Rozhlasačka, která nesměla do rádia

Když přišla 21. srpna 1968 do práce, byl Československý rozhlas obklíčený tanky. „Dostala jsem se do budovy zadním vchodem přes garáže, to už vojáci začali obsazovat celou budovu,“ zní hlas na nahrávce, kterou pořídili žáci základní školy v Říčanech. Během pár minut dorazili muži v uniformách do čtvrtého patra, kde sídlila redakce, v níž byla tehdy osmadvacetiletá Jana Černohorská zaměstnána.

„Byli zaprášení, unavení, drobní, obličeje měli téměř dětské. Odvedla jsem je na balkon a rusky jim říkala: ‚Tohle je Pražský hrad, tam sídlí náš prezident. Tady se nic neděje, žádná kontrarevoluce.‘ Oni jen koukali a zbraněmi dávali najevo, abychom odešli z budovy,“ vypráví pamětnice.

Venku potkala kolegu, který ji informoval, že pár ulic od vinohradského sídla rozhlasu se připravuje „odbojové“ vysílání stanice Československo 2. „Já byla tehdy svobodná a bezdětná, naštvaná na Rusáky. Tak jsem tam samozřejmě hned zamířila,“ vzpomíná absolventka Vysoké školy ruského jazyka a literatury, která vznikla v padesátých letech při Univerzitě Karlově.

Vysílalo se z vily v tehdejší Hviezdoslavově, dnes Dykově ulici, kde Jana předtím natáčela pořady pro děti. „Protiokupačnímu vysílání velel šéfredaktor redakce armádního vysílání Sláva Vondrášek. Byly to nezapomenutelné dny, kdy se netrpělivě čekalo, jak se zachová naše vládní delegace v Moskvě. Bohužel to dopadlo špatně.“

Přece nebudu sedět v archivu

Jako malá chodila do Sokola a ráda zpívala. V roce 1957 maturovala na jedenáctiletce v Hradci Králové a toužila stát se herečkou (její maminka byla ochotnice). „Zároveň jsem byla děsná vlastenka, hltala jsem spisy Aloise Jiráska a chtěla studovat historii,“ vzpomíná a zmiňuje slova učitele matematiky, který jí řekl: „Kudrnová (tak se jmenovala za svobodna – pozn. red.), přece nebudeš sedět někde v archivu!“

V sedmnácti letech přijela do Prahy, kde se přihlásila na zmíněná studia ruštiny v kombinaci s češtinou. „Po válce tady začali učit sovětští profesoři. A mně přišlo, že takové prostředí musí být zajímavé.“ Její otec byl „věřící komunista“, Jana Černohorská říká: „Byl přesvědčen, že je správně, aby si lidé byli rovni.“

V roce 1960 odjela na dva měsíce do Moskvy, kde prováděla skupiny v rámci propagandistické výstavy o úspěších sovětského režimu. „Pobyt mezi funkcionáři a delegacemi jsem snášela špatně. Naopak jsem ráda poslouchala příběhy ze života běžných lidí. A začalo mi docházet, že situace není tak růžová,“ říká Jana. I ona však krátce poté vstoupila do komunistické strany.

Nabídka na práci v Československém rozhlase přišla během státnic. „Byla jsem zrovna na potítku, přišel za mnou pan asistent a povídá: ‚Tady je číslo na paní doktorku Spalovou. Shánějí redaktorku s pedagogickým vzděláním.‘ Byla jsem vyjevená, ale šla jsem. A zjistila, že tam pracujou bezvadný lidi.“

V té době už ale měla umístěnku na práci učitelky do Hradce Králové. „Olga Spalová zašla na ministerstvo a zařídila, abych tam nemusela,“ vysvětluje Jana. Začala pracovat v Hlavní redakci pro děti a mládež, přesněji ve skupině Pionýrské jitřenky. „Byl to poslouchaný pořad, vysílaný v neděli dopoledne. Mými kolegy byli astrofyzik Jiří Grygar, vystudovaný učitel Zdeněk Svěrák nebo Ludvík Vaculík,“ říká.

Na Hrad a pak na dlažbu

Vraťme se do srpna 1968. Do éteru proudilo protiokupační vysílání a Jana se rozhodla osobně navštívit prezidenta republiky. „Natáčela jsem předtím pořad s dětmi českých vojáků z druhé světové války, mezi nimiž byla i vnučka generála Ludvíka Svobody. Nějak se za nás přimluvila, a tak jsme se s kolegou Vladem vydali na Hrad,“ vzpomíná redaktorka, která chtěla hlavu státu vyzvat, aby neustupovala okupantům a kolaborantům. „Nepochodili jsme. Už bylo rozhodnuto. Řekl nám, že si nemůže vzít na svědomí vehnat národ do předem prohraného ozbrojeného konfliktu.“

Její kolegové začali z rozhlasu odcházet, patřilo mezi ně i budoucí jádro Divadla Járy Cimrmana – již zmíněný Zdeněk Svěrák a také Miloň Čepelka a Jiří Šebánek. Jak cenzura sílila, byla Janina práce pod stále větší kontrolou. S lidmi, jejichž hlasy byly slyšet v neoficiálních stanicích nebo je technicky a organizačně zajišťovali, bylo zahájeno kárné řízení. Jana Černohorská byla také vyloučena ze strany. Přitížila jí z dnešního pohledu nevinná věta, kterou použila ve vysílání, v níž zvolila narážku na tradiční ruské oblečení: „Moudří lidé nám radili, abychom si vzali ušanky, ale my jsme volili kulíšky.“ Kdyby zrovna nečekala dítě, dostala by okamžitě výpověď. Zachránil ji zákoník práce, který chrání těhotné ženy. Vedení rozhlasu jí alespoň zakázalo vstup do budovy.

Z rozhlasu byla propuštěna po skončení druhé rodičovské dovolené v roce 1975. Sháněla novou práci, ale když zaměstnavatelé zjistili, co dělala předtím a proč musela odejít, vyděsili se. „Obešla jsem šestatřicet míst a všechno marné, ani ruština nepomohla,“ usměje se trpce. Nakonec se uchytila jako technická redaktorka v pražském vydavatelství Svépomoc, později jako úřednice v Jednotě Praha--východ a v podniku Zdravotnické zásobování. „Stýskalo se mi po práci s dětmi, tak jsem aspoň doprovázela třídy svého syna a dcery na různých školních akcích,“ vzpomíná. V roce 1987 nastoupila jako družinářka a posléze učitelka na prvním stupni základní školy v Říčanech, kde už v té době žila.

Důležitá je zvědavost

V prosinci 1989 jí zavolali z rozhlasu. „Můj někdejší kolega tehdy připravoval pořad Meteor, kde ze mě chtěli udělat šéfovou. Udělalo mi to radost, ale hned jsem řekla, že raději nafasuju magnetofon a střihačku. A hned jsem začala zase natáčet.“

V roce 1996 získala Národní cenu Prix Bohemia Radio za pořad Nefetuj a piš!, který vznikl ve spolupráci s písničkářem Janem Vodňanským. V roce 1999 z rozhlasu odešla a vrátila se k práci učitelky v Říčanech.

S rádiem dál spolupracovala externě a pořady točila se svými žáky. „Snažila jsem se je seznamovat se zajímavými lidmi a učit je reportérskou práci v rámci kroužku Zvědavci. Mám za to, že zvědavost je důležitá věc,“ říká. Jako učitelka pracovala do svých třiasedmdesáti let. S manželem Jiřím, bývalým novinářem, sledují veřejné dění v Říčanech a věnují se vnoučatům.

Příběh Jany Černohorské zpracovali Anežka Herdová, Valentýna Horáková, David Kydlíček a Šimon Procházka z 1. ZŠ Masarykovo náměstí Říčany pod vedením Zuzany Havlíkové.

MONETA byla antickou bohyní paměti. Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu. Proto MONETA podporuje Paměť národa.