Vykouzlit úsměv u těžce nemocného? Z toho žiju i dva měsíce

Lidé

Když se stal před asi čtrnácti lety zdravotním klaunem, po každé tříhodinové návštěvě nemocnice seděl hodinu unavený venku a jen se tak díval. „Musíte umět improvizovat, být pohotový, empatický, a navíc chyby se nepřipouští. Kdybychom někam přišli a rozbrečeli dítě, které je traumatizované už tím, že je v nemocnici, tak je to špatně,“ říká Petr Liška alias profesor doktor Archibald.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak koronavirus narušil práci zdravotního klauna?

V nemocnicích nás brali jako zdravotní personál, takže jsme tam mohli chodit. Samozřejmě jsme proškolení a musíme dodržovat veškeré hygienické předpisy. Některá oddělení se ale dočasně zrušila a uzavřené byly i domovy důchodců. Otevřelo nám to ale nové možnosti a směry, o kterých jsme ani netušili, že bychom se jimi mohli vydat a že by fungovaly.

 

I jako klauni jste museli mít respirátory?

Máme je doteď.

 

Jak může mít klaun respirátor? Jde potom ještě poznat, že je to klaun?

Máme na nich přilepený červený nos. I z našich kostýmů je to ale evidentní. Nicméně nejsme klauni, které vidíte v televizi. Jsme zdravotní klauni. Máme bílé pláště podobně jako zdravotníci, ale jsou tak upravené, aby bylo jasné, kdo jsme. A naším cílem mimo jiné je, aby si děti zvykly na to, že i v nemocnici může být legrace a nemusí se bílých plášťů bát.

 

A kromě návštěv na nemocničních odděleních jste tedy dělali co?

Vymýšleli jsme náhradní program. Například online klauniády, pak jsme také točili vtipná videa, která jsme zveřejňovali na klaunském serveru. Rovněž jsme psali dopisy seniorům, což je krásná věc. Kdy jste naposledy dostala dopis? Dopis je něco tak osobního, když to člověk napíše rukou, a pro lidi jejich věku jsou dopisy ještě něčím normálním. Senioři na to dodneška vzpomínají a mají je schované. Také jsme klaunovali pro děti zdravotníků.

 

 

Rozveselit zdravotníky

Co dalšího?

Ještě jsem asi tři týdny šil u boromejek roušky. Zavolal jsem sestře Konsolátě (z Domova sv. Karla Boromejského v Řepích), jestli nepotřebuje pomoct, a ona mi říká: Nemáme roušky. Takže jsem šil roušky. Také jsem vymyslel projekt, že půjdeme navštívit a trochu rozveselit zdravotníky na covidová oddělení, kde se starali o lidi, kteří na tom byli nejhůř, a nemocní tam nejvíce umírali. Domluvili jsme se s vedením, že půjdeme k nim na odpočívárnu a pokusíme se je rozesmát, aby trochu zapomněli, co se kolem nich děje. V situaci, kdy vám tam umírají třeba dva lidé denně, je to pro personál opravdu těžké. A povedlo se to opravdu dobře, trošku jsme je rozveselili.

 

Jakým způsobem se dá rozveselit zdravotník na takovém oddělení?

My tam nesmíme přijít a říct: Ježíš, to je hrůza, tady dneska umřelo lidí. Musíte tam přijít jako úplně jiná osoba s úplně jinou energií a v tu chvíli se těm lidem na to podaří na chvíli zapomenout. Já jsem tam vcházel s tím, že jsem budoucí ministr zdravotnictví, a pokaždé, když jsem to řekl, tak jsem cítil, že se atmosféra změnila a už jsme mohli dělat ty naše legrace. Hráli jsme na ukulele, dělali kouzla a situační humor. Jsem rád, že se nám to povedlo, byla to určitá forma, jak jim poděkovat za to, co dělají. Smekám před nimi.

 

Liší se vaše role u dětí a u dospělých?

Samozřejmě. Dospělý humor je určitě jiný. Když ale přijdu na dětské oddělení a vyfouknu dítěti bubliny z bublifuku, a pak to udělám u dospělých, tak ta reakce je podobná. Některé věci fungují na dospělé i na děti.

 

 

Co tedy funguje nejvíce?

Když je nejhůř, tak mám v šosu svého pláště připevněný prdicí pytlík. Když ho použiju, tak to zabere vždycky. Vzpomínám si na jednu situaci, kdy byl v nemocnici chlapeček, který úplně přestal komunikovat. To je také naše práce, snažit se dítě nějakým způsobem rozmluvit a s tím nemocničním prostředím ho sžít. Když jsem k němu přišel, tak ten klučina si hrál s kostkami. Něco jsem na něj zkoušel, on se ale vždycky otočil pryč, aby se mnou nemluvil. Po chvíli jsem si tedy prdnul na ten prdicí pytlík a řekl: To jsi byl ty? On se v tu ránu otočil a říká: Ne, to jsi byl ty. A já říkám: Ne, to já bych neudělal. Já, když si prdnu, tak si prdnu takhle. A zase jsem si prdnul. Chvíli jsme se ještě bavili v tomto duchu a pak jsme volně přešli do naší běžné klauniády. Kluk začal komunikovat a bariéra byla pryč. A vrchní sestra mi osobně poděkovala.

 

Tři hodiny v nemocnici

Jak vlastně vypadá práce zdravotního klauna? Chodíte do nemocnic každý den?

Každý den ne, to se nedá psychicky zvládnout. Vychází to třeba deset- až dvanáctkrát za měsíc. V nemocnici býváme tak tři hodiny, a například když jsem začínal, tak jsem pokaždé po takové návštěvě ještě hodinu seděl venku, unavený a jen jsem se díval. Než si na to člověk zvykne, je to opravdu hodně náročné. A jsou lidé, kteří jdou dvakrát či třikrát a pak řeknou, že už to nedají. A kam chodíme? Náš pražský tým chodí prakticky do všech velkých nemocnic. Působíme ale v celých Čechách, takže často i někam dojíždíme.

 

Zjišťujete si něco předem o pacientech?

To musíme. Někdo je tam s obyčejnou angínou, někdo má vytržené mandle, ale pak přijdete do pokoje, kde leží dítě, které má ukousnutou půlku tváře od psa, a to my musíme vědět. Protože pak já nevezmu balonek a neudělám mu z něj třeba pejska. Přesné diagnózy nám samozřejmě neříkají, ale říkají nám, co u kterého dítěte můžeme. Musíme vědět, co nás za dveřmi čeká.

 

 

Zmínil jste, jak bývá vaše práce často psychicky náročná. Co vám dává energii znovu do nějakého pokoje přijít a začít děti rozesmívat? Třeba i ty, které jsou nevyléčitelně nemocné...

Nejdříve jsem z toho byl pokaždé hodně unavený. Vždycky po návštěvě nemocnice ale máme napsat takový výkaz, koho jsme navštívili a co se tam přihodilo, a může to být i příběh. Takže já jsem ze začátku, asi sedm či osm let, psal z každé nemocnice krátký příběh a vždycky jsem se z toho vypsal. To mi pomáhalo. Člověk si nemůže ty věci nosit domů. To jsem udělal jen jednou...

 

 

Co se stalo?

Padli jsme si do oka s jednou holčičkou, asi šestiletou. Měla dost vzácnou nevyléčitelnou nemoc. Tenkrát říkali, že ztrácí sluch, a moje původní profese je mim, takže jsem si s ní strašně dobře, beze slov, rozuměl. Jen jsem vešel do dveří, už se smála. Její zdravotní stav se horšil, já jsem si ale řekl, že jí pomůžu, že to nevzdám. Investoval jsem do toho i spoustu vlastního času a energie, ale nedopadlo to, ta holčička zemřela. Asi hodinu po její smrti mi přitom volala její maminka, to naše spojení bylo opravdu silné. A s maminkou se znám dodneška a stále si píšeme. Nevzdala to a už má malou dceru.

 

To jsem se vás právě také chtěla zeptat, na nějaký příběh, který vám utkvěl v paměti nebo vás zasáhl. Byl to tedy tenhle?

Asi ano. Bylo to tehdy velmi těžké. Bohužel se setkáváme i se situacemi, kdy jdete do pokoje a lékař vám říká, že dítě, které tam leží, umírá. Chodil jsem třeba k jedné holčičce, umírala a přestávala vidět, tak jsem jí třeba alespoň četl legrační knížky. Pak se stane, že přijdeme za týden, a už nám řeknou, že malý pacient zemřel. Máme různé projekty. Jezdíme například i do Hořovic, kde jsou těžce nemocné děti, je to jednotka následné intenzivní péče a těch dětí je tam asi 12. Bohužel dost často se stává, že nějaké zemře. K nim jezdí speciálně jen jedna skupina klaunů, protože ta práce je tam velice složitá. Ty děti nemluví, u některých nevíme ani, jestli pořádně vidí či slyší, všechny jsou připojeny na dýchací přístroje a pravděpodobně tu postýlku, ve které leží, už nikdy neopustí. Pak jezdíme i za dětmi, které už jsou v terminálním stadiu nemoci doma. Nebo pak máme projekt NOS! (Na operační sál!), kdy určitá skupina klaunů připravuje děti před operací. To znamená, že pro ně dělá legraci, aby se dítě (a často i jeho rodič) před daným zákrokem nebálo a bylo v pohodě.

 

Na plošině k seniorům

Dají se vůbec rozesmát děti, které jsou takto vážně nemocné?

Je to hodně těžké. Ta skupina, která jezdí do Hořovic, začala studovat muzikoterapii, která nám tam velice dobře funguje. Když jdu na normální oddělení, zakopnu a spadne mi klobouk, tak vím, že tím to dítě pobavím. Tady je to jiné. Tady když se nám podaří vyvolat u malého pacienta úsměv, tak z toho žiju dva měsíce.

 

V době zákazu návštěv seniorů jste pro ně vystoupili na vysokozdvižnou plošinu, aby vás alespoň mohli vidět přes okno. Jak vás to napadlo?

Dva kolegové měli v plánu jít před domov seniorů s tím, že tam budou hrát na hudební nástroje, pak chtěli jít i dovnitř do takového atria, ale sestra Konsoláta říkala, že radši ne. Přizvali mě do svého projektu, ale pak řekli, že nic nebude. Já jsem ale ráno ležel doma a říkal jsem si: Když mě vyhodí dveřmi, tak půjdu oknem. A přemýšlel jsem, co kdyby mi někdo půjčil plošinu. Hned jsem to zavrhl, že je to hloupost, ale stejně mi to nedalo. Tak jsem vzal telefon a zavolal na první půjčovnu, byla to firma Mateco a ti řekli, že mi plošinu, zdarma i s obsluhou, půjčí. Byli opravdu neskutečně vstřícní. Pak se to rozjelo, dělal jsem na tom několik týdnů, bylo to složité, protože byl potřeba i zábor a podobné věci, ale povedlo se. Plošinu jsme si ozdobili a udělali seniorům vzdušnou klauniádu. Vždycky jsme přijeli k nějakému oknu a bylo úžasné, jak na nás už u toho okna čekali. Dokonce jsme i zapomněli, že jsme byli třeba ve výšce dvacet metrů. To se musí zažít, ty pocity se ani nedají zprostředkovat.

 

 

A jakým způsobem baví klaun seniory?

U seniorů používáme úplně jiný kostým, jinou roli, oni mají rádi, když je člověk barevný a hezky oblečený. Protože je tam hodně starších dam, tak mám kostým korvetního admirála. A když přijdu v uniformě, tak mám vyhráno. Senioři mají také hodně rádi hudbu, takže tam se uplatní třeba ukulele, které si s sebou nosíme. Já hraji na fujaru. Obecně klauni hrají alespoň na jeden hudební nástroj.

 

Pokud jde o triky, kde jste se je naučil? Máte nějakého klauna, který vás inspiroval?

Mám kamaráda, docela světoznámého kouzelníka, má cenu Davida Copperfielda. S ním se občas potkám a nějaké kouzlo mi dá. Ale jinak celkově musíte umět improvizovat, protože vždycky otevřete dveře do pokoje a nevíte, jak to dopadne. Jako klauni rovněž neustále procházíme vzděláváním – dílnami, kde se učíme nové věci a sehráváme se. Jsou to dílny improvizace, dílny kouzel, dílny s hudbou. Musíme to umět. Kdybychom někam přišli a rozbrečeli dítě, které je traumatizované už tím, že je v nemocnici, tak je to špatně.

 

Odbourat strach

Stane se, že vás někdo vidět nechce?

Ano. Stane se, že přijdeme na pokoj, většinou je to třeba onkologie a tam nám řeknou, že na to opravdu nemají náladu. To musíme respektovat. Nebo také existuje fobie z klaunů, i kvůli tomu, že filmaři znázorňují klauny trochu jinak. Je nicméně pravdou, že naší jedinou klaunskou maskou je, dá se říct, ten červený nos. Jinak jsme oblečení jako hodně podivní lékaři, musíme vypadat trochu směšně. Taky se jako lékaři představujeme. Já jsem třeba profesor doktor Archibald a mimo jiné dělám dětem výuku, co mají dělat, když dostanou injekci. Tedy jak mají říct spisovně a hlasitě Au. Takže se na to snažíme jít i tímto způsobem.

 

Autorka je redaktorkou ČTK

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama