Jak se cestuje na opačnou stranu světa za časů koronaviru

Report

Letenky dramaticky zdražily, jednosměrná stojí přes 150 tisíc korun, přičemž nejbližší možný termín je konec října. Navíc se musí platit za karanténu: z letiště vás odvezou na dva týdny do hotelového pokoje a stojí to v přepočtu asi 45 tisíc korun. Mladá Češka popisuje svoji cestu do Austrálie a zpět.

V březnu se u nás objevil koronavirus a s ním i zákaz vycestovat ze země. „Vy máte takových příležitostí, to my jsme tady byli zavření a nikam jsme nemohli. Měli byste cestovat a zkoumat svět!” radila mi vždycky máma. A tak jsem se o to snažila, kdykoliv to jen šlo. Jenže pak jsem najednou i já byla zavřená a nikam jsem nemohla. A nejen to: kvůli koronaviru mi odletěl i můj přítel David – zpátky do Austrálie, odkud pochází.

České hranice se časem otevřely, ale australské zůstávají zavřené. Díky mému příteli jsem ale na začátku června dostala výjimku a mohla za ním odletět. Na letištích to vypadalo jako z postapokalyptických filmů – lidé posedávající na zemi nebo v opuštěných restauracích, zakuklenci v rouškách. A v letadle jsem si připadala zase jako ve scifi – letušky zahodily kostýmky a nahradily je bílé zdravotnické kombinézy, roušky, štíty a dezinfekce.

Dnes je situace ještě horší. Do Austrálie je téměř nemožné získat víza, proces výjimek se v průběhu července zpřísnil a letecký provoz byl omezen na zhruba deset letadel týdně, přičemž na palubě smí být maximálně pouhých padesát lidí. Letenky dramaticky zdražily, jednosměrná stojí přes 150 tisíc korun, přičemž nejbližší možný termín je konec října.

Navíc se nově musí platit za karanténu. Z letiště vás odvezou autobusem do hotelového pokoje, kde strávíte čtrnáct dní. Stojí to v přepočtu asi 45 tisíc korun, já to naštěstí ještě stihla zadarmo. Třikrát denně vám někdo zaklepe na dveře, za kterými pak najdete snídani, oběd nebo večeři.

Když jsem chtěla jít „ven“ na procházku na dvorek, musela jsem zavolat na recepci, načež si mě vyzvedl policista, který mě odvedl na místo činu. Na dvorku jsme mohli zůstat dvacet minut nebo třeba čtyři hodiny – záleželo, jestli jste natrefili na přísného policistu nebo ne. Už v průběhu mé karantény začalo omezení přibývat – nejprve jsme venku mohli sedět pospolu, povídat si a popíjet pivo. Na konci už jsme museli mít roušku a sedět o samotě v rohu.

 

Spadla klec?

Po dvou týdnech domácího vězení jsem se konečně dostala ven. Tehdy zrovna australská vláda oznámila, že hranice zůstanou zavřené minimálně do konce roku 2020, reálnější je však jejich otevření v polovině června 2021. Naštěstí jsem tam stihla odletět a vrátit se ještě před tím, než zemi zavřeli úplně.

Když jsem stála již po odbavení na letišti v Praze, volal mi dědeček, že prý v televizi český velvyslanec v Austrálii právě oznámil, že se odtamtud již nedá dostat. Možná jsem se tak na dlouho stala posledním Čechem, který do Austrálie nejen doletěl, ale dokonce se i dostal zpátky.

Austrálie teď zůstane na dlouho uzavřeným kontinentem, o kterém si cestovatelé mohou nechat jenom zdát. Doufám, že se svět zase brzy otevře a naše generace nebude muset potomkům říkat: „Vy máte takových příležitostí, to my jsme tady byli zavření a nikam jsme nemohli. Měli byste cestovat a zkoumat svět!”

 

Na krátký film z autorčiny cesty do Austrálie se můžete podívat zde.

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama