Čtyřicet let trvalo, než našel cepín, kterým zabili Trockého

Keith Melton, americký historik špionáže, říká, že se rád dotýká věcí. „Jen tak si je můžu opravdu spojit s dějinami,“ tvrdí. Asi proto strávil skoro čtyřicet let hledáním cepínu, jímž byl zavražděn Trockij. Proto po pádu železné opony objížděl východoevropská města a přemlouval komunistické rozvědčíky, aby mu prodali foťáky ukryté v propiskách. Proto má ve sbírce přes sedm tisíc špionážních artefaktů z celé planety. A proto jeho vyprávění posloucháte s otevřenou pusou.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nejdřív k tomu cepínu. Do hlavy Lva Trockého, ruského bolševického revolucionáře a úhlavního nepřítele Stalinova, jej 20. srpna 1940 v odpoledních hodinách zarazil jistý Ramón Mercader, španělský komunista a agent sovětské NKVD. Stalo se to v pracovně Trockého vily v Coyoacánu na jihu Mexico City. Trockij měl samozřejmě zemřít okamžitě, ovšem Mercader se netrefil, jak chtěl, a tak ruský exulant žil ještě čtyřiadvacet hodin.

Atentátník byl později odsouzen k dvaceti rokům, které si doopravdy odseděl, načež jel do Moskvy a dostal medaili Hrdiny Sovětského svazu.

Cepín rakouské výroby ukázali vyšetřovatelé na tiskové konferenci konané 21. srpna 1940, tedy v den Trockého smrti. Na ostří byly dobře patrné krvavé otisky prstů.

Pak jako by se po vražedném nástroji slehla zem.

 

Jaké rádio?

H. Keith Melton, ročník 1944, vystudoval inženýrství na americké Námořní akademii v Annapolisu. Koncem šedesátých let sloužil ve Vietnamu, po návratu nejdřív pracoval v rodinné firmě obchodující s vínem, později provozoval franšízy McDonald’s, díky čemuž taky pohádkově zbohatl.

Špionáž se v jeho životě objevila vcelku obyčejně: od mládí rád četl knihy z prostředí tajných služeb. „Jenže mi připadaly moc obecné. Protagonista třeba použil rádio. Ale mě zajímalo jaké. Na jakých frekvencích. A tak jsem začal shánět dostupnou literaturu o špionážní technice. Postupně mi došlo, že technické výzvy, s nimiž se tajné služby potýkají, jsou všude stejné, na Západě i na Východě. Všichni koneckonců chtějí dělat to samé – sbírat informace o nepříteli a tajně je předávat domů. A právě tajná komunikace představuje moment největší zranitelnosti špiona.“

Keith Melton se špionážní technikou začal zabývat hluboce a systematicky.

Zároveň začal shromažďovat první artefakty.

 

Původ

„Úplně první předmět v mé sbírce? Paradoxně věc, u níž si dodnes nejsem jistý pravostí,“ říká Keith Melton.

V dubnu 1961 se skupina kubánských exulantů podporovaná CIA vylodila v Zátoce sviní na jihu Kuby. Cílem operace bylo svrhnout režim Fidela Castra, což se však, jak známo, nepovedlo, neboť akce byla zoufale nepřipravená – na rozdíl od Castrových bojovníků.

O několik let později, krátce před odjezdem do Vietnamu (1968), koupil Melton na jakési vojenské show bojový nůž. „Údajně pocházel z opuštěného vagonu, který se našel na jihu Floridy se zbraněmi určenými k útoku v Zátoce sviní,“ vykládá. „Věřím, že je pravý, ale stoprocentně ověřit se to nepodařilo. Takže hned první artefakt mi ukázal problém, s nímž se potýkám dodnes: Dobrý detektiv musí určit původ předmětu. Ale někdy to prostě nejde.“

 

Niklák 

Asi nejplodnější byla pro sběratelskou vášeň Keitha Meltona raná devadesátá léta, období těsně po rozpadu Východního bloku. Podnikal cesty do Moskvy i jejích bývalých satelitů, klepal na dveře v kancelářích tajných služeb. KGB, Stasi, StB...

„Dobrý den, jmenuji se Keith Melton a přijel jsem koupit vaši techniku.“

A ono to šlo. V tajných službách panoval chaos, systém se drolil, budoucnost se jevila krajně nejistou.

Keith Melton měl navíc dvě zásadní esa v rukávu.

Eso první, hotovost. Hodně hotovosti.

Eso druhé, přístup. „Vždycky jsem zdůrazňoval, že politiku neřeším, zajímá mě výhradně kvalitní špionážní vybavení a jeho uchování pro budoucí generace.“

Moskva, leden 1992. Sovětský svaz přestal oficiálně existovat teprve před několika týdny. Melton vchází do domu číslo 11 v Kolpačné uličce, kde první správa KGB zrovna – poprvé v dějinách – zřídila kancelář důstojníka pro styk s veřejností. Stal se jím generál Jurij Kobaladze, známá figura, sám bývalý zpravodajský důstojník. Návštěvník mu na úvod daruje jednu ze svých knih a vysvětluje, o co mu běží. Můžou mluvit anglicky, Kobaladze léta sloužil v Británii.

„Ale ano, máme vysoce kvalitní špionážní přístroje,“ povídá Jurij Georgijevič.

„Pak bych je rád koupil,“ Melton na to.

Kobaladze se po jistém váhání usměje: „Myslím, že by to šlo.“

„Postupně jsem se dostal až k technickému důstojníkovi KGB. Zjistil jsem,“ vypráví Melton, „že sovětští inženýři jsou velmi pyšní na to, co pro KGB vyvinuli. A že se cítí zrazení. Prohru ve studené válce podle nich zavinili politici, kteří nedokázali zužitkovat jimi poskytnuté informace. Já naopak v jejich očích představoval někoho, kdo jejich práci docení a zpřístupní dalším pokolením.“

Z výprav na Východ si přivezl tisíce artefaktů. Z Prahy třeba propisku s miniaturním foťákem z Meopty, z Moskvy zase niklák z legendárního případu Rudolfa Abela, sovětského zpravodajského důstojníka v USA.

Abel, vlastním jménem Viljam Genrichovič Fišer, byl v roce 1957 odhalen poté, co k Američanům přeběhl jeho asistent Reino Häyhänen. „Tenhle Häyhänen byl těžký alkoholik a jednou v opilosti zaplatil pěticentem, v němž byl ukrytý mikrofilm s šifrou. Niklák pak měsíce putoval peněžním oběhem v New Yorku, až se dostal do ruky třináctiletému kamelotovi, který jej omylem upustil – a niklák se rozpadl. Chlapec ho i s mikrofilmem předal detektivům a stala se z toho jedna z velikých záhad, protože FBI nebyla schopna šifru rozklíčovat,“ líčí Keith Melton.

V roce 1957 povolala KGB věčně opilého a tou dobou už zoufale nespolehlivého Häyhänena zpátky do Moskvy. Häyhänen se – vcelku oprávněně – bál, že ho nadřízení potrestají, možná i zavřou, nebo dokonce popraví. A tak se během zastávky v Paříži odebral na tamní velvyslanectví USA a zběhl. Američané mu nejdřív nevěřili, koneckonců i ve chvíli, kdy vstoupil na půdu ambasády, prý byl Häyhänen namol. Nicméně byl schopen agentům FBI předat klíč k šifře z nikláku – a taky je dovést k Rudolfu Abelovi, jenž byl následně zatčen, odsouzen a později na slavném Glienicker Brücke („mostě špionů“ mezi Berlínem a Postupimí) vyměněn za amerického pilota letounu U2 sestřeleného v květnu 1960 nad Sovětským svazem. Mimochodem, Steven Spielberg natočil v roce 2015 o případu Rudolfa Abela film Most špionů.

Co se nikláku týče, existovaly dva exempláře: jeden určený do terénu a druhý pro archivní účely.

„No a ten archivní jsem si přivezl tehdy z Moskvy,“ vzpomíná Keith Melton.

 

Pod postelí

Atentát na Lva Trockého považuje Melton z historického hlediska za politickou vraždu dvacátého století, dokonce „ještě důležitější než atentát na JFK“. Čímž se taky vysvětluje, proč tak nutně potřeboval ten cepín. „Hledal jsem ho skoro čtyřicet let!“

Začalo to ještě ve Vietnamu, kde si přečetl knihu Isaaca Dona Levina Mysl atentátníka (s podtitulem Fantastický pravdivý příběh muže, který zabil Trockého). Od toho momentu věděl, že chce vražedný cepín najít a získat. Ale kde začít? Jediné, co měl k dispozici, byla fotografie z již zmíněné tiskové konference z 21. srpna 1940. S cepínem na ní pózuje náčelník mexické tajné policie José Manuel Nunez. Víc nic.

„Už v roce 1970 jsem začal pročesávat Mexiko,“ vzpomíná. „Našel jsem příbuzné policistů, kteří Trockého vraždu vyšetřovali. V Moskvě jsem zas našel členy operačního týmu, jenž atentát připravoval. Byl jsem v jejich bytech, byl jsem na jejich pohřbech, mluvil jsem s jejich rodinami.“ Architektem Trockého vraždy byl muž jménem Pavel Sudoplatov, někdejší generálporučík NKVD. „Jeho syna jsem dokonce vzal na Floridu, přivezl mi od otce několik artefaktů. Ale po cepínu ani stopy. Postupně jsem dospěl k přesvědčení, že už jsem vyčerpal všechny možnosti. Že už nezbývá než čekat.“

A pak přišel červen 2005.

Jistá Ana Alicia Salasová uspořádala v Mexico City tiskovou konferenci, na níž oznámila, že cepín přes čtyřicet let schovávala pod postelí.

Za dva dny seděl Keith Melton v letadle do Mexika.

 

Na večeři, do opery

Ač původně byznysmen, Melton už je dávno především špionážní expert. Přednáší, píše knihy, natáčí dokumenty, radí CIA, vládám, filmařům. Sedí ve správní radě washingtonského Mezinárodního muzea špionáže (o němž bude ještě řeč) a taky (pořád dokola) odpovídá na otázku, zda byl sám někdy agentem CIA. Nebyl.

Která země má dnes nejefektivnější tajnou službu na světě? „Technicky nejpokročilejší jsou západní zpravodajské služby, především americké. Ve špionážním světě existuje výraz Five Eyes, Pět očí, což je aliance tajných služeb Kanady, USA, Británie, Austrálie a Nového Zélandu. Tyhle země sdílejí obrovské množství zpravodajských informací,“ vysvětluje Melton.

„Co se týče lidských zdrojů, velmi zdatná je Británie. MI6, MI5, jejich agenti jsou špičkoví.“ Samozřejmě, James Bond! Keith Melton se směje: „Vždycky říkám, že v reálném světě by nepřežil ani čtyři minuty. Ale v MI6 (britské zahraniční rozvědce – pozn. red.) mají důvod ho milovat. Vždy, když přijde do kin nová bondovka, raketově jim stoupne počet zájemců o práci.“

Co do efektivity na hlavu je jednou z nejlepších izraelský Mosad. „Malá, ale velmi efektivní služba.“

Čína? „Ta provádí špionáž úplně jinak než zbytek planety. Zaplavují západní svět studenty a jinými imigranty, povzbuzují je, aby šli na univerzitu, založili rodinu, usadili se. Z mnohých se stanou lékaři, právníci, inženýři, vědci, kteří se dostanou na důležitá místa. A pak se na ně obrátí jejich vláda a řekne ,Rádi bychom vás vzali na večeři‘,“ vysvětluje Keith Melton. „V čínské kultuře existuje silná tradice uctívání předků. Když se na vás obrátí s prosbou o laskavost někdo, jehož předek se nějak znal s vaším, kupříkladu pocházeli ze stejné vesnice, musíte se pokusit mu vyhovět. Řekněme, že čínský profesor americké univerzity přijede do Číny za příbuznými. Jménem vlády jej pozvou na večeři, vezmou ho do pekingské opery. Pak se profesor vrátí do Ameriky. A za rok mu zazvoní telefon: ,Máme tady hosta z toho a toho institutu, rád by se s vámi setkal.‘ Sejdou se a host, jehož děd čirou náhodou pocházel ze stejné vesnice jako děd profesorův, uloží profesorovi úkol. Požádá ho, aby pomohl své vlasti. Což on udělá – a má pokoj, už se na něj nikdy nikdo neobrátí. Je to velmi levné a bezpečné, protože neexistují žádné záznamy, papírování,“ líčí Melton s tím, že takový způsob tvoří až 98 procent veškeré čínské špionáže.

K podobným praktikám se prý začíná přiklánět i Rusko. „Tradiční ruská metoda byla taková, že člověka naverbovali, vycvičili a vyslali na Západ. Studoval univerzitu, pak mu pomohli k dobrému místu. Jenže to celé mohlo trvat i dvacet let. Ale jak starý je Google? Snapchat? Ruská metoda je pomalá a přestává fungovat.“ Stejně jako klasické špionážní praktiky typu falešné identity. „V době internetu je téměř nemožné vytvořit stoprocentně věrohodnou falešnou totožnost. Mnohem bezpečnější je posílat lidi ven pod jejich pravým jménem, s pravým příběhem.“

Rusko podle Keitha Meltona představuje pro západní svět taktickou hrozbu, Čína pak strategickou: „Peking má velmi strategický pohled na svou pozici ve světě. Mají padesátiletý, stoletý plán. Jsou velmi chytří, dělají strategické investice – a za všechno chtějí protislužbu.“ Což je kontext, v němž je podle Meltona potřeba nahlížet i skutečnost, že český prezident si jako jednoho ze svých poradců vybral i čínského byznysmena.

 

To štěstí

Červen 2005, Mexico City. Třicet šest let poté, co si ve Vietnamu přečetl Levinovu Mysl atentátníka, zírá Keith Melton na rakouský cepín se zkrácenou rukojetí, kterým byl 20. srpna 1940 v Mexiku zavražděn Lev Trockij.

Cepín leží v krabici, Melton se ho nesmí dotknout. Ví, že je pravý, i když to samozřejmě bude třeba ještě ověřit.

Začíná jednání s Anou Alicií Salasovou, ženou, jež historický vražedný nástroj čtyřicet let schovávala pod postelí. „Její otec Alfredo Salas byl vyšetřovatel, který v rámci mexického policejního sboru založil výukové muzeum pro začínající detektivy. A právě on v roce 1946 cepín vyjmul ze skladu důkazů a přemístil ho do muzea. Když pak ve dvaašedesátém odcházel do důchodu, dostal ho od kolegů jako dárek na rozloučenou. Později ho věnoval dceři.“

Ana Alicia se od začátku netajila záměrem cepín zpeněžit. Čímž, mimochodem, rozzuřila Trockého vnuka Estébana (Sevu) Volkova, který požadoval, aby jej (pochopitelně bezplatně) věnovala muzeu ve vile v Coyoacánu. „Estéban je vůbec zajímavá figura. Zarytý komunista, dodnes plně sdílí dědovu ideologii. Při prvním pokusu o atentát na Trockého v květnu 1940 byl sám lehce zraněn. A ve vile byl i v den úspěšného atentátu o tři měsíce později,“ říká Melton. „Projevil jsem zájem se s ním setkat, ale odmítl. Nahlíží na mě s krajní podezíravostí. Odmítl i spolupráci na ověřování pravosti cepínu.“

Což byl složitý proces. Pomohly dobové policejní záznamy, a hlavně inkriminovaná fotografie z policejní tiskové konference z 21. srpna. „Když se podíváte pořádně, vidíte na čepeli ty krvavé otisky prstů, o nichž jsem už mluvil.“

Melton vyhledal starého přítele, někdejšího forenzního experta FBI, který cepín vyfotografoval přesně ze stejné vzdálenosti a stejného úhlu, jako byl snímek z roku 1940. Pak použil počítačovou technologii, která odhalí i ty nejmenší rozdíly mezi dvěma snímky. „A ukázalo se, že každý kousek rzi na čepeli dokonale kopíruje někdejší krvavé skvrny,“ říká Melton. „Dalším důkazem pravosti byla skutečnost, že šlo o poměrně vzácný cepín, který se vyráběl jen jeden jediný rok (1928) v továrně Fulpmes v Rakousku.“

Trvalo tři roky, než se podařilo dostat cepín do Ameriky. Když se Keith Melton s Anou Alicií konečně dohodl na ceně (sám ji sveřepě tají, ale kupříkladu deník New York Times spekuloval o sedmimístné částce), vyvstala otázka, jak dostat tak velký obnos z USA do Mexika. „Americké banky vám v tomhle případě nedají žádnou záruku. Takže jsem pořád vymýšlel, jak na to, až jsem se nakonec s Anou Alicií dohodl, že se potkáme na hraničním mostě. Já budu mít kufřík s penězi, ona cepín.“ Jenže Ana Alicia v posledním momentě couvla, bála se, že ji zabijí ještě dřív, než se z mostu dostane zpátky do Mexika. „Nakonec jsme to udělali následovně: Ana Alicia Salasová poslala cepín FedExem jako horolezecké vybavení. Což on taky je. Načež přiletěla do Miami, kde jsem jí předal platební kartu k účtu, který jsem jí speciálně zřídil a převedl na něj sjednanou částku. Asi si umíte představit to štěstí, když jsem cepín konečně držel v ruce.“

 

9 lidí, 17 dní

V půlce května se ve Washingtonu otevře úplně nová – a vpravdě monumentální – budova Mezinárodního muzea špionáže. Navrhlo ji studio slavného londýnského architekta Richarda Rogerse, stála skoro 200 milionů dolarů a Keith Melton o ní mluví s nelíčeným nadšením. Jednak proto, že sedí ve správní radě muzea, hlavně však proto, že nové sídlo bude taky novým domovem jeho sbírky špionážních artefaktů. Ano, celé té více než sedmitisícové kolekce, kterou Keith Melton shromažďoval půlku života a měl ji až donedávna (celou!) ve svém domě na Floridě.

Rozhodnutí věnovat ji muzeu prý bylo bolestné. „Každý z těch předmětů má vlastní historii. Jenže... Já nejsem sběratel, jsem historik. Vím, že žádnou z těch věcí doopravdy nevlastním, maximálně ji mám dočasně v držení. A mým cílem přece vždycky bylo zprostředkovat ty artefakty co nejširšímu publiku.“

Příštím generacím.

A tak k Meltonovým loni přijel devítičlenný tým, kterému trvalo sedmnáct (!) dní, než artefakty ze sbírky vyfotografoval, zabalil a odvezl.

Paní Meltonová následně proměnila uprázdněné místnosti v ložnice pro hosty.

A ano. Do Washingtonu odjel i cepín, kterým byl v srpnu roku 1940 zavražděn Lev Trockij, ruský bolševický revolucionář a úhlavní nepřítel Stalinův. •

 

 

 

 

HBO: Bez vědomí
Keith Melton už roky pomáhá se špionážními filmy a seriály. Dohlíží, aby byly co nejpřesnější
 
Do Prahy přijel na pozvání televize HBO: se scenáristou Ondřejem Gabrielem a režisérem Ivanem Zachariášem totiž pracuje na šestidílném špionážním dramatu Bez vědomí, které se odehrává v 80. letech v Praze.
Melton radí filmovým a televizním tvůrcům už řadu let. Spolupracoval s Robertem De Niro, pracoval na filmech podle knih Toma Clancyho. „Mám to rád,“ říká, i když přiznává, že filmařům většinou jde hlavně o dobrou show, přičemž s přesností a technickými detaily si mnoho starostí nedělají. Řečeno jen s lehkou nadsázkou, klidně by do špionážního filmu ze sedmdesátých let nacpali chytrý mobil. Což prý ale není případ Gabriela se Zachariášem, jimiž byl Keith velmi příjemně překvapen: „Taková snaha o přesnost, jakou projevili, se vidí opravdu málokdy,“ říká.
Seriál Bez vědomí bude mít premiéru koncem letošního roku, v době oslav 30. výročí sametové revoluce.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama