Trhni si, covide...

Report

Ani v roce, který přinesl víc těžkostí, než jsme si před dvanácti měsíci vůbec dokázali představit, se svět nezastavil. Dál se odehrávaly zajímavé změny, rodily se nové plány, lidem se plnila rozmanitá přání – covidu navzdory, a někdy dokonce díky covidu. Našli jsme sedm příběhů, jejichž hrdinům se podařilo epidemii nepromarnit a něco užitečného z ní vytěžit.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jana Hanušová

Zítra můžu, napište si mě tam

Loni ve stejnou dobu se chystala na premiéru Rusalky v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a fandila svému muži, který protančil až do šestého kola televizní soutěže StarDance. Nyní objíždí na skútru domácnosti seniorů.

Většinou jsou to lidé okolo pětaosmdesáti. „Dělám, co je potřeba,“ říká tanečnice a choreografka Jana Hanušová, která na podzim nabídla své služby pečovatelské službě Prahy 6. Její manžel Miroslav Hanuš je herec a režisér.

Jako členka Baletu Československé televize si zahrála ve Formanově Amadeovi, je podepsaná pod choreografií v desítkách činoherních, operních a muzikálových inscenací, učila tanec a jevištní pohyb na DAMU. S prací pedagožky skončila před třemi lety, když se rozhodla pečovat doma o svého otce. „Prošli jsme si s tátou vším – od holení a mytí přes nakládání na vozejk až po přebalování. Letos v únoru nás opustil, bylo mu devadesát jedna,“ říká matka tří dospělých dcer.

Během jarní vlny epidemie se otřepávala z náročné péče o tatínka a předpokládala, že na podzim se na scény vrátí představení, která tvořila základ jejích příjmů, a objeví se i nová práce. „Neříkám si o závratné honoráře, podstatnou část mi divadla platí při reprízách v tantiémách. Takže jsem závislá na prodaných vstupenkách,“ přibližuje schéma své obživy. Kromě zmíněné Rusalky v Ostravě má v repertoáru Prodanou nevěstu v Brně nebo Lišku Bystroušku v Praze.

Když v září začaly stoupat počty nakažených a pozvolna se rozjížděla druhá vlna epidemie, došlo jí možná o něco dřív než mnohým kolegům, že dosavadním příjmům je na delší dobu odzvoněno. Po zaplacení sociálního a zdravotního pojištění byla v minusu. „Nestěžuju si, můj muž Mirek nás uživí. Jemu práce spíš přibyla, protože získal čas na natáčení, které předtím kvůli divadlu musel odmítat. Něco mi ale chybělo.“

Jana Hanušová se netají tím, že větší problém než finanční výpadek představoval pocit určité prázdnoty. „Táta pryč, děti mají své životy. Věděla jsem, že musí přijít nějaká změna,“ přibližuje pohnutky, které ji přiměly k tomu, že kontaktovala Charitu, jejíž služby dříve využívala pro svého otce.

Momentálně má v „portfoliu“ deset seniorů, nejstaršímu je devadesát šest. „Jsou mezi nimi inženýři, primáři, učitelé, hudebníci. Snažím se je trochu rozhýbat, hlavně mentálně,“ přibližuje svoje nové poslání. Pomáhá rovněž s úklidem, hygienou nebo nákupem, jejím úkolem je také připomínat pravidelné každodenní úkony. „Někteří mají velké potíže s pamětí, takže se snažím dohlédnout třeba na to, aby brali správně prášky.“

Během rozhovoru pro Reportér telefonuje pracovnice Charity. „Ano, zítra můžu. Kdykoliv od osmi ráno do pěti večer. Dobře, napište mě tam,“ říká Jana Hanušová. Po ukončení hovoru vysvětluje: „Jediné, na co jsem opatrná, jsou úkony, které vyžadují zdravotní kvalifikaci. Takže když jde třeba o proleženiny a polohování, můžu si vyžádat, abychom na to byly dvě. Ten člověk je třeba po mrtvici a já s ním sama nehnu.“

Některé výzvy jsou ještě náročnější. „Jeden pán byl od prvního okamžiku protivnej, jinak se to říct nedá. Tak jsem mu řekla, že si u něj uvařím čaj a za chvíli zase půjdu. Jen jsem mu připomněla, že mě má na dvě hodiny – péči většinou platí rodina.“ Dotyčný prý na všechny návrhy – vyluštit společně křížovku, prohlédnout si album fotek, jít na krátkou procházku – opakoval: Mně je to jedno. „Zeptala jsem se ho, jestli mu vždycky bylo všechno jedno. Řekl mi, že mu umřela družka, a od té doby ho nic nezajímá.“

