K moři to, synáčku, vezmeme přes Kosovo

Hlavně se to nesmí nějak podělat: vymyslel jsem silvestrovský výlet (pro sebe a) pro devítiletého syna Bárta.

Itinerář na naše blízké nepůsobil dvakrát nejrozumněji, ale já skoro neznám Srbsko, Kosovo, Severní Makedonii ani Albánii, poznat je chci a cítím velký potenciál – bude se mi tam líbit. Jen říkám: nesmí se to podělat.

Hlavně já to nesmím podělat, jako posledně.

Když bylo starší Apolence sedm, vzal jsem ji na hudební festival do rumunského Banátu, vybavuju si nesmírnou srandu, litry višňovky, ale Apolenka od té doby jenom se mnou nechce jezdit nikam – až letos v létě mi dá druhou šanci, protože v Budapešti koncertuje Billie Eilish: „Ale bydlet budeme v hotelu a po koncertě Billie jdeme spát!“

Nazpět k jejímu bratrovi – když mi došlo, že s aktuálním zůstatkem na účtu neexistuje lepší možnost než Balkán, musel jsem mu to nejprve nějak podat: „Bartoloměji,“ pravil jsem, „zarezervuju hotel s bazénem, každej večer se podíváme na dva díly Stranger Things a v Albánii se – slibuju – vykoupeme v moři.“

Uf, takhle to prošlo.

Důležité je dítěti moc nekecat, takže jsem hned po jízdenkách na autobus do Srbska opravdu zaplatil i nejdražší položku z celého výletu – tři tisíce za nocleh v poměrně nóbl bělehradském hotelu. Hlavně ať není otrávenej hned první den, uvažoval jsem, a zpětně bych to neudělal jinak.

Prvním autobusem jsme jeli o půlnoci z Prahy do Budapešti, protože jsem vsadil na to, že dítě usne. A usnul, Bárt jo. Taky jsem to uměl, ale jak stárnu, najednou to nějak nejde; křeče vystřelují až do hýždí. Tím pádem vidím Dunaj v Bratislavě, zatímco Bárt až v Budapešti, kde přestoupíme na autobus do Bělehradu.

– Nevíš, táta, kam se přes noc poděly všechny bonbony? (Děti mě kdovíproč oslovují prvním, nikoli pátým pádem.)

– Ech, Barťásku, promiň...

Maďarská dálnice nevybízí k pozorování okolní krajiny, podle mě to je pořád jen rovina a pumpa, rovina a pumpa, ale nechci křivdit, protože sledujeme Stranger Things – nechápu, jak se s dětmi cestovalo v dobách, kdy dospělí neměli Netflix v mobilu.

„Vypínando,“ nepotěším Bárta na srbské hranici: „Končí EU, končí data zdarma, koukáme z okna!“ Jenomže ona ani dálnice v severním Srbsku není divácky moc atraktivní, tak se jen těšíme, až zas někde přejedeme nad Dunajem, a Bárt si bude nadosmrti pamatovat, že to je (po Volze) druhá nejdelší evropská řeka.

A to mi připadá důležité. Je mu devět, ale nikdy už neudělá chybu v tom, že pod Maďarskem leží Srbsko, pod ním Kosovo, kde jsou najednou mešity, pod Kosovem Makedonie, a když potom člověk zatočí doprava, za chvíli je v Albánii: „No a pod ní už je Řecko, to znáš.“

„Uvidíme ho?“

„Jasně, Bárte, koupat se budeme hned naproti Korfu!“

(Zatím jsem mu neměl odvahu oznámit, že Jadran začátkem ledna není zrovna Karibik.)

 

 

V Bělehradě

Odpoledne vystoupíme kousek od soutoku Sávy s Dunajem, musíme přes první jmenovanou řeku. Na břehu stojí pár mrakodrapů, ale most se podezřele houpe, kdykoli po něm prorachotí stará a přeplněná tramvaj. „Fuj, to je nepříjemný... Ale, táta, tamhle už vidím náš hotel!“ Skočí do bazénu a okamžitě zapomene na most i na Flixbus – vyšlo to!

Poučen z dceřina Banátu si zakazuju alkohol, nicméně bez půl litru červeného to nepůjde. Ukecám Bárta na večerní procházku do slavné ulice Skadarlija, kde před dvěma sty lety žili Romové, před sto lety umělci a kde se dnes střídají restaurace s bary, jsou jich desítky.

Po dlažebních kostkách korzují cikánské dechovky, za mě paráda, ale Bárt se mračí, protože:

1. V Bělehradě jsou bezohlední řidiči, takže ho cestou sem třikrát div nepřejelo auto.

2. Muzikanti hrají i přímo v restauracích, všechno je hodně nahlas a Bárt zatím nedocení kvality trubačů, neřkuli hráčů na velký buben.

3. Všude je narváno. Stolek pro dva bez rezervace? Bohužel...

Hospody jsou celkem drahé, srovnatelné s centrem Prahy, ale v Bělehradě na ně zjevně spousta lidí má. Kvůli válce na Ukrajině a mobilizaci se sem prý přestěhovalo padesát tisíc Rusů a zároveň se do Bělehradu soustřeďuje výkvět šedé ekonomiky z celého Balkánu. Což jsem jenom slyšel, k nám jsou všichni vlídní – nicméně když po půl hodině konečně seženeme stolek, raději Bártovi slíbím, že do sebe tři skleničky červeného plus zelné závitky plněné mletým masem hodím co nejrychleji a pak dáme na hotelu další díly Stranger Things.

 

Do Prizrenu

Na takovém výletu vám rukama projdou různé měny – v Srbsku dináry, v Kosovu eura, v Makedonii denáry a v Albánii leky. Na účtu mám pořád ještě dost na to, abych se chtěl učit, kolik například takový srbský dinár je: čtyři a půl tisíce mě jistě nezruinují.

Přesně tolik nás s Bártem stojí jízdenka do Kosova. Uvažoval jsem, jestli nejet stopem, ale Bělehrad je obrovské město a táhnout se na jeho konec, kde budou řidiči jezdit zas jak šílenci, to by synkovi mohlo zkazit náladu – takže autobus.

„Hele,“ říkám mu, co jsem četl v novinách: „Na severu Kosova žijou Srbové, kteří se s Kosovanama hádaj, a na hranicích poslední dobou staví barikády, ale neboj, podle mě to autobusák objede přes Makedonii.“

Bárt se zeptá, jestli jsou hodní Kosované, nebo spíš Srbové, tak ho ubezpečím, že všichni, a ještě dvě hodiny to je nudná dálnice, ale na jihu Srbska autobus konečně vjede do vesnic. K mému překvapení míříme ke Kosovu přímou cestou. „Tipuju, že za chvíli kolem hranic uvidíš dost ozbrojenců,“ poučuju syna, jenomže se pletu. Jediný voják, kterého potkáme, je v kosovské uniformě a kontroluje nám doklady. Jsme autobus plný Srbů, tak nás zdraví srbsky, každému s úsměvem poděkuje, přeje šťastný zbytek cesty.

A další překvapení: „Neříkal jsi, táta, že bude Kosovo chudší než Srbsko?“

Myslel jsem si to, ale teď hledím z okna a nechápu, protože okolo cesty stojí moderní obchoďáky a západní benzinky. Kosovo přímo září, každá budova je omotaná elektronickou výzdobou – tipoval bych, že muslimy Vánoce netankují, ale tady to bliká jak někde ve Vatikánu.

Ještě zastávka v Prištině a pak už následuje naše město Prizren. Předem jsem vygoogloval, že je v Kosovu nejromantičtější, a nejspíš to tak bude: řeka Bistrica, přes ní starobylý kamenný most, voní tu pečené kaštany. Od obou břehů se dá jít do kopce a bloudit mezi tucty mešit, ze kterých se pětkrát denně ozývá modlitba, Allááááhu akbar, což mi vždycky znovu připomene dobrodružné romány, které jsem hltal jako dítě.

Bárta nějaké Allááááhu akbar příliš nevzrušuje; byl už v Maroku nebo Jordánsku, má to pod kůží, ale různé postřehy hlásí: „Aby vedlo nad každou ulicí sto drátů elektrickýho napětí, to jsem ještě neviděl, ale proč ne. A úžasní tady jsou ti psi!“

Ano, od této chvíle mám vyhráno, protože Bárt miluje zvířata a Prizren je plný sice toulavých, ale přátelských vořechů.

– Bárte, vyrazíme si do kopce na starou pevnost, jo?

– Tak já si pohladím tamhletoho psa, táta, ať jde s náma...

S desítkami dalších se spřátelí i v Makedonii a Albánii, kde to jednou trochu přežene, protože jeho miláček má nejspíš lepru a visí z něj zbytky kůže, ale díky Bohu za všechny ty psy.

 

Ohňostroj

Od této chvíle nás čekají jen levná ubytování, a přitom západní standard: v historickém centru města pokoj i s bohatou snídaní za čtyřicet eur.

Teď je Silvestr, z balkonu shlížíme na ten starobylý most a velikou mešitu, u které hraje místní rocková kapela předělávky od AC/DC, R.E.M. nebo Guns N’Roses. Zní to skvěle, tak vyrážíme ven (musíme zamknout třípatrový hotýlek, protože jsme v něm sami) a teď kapela hraje ještě líp, jen teda zpěvák vypadá jako stopadesátikilový řezník. Ale ten hlas!

Přímo pod mešitou se baví stovky Prizreňanů a snad polovina z nich má v ruce pivo nebo sklenici vína. Kosovo je muslimská země, ale zjevně celkem uvolněná, jen jednou jsme to s Bártem trošku přepískli. Chtěli jsme si zakopat a nenašli jedinou středně velkou rovinku, tak jsme si za hřiště zvolili plac před mešitou. Já sebou švihnul o hladkou dlažbu, což syna hlasitě rozesmálo, smích přilákal čtyři školáky, nakonec z toho mohl být pěkný mezistátní mač, ale jakýsi děda zahrozil holí, jestli jsme se nezbláznili. Ne že bych rozuměl albánsky – ale nějak mi to došlo.

 

V Ochridu

Naštěstí jsme do Makedonie nevyrazili nejkratší cestou přes hory. „Je tam spousta sněhu, Bárte, objedeme to přes Skopje“ – nic chytřejšího jsem na této dovolené neřekl. Zpětně od našich řidičů vím, že bych neprojel, protože i kdybychom stopli sněžný skútr, stejně by nahoře nebyla otevřená hranice...

Tak tedy směr Skopje. V těchto zemích je stopování s dítětem snadné, stejně jako každá jiná činnost s dítětem: jakmile máš problém, strč před sebe děcko, bude vyřešen.

Dojdeme na konec města, zaženu psa, který se nalepil na Bárta, chlapec zvedne ruku (myslí si, že stopuje sám, ale já za jeho zády zvedám palec taky, ať nevypadám jako nějaký kuplíř), do deseti minut jedeme. Zastavil sice postarší, ale přece jenom mercedes, v něm rodinka se dvěma dětmi mířící až do Skopje, společně strávíme dvě hezké hodiny. Včera nevypálili všechny rachejtle, tak prý v kopcích uděláme kravál, Bárt se těší – skutečně na pěkném místě zastavíme a zasmradíme ho, k čemuž jen dlužno podotknout, že pěkná místa jsou na Balkáně často plná odpadků.

V Makedonii Bárt chvíli trpí, protože stopujeme na dálničním nájezdu, ale já nějak tuším, že první auto zastaví, a taky že jo: „Nejste uprchlíci,“ vyžádá si šofér BMW naše pasy, „že ne?“

Auta jsou tu pozoruhodně často pěkná a můj kamarád, žijící právě v Makedonii, pro to má dvě teorie: „V těchto zemích můžeš mít ženu z vedlejší vesnice, ale auto musí být z Německa,“ zní ta vtipnější. „A vážněji – spousta Albánců, Kosovanů nebo Makedonců pracuje v zahraničí. Když se vracejí domů na dovolenou, často si půjčí dobré auto, jen aby rodině a sousedům demonstrovali, jak dobře na Západě vydělávají...“

Teď už jsme u hranice s Albánií, kterou tvoří dvoutisícovky, vrch Velký Korab má 2 764 metrů. S příštím řidičem to stočíme na jih k městu Ochrid, kde vystoupíme na břehu jezera, a první, co nám padne do oka, je sousoší svatých Cyrila s Metodějem – Bártovi to vysvětlovat nebudu, tomu jsem slíbil pizzu a další Stranger Things, ale když kníže Svatopluk vypudil z Velké Moravy žáky našich věrozvěstů, odešli sem.

Trefili jsme výjimečné období, kdy se ve městě drží mlha, což má v praxi elegantní řešení – přímo z Ochridu vede stezka do pohoří Galičica, kterou se ráno vydáme nejspíš jako vůbec jediní turisté. Po hodině se dostaneme nad mraky a najednou je azuro, teplo – perfektně vidíme špičky hor albánských i řeckých. Bárt si bohužel na začátku túry všiml cedule s varováním, že tu žijí medvědi, vlci nebo rysi, a já mu sice tvrdím, že teď všichni spí, ale až příliš často nacházíme obrovské hroudy trusu.

Má sice klacek, ale chce ještě pojistku, tak radím, ať hodně mluví, hluk šelmy zažene. Tři hodiny mi pak vykecává díru do mozku, ale na vrcholu je tak krásně, že na medvědy zapomene a raduje se: „Jsem o čtyřicet metrů výš než na Sněžce!“

 

Pláž v Ksamilu

V Albánii balíme bundy do krosny, je jak u nás koncem dubna. Kolem silnice buď hory, nebo olivy, pomerančovníky a vinná réva – jak říkám, nepiju, ale ty tři sklenice červeného denně dávám a všude na jižním Balkáně je skvělé.

Naši řidiči dovedou anglicky, protože buď pracují, nebo pracovali v cizině, všichni jednohlasně nadávají na státní mafii a na obrovskou korupci, nicméně my vidíme příjemnou, civilizovanou zemi.

Albánci jsou skvělí. „Počkej,“ brzdí prudce řidič, „koupím ti kukuřici!“ Před stánkem zjistí, že někde zašantročil peněženku, tak řekne prodavači, že zaplatí příště, a už mi přes okýnko podává připálený klas.

Aby Bárt nemusel prosedět den v autech, přespíme ve „městě tisíce oken“, které se jmenuje Berat a on ho ještě neocení, ale já bych mohl celý den jen sedět u řeky a koukat na ten kopec, kde stojí jeden domeček na střeše druhého, ten na střeše třetího a tak dále. Všechny mají velká okna právě směrem do údolí, a úplně nahoře ten výjev korunuje hrad, který je vlastně opevněnou vesnicí, kde lidi dodnes normálně bydlí.

V Beratu to risknu a začnu s Bártem stopovat po nejkratší silnici směrem na jih – chyba. Kdosi nás ještě zaveze deset kilometrů do další vsi, ale tam asfalt končí, my si hodinu posedíme mezi slepicemi, nic nejede, tak se vrátíme nazpět do Beratu a k moři stopujeme po nejširší čáře, kterou mapa nabízí. Stop jde pěkně jako vždycky, ale najednou se stmívá, což nevadí, protože v těchto zemích jezdí minibusy všemi směry a na mávnutí zastaví.

Dorazíme do nejjižnějšího albánského městečka Ksamil, kde by měla být stovka různých penzionů a hotelů, a taky tady jsou, ale zavřené.

Bárt z toho má trochu nervy, já už ani ne. Houknu na jakéhosi mladíka, jestli neví o volném pokoji, on zavolá svojí tetě a za čtvrt hodiny máme sami pro sebe garsonku s velkým balkonem hned u moře za třicet eur.

Když se ráno probudíme, vidíme písečné pláže a moře čisté jako... zhruba jako na ostrově Korfu, kam bych v případě nutnosti možná i doplaval; až bude tepleji. Do vody jdeme, ale na minutku, má sedmnáct stupňů. I tak jsme nadšení, ještě letos přijedeme zase. V létě raději ne, to v Ksamilu musí být narváno, ale takový přelom září a října, Bárte, viď?

„Určitě jedem!“

Jenom dvě slova s vykřičníkem, ale pro otce největší odměna.