V dvanáct se jde do hajá!

Začátek ledna roku 1923, městečko Lipnice nad Sázavou na Vysočině. Mrzlo, jen praštilo, a na lipnickém vidrholci obzvlášť profukovalo. V malém domku pod hradem umíral na matraci natažené na podlahu spisovatel Jaroslav Hašek. Nebylo mu ani čtyřicet let. Ještě plánoval, že až obdrží pas, o který před nedávnem požádal, vyrazí do „teplých krajů“, do španělské Barcelony za švagrem Bejčkem, aby se tam rozehřál s doufáním, že „mírné klíma dovolí, abych se před uplynutím 3 měsíců pozdraven vrátil“. To mu však již dopřáno nebylo, dodýchal ve středu 3. ledna. Mezi jeho poslední texty patří vedle závěti dva dopisy, které adresoval svému židovskému sousedovi a příteli Vítězslavu Bondymu, lipnickému obchodníkovi, výrobci lihoviny, vydavateli pohlednic a zasloužilému požárníkovi.

 

Partie hry, mariáš. Bondy patřil k Haškovým nejbližším lipnickým přátelům, vedle nadlesního Huberta Böhma, hostinského Alexandra Invalda, učitelů Oldřicha Šikýře a Josefa Jakla, osobního písaře Klimenta Štěpánka, továrníka a majitele Malého mlýnku Josefa Koláře, starosty a pekaře Jana Rajdla, provozovatele kamenolomu Dominika Charamzy či starosty místního Sokola Jaroslava Štolce. Dne 21. prosince 1922 Hašek poslal (pravděpodobně po služebné Terezii Špinarové) příteli Bondymu veršovaný vzkaz-pozvánku: „Milý Bondy!/ Jako ondy!/ Partie hry, mariáš,/ vždyť to znáš!/ Pan lesmistr, ty a já,/ v dvanáct se jde do hajá!/ Tvůj Jaroslav Hašek.“ Záměr byl jasný – zahnat chmury, tělesná trápení a nebýt sám.

Bondy byl dobrý kumpán. Vtipný společník trefných hlášek. Energický, který se uměl za pultem i v palírně hbitě otáčet. Na fotografickém portrétu z té doby připomíná hustými, odstátými vlasy pichlavého ježka. Suchá kůže pokrývá útlý obličej plný jemných vrásek, pod nosem huňatý knír, mírně zvednuté obočí a odstávající uši. Na další dochované fotografii je zachycen s koněm – v saku a s bílým motýlkem na krku. Venkovský elegán.

 

Fireman. Další dopis poslal Hašek Bondymu po služce o pár dní později: „Milý příteli Bondy! Přijď ke mně. Je zde Dominik Charamza, starosta Rajdl a já. Vezmi s sebou lahev čajové esence. Nemůžeš-li, pošli ji po Rézi. Tuším však, že přijdeš osobně. Lahev můžeš eventuelně poslat předem, nebo ještě lépe pošli i lahev Trčkova likéru. Tvůj Jar. Hašek.“ Byla to pravděpodobně příprava na poslední pitku, protože Haškovi očividně docházely síly. Stále opakoval: „Jakmile se jednou položím – více nevstanu.“ Přivolaný lékař dr. Novák mu poté zakázal alkohol. Hašek tedy poslední týden života pil pouze mléko s čajem a klel: „Hrom měl zabít onu krávu, která první začala dojit mléko.“

Pohřebního průvodu, který proběhl na Tři krále a vyprovázel Haškovu rakev na lipnický hřbitov, se vedle houfu přátel účastnil právě také Vítězslav Bondy. Měl hasičskou uniformu, Bondy byl zasloužilý lipnický požárník. Jako pětiletý zažil v září 1869 obrovský požár městečka. Popelem tehdy padla většina domů; radnice, kostel, škola a hrad, který kompletně vyhořel. Bondy si pamatoval, jak prudký vichr roznášel oheň po doškových střechách. A také jak hrad, viditelná dominanta celého kraje, plál několik nocí jako obrovská pochodeň, která osvětlovala tváře vyděšených lidí. Rád prý vyprávěl, jak poté ještě dlouho Lipnice doutnala a jak přijížděli z okolních vsí a měst lidé s povozy a přiváželi chleba pro obyvatele, kteří ztratili střechy nad hlavou. O pár let později bylo na Lipnici založeno hasičské družstvo, do kterého byl jako člen přizván i soused Bondy, a v roce 1906 byl tehdejším starostou obce Antonínem Vejsadou a dalšími radními zvolen za náměstka velitele hasičů.

 

Dvě smrti. Vítězslav Bondy byl lipnický rodák, narodil se 28. září 1864 a s manželkou Marií, rozenou Baumgartenovou (pocházela z Náchoda a vyrůstala v Golčově Jeníkově), vychovávali pět dětí. Nejnadanějším z nich byl bezpochyby Max, který absolvoval obchodní školu ve Vídni a pracoval tam v textilní továrně jako účetní. Musel však narukovat do Velké války a padl na jejím konci na italské frontě. Oznámení říkalo, že „v posledních těžkých bojích na Piavě ztratil svůj drahý život 30. března 1918 z důvodu střely do hlavy v nadějném věku 24 let“, a byl pohřben na vojenském hřbitově v Passarella di Sotto nedaleko Benátek.

Bondyovi žili v nízkém domě čp. 49 na svažitém lipnickém rynku, mezi radnicí, se kterou přímo sousedil, a farou. Z náměstí se levými dveřmi vstupovalo do koloniálu se smíšeným zbožím a vpravo do výčepu. Dům měl dvorek do zadního traktu. V soupisu majetku Bondyovi uvedli, že chovají kravku, koně a sedm husí. V obchodě a na poli jim vypomáhala Terezie Bondyová, Vítězslavova sestra, a Antonie Kahounová ze Záběhlic. Tragédie potkala Bondyovu rodinu 12. srpna 1920, když v humpolecké nemocnici zemřela na tuberkulózu ve věku pětapadesáti let Bondyho manželka Marie. Od té doby zůstal vdovcem.

 

Kupujte u Bondyho. Reklamní slogan v regionálních novinách hlásal: „Vítězslav BONDY – Založeno 1878, výroba jemných likérů, punčovin a speciality TRČKOVKY.“ O tomto Trčkově likéru, Bondyho specialitě, proslavené po celém okrese, víme tolik, že jím pan domácí plnil malé sudy i lahve a doporučoval jej slovy: „Vítězslavem Bondy nově vynalezený Liquer schválen panem MUDr. Jaroslavem Kašparem, městským lékařem z Humpolce, zvláště proti nezažívání pokrmu ve velkém i malém doporučuje se za levné ceny!“

Už v roce 1888 přihlásil Bondy likér na hospodářsko-průmyslovou výstavu v Německém Brodě a získal čestné ocenění. Trčkův likér měl tehdy dvě varianty – ta silnější se jmenovala „Třicetiletá walka“ a slabší, méně procentní „Bůrian Trčka z Lipnice“.

 

Zapijeme tu námahu! Do Bondyho výčepu chodíval Hašek většinou dopoledne, kdy vylezl ze svého brlohu v pokoji hostince U České koruny. Majitel „Lexa“ Invald mu po ránu většinou odmítal nalít, a tak spisovateli nezbývalo nic jiného než se přemístit o pár metrů níž do kvelbu přítele Bondyho. Tam léčil kocovinu a probíral život s těmi, které tam potkal nebo zatáhl z rynku, aby měl s kým pít a rozmlouvat.

Na jedno dopoledne u Bondyho ve svém knižním portrétu Jaroslava Haška vzpomínal E. A. Longen: „Našel jsem Haška ve výčepu lihovin. Už svítil mastným potem, rudý jak mák a častoval nějaké tuláky, které sebral na Lipnici. Chtěl jsem, aby se vrátil se mnou domů, že budeme pokračovat v psaní divadelní hry, ale Hašek mě odbyl: ,Ne, dnes nedělám, slavím hluboký zármutek.‘ Otevřel dveře a křičel ven na náves: ,Lidi Šura (Haškova ruská družka – pozn. red.) se mi včera ožrala. Pojďte se mnou na zlost pít.‘ Najednou spatřil na vršíčku faráře, jenž se důstojně ubíral ze školy na faru. Hašek se k němu přihnal, popadl ho za ruku a zval: ,Pane faráři, pojďte si se mnou připít na bratrství. Všichni jsme jen lidé a každého tvora mám rád, jenom idioty opovrhuji.‘ /.../ Pak zmerčil, že několik kameníků namáhavě táhne do příkrého kopce ke kostelu vozík s balvany. Ihned se rozběhl na pomoc a tlačil ze všech sil těžký náklad do vrchu. Před kořalnou kázal zastavit: ,Zapijeme tu námahu!‘ A platil za všechny. Dětem, jež přicházely do krámu, kupoval cukrátka, neopomíjeje jim přikazovat: ,Važte si mne, dětičky. Mějte mě v úctě, neboť jsem nejlepší přítel pana faráře a přimluvím se za vás, abyste se dostaly do nebíčka.‘ Teprve po poledni jsem dovlekl Haška k Invaldům.“

Alkohol škodí zdraví. Hned v sousedním domě, patrové radnici, sídlila četnická stanice a bydlel tam s rodinou dlouholetý městský strážník a ponocný František Štěpánek, jehož syn Kliment se postupně stal Haškovým „dvorním“ písařem.

Hašek mu za pravidelnou apanáž diktoval v oněch lipnických měsících pokračování Švejka a několik povídek. A Štěpánek zanechal na tuto pozoruhodnou etapu svého života vzpomínky, ve kterých obdivně líčí Haškovu geniální paměť a mistrovskou schopnost vypravěčskou a improvizační.

Kliment vylíčil také drobnou epizodu, která se přihodila ve výčepu u Bondyho. Hašek se tam setkal s paní Štěpánkovou, Klimentovou matkou, kterou v té době ještě osobně neznal. A ta mu začala domlouvat, aby nechal pití alkoholu, že je podle pohledu docela slušný pán, chlast že škodí zdraví a že manžel strážník už nemá tolik síly, aby mohl opilce tahat na zádech.

Hašek souhlasně přikyvoval a poroučel si další štamprlata, až nakonec „matku z krámu vyhodil“. Bondy se chytal za hlavu a donutil „Jarku“, aby se šel ihned ke Štěpánkům omluvit a slíbit, že si dá na alkohol opravdu velký pozor.

 

Sladce spal jsi jako snop. A byl to Hašek, který příteli Bondymu k narozeninám 28. září 1921 sepsal rýmovanou oslavnou gratulaci. Do hostince k Invaldům sezval lipnickou společnost a Štěpánkovi nadiktoval slavnostní pozvánku: „Spolek zasloužilých občanů Lipnice pořádá večírek na oslavu narozenin Vítězslava Bondyho, továrníka a obchodníka s likéry, imitátora ducha hraběte Trčky a organizátora soudních pozemkových sporů.“ Uprostřed večera Hašek skutečně vystoupal na židli, byl přidržován, vyžádal si klid a začal nahlas deklamovat:

 

Drahý příteli!

Dnes sešli jsme se, bychom tiše

slavili jeden veliký den

a prožili zde v intimitě

pohádku krásnou jako sen...

Buď dlouho zdráv, buď dlouho zdráv!

Padesát osm let! Co vše si prožil v světě!

Ve věku šesti let si hradu požár zřel, – a shořel hrad a celé město vzplálo,

jen ty jsi přitom ucelel...

Buď dlouho zdráv, buď dlouho zdráv!

A nabyv přitom zkušenosti velké,

jak požár třeba uhasit,

po dlouhých létech postavil ses v čelo

všech nadhasičských kapacit...

Buď dlouho zdráv, buď dlouho zdráv!

Tys v Trčkův likér duch rytířský vložil,

pohádku pitek starých dob,

po něm si často údy svoje složil

a sladce spal jsi jako snop...

Tak obětí ses vynálezu svého,

jak vždy hrdina, ty stal,

když vynášel jsi likér Trčkův

a jakost jeho prozkoumal...

Buď dlouho zdráv, buď dlouho zdráv!

I pozemkové spory velmi hbitě

ty organizovati znáš,

všech intrik rozpleteš ty sítě

a o všem všudy přehled máš…

Buď dlouho zdráv, buď dlouho zdráv!

 

Sálem zněl potlesk, Bondy byl dojat a Hašek, pravděpodobně nezmožen přípitky mezi jednotlivými slokami, přijímal slova uznání. Zmýlil se však v jednom, a to nejdůležitějším bodě – Bondyho učinil o rok starším. Ve skutečnosti mu právě bylo padesát sedm let.

 

Spokojené stáří. V archivu muzea Jad vašem je uloženo několik fotografií Vítězslava Bondyho i jeho syna Oty. Známá je také zimní fotografie z roku 1931 – na lipnickém náměstí zachycuje radnici, nastoupené četníky, Bondyho krámek a před ním benzinovou pumpu, která patřila k obchodu. Je třeba dodat, že s rozvojem turistiky a objevováním českých hradů, včetně Lipnice, se Bondy stal vydavatelem řady pohlednic s lipnickými motivy, které jsou dnes vyhledávanou raritou. Poslední zachovalá fotografie lipnického obchodníka Vítězslava Bondyho – v hasičské uniformě a s vyznamenáním – byla pravděpodobně pořízena v září 1934, kdy slavil sedmdesáté narozeniny. Stojí v pozoru, je drobný, již prošedivělý, jemně se usmívá a na hlavě má hasičskou čepici. Dožíval svůj pestrý život v domovské Lipnici a doufal, že živnost již brzy předá synu Otovi, který se oženil s mladou ženou Irmou ze sousedního Čejova.

 

11 balíčků mucholapek zn. Toxit. Co se ve druhé polovině třicátých let mohlo na Vysočině při poslechu rádia jevit jen jako poštěkávání hysterického vůdce německých nacistů, dostalo o pár let později hrůzné kontury. Dochované dokumenty k Vítězslavu Bondymu a jeho podniku hovoří chladně protokolární řečí.

Nejdříve byl na četnické stanici na Lipnici vyžádán podrobný soupis židovského obyvatelstva.

21. června 1939 musely být všechny židovské podniky, jejichž majitelé byli židé, označeny jednotně jako: Jüdisches Geschäft – Židovský obchod.

K 31. červenci 1939 následoval soupis jejich pozemkového majetku.

Další soupis – inventáře, věcí a dluhů židovských podniků – si protektorátní úřady vyžádaly v březnu 1941. Sepsal jej horlivý lipnický četnický strážmistr, zastupující vrchního Jaroše, právě dlícího na dovolené. Uvádělo se v něm: „Oznamuji, že v obchodě žida V. Bondyho se nachází tento inventář: 4 pulty, 1 regál se zásuvkami, 2 regály bez zásuvek, 4 kávoměry plechové, 1 obchodní váhy se závažími, 4 dřevěné soudky na obsah 10 l /…/ 5 různých opletených demijonů /…/ 29 lahviček tekutého krému na obuv zn. Derbyol, 17 lahviček různé velikosti ze zbytky tresti k výrobě likérů, 11 balíčků mucholapek zn. Toxit.“

Vzápětí přišel zákaz s dosud vlastními věcmi jakkoli nakládat a disponovat.

V červnu 1941 se konal odhad krámského nábytku a polí.

Zájemců o zabavený Bondyho majetek bylo na Lipnici hodně. Pod cenou vše získal Karel Honzík, obchodník z Lipnice.

V květnu 1942 dostali Bondyové, Vítězslav, Oto a Irma, obsílku, aby se v určený čas dostavili na shromaždiště do Kolína. Zavezou je do Okrouhlice na nejbližší vlakovou stanici. V kolínské škole čekali s dalšími na transport do Terezína. Transport AAc byl vypraven 9. června 1942.

Oto s Irmou byli 13. června 1942 transportem AAi vyvezeni do vyhlazovacího tábora Sobibor a tam zavražděni.

Pár dní po svých osmasedmdesátých narozeninách byl do dobytčího vagonu nahnán lipnický výrobce jemných kořalek, punčovin a Trčkovky Vítězslav Bondy. Vlak vyjel 15. října 1942 a do Treblinky dorazil o dva dny později. Totálně vyčerpaný Bondy asi sotva tušil, co se kolem něj děje. Postupně se s dalšími dobelhal do plynové komory.

Zanedlouho poté byla jeho mrtvá tvář ozářena prudkým plamenem a spálena…

 

Dlouho buď… Na konci šedesátých let byl domek Bondyů stržen a na jeho místě postavena požární zbrojnice. Možná by to mohla být neokázalá pocta Bondyho památce. Vždyť ona Haškova rýmovaná gratulace Vítězslavu Bondymu končí hasičským:

 

A nakonec ti přání nesem vřelé,

pod vedením nechť slavným tvým

tvá stříká stříkačka jak navzdory všemu,

čímž oslavný již končím rým.

Dlouho buď zdráv,

dlouho buď zdráv!

 

Autor je publicista a spisovatel, držitel ocenění Kniha roku za dílo Jako bychom dnes zemřít měli. Stálý spolupracovník Reportéra.