Při další návštěvě se Jana Hanušová dvaaosmdesátiletého muže zeptala, kde je jeho družka pohřbená. „Co byste řekl, kdybychom koupili svíčku a zašli tam? – Mně je to jedno, klidně,“ přibližuje následnou konverzaci. „A vyrazili jsme. Příště jsem přinesla Člověče, nezlob se. Řekl mi, že dřív hrával mariáš. Za týden mi sám navrhl: Koupil jsem karty, můžeme si zahrát. Ale musíte najít na internetu návod, protože já už to zapomněl.“

Pak začali chodit na srazy mariášníků do komunitního centra Prahy 6. „Snažím se vždycky vyhmátnout něco, co jim udělá radost. Každý ten příběh je jiný a fakt se těším na každé nové setkání,“ říká žena, která při vyprávění o své nové práci viditelně září.

Pro Charitu pracuje na půl úvazku, hodinová mzda činí sto třicet korun. „Doufám, že až skončí korona, nějaká práce v divadle nebo opeře se mi ještě naskytne. Kdyby to šlo kombinovat s pečovatelstvím, bylo by to ideální.“

Marek Šálek

 


 

Petr Alexander a Ondřej Kopička

Kvas, který dostal křídla

Každé jaro jim začíná velká festivalová jízda. Letos však dodavatelé titulků pro filmové přehlídky včetně Karlových Varů přišli o všechny větší zakázky. Využili toho k rozjezdu výroby destilátů, které jim rychle mizí pod rukama.

Petr Alexander a Ondřej Kopička tvoří základ překladatelského týmu, jenž otitulkoval už osmnáct ročníků karlovarského festivalu. V posledních letech takto obsluhují i další tři filmové přehlídky včetně Febiofestu, ročně to vydá na téměř pět stovek snímků. Letos: téměř nula.

Myšlenku na malý řemeslný lihovar si přitom v hlavách hýčkali delší dobu. Petr je původní profesí molekulární chemik, období let 1985–2003 strávil v Ústavu organické chemie a biochemie na pracovišti legendy české vědy Antonína Holého. Ondřej je vystudovaný sbormistr, dlouhé roky hrál v kapele Eggnoise, která vystupovala například s Lenkou Dusilovou, nyní skládá operu o Franzi Kafkovi.

Před časem k existujícím přehlídkám přidali jednu vlastní. Pojmenovali ji Life Sciences a věnovali ji dokumentárním příběhům, které jim učarovaly. „Chtěli jsme divákům tlumočit krásy vědy a vlastně života vůbec,“ říká Petr. Šlo hlavně o snímky o přírodě a krajině, a také o jídle a pití. „Mnohdy jsme hrdinům těch filmů záviděli, čemu se můžou věnovat,“ říká Ondřej.

 

I pod dojmem zmíněných filmů uvažovali, že by mohli zkusit vyrábět uzeniny nebo sýry. Ondřej byl v té době už vášnivý včelař a sadař, takže se ve hře logicky ocitlo i ovoce. Nakonec si vysnili malý řemeslný lihovar. „Kromě jiného se nám líbila představa, že flašky s kořalkou se nemůžou zkazit. A že i když to bude obchodní fiasko, dětem po nás aspoň něco zůstane.“

Letos na jaře ke zhmotnění jejich snu přispěl mocný akcelerátor: epidemie koronaviru. „Uvolnila se nám spousta času,“ říká Petr. Ondřej dodává: „Chtěli jsme do toho vlítnout a covid nám dal křídla.“ A protože kolečko nezbytných povolení (především od celní správy) už měli vyřízené, nic jim nebránilo vrhnout se naplno do vymýšlení receptur, kvašení a destilace.

Lihovar Landcraft sídlí v Tursku u Prahy. Pod klenbami v přízemí bývalého statku to omamně voní, interiér připomíná spíš lékárnu, výrobnu parfémů, bylinkářství či alchymistickou dílnu. V každé kádi se maceruje něco jiného, stačí ponořit prst a ochutnat. „Čemeřice. Puškvorec. Mateřídouška. Řimbaba. Šalvěj. Vřes. Pelyněk. Rozmarýn. Bedrník. Marulka,“ dozvídá se návštěvník.

Louhují se tu listy, květy, kořeny, nať, plody i kůra. „Receptury někdy vznikají hodně spontánně. Roky jsem sekal trávník za domem, kde se pořád něco plevelilo a plazilo. Letos na jaře to vykvetlo, celá část zahrady zmodrala. Byl to popenec, stará keltská bylina s krásně jemnou citrusovou vůní. Tak jsme ho šoupli do nového ginu,“ říká Petr a nalévá další ochutnávku.

Turskou specialitou jsou kromě likérů právě giny, šarže čítají okolo pěti set lahví, obvykle jsou brzy vyprodané. „Lidi si nás najdou a objednají online, sem si přijedou zboží vyzvednout,“ líčí Petrova dcera Jana, která přispěla do sortimentu sestavením ginu Džin Džejn. Absolventka oboru aplikované ekologie se zasměje: „Co může být aplikovanější ekologie než vlastní gin!“

Covid-19 přispěl ke startu podniku ještě jednou věcí: „Na jaře se na nás obracely malé pivovary, které ztratily odbyt a nabízely nám sladinu,“ přibližuje Petr, jak se přihodilo, že tady zrají také sudy s whisky – destilují se totiž z meziproduktu vznikajícího při výrobě piva. Pochvaluje si rovněž spolupráci s Botanickou zahradou v pražské Troji, která začínajícím „druidům“ nabídla možnost využívat tamní skleníky a záhony s exotickými rostlinami a dřevinami.

„Když jsme začínali, kolega lihovarník Martin Žufánek nám vyprávěl, jak osm set lahví první slivovice prodával přes tři roky. My jsme na jaře udělali čtyři sta flašek a za dva měsíce byly pryč,“ kroutí hlavou Petr Alexander, sám překvapený úspěchem ginů a vermutů značky Landcraft. Přibývá také celých sudů vyráběných přímo na objednávku jednotlivců i firem.

Nečekaný úspěch podtrhl zájem renomovaných osobností českého gastrobyznysu. Za vrchol lze v tomto směru označit, že po destilátech z Turska sáhl letos na podzim Oldřich Sahajdák z restaurace La Degustation Bohême Bourgeoise, michelinského podniku sítě Ambiente.

Marek Šálek

 


 

Domink Feri

Jak převálcovat „Čau lidi“

V covidovém roce se stal nejsledovanějším českým politikem na sociálních sítích. Jeho instagramový účet „choco_afro“ má přes 830 tisíc sledujících, překonává tak součet fanoušků premiéra Babiše na Facebooku a Twitteru.

Ne že by to Dominik Feri neuměl se sociálními sítěmi už dávno. Ostatně i do sněmovny se v roce 2017 dostal především díky své veřejné komunikaci. Patnáct tisíc kroužků jej vystřelilo z posledního místa pražské kandidátky TOP 09 až do role historicky nejmladšího poslance v moderních českých dějinách.

Nárůst zájmu o informace od Dominika Feriho má však na svědomí koronavirová krize spolu s neschopností vlády srozumitelně vysvětlovat jednotlivá opatření. Opoziční poslanec začal na svůj Instagram dávat žluté obrázky s vykřičníkem doplněné o jednoduché vysvětlení, co je v covidové situaci nového. „Bylo jasné, že zejména mladí lidé nerozumějí tomu, co ta jednotlivá opatření v praxi znamenají,“ říká. První vykřičník se slovem „karanténa“ publikoval v neděli 15. března a pokračoval během celého jarního lockdownu.

Se stejnou vervou se do vysvětlování pustil s nastupující druhou vlnou epidemie. V červenci sledovalo účet s názvem „choco_afro“ tři sta tisíc lidí, v září už to bylo přes půl milionu a koncem listopadu už zmíněných více než osm set třicet tisíc. „Rozšiřuje se i jejich skladba. Zatímco na jaře to byli v drtivé většině opravdu mladí lidé, nyní přibyli i čtyřicátníci či padesátníci,“ uvedl Dominik Feri v nedávném podcastu magazínu Reportér. Divil se přitom, že zrovna kabinet Andreje Babiše, jenž si na marketingu a komunikaci tak zakládá, nebyl schopen ani za půl roku nastavit přehledný a jasný systém, jak lidem sdělovat, co potřebují vědět.

Feri proto nabídl vládě, že pomůže vytvořit přehledný internetový portál, kde by veřejnost mohla najít vše podstatné. Do práce se zapojili i dobrovolníci ze sdružení Česko.Digital a také státní podnik NAKIT (Národní agentura pro komunikační a informační technologie). Naráželi na problém, který Feri označuje slovem „resortismus“. „Jednotlivé úřady se často snaží hrát na sebe, moc se nechtějí o informace dělit a spolupracovat s dalšími. Čest několika výjimkám,“ popisuje poslanec. Tyto překážky se podařilo tvůrcům překonat a v krátkém čase spustili portál covid.gov.cz, který rozhodně funguje lépe a přehledněji, než tomu bylo u jiných státních stránek věnovaných covidové pandemii.

Situace, kdy s vládním webem pomáhá opoziční poslanec, navíc ze strany, která obvykle nemůže nechat na Babišově kabinetu nit suchou, není zcela obvyklá. „Od začátku jsem říkal, a to i premiérovi, že jsem nepřišel pomoci vládě, ale občanům,“ říká Dominik Feri. Svou část práce už vykonal, správu informačního portálu má nyní pod palcem vládní zmocněnec pro informační technologie Vladimír Dzurilla. Poslanec Feri hodlá situaci na tomto webu dál sledovat, a kdyby prý měl pocit, že je to třeba, určitě se ozve.

Rok 2020 nepřinesl Dominiku Ferimu jen rekordní nárůst sledovanosti na sociálních sítích, ale také ukončení studia na pražských právech. „Jednu část státnic jsem absolvoval v květnu v době doznívající první vlny, druhou jsem stihl zkraje podzimu, pár dnů předtím, než se univerzity uzavřely,“ popisuje čerstvý magistr práv. V lednu se chystá na rigorózní řízení, po kterém by měl získat titul JUDr.

S dokončením studia se před ním otevírá dilema, zda se vrhnout rovnou do právní praxe, nebo příští podzim opět kandidovat do sněmovny a pokusit se obhájit mandát. „Pokud bych v parlamentu setrval další čtyři roky, spolužáci by se mi mohli smát, že už mají složenou advokátní zkoušku a jsou plnohodnotnými advokáty, a já pořád sedím v ústavně-právním výboru,“ říká čtyřiadvacetiletý politik.

Na druhou stranu by z politického hlediska byla škoda poslat k ledu takový zájem veřejnosti, jaký se projevil v posledních měsících. „Nechci hrát divadlo a nechávat se přemlouvat. Musím se rozhodnout relativně rychle,“ říká Dominik Feri s tím, že i kdyby nekandidoval, zájem o politiku neztratí a bude dál veřejně aktivní.

Robert Čásenský

 


 

Jaruška Doyle

Hurá, na mateřskou jsme dva!

Jako instruktorka jógy vedla v Praze studio. Zamilovala se do Ira, vdala se, otěhotněla, porodila. Čekalo ji pendlování s miminkem mezi Dublinem a Prahou, kde dál pracovala. Dnes si pochvaluje, že celá rodina musela zůstat na jednom místě.

Lektorka jógy Jaruška, za svobodna Sedláčková, vedla v Praze studio Grain Space. Když si našla přítele v Irsku, začala se postupně stěhovat do Dublinu.

Předloni v říjnu ji Stephen požádal o ruku. „V relativně krátkém čase se rozjela úžasná jízda,“ říká Jaruška Doyle. „Na přípravu jsme měli tři měsíce. Tehdy se mě všichni ptali, jestli to není rychle, svatby se většinou plánují rok. Cítila jsem ale, že je to tak správně.“

Přála si zimní svatbu – Irsko si oblíbila mimo jiné proto, že nemá ráda horko. Obřad se odehrál loni v únoru na majáku za přítomnosti dvacítky nejbližších. Místo klasických darů si novomanželé řekli o příspěvky na líbánky.

Den po svatbě odcestovali na norské souostroví Lofoty. „Moc jsme chtěli vidět polární záři,“ vzpomíná Jaruška a dodává: „Jsem vděčná, že jsem si tyhle životní důležitosti stihla užít v čase, kdy to ještě bylo možné.“

Na jaře otěhotněla a v podstatě celé těhotenství pendlovala mezi Dublinem a Prahou, kde dál vedla lekce a kurzy jógy. Začátkem letošního ledna se manželům Doylovým narodila Miya Rose.

Jaruška měla v plánu tři měsíce nabírat síly a pak vyrazit do Česka. Jenže přišel covid a cesta domů nebyla možná. Její muž Stephen navíc přišel o práci učitele taekwonda. „Na chvilku se nám zhroutily plány. Ale pak jsme dostali od irské vlády štědrou podporu a já si oddychla. Díky covidu jsem si uvědomila, že s tříměsíčním miminkem cestovat vlastně nechci.“

Rodina tedy zůstala v Dublinu. „Bydlíme na kraji města pod horami, deset minut od pláže. Takovou možnost jsem v Česku neměla,“ vypráví Jaruška.

Stephen má osm černých pásků z devíti. Je trenérem národního týmu, což dříve obnášelo hodně cestování. Vedl dětské kurzy taekwonda, učil ženy sebeobranu. Se zavřením studií, tělocvičen a komunitních center tohle všechno skončilo.

„Covid mi dal manžela domů na dvacet čtyři hodin denně,“ říká Jaruška a pochvaluje si, že díky tomu jsou na mateřskou dva. „Stephen tvrdí, že si nedokázal představit, co všechno jsme my ženy schopné zvládnout. Asi by mu to došlo, i kdyby doma tolik nebyl. Teď ale všechno prožíváme společně a skvěle nás to sbližuje.“

Zatímco Stephenovi nevyhovuje vést lekce online, Jaruška je touto možností nadšená. Kurzy jógy a meditací dál provozuje přes aplikaci Zoom, svým klientkám se prý věnuje možná ještě intenzivněji než dříve.

Nad otázku, jestli by i bez covidu začala vyučovat na dálku, nebo by s dítětem létala mezi Dublinem a Prahou, váhá. „Je fakt, že irská státní podpora znamenala obrovskou pomoc,“ říká a poznamenává: „Navíc mě covid osvobodil od pocitu, co všechno bych měla s miminkem absolvovat, abych byla ta správná matka.“

Za normální situace by Jaruška možná chodila na nejrůznější kurzy a kroužky, na hřiště nebo do bazénu. „Takhle se smáčíme v oceánu a místo pískoviště máme pláž. Užíváme si to i doma, kde s námi žijí pes a kočka, takže dcera se za nimi věčně batolí,“ říká matka holčičky.

Covid jí prý ukázal limity životního plánování. „Je daleko zajímavější žít ze dne na den – s tím, co máme a koho máme,“ přibližuje své poznání.

Na cestu do Česka se celá rodina těší, ale zatím nespěchá. „Nechceme zbytečně riskovat, jsme tady v Dublinu spokojení.“

Lucie Šmoldasová

 


 

Viktor Tauš

A co kdybychom založili televizi?

Měl právo rok 2020 proklínat. Onemocněl covidem, přišel o dost peněz, musel odložit natáčení. Nic ale neproklíná, nemá čas – začal pracovat víc než obvykle a občas zjistil, že je v kleci pro hyeny nebo vede vlastní televizi.

Co sedmačtyřicetiletý režisér Viktor Tauš v souvislosti s covidem prožil a co si o pandemii myslí, jsou různé věci. V září onemocněl, vyléčil se, myslel, že má klid, ale ne: „V půlce listopadu se mi trochu začalo rozpadat tělo – jsem slabý, bolí mě svaly i klouby, chodím na kapačky. Prostě rekonvalescence se táhne.“

Navzdory tomu razí názor, že pandemie není důvodem k ustrašenosti. „Chápu,“ říká, „že počty mrtvých zvedají sledovanost, ale vadí mi, že mezi řádky od jara slyšíme takové to, dejte si jeden na druhého pozor, jsme si nebezpeční, zavřete se doma a podobně… Přemýšlel jsem, co to může vyvážit, a došlo mi, že živá kultura. Tak jsem se ji snažil dělat. Připadalo mi to stejně logické, jako když lékař chodí do nemocnice.“

Vraťme se ale na začátek roku, kdy Česká televize odvysílala jeho seriál Zrádci a všechno spělo k tomu, že Viktor Tauš prodá práva do zahraničí. K tomu se vrátila Tereza Voříšková z mateřské, a tak mohl plánovat spoustu představení Amerikánky, aktuálně nejpopulárnější divadelní hry v Česku.

Amerikánka je středobodem současného Taušova života. Jde o příběh dívky, která prošla dětským domovem, pěstounskou péčí i pasťákem, ale nepřestává věřit v to, že v Americe na ni čeká milující táta, což jí pomáhá vzdorovat osudu.

„S tím příběhem jsem chtěl pracovat už před dvaceti lety, nicméně jsem dlouho nevěděl, jak ho vyprávět správně. Před pár lety se to povedlo divadelně, a teď už věřím, že jsem schopen Amerikánku zvládnout i jako celovečerní film,“ říká Tauš, který na jaro chystal casting, ale potom bylo všechno jinak. Film odložený na neurčito, k tomu zamrzla jednání o prodeji práv na seriál Zrádci, zavřela se divadla. Co teď?

„Asi máme s Amerikánkou štěstí, že sdílíme stejnou scénu, Jatka 78, například s La Putykou Rosti Nováka a podobnými soubory, které okamžitě zareagovaly. Když neměla La Putyka lepší možnost, zahrála představení před panelákem. Podle mě se ukázalo, kdo tvoří skutečně z podstaty.“

Viktor Tauš není artista, aby skákal na trampolíně uprostřed sídliště, ale mohl nabídnout něco jiného. „Sice zbožňuju divadlo, nicméně v první řadě je mojí profesí filmařina. A tak jsem řekl: Vezměme Amerikánku a natočme ji v nezvyklém prostředí!“

Herečky Tereza Voříšková a Eliška Křenková souhlasily a Tauš vymyslel taktiku. Jeho kameraman bude představení natáčet bez jediného střihu a s kamerou se přibližovat i do intimního prostoru účinkujících, takže diváky vezme tam, kam se jinak nedostanou.

Představení natočili například ve výběhu pro hyeny, na letištní ranveji nebo v lomu – takhle hráli a natáčeli v první fázi pandemie pětkrát. Představení streamovali, diváci poslali půl milionu korun, ale tvůrci pro sebe využili jen třetinu. Zbytek věnovali organizaci Medici na ulici, která se věnuje lidem bez domova, což dává smysl, protože Viktor Tauš kdysi fetoval a spával pod mostem.

Proč si nenechali peníze pro sebe? „Protože člověk na tom není nikdy tak zle, aby neviděl, že jsou na tom jiní hůř. A taky mi připadalo, že něco takového společnost v těžké situaci potřebuje.“

Když v létě fungovala kina, Tauš natáčel další divadelní představení, která v nich naživo vysílal, a vždycky přišly stovky, jednou dokonce dvě tisícovky lidí.

S podzimem se živá kultura opět zastavila, ale on už znal směr: „Koncem října nás s kamarády Rosťou Novákem a Štěpánem Kubištou napadlo, že bychom mohli vytvořit televizní kanál, který pomůže umělcům, ale hlavně je přiblíží divákům. Požádali jsme Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o licenci a za tři týdny začali vysílat. Už po pár dnech jsem třeba točil koncert Lenky Dusilové...“

Televize se jmenuje Naživo, na nic dalšího teď Viktor Tauš nemá čas. Věří, že filmovou Amerikánku natočí příští rok, ačkoli mu zatím schází část potřebných peněz. „Už jsem vyrostl z období, kdy jsem trval na věcech vymyšlených u stolu a byl připraven za ně umírat. Jestli Amerikánku začnu natáčet v létě, nebo až v zimě, je vlastně jedno. Hlavně že ji mám celou v hlavě.“

Tomáš Poláček

 


 

Lubomír Kobéda

Pátek třináctého, covid… a úspěch

Původně voják a ajťák z Brna se před rokem pustil do vlastního podnikání. Proměnil svoji vášeň pro domácí pečení chleba z vlastního kvásku na byznys, který v době karantény ještě víc rozkvetl, neboť zájem o domácí pečivo láme rekordy.

 

Lubomír Kobéda bude jednou mít na pandemii dost netradiční vzpomínku: stovky snímků doma napečeného chleba. Fotosbírka začala vznikat už na jaře, kdy se poprvé zavřela ekonomika a on se nemohl věnovat kurzům domácího pečení, které pořádá.

Přesunul se na Instagram a začal krok za krokem publikovat svůj léta zdokonalovaný návod, jak si doma založit kvásek a upéct vlastní bochník. „Stovky lidí mě následovaly a výsledkem bylo, že mi začaly přicházet stovky fotek upečeného chleba,“ vysvětluje.

Mluví o sobě jako o čítankovém příkladu člověka, kterému nechutnalo pečivo z velkopekáren, a před osmi lety se proto pustil do pečení. „Na začátku jsem měl hrozné výsledky. Byly to cihly, kterými by se dalo zabíjet,“ vypráví ajťák, který vystudoval vojenskou školu a deset let pracoval v armádě. Tehdy mu hodně pomohla babička, která ještě zažila dobu, kdy příprava kvásku a umění upéct chléb patřily do nutné výbavy nevěsty. Z amatéra používajícího metodu pokus–omyl se stal Lubomír Kobéda postupně profesionálem a experimentátorem, který ladí složení kvásku a vymýšlí různé směsi na pečení.

Po letech příprav se loni rozhodl překlopit svou vášeň v podnikání a v pátek 13. září založil firmu KváseCZECH (čtěte Kváseček). Datum se špatnou pověstí si vybral úmyslně: říkal si, že zrovna jemu by mohlo přinést naopak štěstí.

Na jaře to na šťastné období moc nevypadalo, kvůli zavření ekonomiky musel skončit s kurzy pečení. Ale vzápětí přišel obrat k lepšímu. S první vlnou a všeobecnou karanténou odstartoval boom domácího pečení. Lidé se báli kupovat pečivo, naopak z obchodů načas zmizela mouka a z kvasnic se stalo podpultové zboží.

„Lidi byli doma, pekli si chleba a hodně z nich u toho zůstalo,“ říká Lubomír Kobéda, který začal radit online, jak si vypěstovat kvásek a upéct první bochník chleba. Dělal to úplně zadarmo, nicméně na jaře vládla atmosféra sounáležitosti a řada lidí si od něj jako poděkování za pomoc koupila startovací balíček na domácí pečení chleba.

Začínajícímu podnikání to prý hodně pomohlo. „Učíme, jak se kdysi pekl chleba, a postupně se ta znalost mezi lidi vrací,“ vysvětluje a dodává: „To samozřejmě pomáhá i mojí firmě, která dělá vlastní balíčky na pečení chleba.“

Během pandemie se prý ukázalo, jak se moderní člověk stal zranitelnějším. Lubomír Kobéda opět odkazuje na svou babičku, která mu pomáhala v úplných počátcích: „Měla doma všechno potřebné, aby mohla být v případě nouze i několik měsíců soběstačná. Dneska jsme naopak strašně závislí na tom, jestli se dostaneme do obchodu, nebo ne.“

Teď Lubomír Kobéda finišuje s přípravou nových online kurzů. Ale už se těší, až se věci vrátí k normálu a bude možné se zase potkávat osobně. Jeho kurzů se účastní pestrá směs lidí od zatím nejmladší osmileté slečny po téměř osmdesátileté seniory. Účastníky podle něj spojuje zájem o kvalitní potraviny a návrat k výrobě pečiva z kvásku, tedy ze zkvašené směsi mouky a vody, bez použití droždí a jiných „urychlovačů“.

Na kurzech nasbíral spoustu informací o tom, co nadšence do pečení trápí a s čím doma bojují. Často se stává, že si chtějí znovu koupit balíček, aby si mohli doma po online kurzu pečení chleba snadno zopakovat. „Trvalo mi rok, než jsem dal dohromady postup, aby to fungovalo jednoduše a bezpečně,“ vysvětluje Lubomír Kobéda. Výsledkem je know-how, jak kvásek zastavit, uspat, opět probudit a péct si pořád dokola vlastní chleba.

Nabídku, co všechno si mohou lidé z jeho kvásku a směsí doma upéct, dále rozšiřuje, naposled přidal vánočku. A hýčká si velký pekařský sen: vybudovat pekařství a v něm péct vlastní chleba. „Chtěl bych to dělat jako babička. A nejlépe, jak to jen dokážu.“ Název pro svoje pekařství už má, ale zatím ho nechce prozradit.

Jiří Štický

 


 

Rodina Nídrova

O malé peruánsko-české cukrářce

Větší část roku tráví mimo domov, cestuje hlavně po Latinské Americe. Letos od března trčí na jednom místě uprostřed peruánské metropole. Unikátní situaci využil k napsání knihy pohádek pro svou dceru, ilustrace přidala jeho žena.

Devětatřicetiletý Tomáš Nídr je novinář. Před dvanácti lety se seznámil s peruánskou dívkou. Protože Claudia neumí česky ani anglicky a protože Tomáš může pracovat v podstatě odkudkoliv, rozhodli se žít v Peru. Dnes spolu mají pětiletou Sofinku.

Nídrovi bydlí ve dva plus jedna uprostřed hlavního města Lima. Odtud Tomáš za normální situace vyráží na své cesty. „Obvykle jsem čtyři pět týdnů pryč a nabírám materiál. Pak se vrátím a píšu. S rodinou takhle strávím zhruba dva měsíce a zase odfičím,“ přibližuje svůj způsob života.

Letos na jaře – v Peru se klimaticky blížila zima – se všechno změnilo. „Zvlášť v prvních šesti měsících byla opatření mnohem přísnější než v Česku. Do práce směli chodit jen lidé vybraných profesí, děti nemohly z bytů vůbec, zákaz se týkal i venkovního sportování,“ říká Tomáš s tím, že peruánský lockdown v podstatě trvá dodnes. „S tím rozdílem, že na ulicích už je plno lidí, protože dva ze tří obyvatel Limy pracují v šedé ekonomice, a když zůstanou doma, nemají na jídlo.“

Česko-peruánská rodina trávila hodně času online komunikací s příbuznými a školkou nebo sledováním pořadů pro děti. Na nedostatek práce si ale Tomáš nemohl stěžovat: psal pro česká média články o epidemiologické situaci v Jižní Americe, pokračoval v pátrání, jemuž se věnuje už několik let – zajímají ho osudy Čechů, kteří na kontinentu zanechali stopu.

Novinkou bylo mnohem víc prostoru na vyprávění pohádek pětileté Sofince. „Oba nás baví pečení, často spolu vaříme. Před časem jsem si vymyslel postavu malé cukrářky a dal dohromady pár zápletek. Sofince se to líbilo a chtěla další příběhy,“ líčí otec, který využil jarní vlnu koronaviru k tomu, že prvních dvanáct povídek sepsal. Například tu, jak porazit koronavirus pomocí vanilkového pudinku.

Tomášova žena Claudia je architektka. Před narozením dcery pracovala v projekční kanceláři – jezdila na staveniště a kontrolovala průběh výstavby. Po porodu se do práce nevrátila. „Mateřská dovolená v Peru je tříměsíční a nechtěli jsme, aby se o Sofinku starala služebná. Zaměstnanci tráví – i kvůli dopravním zácpám – dvanáct hodin denně mimo domov,“ vysvětluje Tomáš.

Rok před epidemií se Claudia chystala nastartovat vlastní živnost: chtěla fotit na zakázku nejmenší miminka. „Měla už web a všechno, ale pak si našla bulku na prsu,“ říká Tomáš. Po chemoterapii se k původnímu projektu nevrátila. Ví, že svoje děti už mít nemůže, a do focení cizích se jí nechce.

Dva měsíce v roce obvykle tráví Nídrovi v Česku, aby Sofinka mohla být i se zdejšími prarodiči. „Česky umí úplně normálně,“ doplňuje Tomáš, který tady loni strávil týden na horách s českými kamarády a jejich dětmi. I jim před spaním vyprávěl příběhy, v nichž se současný svět míchá s magickými předměty a nadpřirozenými postavami. Všem se líbily. „Hučeli do mě, abych z nich udělal knížku,“ směje se Tomáš.

Došlo mu, že to není špatný nápad. A zeptal se Claudie, která už dříve doma dceři kreslila obrázky, jestli by mu povídky nechtěla ilustrovat. Přidává další okolnost: „V Limě přišlo kvůli koronaviru o práci dva a půl milionu lidí. Není dobrý čas na hledání zaměstnání. Claudia je navíc po onkologické léčbě na štíru s imunitou, takže jsme nechtěli, aby někde chytila covida.“

Tomáš příběhy o malé cukrářce přeložil do španělštiny, aby Claudia věděla, co přesně kreslí. Následující týdny a měsíce si upřímně pochvaluje: „Byli jsme stmelení, ale pochopitelně jsme se báli ponorkové nemoci. Díky knížce jsme měli možnost se bavit o něčem jiném než o covidu, který nám už lezl na nervy. Přeneslo nás to do jiného světa.“

Vydavatel knížky Sofinka a kouzelná cukrárna pořádá na platformě Hithit veřejnou sbírku, kde je možné publikaci podpořit. Do konce listopadu se vybraly přes dvě třetiny cílové částky ve výši 99 tisíc. „Byl jsem dojatej, když jsem zjistil, že pět tisíc přihodila i obec Zlonice u Slaného, kde jsem bydlel,“ říká Tomáš.

Svoji zkušenost z pomalu ubíhajícího tvrdého lockdownu v peruánské Limě shrnuje: „Ještě nikdy v životě se mi nestalo, abych devět měsíců trčel jako trubka na jednom místě, navíc zavřený v bytě. Kniha nám pomohla v tom, že se máme pořád rádi.“

Marek Šálek

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama