Pokoj 320

Kultura

Po letech práce s mluveným slovem jsem se s lehkou obavou rozhodl zkusit i slovo psané. Vzešlo z toho pár povídek, tuhle jsem napsal pro prosincové vydání Reportéra. Říká se, že muži často úplně nechápou ženy. A moje povídka začíná tím, jak jedna taková hůře pochopitelná žena, Šárka, jde po jedné pražské ulici…

Audio
verze

Šárka kráčela po chodníku podél domů naproti dlouhé opěrné zdi parku. Kráčela je správné slovo, bůh ví, zda není lepší říct, že si vykračovala. Na vysokých podpatcích byla zvyklá, ale chodník tu nebyl nic moc, navíc do kopce, čili: kráčela nebo vykračovala si dost opatrně. Dívala se vpravo směrem k opěrné zdi a nad ni, na husté křoví a košaté stromy. Všimla si, jak natěsno jsou pod zdí zaparkována auta, taktak se vešla vedle vozovky, která byla spíš dopravní stokou. Hlavně dolů se tu jezdilo rychle. Chodník vedl podél pozdně secesních domů, Šárka registrovala, že některé byly zrekonstruované, jiné tímto procesem procházely. Na jednom zaznamenala pár dělníků, kteří i v podvečer cosi kutali na lešení.

To vše viděla, ale objekt jejího nejviditelnějšího zájmu jí šel po boku. Ve společníkovi, v němž byla zavěšena, měla dobrou, profi oporu. Bylo zřejmé, že si pomalou chůzi užívají, zřejmé, že ani auta, co kolem nich rychle projížděla dolů k náměstí, nemůžou narušit klidný soulad. Nespěchali a z řeči jejich těl bylo možné odtušit, že to, k čemu směřují, je natolik dané, jasné, že spěch není namístě. Navíc už skoro na místě byli. I kdyby někdo, kdo by je třeba z protějšího parku pozoroval, nevěděl, že v ulici je pár celkem dobrých hotelů, cíl chůze těch dvou by mu byl jasný. Šárka v krátkých šatech, krátkých tak akorát. Na společníkovi bylo vidět, že si zle nežije. Pozdní čtyřicátník, slušná figura, dobře střižené sportovní sako, kalhoty správné délky. Vcelku hezký pár, mohlo by se říci. I když – pár… Pokud by se někdo zaměřil na detaily, asi by mu došlo, že jde spíš o jistou formu byznysu. Tedy: ne snad, že by šli na byznysovou schůzku, ale že v tom, k čemu očividně cílili, byl spíš byznys. Poptávka na jedné a nabídka odpovídající kvality na druhé straně. Následně adekvátně ohodnocená kvalita. A pravděpodobně pravidelně.

 

 

K hotelu se přibližovali v téže chvíli, kdy před ním, v malém zálivu, vykousnutém v už tak úzkém chodníku, zastavil mikrobus. Z něj se vyhrnula skupinka hlučných, rusky hovořících turistů. Řada z nich už vykazovala známky střední až vyšší rozjařenosti. Účel jejich pobytu zde byl na první pohled kontrastní vůči účelu, kvůli němuž se na první pohled k hotelu blížila Šárka se společníkem. Druhá věc je, že první pohledy mohou být někdy matoucí, až zkreslené. Tady tomu ale nic nenasvědčovalo, oné případné zkreslenosti. Celou cestu šli Šárka se společníkem vlažným tempem, pročež nebylo divu, že když došli k hotelu, tak se parta Rusů bez skrupulí vecpala před ně. Dvojici to nijak nevadilo. Sedli si do klubovek v malé hale, řekli si o sekt a aspoň měli chvíli na to, povídat si, ukazovat si vzájemně nějaké věci na mobilech. Bylo znát, že se sice znají, ale že se po nějaký čas neviděli. A že je těší, že si teď ten čas našli.

Check-in ruských návštěvníků české metropole pár metrů od nich pokračoval. Šnečí rychlostí, recepční datloval, seč mohl, ale musel zkontrolovat všechny náležitosti. Jména v počítači, jména v pasech, víza… Zvláště u lidí z neschengenských zemí a zvláště občanů Ruské federace platila přísná pravidla. Koneckonců cizinecká policie po hotelech chodila v posledních letech kvůli kontrolám karet hostů častěji, než jak to chodilo krátce po revoluci. Rusové na formality byli zvyklí, žili v nich doma, takže v cizině jim nepřipadaly nepřípadné. Fronta se krátila pomalu, někteří Rusové v ní si krátili čas občasnými pohledy směrem k Šárce. I neznalý slovanských jazyků by dovodil smysl poznámek, které si pak se smíchem vyměňovali. Šárku to nechávalo v ledovém klidu, byla ze své profese za léta uvyklá.

Konečně se i ona se společníkem mohli zaregistrovat, u nich to šlo ráz naráz. Dohodli se ale, že v klidu dopijí sekt, věděli, že mají čas. Dobré věci je důležité neuspěchat. Nebo: důležité věci je dobré neuspěchat. Šárčinu společníkovi zrovna přišla zpráva, která ho pobavila, usmál se a Šárce něco, zjevně moc milého, řekl. Oba se rozesmáli. Do haly se postupně z nitra hotelu vracela většina už ubytovaných Rusů, jen si na pokojích odkládali zavazadla. Bylo jasné, že mají hned venku naplánovaný večerní program v podobě okružní túry po pražských pivnicích. Popřípadě poté, později, po podnicích poněkud pochybné pověsti. Šárka se společníkem se shodli, že je správný čas vyrazit nahoru. Šli, zavěšeni, zabráni do sebe. Do haly z ulice zrovna vstupoval tělnatý pán s aktovkou, evidentně hotelový host, protože směr k výtahu trefil bez zaváhání. Nikoliv bez zadýchání se. Šárčin společník přivolal zdviž, a když vstoupili, anglicky se příchozího dotázal na patro. „Sjért fluór, plíz,“ zaznělo s přízvukem zrozeným bez pochyb na východ od Česka. Šárka koukla na hotelovou kartu a ukázala společníkovi, že oni mají 320, jedou také do třetího. Všichni se na sebe usmáli a lift je vyvezl do požadovaného podlaží.

Tělnatý pán zamířil ve třetím patře od výtahu tímtéž směrem jako oni, jen o dva pokoje blíž, 318. Zaťukal a Šárka se společníkem letmo zahlédli, jak mu otvíral a přátelsky se s ním vítal jeden z ruských turistů, co se předtím dole ubytovávali. Na rozdíl od většiny ostatních se zrovna on viditelně na večerní program nechystal. Šárka i společník oběma pánům pokynuli hlavami, trochu víc se k sobě přitiskli a pokračovali ke svému pokoji, tedy 320. Shodou náhod z pokoje 319 právě vycházel chlapík v montérkách, evidentně údržbář. Do obstarožního mobilu, evidentně recepčnímu, hlásil, že stran prasklé trubky na třistadevatenáctce musejí volat instalatéra: „Zatím tam nikoho neubytovávej.“ Šárčin společník se spiklenecky usmál, v jeho pohledu se dalo číst, že je rád: případná hlučnost, vycházející z jejich pokoje, nebude v tom vedlejším, bude-li prázdný, nikoho rušit. Neřkuli pohoršovat. Došli ke svému číslu 320, Šárka otevřela, a když byli uvnitř, mohli konečně v klidu soukromí začít s tím, proč do tohoto hotelu společně přišli.

Druhý den měla Šárka v práci klasicky napilno. Jí, absolventce stavební fakulty plus ekonomky, nešlo na rozum, když velcí developeři nechápali základní pojmy. Jako obchodní ředitelka stavební společnosti musela často i známým developerům, ješitným chlapům, vysvětlovat tak samozřejmé. Občas jí připadalo, že to nechápali proto, aby ji mohli zvát na obědy, ale nechtěla si sama před sebou připadat namyšlená. Navíc na nich bylo často vidět, že opravdu nevědí. A budiž, její šarm mohl působit i jako jistý akcelerátor, když se rozhodovali, komu další zakázku svěřit. Šárce po obědě přišla esemeska, která jí vždy udělala radost.

Michal jí psal čas od času, ale od doby, kdy mu jasně řekla, že už s ním spát nebude, protože se vdává, psal méně. O to větší radost z jeho zpráv mívala, protože k němu mívala víc než blízko. Už když se před nějakými patnácti lety poznali, jí připadalo, že by z toho něco víc být mohlo. Seznámili se na akci v Třebíči, v jejím rodném kraji, přivydělávala si při vysoké jako hosteska. On byl fotograf na volné noze, krátce po FAMU. Vedle snahy ukájet umělecké ambice občas musel umořovat složenky a faktury focením firemních akcí. Koukal po Šárce, pak jí bez ostychu řekl, že vypadá úplně jinak než ostatní hostesky. „Jak to myslíš?“ „Mám na to oko, jsi jiná. Nejen hezká, ale jiná. A to, že jsi na první pohled chytřejší než ostatní holky tady, by poznal i nefotograf.“ Přemýšlela tehdy, jaký byl v jeho slovech poměr upřímnosti a snahy zaujmout, ale co, vždyť on ji zaujal na první pohled taky. Nakonec z toho bylo občasné potkávání se. Dobré, jen občasné. Nárazové. Intenzivní. A dočasné, měla ho ráda, ale on chtěl jednoznačně zůstat na volné noze nejen profesně. A když si za pár let brala Pavla, tak Michalovu nabídku, že by mohli zůstat v intimním kontaktu, odmítla rázně. Chtěla být fér. Překousával to těžce, na řadu měsíců se jeho dotčené ego odmlčelo, ale pak přešli na docela dobrý, přátelský typ kontaktů. Takže teď mu ráda odepsala, že další den odpoledne má volno čili na kávu klidně. A ráda. Smajlík. (Tím eliminovala jeho patnáct let starý pseudovtípek, zda když řekne, že s ním někam půjde klidně, tak zda to znamená, že jen klidně, nebo i ráda, že v tom je rozdíl.)

Kavárna, kde se na druhý den scházeli, zela odpoledne poloprázdnotou. Šárka přišla o něco dříve, bývala zvyklá, Michal přesně, taky zvyk. Když vcházel a zaznamenala jeho první pohled, bylo v něm cosi mírně znepokojivého. Usmál se na ni, ale přes výraz mu přeběhl stín. Objali se jako vždy a po pár úvodních větách se Šárka nemohla nezeptat: „Co ti je, prosím tě?“ „Ale nic, co v práci?“ „Doděláváme nabídku pro jednoho developera, blbec, nerozumí základním věcem v zadávací dokumentaci.“ „Hm, blbec, ale bohatej, co?“ Šárka nechápala souvislost. Na Michalovi bylo vidět, že nutkavě potřebuje něco říct, ale zároveň ho cosi nutí ke zdráhání se. „Hele, vymáčkni se, o co jde?“ Dlouze se na ni zadíval, nepovedeně se pokusil o úsměv. „O. k., podívej, známe se kolik, skoro dvacet let? Vždycky mi tvoje práce připadala nějak divná. Jako bys vedle tý stavební firmy dělala ještě něco, někde, něco… jak to říct, tajuplnýho, o čem se nemluví, myslím, že jsem pár narážek tímhle směrem měl a tys to vždycky absolutně odmítala.“ „No, a co je teď jinak?“ zeptala se Šárka pobaveně. „Myslel jsem si leccos, nedávalo to smysl, ale už jsem pochopil. A o to víc mě, promiň, štve, žes mi po svý svatbě tak jasně dala najevo, že my dva už budeme jen kamarádi.“ „Tak teď už to nechápu vůbec, myslím, že jsi mi jednou řekl, že člověk se nemá v tématech ztrácet, a já se teda v tom, co jsi řekl, totálně topím.“ V jeho krátkém vnitřním souboji zvítězila varianta: tak to už řekni, žádná horká kaše, koneckonců: proto jsi se s ní chtěl sejít, ne?

„Viděl jsem tě.“ „Co? Kde?“ „Viděl jsem tě předevčírem. Jel jsem u nás dolů kolem parku a u jednoho z hotelů, co jsou naproti, docela prudce brzdil malej bus. Musel jsem za ním hodně zpomalit a na chodníku jsem tě viděl. Šla jsi zavěšená do takovýho bohatýho frajera. A bylo jasný, že jdete do toho hotelu. Nebo, jak se spíš říká, že jdete ,na hotel‘. Tvoje věc, promiň, pokud je to milenec, tak mě to může štvát, můžu mu solidárně držet palce, aby se to tvůj Pavel nedozvěděl, ale… tady to vypadalo jinak, profesionálně… profesně.“ Michal se odmlčel, Šárka nereagovala, potřebovala počkat, co z něj ještě vypadne. „Se svojí vizáží na to určitě máš, ale fakt mě nenapadlo, neuraz se, že si ty budeš přivydělávat jako… jak se to slušně… společnice.“ Bylo vidět, že i když to mohl říci ostřeji, přesto ho vyřčené mrzí. Zároveň v tom byla i jistá úleva.

Šárka už delší dobu, protože jí delší dobu bylo jasné, přemýšlela, který z postupů předepsaných pro tyto situace má zvolit. Michala znala dobře, znala jeho názory i světonázory. Věděla, z jak orientované je rodiny. Tak to riskla a zvolila nejméně doporučovaný postup. Říct, respektive naznačit, pravdu. „Víš, vždycky, když jsi míval narážky na moji práci, myslela jsem, že víš. Nebo tušíš… ale tady jsi vedle, takže: ten pán byl kolega…“ „Jako kolega z firmy? Takže vy spolu…“ „Ne, nech mě to doříct. Snad to pochopíš. Kolega ne ze stavební firmy. A nic spolu nemáme, i když je sympaťák. Byli jsme tam pracovně. Naše práce je občas někam jít a tvářit se, že tam jdeme za jistým účelem. Zrovna lidé z určité země, co se v tom hotelu často ubytovávají, tomuhle účelu rozumějí. Takže nám pak nevěnují tu pozornost, kterou nepotřebujeme, aby nám věnovali. A o to větší pozornost můžeme věnovat my jim. Zvlášť některým, o kterých víme, že jim tu pozornost věnovat potřebujeme a musíme. Tak už víš, co dělám?“

Po zbytek setkání se Michal střídavě omlouval a děkoval za to, co Šárka dělá, nebo se lehce dojímal. Šárka byla ráda, že se už na nic neptal. I když – to, že mu neřekla úplně celou pravdu, by asi stejně nepoznal, byla dobře vycvičená. Sama si ale kladla otázku, jak se mohlo stát, že se společníkem, s nímž vážně dlouhou dobu po hotelech dělali jen to, co popisovala Michalovi, se to zrovna tentokrát, předevčírem, na pokoji 320, po splnění úkolu, přece jen trochu zvrtlo. Poprvé. Ale o tom nakonec nemusí vědět ani Michal, ani Pavel. Ani firma…

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama