Pořídil snímek, na kterém je britská královna, Havel a Ďula

Co jste dělal 17. listopadu 1989?

Celá naše rodina se tehdy zapojila. Moje žena byla na Národní třídě v první řadě společně s našimi dvěma dětmi. A byla tam i moje neteř.

 

Vaše neteř Monika MacDonagh-Pajerová, po revoluci působící na českém velvyslanectví v Paříži, byla dokonce jednou z organizátorek demonstrace na Albertově.

Ano, byla. Z Albertova měli v plánu jít do centra, ale policie trasu změnila a vlastně schválně navedla průvod na Národní třídu, kde lidi zastavili a masakrovali.

 

Prý jste to tehdy nefotil?

Nefotil. Netušil jsem, co se bude dít, a neměl jsem u sebe ani foťák. Pospíchal jsem na Národní třídu, u Máje nás ale chytili, nahnali do kouta a drželi nás tam skoro celou dobu demonstrace. Byly tam sítě a obrněné vozy, nebylo toho moc vidět. Jen jsme občas zahlédli rozjařené příslušníky pohotovostního pluku, jak přiběhli a říkali: Tak si jdi taky bouchnout!

 

A co jste dělal následující dny?

Tiskli jsme letáky, plakáty, později sháněli peníze a dělali další podobné věci, které se domlouvaly ve Špalíčku na Václavském náměstí. Taky jsem pomáhal organizovat ozvučení demonstrací, do čehož jsem zapojil snad všechny bigbíťáky z Prahy.

 

Před revolucí jste mimo jiné dělal pro Supraphon. Využil jste toho, že jste jich mnoho znal?

Ano. Na Letenské pláni byla aparatura snad všech muzikantů z Prahy od Vaška Neckáře po Blue Effect. Největší náš problém tehdy bylo časové zpoždění zvuku. Zvukaři nám říkali, že potřebujeme krabičku, která zpoždění zvuku na velkém prostranství zkoriguje. Někdo ji pak sehnal v Holandsku.

 

 

Prý jste nijak zvlášť netoužil fotit pro prezidentskou kancelář, je to tak?

Moc ne, ze začátku jsem jen pomáhal. Dneska, v době internetu, se to zdá legrační, ale když měl tehdy přijet americký ministr zahraničí James Baker, což byla první státní návštěva po revoluci, tak nikdo nevěděl, jak vypadá. Americká strana nám řekla, že je potřeba, aby do šedesáti vteřin zmizel z letištní plochy. Bylo jasné, že nebude čas zjišťovat na letišti, kdo je Baker. Tak mě pověřili sehnat jeho fotku. Znal jsem syna dirigenta Václava Neumanna, který pracoval ve Francouzské tiskové agentuře, a ten mi poradil, ať zajdu do hotelu Alcron, že ve francouzských novinách je s Bakerem zrovna reportáž. Udělal jsem pak kopie jeho fotky z novin a rozdal je ochrance a tiskovému oddělení. Byly to pionýrské doby, všechno jsme se učili za pochodu.

 

A jak to pak vypadalo na Hradě, když tam James Baker přijel?

Václav Havel byl puntičkář. Maloval křídou na zem, kde kdo bude stát, kde si podají ruku a tak dále. Já jsem se tam pak připravil s foťákem a brašnu si dal za sebe na zem, aniž bych tušil, co se bude dít. Najednou se objevila spousta zahraničních agenturních fotografů, a když viděli takového troubu, co si dal brašnu na zem, tak první, co udělali, bylo, že do ní kopli. Já se pro ni sehnul a v tu ránu jsem byl za hradbou těl. Vůbec jsem tehdy netušil, jak to chodí. A tím to neskončilo.

 

Povídejte.

V plánu byl pracovní oběd, tehdy se už připravoval příjezd tehdejšího amerického prezidenta Bushe. A tak pan prezident zajistil v trůnním sále Pražského hradu slavnostní tabuli, nechal přivézt servis z Lán. Americká strana pak dorazila na místo a začala dávat ze stolů všechno pryč, číšníci jen třeštili oči a snažili se to tam vrátit. Tak si nechal americký tiskový tajemník zavolat našeho tajemníka a vysvětlil mu, že ministr přijel na rychlou pracovní schůzku, na níž se bude jíst maximálně polévka a vypije se sklenička vody, slavnostní menu si prý budeme muset zasloužit. Když jsme pak jezdili s Václavem Havlem po světě, věděli jsme, že dle toho, kolik je na stole příborů a skleniček, poznáme, jak vážně nás berou (smích).

 

 

Kdy jste se pak začal focení státních návštěv věnovat naplno?

Když se Václav Havel stal českým prezidentem. Do té doby ho fotili Pavel Štecha a Tomki Němec. Pak mne oslovili, zda bych nenafotil Havlovu inauguraci, a následně jsem začal fotit státní návštěvy. Málokdo ví, že to nebylo kdovíjak placené, rozpočet ministerstva zahraničí nebyl velký. Na každé focení státní návštěvy se dělalo výběrové řízení, kde měl fotograf navrhnout, za kolik peněz to udělá. Když jsem fotil třídenní návštěvu japonského císaře, dostal jsem 2 800 Kč. Rozhodující ale bylo, aby měl fotograf důvěru pana prezidenta a dokázal respektovat pravidla protokolu.

 

 

Jak často se vám stávalo, že jste vyfotil něco, co se nesmělo zveřejnit?

To se stávalo, ale někdy to vyšlo, a zveřejnit se to mohlo. Třeba fotka, která je dnes poměrně ikonická, je audience Ďuly u anglické královny Alžběty II. Královna měla tehdy dost náročný program a jako milovnice psů se na Ďulu sama ptala. Václav Havel chtěl královně udělat radost a Ďulu ji ukázat, což na Hradě způsobilo velké zděšení. Ďula patřila Olze Havlové a těžce nesla Olgy odchod, odehrálo se i několik incidentů. Královna byla ale velmi zkušená a věděla, jak na ni.

 

A tak vznikla fotka, která porušuje protokol, protože je na ní zachycené odhalené koleno jejího Veličenstva.

Tiskový tajemník královny mi dovolil, abych byl u setkání královny a Ďuly. Pan prezident se ale pak stejně bál, tak jsme jim poslali fotky ke schválení. A k našemu překvapení schválili i tu s odhaleným kolenem. Každopádně jsem častokrát nemohl uspokojovat své reportérské nebo výtvarné ambice, musel jsem být především loajální.

Ale zadařilo se vám vícekrát. Třeba další slavná fotka je z Bílého domu, kde tančí Václav Havel s Hillary Clinton rokenrol…

To ano. Tam jsem dokonce fotil jen já. Bylo to po skončení programu a fotografové z Bílého domu už tam nebyli. Havel měl velký respekt. Anglická královna si s ním dokázala povídat hodiny, její manžel Charles sem za ním létal. Dalajlama ho měl taky rád. Václav Havel měl výjimečné postavení. Traduje se, že to nebyl politik, ale to není pravda. Byl dobrý politik a měl ty nejlepší poradce jako Madeleine Albrigtovou, Henry Kissingera, Jacquese Chiraca. Nebýt jeho a Lecha Wałęsy, tak se Evropa nepohnula směrem, kterým se nakonec pohnula.

 

Někdo taky považuje Václava Havla za rozpačitého a váhavého.

Podle mne to byl ale naopak člověk rozhodný a zaťatý. Vždyť byl z osmi let víc než pět let zavřený. Vždycky ho propustili pro špatný zdravotní stav a říkali mu, ať už dá pokoj, a on zase něco vymyslel. Při sametové revoluci byl v podmínce, tehdy ho opět propustili kvůli zdravotnímu stavu. Nemohl proto ani kandidovat na prezidenta, protože byl trestně stíhaný. Vymyslelo se, že by mu dal Husák milost, ale Havel řekl, že přece nepřijme milost od někoho, kdo ho pětkrát zavřel. Milost pak dostal od „vlády národního porozumění“ a mohl kandidovat.

 

POJĎ, TRUMFNEŠ KOHOUTA

Prý se Václav Havel nerad fotil.

To ano. Musel jsem vědět, jak na něj, a fotit rychle a promyšleně.

 

Jak vznikla fotka, kde má Václav Havel na sobě žaket, Řád bílého lva a vedle něho sedí Ďula? To byl jeho nápad?

To je legrační historka. Když se Hrad připravoval na návštěvy královských hlav, protokol vyžadoval věnovat fotografii státníka takzvaně v plné polní. A tak se vymyslelo, že Václav Havel bude mít na sobě žaket a Řád bílého lva. Zorganizovalo se focení, Havel si nechal ušít žaket, a když se pak na sebe podíval do zrcadla, sedl si a trucoval, že v tom se fotit nebude. Šéf protokolu za mnou tehdy přišel, ať zkusím něco vymyslet.

 

Co jste vymyslel?

Věděl jsem, že si Václav Havel vyměňuje každý rok se spisovatelem Pavlem Kohoutem legrační péefky, a tak jsem mu řekl: Pane prezidente, když jste teď v plné polní, tak vás vezmu do Plečnikova salonku, vyfotím vás tam v žaketu s Řádem bílého lva a i s Ďulou, pošlete to Kohoutovi a letos ho trumfnete. S tím Václav Havel souhlasil a já pak přitom rychle vyfotil i fotku bez Ďuly. Nejdřív říkal, že fotku s Ďulou nesmím nikde ukazovat, ale nakonec ji sám všude rozdával.

 

Měl nějakou svoji, respektive vaši oblíbenou fotku?

S Rolling Stones. Nejvíce si ale vážil fotky, kde mu tehdejší generální tajemník NATO Javier Solana s americkým prezidentem Billem Clintonem blahopřejí k přijetí do NATO. Zajímavé setkání bylo taky s Bobem Dylanem, který se zásadně nenechával fotit, ale u nás udělal výjimku.

 

Dělal jste taky pro Nadaci Václava a Olgy Havlových, pomáhal jste ještě s něčím?

Pomáhal jsem i s Pražskou křižovatkou. Na tom Václavu Havlovi hodně záleželo. Povedlo se mu ještě společně s Knihovnou Václava Havla vytvořit dvě funkční instituce, které tu jsou pro lidi a jsou dodnes živé. On byl člověkem, který vždy myslel víc na druhé než na sebe. Snažil se být aktivní do poslední chvíle, byť poslední roky ho omezoval jeho zdravotní stav. Asi nejvíc ho trápilo, že musel mít naslouchátko. On se s každým rád bavil, chodil za lidmi do hospod a naslouchátko ho štvalo.

 

Letos je to deset let, co Václav Havel odešel. Vy u této příležitosti pořádáte od konce listopadu výstavu nazvanou „Václav Havel, občan, disident a prezident, kterého si vážil celý svět“. Kolik takových výstav už jste přichystal?

Dělám „havlovské“ výstavy už řadu let, toto je možná už má třicátá. Vždycky se ptám dětí, které přijdou, zda vědí, kdo je to prezident. Kdysi na mne volaly, že to je ten pán, který má pejska a dělá rukama véčko. Pak se smály a říkaly mi, že prezident je ten, co krade tužky. A to, co říkají o tom posledním, to radši ani nebudu opakovat. Pro děti je dnes prezident směšná postava.

 

Řekněte mi ještě, jak vzniklo přátelství Václava Havla s dalajlamou.

To bylo, když měl Václav Havel první projev v americkém Kongresu. Po něm se ho v nějakém rozhovoru ptali, jak zachránit svět, a Havel jim řekl, že záchrana světa nespočívá nikde jinde než v lidském srdci, lidském citu a lidském rozmyslu. A to zarezonovalo u dalajlamy, který pak přijel do Česka, a s Havlem si velice rozuměli. A dalajlamy se tenkrát zase ptali, zda přijel Václavu Havlovi předat duchovní sílu. On se smál a říkal, že my tady v Evropě jsme hrozně nemoderní, věříme v zázraky a asi nevíme, že buddhismus na zázraky nevěří. Podle něho jsou jen dvě cesty: ta správná je od srdce k rozumu a ta špatná od rozumu k srdci. A Václav Havel zase říkal, že naděje je stav ducha, který dává životu smysl. A že není důležité, zda se naděje naplní, důležité je ji mít a o něco se snažit.