíka na polední svačinu. Pouze Jarmila se vrátí s nasbíraným vřesem do Želiva k Holendům na oběd. Nedaleko hospody, na mostě přes Želivku, potkává muže, který se legitimuje jako příslušník gestapa, ptá se na její jméno a vzápětí na to, kde se nachází „Herr Sapek“. – „Někde v lese na honu,“ odpoví vyhýbavě.

 

Aktion Albrecht der Erste

Nacistická bezpečnostní služba začala nejpozději od června 1938, tedy v době, kdy ještě existovala Československá republika, budovat zvláštní kartotéku. Nacházela se v ní jména nepřátel Hitlerova Německa z řad československých občanů, především bývalí legionáři, příslušníci armády, členové Sokola, politických stran a dalších spolků, které byly pokládány za nepřátelské, osobnosti kulturního a náboženského života, Židé a emigranti žijící na území republiky. Seznamy obsažené v kartotéce se postupně doplňovaly za pomoci agentů a konfidentů. Důvodem existence takového seznamu byla příprava opatření, které se mělo spustit v případě vypuknutí války: v logice nacistického aparátu měla zabezpečit klid v zázemí, zabránit vystoupení opozice, zamezit sabotážím a jiným formám odporu. A právě od brzkých hodin 1. září 1939 přikročilo gestapo – bez účasti české protektorátní policie – k realizaci dlouho a pečlivě připravované akce, nazývané Albrecht I. (podle markraběte Albrechta, který ve 12. století proslul krutým válečným tažením proti pohanským Slovanům). 

Německé bezpečnostní složky zatknou množství vytipovaných a evidovaných nepřátel nacismu a rychle je převážejí do koncentračních táborů. Ze známých a blízkých Čapkových přátel toho dne zadrží malíře Emila Fillu, novináře Ferdinanda Peroutku, diplomata a žurnalistu Lva Sychravu, pražského exprimátora Petra Zenkla. Na seznamu je i Karel Čapek – toho gestapáci přijedou zatknout do vinohradské vily, kde zjistí, že už je mrtvý. 

Na seznamu je ovšem také Karel Moudrý a Josef Čapek.

 

Jit s nami

Karel Daněk a mladý Moudrý šikovně nahánějí pět hejn koroptví do vzrostlého brambořiště. Odtud se jim neztratí. Lovci si v poledním parnu stírají pot z čela, usedají ke svačině a znovu se v debatě vracejí k přepadení Polska. V koši mají v utěrce zabalený chléb, máslo, špek a lahve ještě studeného piva. Sedí ve stínu pod mezí, když vidí, jak se k nim blíží Anežka Studničková, mladá slečna ze Želiva, která u Moudrých vaří. A za ní rázují dva muži v hnědých pláštích. Ukážou svačící skupině odznak Geheime Staatspolizei a ptají se na „Herr Moudry. Vy? Jit s nami.“ Čapka si ani nevšimnou. Moudrému vezmou loveckou pušku a scházejí s ním a jeho manželkou úvozem do Brtné, kde mají na návsi zaparkované auto. Odvezou je nejprve do Želiva. Když se Moudrý doma převlékne a rozloučí se s rodinou, vedou jej k Holendovu hostinci do zaparkovaného auta. V té chvíli přijíždí další automobil s třemi příslušníky gestapa. Zastavují, vytahují orazítkované papíry a ptají se na Josefa Čapka. Posílají je ke Svárovským. Doma je jen paní Růžena (její manžel každý den až do odpoledních hodin roznáší poštu) a sděluje jim, že pan Čapek je s poslancem Moudrým kdesi na honu. Gestapáci hovoří také se starostou Šlechtou, který jim německy vysvětlí, že Moudrý má honitbu v kopcích u Brtné.

 

Nohy v lavoru

Do Želiva se právě z Brtné vrací skupinka zdrcených honců. Když scházejí po silnici k rohovému Šimůnkovu nábytkářství a Čapek za chůze děkuje spoluhoncům a chce jim podat ruku na rozloučenou, protože bude odbočovat do ulice k Svárovským, všimnou si zaparkovaného tmavého auta. Z něho rychle vystoupí vysoký muž, představí se jako příslušník gestapa, ukáže na Čapka a požádá ho, aby si k nim přisedl. Odvezou ho sto metrů k Svárovským. Ve dveřích potkávají paní Svárovskou, kterou Čapek klidným hlasem požádá o lavor teplé vody, aby se mohl oholit a umýt zaprášené nohy. S gestapáky vyjde nahoru do patra. Jeden zůstane hlídat u dveří, druzí dva se u stolu začnou přehrabovat v písemnostech.

Z Holendova hostince se zrovna vrací Pečova manželka Jarmila. Později si do notesu reportážně zapíše: „Peča se převléká, myje, sedí s nohama v umyvadle a já mu chystám do sportovní tašky dvojí prádlo. Ustrojil se velmi pečlivě, odjíždí.“ Bytná Růžena Svárovská stojí dole na chodbě: „Pan Čapek mi podal ruku a že pozdravuje muže. Řekla jsem mu, aby se brzo vrátil, ale on že neví, jak a kdy se vrátí. Sedl si k nim do auta a odjeli.“

 

Buďte statečná

Večer do Želiva přijede autem z Prahy příbuzná Helena Procházková, aby Josefa varovala. Pozdě. Druhý den brzy ráno se společně s Jarmilou vrátí do Prahy. Zastaví se na Pankráci a dozvídají se, kdy je možné přinést zadrženým osobní věci. Odpoledne Jarmila oznamuje Josefovo zatčení v redakci Lidových novin a vyzvedává tam manželovu gáži. Dostává se jí mnohé účasti a povzbuzování. „Buďte statečná,“ říkají přátelé. Z prázdnin přijíždí dcera Alena. „Zbledla leknutím při té zprávě,“ zapíše si matka.

 

Intervence

Jarmila se od té doby snaží vyreklamovat Peču z hrůzných podmínek německých koncentráků a vězení. Pronikne dokonce ke státnímu prezidentu Háchovi, který se za propuštění Čapka několikrát přimlouval u říšského protektora Konstantina von Neuratha. Vše marné. Věrně ho bude hledat a pátrat po něm ještě dlouhá léta po válce. Teď je však Peča vláčen koncentračními tábory. Dachau – Buchenwald – Sachsenhausen – Berlín – Bergen-Belsen. Má sice jako většina ostatního zatčených z 1. září 1939 status takzvaného rukojmího, tedy zvláštního vězně, ale to ho nezachrání.

 

V kobce

Josef Čapek nejdříve v lágru pracuje v zahradě a později v malířské dílně, kde s kolegou-malířem Fillou vytvářejí esesákům erby a ozdobné rodokmeny. „Koukaj na to jako volové, kdyby nebyli esesákové,“ komentuje Čapek nadšení lágrových komandantů.

V jiném koncentráku maluje kýčovité alpské krajinky pro esesácké paničky. V dalším jeden čas stlouká bedny v truhlárně, jindy pracuje jako písař v nemocniční laboratoři. 

Onemocní úplavicí a zhoršuje se mu zrak. Když má trochu síly, črtá si špačkem tužky kresbičky, píše básně a dopisy domů. Přítel Dobeš z Ostravy zaznamená jeho podobu na akvarelu a kresbách – k smrti vyhublý, kostnatá schýlená hlava, veliké oči a ještě větší brýle. Strašlivé chvíle pro Peču nastávají v říjnu a listopadu 1942, kdy ho převezou do berlínské věznice gestapa na Alexanderplatz. Spoluvězeň Ivan Herben po válce popíše: „V podzemní betonové kobce bez čerstvého vzduchu, v polotmě, bez možnosti sednout si nebo lehnout, v puchu lidských výkalů, bez kapky tekoucí vody, o hladu, který měnil lidské tvory v bestie, za stálého řevu dozorců, v tomto prostředí, kterým kromě lidských vášní, pudů a neřestí hýbaly vši a štěnice, pokryt vředy jako Job na hnojišti, žil Čapek sedm neděl. V kobce, která stěží stačila pojmout sto lidí, ve stále fluktující společnosti vrahů, výtržníků, pederastů, surovců, žil. Vyprávěl mi, že trvalo plných deset dní, než si mohl sednout. Deset dní stál, dřímal vestoje. A dalších čtrnáct dní trvalo, než si zasloužil místo na zavšiveném kavalci.“

 

Produševnělé oči

V bunkru koncentračního tábora Sachsenhausen jej znovu „zachytí“ spoluvězeň Herben: „Jeho tělo, podobající se kostře potažené hnisající kůží, bylo doslova rozežráno od hmyzu a mokvalo skoro dvaceti vředy. Biblický Job nemohl být zbědovanější, ale Job sachsenhausenský měl vyrovnaný úsměv na rtech, jiskrné a produševnělé oči a šířil kolem sebe nezdolný optimismus.“

 

Radlice

Na otevřených uhlových vagonech ho s dalšími vysílenými vězni převážejí v únorovém mrazu roku 1945 do tábora Bergen-Belsen. Poslední spolehlivá zpráva o Pečovi, že byl viděn živ, pochází ze 4. dubna. V té době vypukla v táboře tyfová epidemie. 

Dne 15. dubna osvobodily Bergen-Belsen britské jednotky. V táboře se nacházely tisíce poházených mrtvých těl. Filmová kamera britského vojenského kameramana Mika Lewise zachytila chvíli, kdy buldozer řízený vojákem – nejdříve s cigaretou a posléze s šátkem přes nos – nahrnuje radlicí desítky a stovky vyhublých mrtvol do vyhloubené šachty. Padají do hlubiny jako hadroví panáci.

Kdesi tam leží tělo Peči Čapka. „To je rakev tísnivá,/ to hlína hrobu těžce na mně spočívá,/ toť soumrak neprůhledný, bezhvězdný,/ toť jako smrt,“ psal malíř ještě před rokem ve své básni.

Smrt těla. Zůstávají však Čapkovy obrazy, knihy, mravní postoje. A také jeho úplně poslední zápis, vydaný posléze v knížce Psáno do mraků: „A dost. Život se nepíše; žije se.“

 

Autor je publicista a spisovatel, držitel ocenění Kniha roku za dílo Jako bychom dnes zemřít měli.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement