Roman Holý: Hořící muž na hladině

Dnes máme vedro, Romane, ale skočil jsi někdy do Otavy v zimě?

Roku 1989 za Havla na Hrad – s tátou a pár kámošema. V Sušici bejvalo asi nejvíc chartistů na počet obyvatel a mnozí z nich nás kluky brali na mejdany, dostávali jsme od nich knížky, Zappu i českej underground. Jinak tu žili skoro samí lampasáci, ale my se samozřejmě stali horlivými prozápadními živly a později havlisty, kterými jsme dodneška.

 

Jak vás napadlo podpořit ho otužováním?

Úplně spontánně – vlítli jsme mezi kry s transparentem „Za V. Havla i do vody skočíme!“.

 

Vy jste byli mladí, ale jak do toho pasoval tvůj táta?

Tatík byl námořník, lodní inženýr, nesmírně zručnej a odvážnej. S bráchou jsme vyrostli vedle vody, hodně času trávili u babičky, která bydlela ve snad nejhezčím sušickým baráku u jezu, a teď ti o tátovi řeknu jednu historku za všechny. Na lodi zažil tvrdý věci, byl zocelenej, vášnivej parašutista, a jednou tu vodáci z Příbrami sjížděli řeku. Byla fakt velká voda, fotřík zrovna babičce pomáhal dělat fasádu, a najednou se převrátila loď se dvěma holkama, který se dostaly pod jezem do bubnu a topily. Na břehu zevlovalo padesát chlapů, ale jedinej táta slezl z lešení, skočil do vody, kde se holky mlely, riskoval život, a jednu se mu podařilo zachránit.

 

Co druhá?

Bohužel zemřela... Ono je vždycky štěstí, když můžeš obdivovat svýho tátu. Hodně kamarádů to mělo naopak, fotři na ně kašlali a chladný byli jak eskymo, ale já to měl hozený dobře. A navíc jsme s ním celá sedmdesátá léta, v době temnoty, brázdili o každých prázdninách oceány.

 

Měl rád muziku?

Velmi. V Hamburku viděl Beatles, miloval Toma Jonese, Nancy Sinatru. Lee Hazlewooda... Jen mi často říkal, že „ten Beatles tě neuživí“ – byl stará škola v tom, že podle něj chlap předně musí umět skvěle svářet, řezat, pilovat, a muzice se věnovat jen pro zábavu.

 

Zmínil jsi, že jako námořník zažil „tvrdý věci“. Máš příklad?

Jednou se třeba táta a jeho tři mladší kamarádi na nějakým exotickým ostrově rozhodli, že se zajdou vykoupat. Tři kilometry od přístavu se krásně cachtali na vyvřelinách, opalovali, potom na sluníčku usnuli, jenže přišel příliv, příšerná bouřka a oni zůstali na dvou metrech čtverečních. Byl večer a táta říká: „Kluci, hlavně nikam neskákejte, kolem jsou ostrý útesy, vydržme do rána.“ Po pěti hodinách to jeden nevydržel, se slovy „na tohle nemám nervy“ skočil, vlna s ním praštila o útes a po zbytek noci tělo trhala skaliska.

 

Ostatní se ráno při odlivu dostali na loď?

Měli úpal, byli vyhladovělí, žízniví a zmatení. Táta se vydal cestou, která mu připadala nejlepší, prodíral se džunglí jenom v plavkách a zkrvavenej dorazil k domorodé vesnici, kde si mysleli, že přišel ďábel. Táta omdlel, místní se ho půl dne báli, až pak nějaké dítě přineslo moučnou placku a vodu, čímž mu zachránilo život – zbytek tý placky máme doma.

 

Ty jsi touhu po moři nezdědil?

Kromě hudby jsem nechtěl být ničím jiným než námořníkem, ale chyběla mi tátova manuální zdatnost, protože on byl věčně pryč. Nemohl mě toho moc naučit, a funky klávesisty tenkrát Československá námořní plavba moc nesháněla.

 

Trápilo tě hodně, že je táta doma jen pár týdnů a zas zmizí?

Velmi jsem to prožíval. Většinou jsme zůstávali sami s maminou a babičkou, což bylo taky krásný, ale stejně jsem se těšil na toho fotříka, kterej měl vůni po holení Old Spice a skákal salta pozadu z garáže. Nejlepší bylo, když po sedmi měsících přivezl dvanáct obrovskejch, precizně převázanejch krabic od cigaret Winston, který byly plný dárků. My se na něj vrhli, lechtali ho, líbali a chtěli rozbalovat, ale co myslíš, že chtěl dělat on?

 

Políbit taky maminku.

Přesně tak. Na celej den někam zalezli, my šíleli, ale pak začala neuvěřitelná žeň těch věcí, které nám dopřál.

 

Jakých třeba?

Když jsem byl malej, vozil japonský hračky na baterky – třeba kuchaře, kterej vyhazoval palačinku do vzduchu, nebo obří mašinku z plechu, která kouřila. Dodnes ty hračky sbírám, stejně jako matchboxy; dostávali jsme katalog na každej rok a kroužkovali si, jakej model ještě nemáme. Potom přišla audiotechnika – v mých dvanácti letech nádhernej kazeťák, na kterej jsme nahrávali první demáče. No a pak i první pořádnej synťák – to už jsem studoval v Praze a s Michalem Dvořákem z Lucie jsme byli jediní, kdo tam něco tak skvělýho měl.

 

Jak častou samotu zvládala máma?

Ta s ním často jezdila, a právě proto jsem byl hlavně u babičky, což byla mimochodem docela známá zpěvačka lidových písní Anna Kučerová.

 

Nutila tě, abys zpíval s ní?

Do ničeho mě nenutila, naopak – když zpívala v Lucerně na Pošumavském věnečku, tak jsem sám prosil, jestli se můžu jet podívat. Ve všem mě ale podporovala, takže první zkušebnu jsme s klukama měli u ní, okamžitě tam paličkou rozflákali lustr a ona to přešla, i když byla coby válečný dítě šetrná.

 

Kdy táta pochopil, že je pro tebe muzika správnou cestou?

Pozdě. Až někdy v pětasedmdesáti, když zašel na náš koncertě. Pak pronesl památnou větu, že prej mám kapelu jako hrom.

 

Kterou?

Monkey Business. Měl moc rád Matěje Rupperta, často jsme ve třech chodili na pivo. Až do tý doby ale říkal, že chlap má být technicky založenej a nazdar.

 

A máma?

Ta to měla naopak. Bavilo ji divadlo a donutila mě dělat zkoušky na konzervatoř.

 

 

Létající ryba na grilu

Přijel fotograf Tomáš Třeštík, takže se sešli dva fanatičtí sběratelé všeho možného, úplní pacienti, a příští hodinu se bavíme o sbírkách. (Obědvám u toho excelentní polévku, kterou přítomná Tereza Černochová uvařila ze šumavských hřibů.)

Roman nám ukazuje například první model walkmanu Sony z roku 1979, ke kterému má i instruktážní kazetu, zalepenou v celofánu. Dále pak několik originálních kreseb komiksu Otazníky detektiva Štiky, titulní stranu z prvního čísla Čtyřlístku, kterou jen pro něj namaloval Jaroslav Němeček, nebo všechny knihy, které vyšly v nakladatelství ’68 Publishers.

Když pak vyrážíme do blízkého kempu Dobršín, kde na nás už čeká Matěj Ruppert, smečka spřátelených děcek a člun, ptám se Romana, jestli svoje sbírky někdy rozprodává. Kroutí hlavou, vůbec: „Nesbírám kvůli zisku, i když třeba za matchboxy bych dnes asi dostal hodně peněz; ale vždyť to je radost, koukám se na to každej den!“

V kempu si dáme pivo a „vyhlášený párečky“, načež se nalodíme. „Poplujeme do Rabí přes zastávku Čepice, kde měla chalupu moje láska Dana Vávrová, Leontýnka, a my tam dáme další pivko, tomu říkám plán. Uvidíš, jakej je tady ráj – to se posereš!“

 

Jaký je tvůj vztah k vodáctví?

Naprostá závislost. Jednou na jaře bylo po velký vodě, hezkej den, my, zhruba sedmiletý kluci, stáli před babiččiným domkem a snili o pořádným člunu – což nebylo reálný, protože ty měli jenom vojáci, ženisti a policie. Okolo šel šumavskej patriot Emil Kintzl z Kašperských Hor a říká: „Chtělo by to nějaký plavidlo, co? Počkejte tady, za hodinu jsem zpátky!“ Přivezl obrovskej vojenskej člun, do kterýho naskákalo deset dětí, a od tý doby jsme byli na řece už pořád.

 

Topil ses někdy?

Jedinkrát v životě jako dítě na moři. Pluli jsme do Ameriky a na lodi je bazén, kde jsme se denně koupali. Brácha na mě skočil a přitopil mě, odpornej zážitek, ale pak se to už nikdy nestalo. Na tý lodi bylo kromě bazénu třeba taky kino, kde jsem viděl snad padesátkrát během jedný plavby film Vinnetou – Rudý gentleman, ze kterýho jsem později získal kostým jednoho vojáka.

 

Takovou vzácnost?

Dostal jsem ho od chlápka z Husince, kterej je největším sběratelem artefaktů z Vinnetoua a se všemi žijícími aktéry se zná. Když jednou přijel Pierre Brice do Dobřan, měl narvanej sál, vzadu stál tenhle z Husince a nějaká babička řekla: „Pane Brici, obdivuju, že jste se nenechal zastupovat kaskadéry a všechny nebezpečný věci ve filmech dělal sám.“ Pierre Brice začal vyprávět: „To víte, tenkrát jsem byl mladej, taková byla doba...“ V tu chvíli zvedla zrůda z Husince ruku: „Promiňte, jen vám chci připomenout, že všechny scény, kde vám není vidět do obličeje, za vás dělal Simun Jagarinec...“ No a Pierre Brice ho jako správnej charakter Vinnetoua nechal vyvést ze sálu!

 

Jasně... Na svoji první plavbu si vzpomínáš?

Bylo mi pět a pluli jsme do Ameriky na druhé největší československé lodi Košice, která se mi vždycky nejvíc líbila.

 

Jak jsi to tehdy vnímal?

Ono to je podobný, jako by ses jen se svým psem dostal na Mars, pak zašel doma do hospody a kluci se tě ptali: Tak co? Nejde to moc vyprávět, marťanskej zážitek. Paluba je úplně slaná, tak jsme ji lízali, neustále hučí motor, za bouřky loď skřípe, prohýbá se na dýlku – s mámou jsme často měli mořskou nemoc. Tehdy poprvé jsme přistáli v Baltimoru, greyhoundem zajeli na výlet do New Yorku a od tý doby jsem neřešil gruzavíky ani kanikuly, ale všechno chtěl jen z Ameriky, který jsem říkal Ráj na tři: USA.

 

Nezačaly tě plavby po pár dnech nudit?

Měli jsme to pestrý. Byla tam pentra, což je místnost, kde námořník kdykoli najde například uherák, kterým hezky zamastí peřinu. Když přijedeš k přístavu a čekáš na rejdě, než se uvolní místo, ferry tě vozí do města, kde zajdeš na večeři, na nákupy, starší chlapci do zařízení pro starší, na nudění nebyl čas. Hned při té první plavbě jsem dostal od jednoho námořníka Svět motorů, kde vyšel model vystřihovacího autíčka, jaká jsme pak znali z ABC, a já se to pokoušel stříhat a lepit, od té doby jsem modelář. Denně se něco dělo – jednou jsme viděli americkou ponorku, pak delfíny, jindy létající ryby, který se pomlátily o nástavbu na lodi, spadly na palubu a večer byl gril.

 

Už jako dítě jsi byl světákem – a to ti, předpokládám, dalo do života spoustu sebevědomí.

Jestli byl někdo zamindrákovanej a plnej pochyb, tak já.

 

Kvůli čemu?

Ve čtrnácti letech jsem jako nevinný děťátko přišel do Prahy mezi zpovykanou smetánku na konzervatoři, nebavilo mě to, vůbec jsem s tím nebyl srovnanej. Takovej klučíček s obličejem jak koblih – a profesoři nás nutili hrát milostný scény, ačkoli já se pořádně neuměl líbat. Šéf sušických dětských part s tátou námořníkem najednou nikoho nezajímal. V centru pozornosti byli mnohem spíš spolužáci, kteří měli tátu Menšíka nebo třeba sportovního komentátora Suchánka, a já těžce nesl, že jsem tam úplnej vocas.

 

Byla naděje, že se staneš hercem?

Nějakým zázrakem jsem ve druháku dostal nabídku na hostování ve Vinohradským divadle a měl tam šanci zahnízdit, ale jelikož jsem neustále ujížděl do Sušice a kašlal na zkoušky, vyrazili mě. O hostovačku na Vinohradech jsem vlastně přišel kvůli tancovačkám sušický skupiny Odyssea.

 

Tebe to herectví opravdu nebavilo?

Vůbec. A za všechno může mamina, která tvrdila: „Seš kašpar, máš slovní zásobu, budeš herec.“ Jako třináctiletý jelito jsem pokrčil rameny, že berou minimum lidí, takže to nevyjde a bude klid, ale bohužel mě vzali.

 

Co jsi předvedl tak úžasnýho?

Svoji babičku před dechovkovým koncertem – jak se maluje a upravuje si prsa v podprsence... Ale od začátku jsem utíkal k hudbě, už v prvním ročníku jsme měli kapelu s Petrem Maláskem a Václavem Koptou, a když se všechny spolužačky dojímaly nad Rozvodem od Hany Hegerový, já je mučil: Pojďme radši na Výběr nebo na Abraxas! Nedávno mě potěšila Anna K., když říkala: „Tys mi dal tolik zajímavý muziky, a já stejně dělám takovejhle obyčejnej rock“ – tehdy jsme poslouchali B-52’s, Tom Tom Club, Ninu Hagen... No a Anna K. byla moje platonická láska, tu chtěl každej.

 

Krásnejch holek tam asi bylo víc.

Vždyť říkám, Leontýnka, Magda Reifová... Nebo když přišla Tereza Brodská – nádherná, a k tomu skvělá herečka. Já divadlo sice miloval, stejně jako film, ale brzy mi došlo, že hraní není práce pro muže – a už vůbec ne pro mě. Neustále čekat úplně nalitej v divadelním baru na nějakou šanci? Proti tomu je hudba zlatá.

 

A díky hudbě mindráky mizely?

Pomaličku to šlo nahoru, protože naše kapela Bossanova měla poměrně úspěch. Byli jsme hezký kluci, tím pádem na nás chodily hezký holky, vyprodávali jsme Chmelnici, tam se to lámalo. A úplnej klid přišel počátkem devadesátek s televizním Kinoboxem, kterej jsem moderoval. Rozjeli se J.A.R., potom Sexy Dancers, najednou bylo všechno fajn.

 

Navždy?

Dokud neumřel brácha – ale teď se pojďme vykoupat.

 

Hlava září tužby

Během koupání si povídáme o jídle – dostávám recept na hříbkové car--paccio a poslechnu si historku, která podle Romana vystihuje stinnou stránku české nátury: „Nedávno jsme šli s kapelou v kocovině posnídat a měli chuť na vajíčka, ale v hospodě vytřeštili oči: Vajíčka? To neděláme! Když jsme se zeptali na důvod, řekli zásadní větu: Protože to by je potom chtěl každej!“

Pak ale pro pořádek dodá, že byl nedávno s Terezou Černochovou v Paříži a tamní gastronabídka ho občas taky zklamala – což je zajímavé, ale ještě zajímavější je, za kým tam jel: „Za Kunderou,“ říká nevzrušeně. „Měl nějakou angínu, tak jsme se bohužel neviděli, ale potkal jsem se s jeho manželkou Věrou a úžasný je, že příště jsme pozvaní přímo k nim domů.“

Ke Kunderům se dostal právě přes jídlo: „Sehnal jsem si v nakladatelství adresu, napsal dobrý den, jedu do Paříže, vezu vám domácí kysané zelí a za dvě hodiny přišla odpověď: Úžasný, tady máte telefon, jakmile budete v Paříži, hned se ozvěte – a bylo. O dva dny později jsme už s Věrou seděli u jejich baráku v hospodě, kam chodí Kunderovi na jídlo. Najednou se objevil povědomej chlap, říkám co je to za bezďáka a Věra: Tohle je Roman a tohle Gérard – on to byl Depardieu... No a brzy tam s Terezou pojedeme znova, protože Věra měla ráda jejího tatínka a říkala: Příště nám musíte zazpívat! Snad už jsem jen krok od toho, že se Kundery dotknu, protože jeho tvorbu naprosto vzývám.“

 

Ano, ty ses dokázal mnohokrát dostat ke světovým hvězdám – právě proto jsem předpokládal, že máš sebevědomí.

To jsem si trochu zpevnil až v době, kdy uspěli někdy kolem čtvrté desky J.A.R., zároveň i Sexy Dancers a později Monkey Business. Pochopil jsem, že takhle vycepovaný a nápaditý kapely můžu pustit komukoli z první ligy venku – a najednou si s náma spousta velkých osobností ráda zahrála.

 

Řekneš mi zase jen jeden příklad za všechny?

Tak třeba Glenn Hughes: když mi bylo jedenáct, usedavě jsem brečel u poslechu jedný dvojpísničky Deep Purple, která se jmenuje This Time Around / Owed to G, aniž bych věděl, že tam zpívá Glenn – a on seděl o dvacet let později na naší chalupě, kde když jsem mu to vykládal, držel mě za ruku, podepisoval mi desky Deep Purple, vyprávěl historky o lidech, kteří je nahrávali a já si říkal, že to není normální.

 

Máš pravdu, není.

Vypozoroval jsem, že když hlava vyzařuje do světa tužby, tak se potom věci líp stáčí na tvou stranu. Pokud seš v životě vlažnej, nic moc se nestane. Musíš mít nejvyšší cíle, aby nakonec zbylo něco sice menšího, ale pořád fajn – a když člověk hoří, začnou se mu stávat příběhy až na hranici čarodějnictví.

 

Tak to chci ještě jednu historku.

Třeba si představ, že jsme s Aňou Geislerovou vyrazili v devadesátých letech do Říma, kde měla konkurz a já si říkal, co tam kromě popíjení budu dělat. Jela do Cinecitta Studios, takže jsem si prohlídl místo, kde se natáčely moje milovaný spaghetti westerny, ale jinak jsem měl týden volna a potřeboval si vytyčit cíl. Tehdy jsem zoufale sháněl sci-fi film, který se jmenuje Contamination, německy Astaron. Viděl jsem ho sice na videu, ale ve sbírce mi pořád chyběl, tak jsem si dal úkol, že se z Říma bez tohohle filmu režiséra Luigi Cozziho nevrátím. Bloudím, nevím nic – a najednou si mě přitáhne divnej krámek, kde je napsáno Profondo rosso, což je slavnej horor dalšího z mých oblíbených režisérů Daria Argenta. Vejdu dovnitř a říkám si, že jsem v ráji.

 

Co tam měli?

Půl dne jsem se hrabal v regálech a u pokladny pak měl hromadu věcí snad za třicet tisíc korun: originál scénáře hororů, divný fotky s Kubrickem, filmový plakáty, kazety s nevystříhanými filmy... Otočil se ke mně majitel s brejličkama, kterej do tý doby počítal tržbu: „Delší dobu tě sleduju, proč seš tady?“ Na to já, že vlastně náhodou, ale miluju italský horory, a on: „Co ještě sháníš?“ Tak jsem mu dal papír se seznamem filmů, do kterýho nevěřícně koukal: „To si děláš srandu?! Jsem znalec, ale některý ty věci vůbec nemám! I když moment – těchhle pět najdu, ty ti dám rovnou. Zítra přijď, nahraju ti z videa dalších pět a mám je samozřejmě nevystříhaný, to se zblázníš. Zbytek jsem dávno neviděl, ale počkej chvilku, ještě jednu věc bych asi měl.“ Zašel dozadu a přinesl DVD, na kterém bylo napsáno Astaron.

 

Čili ten film, kvůli kterému jsi v Římě byl...

Což by ještě nebylo tak divný, ale stejně jsem vyjekl: „Kdes to vzal?!“ On se blaženě usmál, protože takovýho dementa tam nezažil, a říká, chceš to podepsat? Načež vzal fixu a napsal: Romanovi Luigi Cozzi. Od tý doby na něj mám telefon, a kdykoli jsem v Římě, jdu za ním, úplnej úlet – a ty se mi dějou furt.

 

Dva roky hrobaříkem

Po návratu z plavby mě bere do hospody na fotbalovém stadionu dvě stě metrů od svého domu, cestou jsem svědkem zvláštní scény. Proti nám kráčí lehce přiopilý muž: „Dá se tudy projít na lávku?“

Roman odpoví, že nedá: „Ale klidně to vezměte brankou přes můj pozemek ke koupališti a už jste u lávky.“

Muž instrukci zpracovává: „To mám říct, že mě pustil takovej kudrnatej vousatej?“

Roman ho uklidní slovy o tom, že nikoho nepotká, a já myslím na to, že pod pergolou zůstal walkman z roku 1979 a vůbec, dům jsme nechali odemčený.

Vcházíme do fotbalové hospody, kde zcela nepatřičně visí nadživotní plakát Vinnetoua, což je zjevně práce Romana, který hlásí: „Čau klucí, máme hroznou žízeň, dám si ledovku,“ a skutečně pivo dostává do sklenice vytažené z mrazáku.

Pustí se do debaty s postaršími štamgasty, proberou sušické novinky a potom děda štamgast vypráví historku o svém kamarádovi, který si na Kubě zaplatil prostitutku a pak se z toho léčil tři roky: „Lezli mu z č***ka nějaký červi.“ Roman se chytí za hlavu: „Ježišikriste, tak to je věta, tu si zapíšu! Můžu ji použít v nějakým textu? Nedá se nic dělat, pro tohle člověk musí do hospody...“

Oba si objednáváme buřty na pivě, a protože jsou vynikající, vzápětí ještě porci sádla a porci škvarkové pomazánky. „Princip života,“ konstatuje Roman, „je urvat si z každýho dne krásný zážitky a tohle sádlo je prvotřídní. Můžeme si ho koupit i sebou a třeba v půl druhý ráno si namazat.“

Mezitím přišla Tereza Černochová, která poznamená „v půl druhý ráno už seš namazanej“, Roman si od hospodského půjčí plácačku s tím, že až zabijeme deset much, půjdeme, stejně už se k Sušici blíží Dan Bárta, je třeba natočit refrén na novou desku J.A.R., prásk, první moucha mrtvá a Terezina malá dcerka andělsky zpívá: „Kluci z Jaru, to je elita / po těch touží každá Lolita / nezpochybnitelná kvalita / čokoláda rumem politá.“

 

Můžu se tě zeptat na toho bráchu?

Když roku 1997 v necelých devětadvaceti umřel, převrátilo mi to život naruby. Od narození jsem nepoznal temnotu, i když na tohle jsme se celá rodina připravovali dlouho – brácha měl Hodgkinovu chorobu, což je zákeřná forma leukemie. Já s ním jezdil na ozařování a na kontroly do Thomayerovy nemocnice, od tý doby mám děs z čehokoli, co smrdí chlorem, ale bráchovi se jako jednomu z prvních Čechů ujala transplantace kostní dřeně. Celých dvanáct let léčby byl statečnej a radoval se. Miloval J.A.R., neustále řešil, kolik na nás chodí lidí, a my se zvolna sunuli nahoru, ale teprve v momentě, kdy brácha umřel, začala být kapela opravdu populární. Pak přišli Sexy Dancers, jejichž celá deska je mým vyrovnáváním se s jeho odchodem, a mě mrzí, že se těch úspěchů nedožil; měl by radost.

 

Proč teda umřel?

Na banalitu, která pramálo souvisela s Hodgkinem. Jak byl po chemoterapiích oslabenej, měl zánět v žaludku, což tenkrát lékaři nerozklíčovali a dali mu léky na něco jinýho. My se radovali, že zvítězil, a dopadlo to takhle zbytečně tragicky.

 

Tebe to změnilo?

Mojí přirozeností je nekonečně pozitivní přístup, ale tahle situace mě zničila. Navíc jak jsme se začali hudebně drápat do vyšších sfér, ze samý radosti jsme zkoušeli různý věci, například fetovat, a mně se stala věc, která situaci ještě zhoršila – na dotočný jednoho českýho filmu jsem se předávkoval pervitinem. Bylo to asi rok po bráchově smrti, kdy už jsem měl pocit, že se s tím vyrovnám. Namísto toho jsem se zhroutil a nastalo další příšerný období, kdy jsem se cítil jak v pekle.

 

Co přesně ti ta droga udělala?

Prohloubila depresi z bráchova odchodu. Dva roky jsem se pak nedokázal zasmát, z rozjetýho kluka se stal hrobařík.

 

A co tě zachránilo?

Především Aňa Geislerová. Žili jsme spolu několik let a v těch posledních dvou vložila veškerou energii do záchrany mojí duše i těla. Sama sebe upozadila, věnovala se mi se vším všudy, vymýšlela náplň, úkoly, neustále byla u mě – a teprve v momentě, kdy jsem se nadechl a začal zas žít, řekla: „Teď můžu odejít a řešit i sebe, ty už to zvládneš...“

 

Frajerka.

Velká. Když mě opustila, dva měsíce jsem plakal a byl fakt nešťastnej, ale dodneška jsme kamarádi a z toho vyplývá důležitá věc: nikde není psáno, že cokoliv hezkýho i špatnýho je navždy, není! Člověk musí být šťastnej za každej dobrej vztah, kterej stráví s kýmkoli, takže já jsem šťastnej za léta s Aňou, stejně jako jsem nesmírně vděčnej svý manželce, se kterou jsem mohl být dvě nádherný desetiletí.

 

Tolik důvodů k radosti!

V garáži, kde vybudoval zkušebnu pro syna a jeho dospívající kamarády, vzniká nadějná kapela.

Kluci potřebují vysvětlit různé efekty na mikrofonu, Roman jim předvádí funkci zdvojující hlas: „Ale pozor – až vyhulíte první joint, zblázníte se z toho, všichni skočíte do řeky!“

Dovnitř nakoukne Dan Bárta, Roman mu mikrofon podá: „Čau, Dani, pojď si s klukama něco zazpívat, nastavil jsem ti efekt psycho“ – a o vteřinu později Danův hlas překrásně kličkuje vesmírem.

Pak sedíme pod pergolou, pivečko, cigárko, žvanění, klid. Dan má v hlavě tři různé varianty refrénu, Roman hýká nadšením, jdou to dovnitř natočit, což je práce na dvacet minut, protože na Danově zpěvu není co opravovat, a potom ještě jedno pivečko: „Hezky jsme to vylahodili,“ raduje se Roman.

 

Působíš na mě jako největší pohodář. Musíš na tom nějak pracovat?

Na ničem nepracuju, to je povaha – vždyť třeba dnešní den byl tak krásnej, měli jsme tolik důvodů k radosti!

 

Odpoledne jsem dost koukal, jak důvěřivě jsi poslal podivnýho chlápka na svůj pozemek.

No jo, v tomhle jsem přehnanej. Nedávno ke mně přišel pár ve středním věku, že prej viděli moji foglarovskou chatičku tady kousek proti proudu Otavy, líbí se jim a chtěli by tam na víkend. Chvíli jsem myslel, že se buď zbláznili, mají skrytou kameru, nebo jsou kontroloři, ale ne. Jenom si přes katastrální úřad zjistili, komu chata patří, přišli, a výsledek byl takovej, že jsem jim řekl: „Klíč budete mít pod kamenem u vchodu, užijte si to.“ Byli tam, uklidili, poděkovali a měli zážitek, kterej přesunou na svý děti nebo na sousedy.

 

Čili ty lidem dost věříš.

Věřím. Navíc tohle nebyli žádní zfetovaní teenageři, ale padesátníci, kteří si tam po letech něžně vrznou, chytěj si pstruha a opečou buřty; co jinýho se asi tak stane? Takhle mě vychovali rodiče – všichni kamarádi pořád chodili k nám a dům byl každýmu otevřenej, stejně jako tady. Za celej život jsem se v někom zklamal jen párkrát, to je prd ve vaně – když se snažíš být velkorysej, lidi si obvykle řeknou, že tě zklamat nesmí. Jen teda k velkorysým gestům musíš mít i předpoklady; být například trochu zabezpečenej.

 

Jak ty ses vlastně zabezpečil?

Už od dob Kinoboxu jsem najel na solidní standard, na OSA mám obrovskej štos písniček, s kapelama hodně hrajeme... Nejsem línej. Na druhou stranu ona to moc není práce, sám jsi viděl natáčení s Danem; to spíš byla úžasná návštěva. Koncertujeme většinou přes víkendy a v týdnu máme pět dní volna – je to nejlepší povolání ve vesmíru, protože nic není cennějšího než osobní čas. Znám lidi, kteří mají mraky peněz, ale tak se nechali zahltit prací, že jsou úplně v prdeli, to není klíč. Já si dělám, co chci, mám vřelou odezvu, slušnej příjem a to potom můžeš mít přesah na to, abys byl velkorysej. Kdybych se trýznil někde na pile a sotva zaplatil složenky, bude mít velkorysost značná omezení, ale když člověk může, proč by se nepodělil?

 

A tím bych skončil – je po půlnoci.

Zůstaň i zítra, budou uzení pstruzi.

 

Lehnu si na postel tady pod pergolou, jo?

Jak chceš, spí se tu nádherně. Ale kdyby byla zima nebo ses bál vlkodlaka, v horním patře jsou tři pokojíčky, klidně si jeden z nich vezmi. Takže dobrou – a taky zítra zajdem do lesa, houby volaj!