Velké dobrodružství. Po stopách Emila Holuba

Velké dobrodružství, právě tak se jmenuje jedna z knih, v nichž Emil Holub popisuje své zážitky ze sedmi let strávených v Africe v předminulém století. Lvi, sloni, krokodýli, nespoutaná řeka Zambezi, nebezpeční domorodci... Divokost je svůdná, obzvlášť hezky se o ní čte z klidu domova. Emil Holub však nebezpečí zažíval na vlastní kůži.

Jaké bylo před půldruhým stoletím cestování do neznáma? A co z něj zbylo dnes?

Rodákovi z Holic v Čechách bylo necelých pětadvacet let, když 1. července 1872 vystoupil v Kapském Městě z lodi poprvé na africkou půdu. Příjezd na jih kontinentu byl naplněním jeho snu: od dětství hltal cestopisy, byl zamilovaný do velkých objevitelských podniků a téhle posedlosti Emil Holub podřídil všechno.

V rámci příprav na vysněné expedice – a na otcovo naléhání – vystudoval na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě medicínu. Tato odbornost se mu pak v Africe náramně hodila. Záhy získal zaměstnání jako lékař v bohatých rodinách a posléze i v diamantových dolech v Kimberley, takže mohl našetřit dost peněz na kratší výpravy, říkalo se jim tenkrát „vědecká safari“. Podnikl celkem tři, přičemž během té poslední, v roce 1875, dorazil až na hranici mezi dnešní Zambií a Zimbabwe. Tedy přesně do těch míst, o kterých od dětství čítával v knihách Davida Livingstonea, jenž zde, na řece Zambezi, o dvacet let dříve objevil impozantní vodopády. Tak obrovské, že se ukázaly být těmi největšími na celé planetě – 1 700 metrů široké, voda zde padá z výšky 108 metrů. Livingstone je pojmenoval na počest své panovnice jako Viktoriiny. Avšak i Emil Holub, který k nim dorazil zřejmě jako jeden z prvních desítek bělochů v historii, si připsal jedno důležité absolutní prvenství. Byl to právě on, kdo na místě provedl nezbytné kartografické práce, na jejichž základě vytvořil a v roce 1879 i publikoval první mapu Viktoriiných vodopádů. Tím se navěky zapsal do historie objevování afrického kontinentu.

Od vodopádů se Holub dál plavil po proudu Zambezi, avšak tragicky ztroskotal. V řece se utopili jeho veslaři, většina sbírek i cestovní deníky.

Přispěl i císař

Po návratu do rodných Čech uspořádal Emil Holub africkou výstavu na Střeleckém ostrově. Byl to jeden z posledních Holubových komerčních úspěchů. České Národní muzeum o jeho sbírky nejevilo zájem, větší pozornosti se Holubovi dostávalo v metropoli rakousko-uherské monarchie – ve Vídni. Boj za českou identitu se rozbíhal stále více, a tak byl kosmopolitní Emil Holub, který se ve Vídni cítil lépe nežli v provinční Praze, trnem v oku některým českým nacionalistům. I proto, že získal podporu pár rakouských spolků a na nadcházející expedici, už opravdovou, velikou, mu přispěl sám císař.

Nakonec si šestatřicetiletý cestovatel ve Vídni našel také nevěstu. Osmnáctiletá Rosa Hoff byla tak talentovaná, že se naučila i česky i anglicky. A také dobře střílela. V Čechách jí říkali Růžena.

Na opravdovou expedici potřeboval Holub schopné pomocníky. Podal inzerát v novinách, přihlásilo se mu sedm set mužů, z nichž si vybral šest nejschopnějších – Čechy, Rakušany a jednoho Maďara. Základní podmínkou bylo, aby každý z nich ovládal minimálně dvě řemesla.

Vyrazili v roce 1883. Za cíl si dali projít celou Afriku, od jihu z Kapského Města až do egyptské Káhiry. Jen máloco však šlo podle plánu. Expedice se táhla a prodražovala. Spoustu peněz schramstla cla. Fůru času spotřebovala věčná jednání o tom, aby ten či onen kmenový náčelník povolil přejezd svého území. Výprava přišla o tažné voly, kteří zdechli po požití jedovatých rostlin, a dál byla odkázána jen na domorodé nosiče. První dva Holubovi muži, kteří vzešli z vídeňského výběrového řízení, zemřeli na malárii. Dalšího poslal Holub domů v zuboženém stavu. Z Kapského Města nakonec k Viktoriiným vodopádům dorazila expedice až po jednom a půl roce.

Naprostá katastrofa pak postihla výpravu na území kmene Mašukulumbů, nedaleko místa, kde se dnes nachází Lusaka, hlavní město Zambie. Domorodci na výpravu z Rakouska-Uherska zaútočili a jen díky pohotovosti mladičké Rosy, která okamžitě sáhla po pušce a pár útočníků zastřelila, Evropané z té šlamastyky vyvázli. Tedy ne všichni – další Holubův muž byl v šarvátce zabit, z původní sestavy šestice cestovatelů, vybraných v konkurzu, už mu zbyli jen dva. Český cestovatel navíc opět – jako při své předchozí expedici – přišel o sbírky i o své deníky. Následně pátého z jeho pomocníků zranil levhart a manželé Holubovi onemocněli malárií.

Aniž by naplnili cíl své velké cesty, museli se vrátit zpět do vlasti.

Ve Vídni v roce 1891 uspořádali obrovskou výstavu, která se o rok později přesunula ve více než sedmdesátce železničních vagonů do Prahy. Zde ji navštívilo téměř 200 000 platících návštěvníků. Jenže ani tak výnosy zdaleka nepokryly náklady a Emil Holub se víc a víc zadlužoval. Nakonec své sbírky rozdával všude po Evropě. Dodnes se jeho dary nachází v desítkách evropských muzeí. A často obdarovával i školy, takže při troše štěstí a pozornosti lze i nyní v českých učebnách biologie narazit na nějakou tu vycpaninu pocházející z Holubových expedic.

A nyní…

Cestovatelův zdravotní stav se zhoršoval, následky prodělaných útrap a malárie o sobě dávaly vědět. Emil Holub skonal ve Vídni 21. února 1902, v pouhých čtyřiapadesáti letech. Pohřben je v čestném oddělení vídeňského hřbitova.

Jeho Rosa-Růžena ho přežila o dlouhých padesát šest let. Zemřela v úctyhodných třiadevadesáti až v roce 1956. Veškeré dědictví z afrických cest odkázala Holicím v Čechách, rodnému městu svého manžela. Tam také v padesátých letech vznikla první pamětní síň a v roce 1966 se otevřel Památník dr. Emila Holuba, který v současnosti nese název Africké muzeum dr. Emila Holuba.

A jak dnes vypadají místa, do kterých za ohromných útrap a s nasazením života pronikal slavný český cestovatel a jeho společníci?

V roce 1905 přemostili Angličané řeku Zambezi hned vedle Viktoriiných vodopádů impozantním kovovým viaduktem a spojili tak železnicí své tehdejší kolonie Severní a Jižní Rhodesii, dnes jde o nezávislé státy Zimbabwe a Zambii. Viktoriiny vodopády se postupně staly jednou z nejpopulárnějších světových turistických atrakcí, před pandemií covidu sem každoročně zavítal milion senzacechtivých turistů. Ty ze zimbabwské strany obsluhuje nedaleké mezinárodní letiště, s ranvejí vybudovanou Číňany.

Bohaté zážitky tu lze mít bez jakéhokoli úsilí. Je libo zaplavat si nad vodopády? Proletět se letadlem? Nebo v ultralightu? Rafting? Canoeing? Banjee jumping? Houpačka na laně? Lanovka? K zážitkům stačí mít prkenici naditou dolary. A samozřejmě nezbytnou selfie tyč, abyste se mohli pořádně vyfotit.

Na zambijské straně řeky Zambezi vzniklo koloniální město s příznačným jménem Livingstone. Před muzeem věnovaným slavnému skotskému cestovateli stojí několik pomníků. Kromě dvou, které připomínají právě Davida Livingstonea, je tu ovšem i jeden skromnější. Emil Holub tu má ve tváři lehce melancholický výraz, na hlavě ale nezbytnou tropickou helmu. Busta stojí na soklu z černého kamene, kde nápis v angličtině připomíná pro nás významného, ale celosvětově pozapomenutého cestovatele, objevitele Viktoriiných vodopádů a autora jejich první mapy. Památník tu v roce 2005 společně symbolicky odhalili český a rakouský velvyslanec.

Nebezpečí od divoké zvěře tu už dnes milovníkům lačnícím po zážitcích s africkou faunou také nehrozí. V posledních měsících se sice množí smrtelné útoky slonů, s nimi se však potýkají jen místní vesničané. Pro turisty je v širším okolí Viktoriiných vodopádů, na území Zimbabwe, Zambie a Botswany několik národních parků, které svým návštěvníkům garantují hezkou podívanou. Výhradně však ze sedátek terénních toyot.

Ani místní domorodci už nejsou nebezpeční, často spíš jen neodbytní – ve snaze prodat Evropanovi aspoň nějakou cetku, která by mu doma připomínala jeho odvážnou africkou výpravu. Bílý cestovatel si dnes se zásobami starosti dělat nemusí – zambijské hypermarkety Spar a Shoprite jsou nacpané zbožím k prasknutí, kampak se na ně hrabou Albert či Lidl v rodných Holubových Holicích v Čechách. Kam se podělo to velké dobrodružství? Tím je dnes spíše sehnat banány ve slevě.

Autor je fotograf, pravidelný spolupracovník Reportéra.