Migrační vlna z jihu. Přišli šakali i kudlanky

Report

Nikdo je nezval, na hranicích je nikdo nekontroloval a dnes u nás žijí a množí se. Patří mezi ně nová krásná miss našeho ptactva vlha pestrá – dále třeba šakal obecný, netopýr jižní, kudlanka nábožná a mnoho jiných. A k tomu ti, o kterých zatím ani nevíme. Seznamte se s našimi novými sousedy z živočišné říše, kteří přišli z jihu do Česka za stoupajícími teplotami.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Když Vojtěch Lukáš fotil v přírodní rezervaci v Milovicích nově narozená mláďata zubra, začala být samice neklidná. Fotograf zvolil okamžitý ústup; zubřice ho zahnala do křoví tak rychle, že si ani nestačil schovat fotoaparát. Dramatická si-tuace ovšem vedla k zajímavému přírodovědeckému objevu. „Otočil jsem se a asi padesát metrů od sebe jsem uviděl čtyři mláďata nějaké šelmy. První, co mě napadlo, bylo, že se jedná o lišku. Ale stačila chvíle, abych si uvědomil, že tohle liška není,“ vzpomíná. „Tři mláďata rychle odběhla, ale jedno zůstalo stát. Bylo ke mně bokem a vítr foukal směrem ke mně. To byla výhoda. Zřejmě o mně vůbec nevědělo.“ Fotografie mohla vzniknout. 

Opravdu to nebyla liška: 14. července 2017 vznikl první nezvratný důkaz, že v České republice se rozmnožují šakali. Zvířata, jež tu nikdy dříve nežila a která k nám přivedly stále se zvyšující teploty. V rezervaci v Milovicích našla klidné místo.

Každý rok tu šakali odchovají několik štěňat a těží z toho, že jejich největší nepřítel, vlk, patří v Česku k vzácným druhům. „Šakal podnikl dlouhou cestu až z Balkánu. Kolem roku 1980 se rozšířil do Maďarska, do deseti let byl v Rakousku a na Slovensku a v roce 2006 přišel první důkaz, že žije i v Česku. To když jej na Uherskohradišťsku přejelo auto. Pak se objevilo bohužel ještě několik podobných ,důkazů‘ jeho přítomnosti,“ popisuje Karel Šťastný, profesor Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze. Před pěti lety se pak podařilo fotopastí zachytit březí samici v Milovicích – a o dva roky později vznikl již zmíněný unikátní snímek mladého kusu z ruky nadšeného fotografického amatéra Vojtěcha Lukáše, jenž fotí pro milovickou rezervaci. 

Šakalí mláďata, kterých se zde rodí každý rok čtyři až pět, své rodiče opouštějí: odcházejí hledat vlastní terito-rium a zakládat vlastní rodiny. I když se řadí mezi šelmy s nevalnou pověstí, lidem neubližují. Živí se podobně jako liška – hlodavci či zajíci, ale pochutnají si i na ovoci. Farmáři se o svůj dobytek bát nemusejí: na větší zvířata si totiž šakal netroufá.

 

Přerostlý kolibřík

Šakal není zdaleka jediným živočichem, který si u nás s postupujícím oteplováním našel nový domov. Mezi tyto migranty patří také vlha pestrá. Pokud by se vyhlašovala ptačí miss, neměla by velkou konkurenci. Červeno-žluto-modro-zelený pták o velikosti kosa má tak exotický vzhled, že si budete chvíli myslet, že sousedovi uletěl papoušek. Nicméně časem si zvyknete; koneckonců ji budete vídat častěji. „Vlha se u nás v minulosti objevovala zřídka, a to hlavně v teplých oblastech jižní Moravy. V posledních letech je však rozšířena i v Čechách, a dokonce se zahnízdila i v Podkrušnohoří a zalétává až do Skandinávie. Při posledním sčítání jsme napočítali sedm set až devět set hnízdících párů po celé republice,“ popisuje profesor Karel Šťastný, který je zároveň předním českým ornitologem a napsal na čtyři desítky knih, včetně několika Atlasů hnízdního rozšíření ptáků v České republice. 

 

Vlha pestrá, která barvami připomíná spíše přerostlého kolibříka, si před dvaceti lety vyzkoušela teplé klima jižní Moravy, kde tehdy zahnízdilo zhruba padesát párů. Dnes je stejně hojná jako ledňáček. Což příliš nepotěší včelaře. Vlha je totiž jedním z ptáků, kteří jsou poměrně vybíravými strávníky. Za letu loví především blanokřídlý hmyz, tedy včely či vosy. 

Jižní Morava byla přestupní stanicí i pro racka bělohlavého. „Tam se zahnízdil v roce 1990 a dnes máme v republice na 200 stálých párů. Podobně se u nás usadil také racek středomořský, volavka stříbřitá, která u nás pravidelně vyvádí mladé od roku 1997, a volavka rusohlavá, jež u nás prvně zahnízdila před dvěma lety,“ popisuje Šťastný.

 

Jihoruská tarantule

Ne každý z našich nových sousedů je tak úchvatně krásný jako vlha. Například pavouk slíďák tatarský by v soutěži krásy nevyhrál ani cenu útěchy a jeho zjev odpovídá spíše slíďákovu německému jménu „jihoruská tarantule“. Svou velikostí předčí všechny evropské pavouky. Tělo samice, která bývá větší než samec, měří na tři a půl centimetru. Netká si sítě, na jeho pavučinu však můžete narazit u vstupu do zhruba půl metru hluboké podzemní nory, kterou si vyhrabává v místech s nízko rostoucími rostlinami. 

V Česku se tento pavouk začal objevovat po roce 2007 a nyní už patří mezi „málo dotčené“ druhy. Což je v klasifikaci Červeného seznamu ohrožených druhů České republiky označení druhu, který je častý a není ohrožen vyhynutím. I když je slíďák tatarský velký, člověk se ho bát nemusí. O něco problematičtější je další druh nově příchozího pavouka: zápřednice jedovatá. Ta v našich končinách v minulosti prakticky vymizela a nyní, s rostoucí teplotou, její populace výrazně narůstá. Tento malý oranžovočervený nenápadný pavouk dokáže prokousnout lidskou kůži. Následky kousnutí jsou však menší než například bodnutí včelou a jeho jed je sice pro člověka nepříjemný, ale jen krátkodobě a není nijak nebezpečný.

Rekordmanem je i další nově příchozí pavouk, křižák pruhovaný, jenž zastíní ostatní příbuzné svou barevností: zadeček má žluto-černě pruhovaný. Koneckonců ani velikostí nepatří k malým křižákům, jen jeho tělo bez nohou měří zhruba 1,5 cm. Tedy v případě samce, samičky jsou menší. Na dospělého samce nicméně příliš často nena-trefíte, po páření jej totiž samice obvykle sežere, aby měla dostatek potravy pro výživu vajíček. 

Požírání samečka je vlastnost přisuzovaná mnohem častěji – a částečně nespravedlivě – jinému nováčkovi, kudlance nábožné. I ta je u nás v posledních letech už spíše domácí než host. Postupně se rozšiřuje z teplých oblastí jižní Moravy, loni byla pozorována i nedaleko Vrchlabí v Krkonoších. I když je její sexuální kanibalismus pověstný, podle studií ve skutečnosti probíhá jen maximálně v třetině případů. Navíc často ještě před pářením, kdy prostě samička není spokojena se způsobem namlouvání, anebo má velký hlad. 

Nicméně pokud se už rozhodne samečka sníst, je velmi často úspěšná. Napomáhá jí v tom i její velikost: až devět centimetrů oproti samečkovým sedmi. Způsob, jakým kudlanka požírá své oběti, je poměrně brutální. Živí se drobným hmyzem, který nejdříve chytí, ale neusmrtí. Poleptá jej svými slinami, které část těla kořisti natráví a ona pak postupně ujídá. Oběti tak žijí i v době, kdy už kudlanka spořádala většinu jejich těla. 

Další u nás dosud velmi unikátní druh, tentokrát z řad netopýrů, možná bydlí jen několik metrů od vás. Netopýr Saviův, o kterém ještě před patnácti lety nebyly v České republice žádné záznamy, se dnes usidluje na vysokých panelácích. „Paneláky mu připomínají skalnaté stěny, v kterých tradičně nacházejí úkryt. Můžeme ho tak pozorovat například i v Brně nebo Praze,“ popisuje Jan Zukal z brněnského Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR. 

 

Náprava chyb

Někteří živočichové k nám přicházejí úplně poprvé, u jiných však současná změna počasí napravuje chyby člověka. Část nově příchozích z jihu u nás totiž žila už v minulosti, ale byla člověkem či jeho zásahy do krajiny vyhubena: příkladem je zmíněná zápřednice jedovatá. 

„To je mimo jiné i případ poštolky rudonohé, která u nás naposledy hnízdila v roce 1973 a znovu začala loni. Nebo kachny poláka malého, který u nás také zcela vymizel – a objevil se znovu před pěti lety. Luňák červený se k nám vrátil po stošedesátileté pauze, podobně se vrací také sokol stěhovavý, který vymizel kvůli nadměrnému využívání pesticidů na polích; nyní u nás hnízdí kolem osmdesáti párů tohoto dravce,“ vyjmenovává Šťastný. 

Letos v květnu se poprvé vylíhla mláďata sokola na ventilačním komínu Jaderné elektrárny Dukovany. Byla hned čtyři. Celkem se však podle informací skupiny ČEZ vylíhlo na komínech elektráren v Česku za posledních devět let už 84 sokolů. Využívají hnízda na komínech Temelína, Mělníku, Tušimic, Ledvic a dalších. A nejsou to jen elektrárny. Jeden sokolí samec dokonce svá hnízda údajně střídá, jednu „rodinu“ má na komínu teplárny v pražské Michli a druhou pomáhá vykrmovat na komínu spalovny v Malešicích. Zrovna jeho museli letos zachraňovat lidé. Našli jej totiž v Malešicích na zemi vysíleného. Po zotavení v záchranné stanici byl opět vypuštěn, aby samicím pomohl s krmením mláďat. 

 

Trend bude pokračovat

Za každým z těchto živočichů stojí zajímavý příběh, který jej k nám zavedl. Obvykle má ovšem jeden společný jmenovatel, a tím jsou klimatické změny. Prodlužuje se období tepla, zvyšují se průměrné teploty a přibývá sucha. Což nahrává živočichům pocházejícím z oblasti Středozemního moře: těm se rozšiřuje areál, který mohou obývat, a pokud jsou schopni migrace, rozšiřují se. 

„Hlavní změnu pozorujeme od osmdesátých let dvacátého století, kdy začala stoupat teplota vzduchu. Poslední desetiletí, přesně od roku 2011, bylo dokonce to nejteplejší. Oproti dlouhodobému průměru z let 1961 až 1990 stoupla teplota o 1,7 stupně Celsia a z dat vyplývá, že oteplování nabralo vyšší rychlost,“ popisuje Pavel Zahradníček, klimatolog z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Předpokládá se přitom, že teplota vzduchu bude dále růst; záviset samozřejmě bude na množství emisí vypouštěných do atmosféry. 

„V tom nejhorším scénáři, tedy při zachování současné uhlíkové ekonomiky, by to pro Českou republiku znamenalo na konci století nárůst až o čtyři stupně Celsia oproti současným teplotám,“ dodává. Kvůli vyšším teplotám se přitom odpařuje více vody a mění se krajina; teplejší pásy se posouvají do vyšších nadmořských výšek. „Typickou ukázkou je Vysočina, kde bylo vždy chladněji než v okolí, a nyní se dostává na úroveň Hané.“

Jsou to právě tyto změny, které k nám lákají nové živočichy a nutí měnit způsob života ty, kteří tu jsou tisíciletí. Příkladem mohou být ptáci, ale třeba i motýli, kteří přestávají létat na zimu do teplých krajů; řada jedinců zkrátka vyhodnotí, že zvládnou zimu i u nás – a poslední mírné zimy je ujišťují v tom, že se rozhodli správně. 

„Chladný vzduch od severu přichází méně často a ubývá mrazivých epizod. Letos v zimě nebyly od prosince do února na žádné stanici v Česku naměřeny teploty pod minus dvacet stupňů, což je opravdu unikát. Paradoxně se pod tuto hranici dostaly až v březnu,“ říká klimatolog Zahradníček. 

„Dnů, kdy klesne teplota pod bod mrazu, ubylo oproti normálu v posledním desetiletí o sedmnáct procent, což je zhruba dvacet dní. A modely předpokládají, že k největší změně dojde právě během zimních měsíců, kdy budou teploty růst nejvýrazněji,“ hodnotí klimatolog Zahradníček.

Se změnami také souvisí prodloužení takzvaného vegetačního období, tedy doby příznivé pro růst a vývoj rostlin. „Za posledních třicet let narostlo zhruba o patnáct dní a k roku 2050 je vysoce pravděpodobné, že bude delší o dalších deset až patnáct dní,“ upřesňuje klimatolog Zdeněk Žalud z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR.

 

Čekají na hranicích

Právě popsané změny jsou důvodem, proč k nám přicházejí nové druhy a další už čekají na hranicích. Občas k nám zalétnou a zlehka si naše území okukují. Patří mezi ně například ptáci sedmihlásek švitořivý, strnad černohlavý nebo pěnice kaštanová. A dost možná čeká Českou republiku také příchod létavce stěhovavého, drobného netopýra, který se ukrývá v jeskyních. Až dosud nacházeli vědci v Česku jen jeho zkameněliny, v roce 2011 se však podařilo získat jeden žijící exemplář.

„V Hranické propasti na Moravě se jeden létavec stěhovavý našel při zimní kontrole. Žádný další záznam nemáme, nicméně v posledních letech jsme zachytili s pomocí ultrazvukových detektorů echolokační signály, které mohl vysílat právě létavec. Bohužel patří mezi tvory, kteří se nedají podle signálu určit zcela jednoznačně bez podrobnější analýzy,“ popisuje Jan Zukal z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd. Nicméně Česká republika tvoří severní hranici jeho teritoria a na Slovensku, odkud k nám přichází, se jeho počty pomalu opět zvyšují. 

Létavec stěhovavý ovšem patří mezi druhy, které se k nám spíše chystají. Seznam těch, kteří tu už jsou, je dlouhý. Patří do něj již zmínění netopýr Sa-viův, kudlanka nábožná, vlha pestrá, šakal obecný či slíďák tatarský a volavka rusohlavá. A to zdaleka není všechno, seznam není konečný nejen proto, že k nám další druhy přicházejí, ale také proto, že jsme ještě řadu nových sousedů ani nestačili objevit.

 

Autorka je novinářka, stálá spolupracovnice Reportéra.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama