Žáci slovní hodnocení často ani nečtou. Nepotřebují to, říká expertka

Ministerstvo školství plánuje zavést slovní hodnocení až do 3. třídy. Jak si v tomto ohledu stojíme v Evropě nebo ve světě? Jsme průkopníci, nebo jsme takříkajíc sto let za opicemi?

Snahy o zavedení slovního hodnocení vznikaly v Evropě už po první světové válce. Je to spojeno se zaváděním alternativního vzdělávání, které se orientuje na žáka, a jen se známkami si tak nevystačí. Dlouhou zkušenost s tím má Německo či Francie. Nicméně například v Německu od něj časem mnohde sami ustupovali. Často bylo totiž ve formě dlouhého slovního vyjádření, které nebylo vždy úplně správně formulováno nebo pochopeno, a mohlo tak napáchat více škody než užitku.

 

I u nás už slovní hodnocení mnohde funguje. Osvědčuje se?

Prováděli jsme na toto téma výzkum u žáků, kteří jej měli od prvního do devátého ročníku. A ti nám přiznávali, že slovní hodnocení na konci roku prakticky téměř nikdy nečetli, protože bylo příliš dlouhé, a oni dostávali i v průběhu roku tolik informací o svém pokroku, což je vynikající zpráva, že to sumativní hodnocení na konci roku už nepotřebovali. Otevřeně nám tak přiznávali, že vysvědčení čte u nich doma jen maminka a babička. Oni si přečetli třeba jen předměty, které je zajímaly.

 

A pak je tu argument rodičů, že i když si je žáci přečtou, tak jim ani nerozumí…

Děti i rodiče může opravdu někdy vystrašit i jen samotná délka dokumentu. Týká se to především žáků, kteří mají problémy s porozuměním textu, ti pak mohou být ve stresu už jen z toho, že si tak dlouhý popis musí přečíst. A některé děti také nemají zcela osvojen onen „školský“ jazyk. I to může způsobovat problémy či nedorozumění. To však dokáže vyřešit vhodná komunikace mezi školou a rodinou.

 

To nezní pro slovní hodnocení příliš pozitivně...

Ono ale vždy záleží na konkrétním přístupu a provedení. Například ve Francii nebo některých švýcarských kantonech využívají takzvané očekávané výstupy a hodnotí je nejčastěji na čtyřstupňové škále, která dítěti jasně ukáže, kde se v učivu nachází: od „ještě neosvojeno“ až k „úplně osvojeno“. K tomu se přidává ještě kratší slovní komentář. A osvědčilo se také, když může žák přidat své vlastní krátké sebehodnocení: sám si napsat, jak si myslí, že na tom je, v čem by měl přidat a jak by to mohl udělat. Vnímám to jako důležitou dovednost pro žáka, ale také jako cennou informaci pro učitele i rodiče.

 

Konkrétní cíle

Čím se liší takové hodnocení od známek? Není to tedy jen známka s krátkým komentářem?

On sice výkon žáka také řadí mezi čtyři body určité škály, ale u každého jsou také stanoveny cíle, kterých by měl v danou chvíli dosahovat. Když žák dostane trojku z češtiny, neví, jestli mu nejde sloh, literatura, nebo gramatika a v čem konkrétně by se měl zlepšit. A už vůbec v tom není zahrnuto, jak pracuje v hodině nebo jak se připravoval. Naproti tomu uvedení konkrétních cílů a také zhodnocení, jak daleko v nich je, nám umožňuje rozkrýt, co by žák měl ovládat a jak daleko na cestě k tomuto cíli je.

 

 

Je něco takového možné i u nás?

To nyní zjišťuje Masarykova univerzita v Brně. V pilotním projektu testuje tento model na několika vybraných školách. Používá také čtyřstupňovou škálu od „ještě neosvojeno“, „částečně osvojeno“, „téměř osvojeno“ až po „úplně osvojeno“. Projekt najdete na jejich webu www.vysvedcenijinak.cz. Vychází z toho, co se osvědčilo v zahraničí a je zároveň v souladu se vzdělávací politikou ministerstva školství. Takže za mě osobně by právě takto mohlo vypadat slovní hodnocení v našich školách.

 

Rodiče se často bojí toho, že slovní hodnocení nebude objektivní. Že děti vlastně jen tak uchlácholíme a ony se nebudou chtít zlepšovat, zatímco známky motivují a jsou objektivní…

Vidíte, a to zrovna nejsou. Loni vyšla rozsáhlá studie institutu CERGE-EI, v níž se kolegové Daniel Münich a Tomáš Protivínský zaměřovali právě na objektivitu známek. A zjistili, že se objektivita známek na různých školách liší až o jeden stupeň. Podobně dopadly výzkumy i v dalších anglosaských zemích. A netýká se to například písemných prací, kde je v některých položkách obtížné zachovat si objektivitu a posoudit, nakolik je například text originální, ale i v předmětech, do kterých byste to neřekla. Ještě hlubší rozdíl v hodnocení měla totiž například geometrie.

 

Jak se může lišit známka v geometrii? Tam je přece výsledek jasný?

Vždy záleží na kritériích konkrétního učitele. Někomu šlo o to, jak byli žáci pečliví, někomu více o konkrétní výsledek bez ohledu na to, jak k němu došel, další pedagog potřeboval podrobný popis postupu. A i když by to tak být nemělo, učitelé mnohdy do hodnocení zahrnují i snahu, přičemž my ale vůbec nevíme, jak se daný žák snažil. To ví jen on sám. Známky tak mohou být jen těžko objektivní, protože učitelé mají odlišná kritéria. Ten systém je samozřejmě pro rodiče srozumitelnější, protože si ho sami zažili, ale objektivní úplně není. Navíc může být pro děti velmi traumatizující. Známkami podporujeme, i když mnohdy nezáměrně, porovnání žáků mezi sebou a jejich nálepkování na jedničkáře, trojkaře či pětkaře. A to je něco, co bychom ve vzdělávacím systému určitě nechtěli. Cílem je sledovat individuální pokrok, což je mnohem cennější než porovnávat žáky mezi sebou.

 

Pokroky žáka

V čem je slovní hodnocení lepší?

Mnohem lépe umožní sledovat pokroky žáka. Porovnávat, v čem konkrétně se zlepšil a co je třeba ještě dotáhnout. Dítě zároveň vidí svůj pokrok a je to pro něj motivující. Vidí, že se zlepšuje, sám si dokáže i říct, co by ještě potřeboval, co mu nejde. Tím se posiluje takzvaná vnitřní motivace učení, která je důležitá i pro celoživotní vzdělávání. Jako dítě vidím, že získávám základní znalosti, které pak dávám do souvislostí, abych něčemu porozuměl. Učím se tak kriticky myslet a ověřovat informace. Právě díky této vnitřní potřebě učení se dokážeme hodnotně vzdělávat po celý život. Známky jsou naopak vnější motivací. Když to přeženu, dítě se učí, aby potěšilo učitele nebo rodiče.

 

Jak by podle vás měla vypadat samotná výuka, aby učitel dokázal slovní hodnocení vůbec napsat?

Nám se v projektu například osvědčilo, když si učitel hned na začátku roku sepsal konkrétní cíle a seznámil s nimi i žáky. Hodnocení pak probíhalo různými způsoby. Jednak si sami žáci vyhodnocovali, jak na tom jsou, pak se hodnotili i ve třídě navzájem, což je takzvané vrstevnické hodnocení, a pak samozřejmě hodnotil i učitel. A to třeba i s pomocí testu, který však ale nemusí být na známky. Nejde totiž o to, oznámkovat, jak to žák umí zrovna nyní, ale zjistit, jestli to chápe a pokud ne, tak mu to pomoci pochopit. Když tak například zjistím, že v látce dvě třetiny třídy stále chybuje, tak se vrátím a najdu způsob, jak jim to vysvětlit lépe. Když je to půl na půl, využiji například vrstevnické učení. Polovina třídy, která to chápe, to pomůže svými slovy osvětlit zbylým žákům – ideálně v menších skupinách. A já se můžu věnovat třeba menší skupince žáků, která potřebuje větší podporu. A pak si znovu ověřím, jestli už je to lepší. Tím pomůžu žákům postupovat vpřed a zároveň zjistím, jak na tom jsou.

 

To se ale spíš už bavíme o takzvaném formativním neboli průběžném hodnocení, novém způsobu výuky, který na našich školách ještě není příliš rozšířen… nebylo by tedy podle vás namístě zavádět spíše tento postup než slovní hodnocení?

Mělo by to jít určitě ruku v ruce. Takzvané formativní hodnocení nám pomáhá zjišťovat, jak na tom žáci jsou a co by ode mě ještě potřebovali. Hodnocení na konci roku však určitě potřebujeme také. I když, jak jsem říkala na začátku, si je pak mnohdy děti ani nečtou, protože pokud mají zpětnou vazbu po celý rok, nepotřebují ji už na konci. Důležité je však především pro rodiče.

 

Pak by ale změna na slovní hodnocení vyžadovala vlastně proměnu českého školství...

Je pravda, že nelze učit stejně a na konci roku jen napsat text místo známek. Pro učitele je tato změna velmi výrazná a náročná. Pokud přejdeme na slovní hodnocení, a už je jedno, jakou bude mít podobu, vyžaduje to zároveň změnu přemýšlení jak ze strany učitelů, tak i rodičů. A pak také mnohem větší komunikaci mezi nimi. Znamená to například právě uplatňování onoho formativního hodnocení, nahradit klasické třídní schůzky takzvanými tripartijními, kde je nejen učitel a rodič, ale především žák. Právě ten má hlavní slovo, a sám hodnotí, co mu jde a co ještě ne. Je to celý systém věcí, který však vede k tomu, že nám jde o to konkrétní dítě a ne o známku, která nám o znalostech a dovednostech žáka nedá téměř žádné informace.

 

V tuhle chvíli ale nastupují se svými výhradami učitelé, kteří říkají, že mají třicet dětí ve třídě a nemohou to všechno stihnout… nebo máte zpětnou vazbu ze škol, kde to dokážou?

Ano, víme, že se to stihnout určitě dá, ale je to bezpochyby ohromně náročné. Učitelům by například pomohlo, kdyby byli zbaveni části administrativy nebo měli méně hodin. Když to srovnáme se zahraničím, mají u nás opravdu velkou výukovou hodinovou zátěž. Práci jim však ulehčí například i věci, o kterých jsme mluvily, jako vrstevnické hodnocení a sebehodnocení. A nemusí také ani dávat testy, které je pak nutné opravovat. Mohou si udělat jen rychlou zpětnou vazbu, jestli žáci látce rozumí. Dát otázku s možností odpovědí A, B, C, D – žáci svou volbu napíšou na stírací tabulku a zvednou ji nad hlavu. Tak jako učitel získám rychlou zpětnou vazbu a díky tomu mohu účinně plánovat další výuku.

 

Učí se metody slovního hodnocení na fakultách?

To přímo ne. Ale dostatek prostoru věnujeme respektující komunikaci a pravidlům pro poskytování zpětné vazby, a to jak teoreticky, tak prakticky. Ale slovní hodnocení jako takové, pokud vím, ne. Pokud by se u nás zavedla povinnost jej na školách mít, určitě bychom na to zareagovali a téma zařadili jako povinné. Zatím jej máme jen jako úkol v jednom povinně volitelném předmětu, kdy studenti nejdříve dávají učiteli zpětnou vazbu na jeho formulaci slovního hodnocení, a poté si je zkouší naformulovat sami. K tomu dostávají zpětnou vazbu od svých kolegů a následně od nás jako pedagogů. Jenže ono je to dost neautentické. Ke slovnímu hodnocení potřebujete dostatek informací o žákově výkonu z průběhu roku, což my nejsme schopni nasimulovat.