Bílej a modrej

Obrazem

Vladimír Maršík má na sobě modré triko a v ruce štětec namočený v modré barvě. Martin Pesler si dnes nese bílou. „Záleží na dohodě, ale vždycky máme jeden bílou a druhej barevnou. Jde to pak rychleji,“ vysvětlují. O turistické trasy na Havlíčkobrodsku pečují od devadesátých let. Občas pomůžou i v jiných krajích a někdy také v zahraničí – značili například v rumunském Banátu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Pětikilometrovou trasu z Lipnice nad Sázavou do Závidkovic jde běžný turista hodinu a půl. Sotva si ale uvědomí, že počet značek, které minul, tvoří trojciferné číslo. S Vláďou a Martinem, kteří ty značky malují, nám tak stejný úsek trvá pětkrát déle než normálním chodcům, kilometr jdeme hodinu. Každý je vidí rád – turisti je zdraví, děkují, chataři nabízejí pivo.

Značky jsou na turistických trasách v obou směrech, vždy minimálně po dvou stech padesáti metrech, spíše častěji – u každé křižovatky a někdy i u místa, které by někomu jako křižovatka mohlo připadat. Kromě toho existují takzvané „útěchovky“ – ty mají turistu „utěšit“, že se neztratil a jde po správné cestě.

Vláďa s Martinem věnují značení svůj volný čas. Od Klubu českých turistů dostávají za jednu trasu odměnu dvě stovky, proplacenou cestu a stokorunu stravné. Jedenapadesátiletý Martin pracuje u Českých drah, o šest let starší Vladimír je předsedou značkařského obvodu Havlíčkův Brod, je i metodickým komisařem – podílí se na přípravě učebních textů pro značkaře. Jinak je Vladimír v invalidním důchodu. „Jako bývalý trampík a skaut vím, že je mnohem hezčí pro lidi něco udělat než jen přijímat,“ říká.

Oba jsou z malé vesnice na Vysočině, soukromě chodí přírodou po trasách i mimo ně a na dovolenou jezdí nejradši do hor. V minulosti navštívili Himálaje, Alpy, Skandinávii nebo africké Kilimandžáro.

 

Značí hlavně proto, že je to baví. „Kdysi dávno jsme se stali členy Klubu českých turistů a nestačilo nám jen chodit na výlety. Začali jsme vymýšlet trasy, organizovat výlety – a teď chodíme trasy pravidelně obnovovat.“

V dřevěném nosiči mají skleničky od dětské výživy s barvou, dva štětce, drátěný kartáč, hadřík, dále s sebou mají třeba páčidla, škrabku, pilku, zahradnické nůžky, samolepky a směrovky. Vše, co k práci potřebují, objednává centrálně Klub českých turistů, celostátní organizace s krajským uspořádáním a pobočkami v jednotlivých městech. V nich je celkem osmdesát pět značkařských obvodů, trasy se pravidelně obnovují vždy po třech letech.

Na barvy a nářadí lze nafasovat klasickou přepravku na nošení v ruce, tu používá Martin. Vláďa má jinou, zavěšenou na krku, opřenou o břicho. „Nesmím přibrat, pak se mi ty barvy vylejvají,“ směje se. „Předchůdce byl truhlář a vymyslel tuhle verzi, pár lidí tady na Brodsku ji má.“

 

Ani bříza, ani třešeň

Značení tras se u nás pod hlavičkou Klubu českých turistů věnuje 1 813 lidí, pečují celkem o 43 578 km. Třiceti osmi tisícům cyklotras se věnuje 373 lidí, obnovují také značení několika stovek lyžařských tras a zhruba dva tisíce kilometrů cest pro jezdce na koních.

Na Havlíčkobrodsku je značkařů pěších tras kolem pětadvaceti. Skoro třetinu této skupiny tvoří ženy, značkaření se často věnují manželské páry, někdy máma s dcerou. Chodí se většinou ve dvou – z praktických i bezpečnostních důvodů. Což pochopím, když Martin uklouzne na kládách. Naštěstí je v pořádku a Vláďa hned vzpomíná, jak se jejich stotřicetikilový kolega jednou opřel o sloupek plotu, na který maloval značku. Plot se prolomil, on spadl zahrádkáři do skleníku a pořezal se. Pro tyto případy jsou značkaři pojištění.

Nejmladšímu ze zmíněné skupiny pětadvaceti lidí je patnáct, značit vyráží se svým dvacetiletým kolegou, aby měl plnoletý doprovod. „Letos kluci zrovna náhodou dostali trasu přes Kynice, tam bylo na Vysočině nejvíc koronaviru, což jsme zjistili až dodatečně.“ Nakonec to zvládli ve zdraví. Obnovovat trasy budou nejspíš celý život, bývá to tak – do důchodu jde značkař většinou, až pokud začne mít problémy s chůzí.

Hlavním obdobím pro údržbu značení je duben, květen a červen – turistické stezky je potřeba obnovit před prázdninami, kdy je provoz největší. Nesmí být zima, aby nemrzly ruce, nemělo by pršet, aby barva mohla uschnout, nesmí být silný vítr, protože by barvu rozfoukával.

Důležité je, aby už bylo listí na stromech, a značkaři tak věděli, že místo může zarůst. Kromě malování totiž také prostříhávají a prořezávají keře, přes které značení není vidět, nebo uklízejí překážky. Pokud je značka schovaná příliš, zamalují ji hnědou barvou a vyrobí novou na viditelném místě. Stejným způsobem postupují i při zmenšování značek, které vyrostly se stromem. Jak strom roste, často praskne kůra a značka ztratí tvar. Buď se ji snaží obnovit, nebo ji zamalují a vyrobí jinou.

Když je ze stromů na výběr, vyhnou se bříze – jednak by na bílý podklad museli přimalovat černý rámeček, aby bylo značení pořádně vidět, navíc se kůra břízy loupe, zůstává na štětci, výsledek pak nemá dlouhou trvanlivost. Nehodí se ani třešeň, jejíž kůra praská. U borovice a jí podobných stromů je potřeba kůru upravit, oškrábat a vyhladit, očistit kartáčem, pak barva drží. Začíná se bílou, pak se maluje barevná. Po roce 1888, kdy vznikl Klub českých turistů, se používala jenom červená, později přibyla modrá, zelená a žlutá.

 

Co když chybí les

„Tudy vede cesta,“ zasměje se Martin, když přijdeme k místu, kde jsou tři spadlé stromy po vichřici. Pilkou odřízne část tenčích stromů a spolu s Vláďou je odtáhnou z cesty. Pokud je překážek příliš, vedou trasu oklikou.

„Největší problém je přijít na křižovatku a zjistit, že tam chybí les. To je úplná katastrofa.“ Vzhledem k tomu, že Vysočina je zasažena kůrovcem, to není nijak výjimečná situace. „Hledáme pak jiné řešení – pařez, sloupek. Můžeme dát před křižovatku šipku s hrotem vzhůru.“ Na pařezy přitlučou plechové značky, které vymalují odpovídající barvou, protože mrtvé dřevo uschne, kůra by i s namalovaným značením časem opadala a turista by zabloudil. Dalším řešením jsou značkařské kolíky nebo popisná tabulka, kterou objednají a později pověsí. Na hladké sloupy nebo stožáry používají samolepky, stejně tak na sloupek dopravních značek. Někdy je jedinou možností plot. „Když už tady značka je, tak předpokládáme, že to majiteli nevadí. Kdybychom malovali novou, pokusili bychom se ho kontaktovat,“ říká Martin.

Problematický může být i mladý les, kde značka zaroste. Pak okolí prostříhávají a prořezávají. „Občas se také stane, že cesta je sice v pořádku, ale majitelé chaty si nepřejí, aby jim kolem plotu chodili turisté – pak trasu přeznačíme a vedeme jinudy. Naštěstí se to neděje často.“ Sloupy se značením občas obce a města přetřou nebo vymění, pak je potřeba doplnit značku novou. Šipku malují podle plastové šablony, běžnou po těch letech zvládají od oka.

Letos už Vláďa s Martinem se značením skončili, teď budou opravovat drobnosti, které někdo nahlásí, nebo místa, jež mají vytipovaná, například úseky poškozené kůrovcem.

Češi patří ve značení turistických tras k nejlepším na světě. Stejný systém jako u nás uvidíte i na Slovensku nebo Ukrajině, podobný má Polsko. „Dobře značený je kromě Slovenska také sever Maďarska,“ doplňuje Vladimír. „No a některé oblasti Rumunska děláme taky my, před pár lety jsme byli v Banátu.“

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement