... a tak jsem jel pečovat o paláce a Beethovena

Byznys

Je potomkem slavného šlechtického rodu, který vadil nacistům i komunistům. Sám se ovšem považuje především za podnikatele v kulturním a turistickém byznysu. Jen tak můžeme zajistit dlouhodobý rozvoj památek a uměleckých sbírek, říká William Lobkowicz, muž, který se narodil v Americe, ale už třicet let pracuje v Česku na záchraně a zvelebování rodového dědictví.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Koronavirová krize silně zasáhla turistický ruch. O kolik klesla návštěvnost Lobkowiczkého paláce během pandemie?

Lobkowiczký palác je součástí areá--lu Pražského hradu, který navštěvují v drtivé většině zahraniční turisté. U nás tvořili kolem devadesáti procent návštěvníků, jenže samozřejmě během karantény zcela vymizeli. Dnes se jich část vrací, zejména ti z evropských zemí, kteří mohou přijet auty: Ovšem je to pořád jen zlomek, deset až dvacet procent ve srovnání s minulými lety.

 

Máte čtyři hrady a zámky, nakolik je mezi nimi Lobkowiczký palác důležitý ekonomicky?

Vždy hrál stěžejní roli, právě díky příjmům z mezinárodní turistiky. Pomáhal nám financovat provoz a opravy těch ostatních, tedy Nelahozevsi, Roudnice a Střekova, které jsou také otevřeny veřejnosti, ovšem pětadevadesát procent návštěvníků přijíždí z tuzemska. 

 

V letošním roce jste tedy na příjmy z pražského paláce spoléhat nemohli…

Pandemie nám ukázala, kde máme rezervy. Jako jediný soukromě vlastněný objekt v areálu Pražského hradu, navíc s unikátními a velmi cennými uměleckými sbírkami, jsme měli přirozený příliv zahraničních návštěvníků a jejich peněz. Ty jsme investovali do obnovy českého kulturního dědictví, ale moc jsme o tom nehovořili. Tento přístup jsme teď změnili.

 

Jak se ta změna v praxi projevuje?

Chceme české veřejnosti ukázat, jaké skvosty zde má k dispozici. Začali jsme se sérií nejrůznějších akcí určených primárně domácím hostům. Nazvali jsme je Lobkowiczké léto. Pořádali jsme například pravidelné „Živé čtvrtky“, kdy k večeru na nádvoří paláce hrály kapely nebo dýdžejové. Byly to skvělé akce a přišla na ně spousta lidí. Jen do srpna jsme měli v Lobkowiczkém paláci čtyřikrát více českých návštěvníků než za celý loňský rok. 

 

Máte obdobný program i v některé z vašich mimopražských památek?

V Nelahozevsi jsme zase rozjeli „Živé soboty“, které jsou primárně určeny rodinám s dětmi. Ty si mohou například užít zámek v kostýmech princů a princezen. Pro veřejnost jsme otevřeli zahrady, vybudovali hřiště pro menší děti do osmi či deseti let a příští rok navážeme přírodním hřištěm i pro větší děti, s obřími skluzavkami a podobně.

 

Slyší na to české rodiny? Jezdí jich více než v minulých letech?

Jednoznačně ano, ale pro nás je to pořád jen začátek. Chceme docílit toho, aby k nám jezdili lidé opakovaně a aby se jméno Lobkowicz stalo značkou pro příjemně a hodnotně strávený volný čas. K tomu potřebujeme jak kreativitu v přípravě zajímavého programu, tak dobrý marketing a komunikaci s veřejností. Vím, že to u tradičního šlechtického rodu může někomu znít divně, nicméně fakticky jsme nyní podnikatelé v oblasti cestovního ruchu. A na úspěchu naší činnosti závisí i to, v jakém stavu jednou předáme rodový majetek dalším generacím.

 

 

Poohlížíte se při tvorbě programu pro vaše hrady a zámky také po inspiraci v zahraničí?

Prakticky pořád. Například loni jsme získali zpět rodný dům Antonína Dvořáka, který je hned naproti nelahozeveskému zámku. Pracujeme na zušlechtění domu a jeho inte-riérů, chceme tam vybudovat moderní hudební centrum. Když chystáme takový projekt, sledujeme, jak jsou pojaty rodné domy jiných slavných skladatelů, Verdiho, Schuberta, Beethovena, Mozarta a podobně. Jak používají moderní technologie, jakým způsobem vyprávějí návštěvníkům příběhy. To vše je pro nás inspirací.

 

Význam vstupného poroste

Zdá se, že koronavirová pandemie postihla turistický ruch ještě více než předcházející krize. Čím to je?

Pandemie je nová zkušenost. Zažili jsme cestovatelské krize po 11. září i během velké finanční krize, teď je to ale něco jiného. Například se mnohem hůře plánují cesty, pokud není problém jen v penězích, ale také ve zdravotních rizicích, jejichž vývoj se dá jen obtížně odhadovat. 

 

Jaké změny jste museli v důsledku pandemie přijmout? 

Jako první jsme se chtěli postarat o své lidi, zajistit, aby jejich rodiny byly v bezpečí, a pomoci jim překonat problémy, které by je mohly postihnout. Museli jsme zajistit, abychom spolu mohli na dálku komunikovat a pracovat. Pak jsme se začali zabývat tím, co dál. Jak dostat naše příběhy a sbírky k lidem do obýváků. Museli jsme samozřejmě také začít koukat na každý výdaj, každou korunu.   

 

Snižovali jste počty lidí, jejich mzdy či podobně?

Museli jsme trochu sáhnout i do počtu spolupracovníků a celkové výše mezd. Můžeme odložit některé investice, protože vše, co vyděláme, stejně investujeme do obnovy a rozvoje našich budov. Měli jsme také nějaké rezervy, ale ty při masivním výpadku příjmů nejsou nekonečné. Sledujeme situaci každý týden a podle toho reagujeme. Máme počet lidí dimenzovaný na pořádání stovek akcí ročně, jestliže to však bude vypadat, že budeme těch akcí pořádat spíše desítky, museli bychom přehodnotit i velikost týmu, který je zajišťuje. To ale ukáže teprve budoucnost.

 

Odkud plynuly před pandemií nejpodstatnější zdroje příjmů?

Nejvíce jsme získávali z organizování akcí, zejména v pražském Lobkowiczkém paláci. Bývají u nás konference, slavnostní večeře, svatby, firemní akce a tak dále. Máme příjem z pronájmu prostor a také z cateringu. Další důležité prostředky pak jsou ze vstupného do muzea, které v paláci máme. Do budoucna význam vstupného ještě poroste, my si ale musíme odpracovat své v tom, abychom dokázali návštěvníky zaujmout správnými nabídkami.

 

Podstatnou část příjmů investujete do obnovy budov. Dají se v těžké době některé z investic odložit?

Některé investice by odložit šlo, potíž je ale v tom, že budovy byly po padesáti letech, kdy je zabrali nejprve nacisté a pak na dlouho komunisté, v žalostném stavu. A pokud se dnes například někde objeví díra ve střeše a bude hrozit, že padající tašky někoho zraní, musíme investovat do opravy okamžitě. V tom je naše situace specifická. Z příjmů tak zaplatíme lidi v týmu a ostatní prostředky investujeme převážně do budov, aby pro příští generace už byly v lepším stavu. 

 

Zmínil jste váš tým. Kolik lidí celkem zaměstnáváte?

Dohromady je to zhruba stovka lidí v různých oborech našeho podnikání. Tím hlavním je firma Lobkowicz Events Management, která provozuje všechny naše památky. Máme další firmu zaměřenou na opravy a správu samotných budov, patří k nám roudnické vinařství a také nezisková organizace Lobkowicz Collections, o. p. s., která se stará o naše umělecké sbírky a jejich zpřístupňování světu, ať už ve formě stálých expozic, speciálních výstav, nebo zápůjček jiným institucím.

 

 

Světové skvosty na české půdě

Komu půjčujete díla z vašich sbírek?

Letos jsme například zapůjčili originální Beethovenovy partitury do Vídně, a to včetně slavné Páté symfonie, která byla věnována jednomu z mých předků, Františku Josefu Maxmiliánovi, sedmému knížeti z Lobkowicz, jenž byl velkým podporovatelem Ludwiga van Beethovena. Další Beethovenova díla jsme zapůjčili do Bonnu, kde je jeho rodný dům.

 

Jak se za takové zápůjčky platí?

Většinou se snažíme vyjednat, aby z toho něco měla díla samotná. Takže se jedná například o renovaci obrazu či jeho rámu, nebo o příspěvek na nějaký z našich projektů, který díla lépe zpřístupňuje. Například u Beethovenových partitur teď část skenujeme a digitalizujeme, aby si v nich mohli studenti a výzkumníci listovat v digitální podobě, což u originálů pochopitelně není možné. Jen hudebních děl máme ve sbírkách na pět tisíc, takže je stále o co pečovat. Kromě toho samozřejmě vydáváme různé publikace, ale organizujeme také speciální studijní a vědecké programy, ať už s různými světovými univerzitami, nebo třeba s Akademií komorní hudby. Všechny aktivity v rámci lobkowiczké sbírky zastřešuje moje žena Alexandra a je hlavně její zásluhou, jak se všechny programy rozjely. 

 

Jeden z domů v areálu nelahozeveského zámku jste zrekonstruovali právě pro pobyty studentů.

Je to pro ně skvělá možnost. Mohou přijet, mít třeba týdenní intenzivní výuku se skvělými českými hudebníky, jakými jsou violoncellista Tomáš Jamník nebo houslista Josef Špaček. Zdokonalují se a na závěr třeba odehrají společný koncert na nádvoří zámku, který vysíláme online do celého světa. Mladé hudebníky to v jejich úsilí posouvá zase dál.

 

Pokud vím, chcete v Nelahozevsi vybudovat velké studijní centrum.

Ano, to je náš dlouhodobý cíl, kterému se pravděpodobně budeme s mou ženou věnovat do konce života. Jedná se o velkou investici, zhruba ve výši patnácti milionů dolarů. Výsledkem by mělo být centrum, kde bude uloženo 65 000 knih, miliony dokumentů, pět tisíc hudebních děl a šest tisíc grafik tak, aby o ně bylo skvěle postaráno do nadcházejících století. Budou tam uloženy v nejlepších podmínkách – a zároveň tam budou prostory pro studium, péči o díla, čítárny a podobně. 

 

Zmínil jste pět tisíc hudebních děl. Která jsou ta nejcennější?

Máme originály děl od Beethovena, Mozarta, Händela, Haydna, ty všechny členové našeho rodu v minulosti podporovali, ale vlastníme i originály děl dalších fantastických skladatelů. Je tu možná světově nejcennější sbírka partitur barokní hudby pro loutny, mandolíny a další strunné nástroje. To všechno je zde, na českém území, a naším úkolem teď je, aby i česká veřejnost věděla, jaké světové kulturní poklady se tady nacházejí.

 

Výtvarné sbírky čítají zhruba patnáct set obrazů. Které patří mezi největší poklady? 

Ke klíčovým exponátům náleží díla Pietera Bruegela staršího a jeho synů. Návštěvníci u nás naleznou také malby Diega Velázqueze, Lucase Cranacha, Antonia Canaletta a dalších skvělých mistrů. Mohl bych je vyjmenovávat celé hodiny, proto bych raději doporučil, ať se čtenáři Reportéra podívají na naše webové stránky – případně ještě lépe, ať se přijdou podívat osobně.

 

Jak financujete péči o tak vzácná umělecká díla?

Když jsme se po pádu socialismu rozhodli, že se vrátíme, panovala v rodině shoda, že chceme obnovit rodové sbírky a zpřístupnit je veřejnosti. V té době jsme ovšem neměli žádné extra prostředky, byli jsme normální pracující rodina. Proto moje matka přišla s myšlenkou, že začneme v Americe sbírat prostředky na podporu českého kulturního dědictví. Než jsme získali v restituci první objekty a umělecká díla, podporovali jsme z této sbírky například Národní galerii nebo rodný dům Antonína Dvořáka. Když se nám dařilo získávat díla zpět, investovali jsme do péče o naše sbírky.

 

Jak dlouho trvalo, než se podařilo sbírky znovu zkompletovat?

Proces začal v roce 1991 a poslední kusy jsme získali zpět v roce 2017, takže více než čtvrt století. Bylo to místy dost dobrodružné, například když už jsme získávali zpět umělecká díla, avšak ještě nebyla dokončena restituce ani u jednoho z našich panství. Tehdy jsme měli část sbírek v bytě nebo různě schovaných na bezpečných místech. 

 

Je vůbec přípustná myšlenka, že byste prodal některý ze vzácných obrazů a z jejich výnosu financoval péči o ostatní díla a rodové památky?

To nelze. Jednak to odporuje rodové tradici, a také to neumožňuje zákon. Naše umělecké sbírky jsou národní kulturní památkou a jako takové nesmějí opustit zemi. Mohli bychom je teoreticky prodat v Česku, ale tady trh pro taková díla moc není. Proto jsme obnovu památek financovali nejprve z prodeje části restituovaných pozemků a mezitím budovali kulturní a turistický byznys, aby to mohlo dlouhodobě fungovat.

 

Víra, láska, vzdělání

Narodil jste se v roce 1961 ve Spojených státech. Vyprávěli vám jako malému rodiče či další příbuzní o historii rodu v českých zemích?

Můj dědeček zemřel, když mi bylo sedm let, takže jsem ho moc nezažil. Měl ale skvělého přítele Franziho Schwarzenberga (strýc ministra a prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga – pozn. red.), který byl také uprchlíkem v Americe. Jezdil k nám velmi často a stal se takovým mým „náhradním“ dědečkem, vyprávěl mi o Čechách, našem rodu, historii. Proto jsem také později studoval evropskou historii a hudbu na Harvardu. V naší rodině byla vždy přítomna silná láska k Česku, i když dědeček musel dvakrát utéci, jednou před nacisty a podruhé před komunisty.

 

Jak se tato emigrační zkušenost promítla do vaší výchovy?

Rodiče nás vedli k tomu, abychom ctili tři základní životní pilíře: víru, lásku k rodině a vzdělání. Protože to jsou věci, které vám nemůže nikdo sebrat. A stejné věci se snažíme my předávat našim dětem.

 

Dala se na Harvardu studovat i česká historie?

Studoval jsem evropskou historii, jak to jen šlo, německou, českou, ale i francouzskou, britskou. Chodil jsem na všechny dostupné lekce o slovanské kultuře. A učil jsem se němčinu i češtinu. Vlastně jsem se připravoval na svou dnešní práci, aniž bych mohl tušit, že ji někdy budu dělat.

 

K vaší současné roli se mohly hodit i zkušenosti z práce realitního agenta, ne? 

Vlastně ano, i tahle zkušenost se mi po roce 1990 hodila. 

 

Lobkowicz? Půjdete se mnou!

Poprvé jste byl v Československu v roce 1976, když vám ještě nebylo ani patnáct. Jak na vás tehdejší socialistické Československo zapůsobilo?

Bylo to poprvé, co jsme mohli přijet od doby, kdy můj děda a táta odešli. Byl to pro naši rodinu velký moment. Jeli jsme dodávkou z Německa, rodiče i všechny čtyři děti. Otec byl velmi dojatý a samozřejmě měl také obavy. Ty se ještě prohloubily v prvních minutách na hranicích.

 

Co se tam přihodilo?

Pohraničník s kalašnikovem se podíval do pasů a řekl: Lobkowicz? Půjdete se mnou! A ukázal na mého nejstaršího bratra. Nám ostatním vzali pasy. Měli jsme strach, co bude, jestli nás zavřou a podobně. Bratr byl v služebně asi čtyřicet pět minut. Pak pohraničníci vyšli ven, usmívali se a ukázalo se, že se bratra vyptávali na naši rodinu, na život v Americe; tvářili se, že je fajn, že přijíždíme zpátky.

 

Co se pak dělo v Praze?

Setkali jsme se s rodinou, objímali se a plakali, největší zážitek to byl pro mou pratetu Poly, sestru mého dědečka, která naši část rodiny neviděla téměř třicet let. Šli jsme se pomodlit do kostela Panny Marie Vítězné k Pražskému jezulátku, které karmelitánům darovala v sedmnáctém století ovdovělá Polyxena z Lobkowicz. Pak jsme šli do Lorety, kterou vybudovala další žena z rodu Lobkowiczů, a pomodlili se za budoucnost rodiny. Byly to velice silné zážitky. 

 

Jak tehdejší Praha na amerického teenagera působila?

Pamatuji si, že město bylo krásné, ale šedé a smutné, a že jsme byli na každém kroku sledováni. A také to, že jsme si s příbuznými nikdy nepovídali u nich doma, ale vždy jsme si chodili promluvit na procházku nebo do auta. Přesto jsem si Prahu zamiloval a chtěl se sem znovu vracet.

 

Když padl socialismus, bylo hned jasné, že se stěhujete do Prahy?

Dívali jsme se v roce 1989 na zprávy v televizi, viděli jsme, jak východoněmečtí uprchlíci skáčou přes zeď západoněmecké ambasády, což také kdysi býval palác rodu Lobkowiczů. Tu budovu jsme dobře znali, protože když jsme byli za socialismu v Praze, pozval nás německý velvyslanec na návštěvu a dvě hodiny nás tam provázel. Začínali jsme pomalu věřit, že by se mohlo něco změnit. Pak padla berlínská zeď a přišel sedmnáctý listopad. V Rumunsku, původní vlasti rodiny mé ženy, padl diktátor Ceaușescu. Přijel jsem v březnu 1990 na takovou obhlídkovou návštěvu, byl jsem na mši ve svatovítské katedrále, kterou celebroval kardinál Tomášek. Bylo to úžasné a já věděl, že tady chci žít.

 

I když v té době vůbec nebylo jasné, jestli kdy budou nějaké restituce a podobně?

Říkal jsem si, že jestli je toto Boží znamení, musím jej následovat. Začal jsem velmi intenzivně pracovat na mé češtině, připravil klienty mého realitního byznysu na to, že skončím, a v lednu 1991 jsme se do Prahy přestěhovali nastálo.

 

Za chvilku to už bude třicet let…

Vidíte, to bych si uprostřed vší té práce skoro ani neuvědomil.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama