Ať žije mnoholáska

Sedmnáctiletá studentka Šárka Kolouchová zamířila jednoho letního večera do pražské hospody U Krále Jiřího nedaleko Vltavy. Žákyně střední grafické školy, která nechtěla být sama na internátu, se prý nejprve trochu ostýchala – nakonec však skončila u stolu, kde seděl Alexandr Budka alias Sandy a jeho kamarád. Všechny tři přitom spojovala jedna věc: byli zklamaní z předchozích vztahů. Čtyřiadvacetiletému Sandymu se rozpadlo manželství; ženil se v kostele v devatenácti. Šárce zase nepřišel na rande kluk, se kterým v té době chodila. A podobný příběh měl i Sandyho kamarád.

Tak se před třiadvaceti lety zrodil vztah Šárky a Sandyho. Jsou spolu, současně však přiznaně prožívají i další, paralelní intimní vztahy. Jinými slovy – žijí v polyamorii a o svém soužití se rozhodli promluvit v dokumentu režisérky Jany Počtové Šťastně až na věky.

 

Duhová rodina

Je leden 2023 a my přijíždíme k páru na návštěvu. Uvnitř domu, jenž se nachází patnáct kilometrů za Prahou, uprostřed luk a lesů poblíž hradu Okoř, staví Sandy na kávu. V krbu hoří oheň a na stole jsou obložené chleby, které připravila Šárka. Spolu s půlročním synem Cypriánem nás oba vítají ve společenství, jehož členové si říkají Mlejn u Okoře.

Jak název napovídá, jde o někdejší mlýn – v komunitě žijí Sandy se Šárkou a jejich čtyři děti, občas v něm pobývají partneři jednoho či druhého člena netradičního páru. A pak ovšem další staří i nově příchozí kamarádi a známí, páry i děti, včetně uprchlíků z Ukrajiny. Mlejn u Okoře vychází z ideálů Rainbow Family; celosvětové společenství „Duhová rodina“ se váže k hnutí hippies, které se zrodilo v USA v šedesátých letech minulého století – „květinové děti“ se bouřily proti tradiční společnosti s hesly o míru, lásce, přátelství a svobodě.

V Mlejnu u Okoře nyní bydlí deset lidí, někdy se sem vměstná i lidí dvacet. Ve dveřích domu nenajdete zámky, nápis LÁSKA vítá na krbové římské každého, kdo do domu zavítá. Podle Sandyho je komunita záchytnou stanicí „propadlých duší“.

Mlejn u Okoře zakládali spolu s Šárkou v nulté dekádě nového století. Samotná nemovitost se zalíbila především Sandymu: chtěl se v ní usadit, i když místo chátralo, bylo plné odpadků a nepořádku. „Šárka z toho byla nejprve zaskočená. Předtím jsme bydleli v podkrovním bytě na Břevnově a jako restaurátorka s prací na Pražském hradě to měla do zaměstnání pár minut chůze. Trvalo, než jsme si to tu zvelebili podle svého,“ vypráví o začátcích ve mlýně Sandy. On sám vystřídal různá povolání, léta se živil i jako publicista, třeba coby šéfredaktor časopisu Nový prostor, který prodávají lidé bez sociálního zabezpečení a domova a dostávají polovinu výtěžku z prodaných výtisků.

Sandymu a Šárce mlýn jako takový formálně nepatří, odkoupili nicméně dluhy, které neudržovaný objekt zatěžovaly, a pak ho postupně, krok po kroku, i za pomoci těch, kdo v domě zrovna žili, upravovali. Podle Šárky se jim z mlýna povedlo udělat domov až s příchodem prvního syna, Orlíka. „Rozhodně to nebylo místo, kam chcete přivést dítě. Až když jsem tu porodila a obměnili se tu lidé, poznala jsem, že tohle je místo pro nás,“ dodává Šárka.

Jinak než naši rodiče

Polyamorní soužití Sandyho se Šárkou je přitom, jak už bylo naznačeno, starší než komunita Mlejn u Okoře. „Možná se to zdá divné, ale k tomuhle stylu života mě přivedla monogamie,“ vysvětluje Sandy. Jeho monogamní ideály zbořil již zmíněný rozvod v mládí: tehdy se prý dokonce bál, že jeho život skončil.

„Už jsem nechtěl opakovat stejnou chybu a vrátit se do monogamního svazku.“ S Šárkou, kterou potkal po roce od rozpadu manželství, však do tradičních partnerských kolejí nevstoupil. „Do té doby jsem měl jen jednu dívku, zatímco Šárka byla rozjetá divoženka, která za sebou nějaké zkušenosti s partnery měla. Podle ní jsem byl příliš upjatý a potřeboval jsem se uvolnit. Celý život se vlastě uvolňuji,“ říká Sandy.

Podle Sandyho a Šárky byl jejich problém především ve vzorcích, které znali z domova. Vztahy svých rodičů totiž popisují jako ne zrovna skvělé. Sandyho rodiče prý neuměli být spolu ani bez sebe. Šárka zase pochází z rozvedeného manželství.

„Chtěl jsem vybudovat dobrou rodinu a harmonický monogamní vztah, ale neměl jsem k tomu příklady. Představa, že mám vztah jako moji rodiče nebo prarodiče, mě děsila a děsí,“ říká Sandy. A Šárka souhlasí.

 

Jak se nerozvádět

S jistou nadsázkou se dá říci, že typickým rysem dnešních monogamních partnerských vztahů je i jejich častý konec. Podle Českého statistického úřadu se ještě v první polovině padesátých let minulého století rozváděla pouhá desetina manželství. V roce 1975 už to však bylo třicet procent. V letech 2005 až 2010 se míra rozvodovosti v celkovém trendu pohybovala mezi čtyřiceti sedmi až padesáti procenty. Historické maximum, kdy polovina manželství končila rozvodem, padlo v roce 2010 – do roku 2012 se počet rozvodů vrátil na nižší, stále však relativně vysokou hladinu čtyřiceti čtyř procent.

Když Sandy se Šárkou hovoří o vysokém počtu rozvodů, popisují svůj recept, jak nebezpečí rozpadu vztahů čelit. Nemají se prý opakovat staré vzorce chování, které nefungují; lidé se prostě nemají trápit v nefunk­­čních svazcích. „Oba jsme viděli, že naše partnerské vzorce z rodin se neosvědčily a zkrátka nemůžeme fungovat podle nich. Nevydrželi bychom to spolu. Tak jsme si museli vymyslet vzorce vlastní. Chovat se tak, jak to vyhovuje nám,“ říká Sandy.

Polyamorní vztah Sandyho a Šárky se prý vytvořil přirozeně. Jak sami říkají, oba jsou otevřeni různým příležitostem, tudíž se někdy stane, že se zamilují nebo sblíží s někým dalším. Podle Šárky jsou vzájemná svoboda, důvěra a tolerance klíčem k tomu, aby spolu zůstali a byli i nadále šťastní.

„Nemáme tabu, nevlastníme se a přijímáme vzájemné potřeby, které mnozí jiní vytěsňují. Nelžeme si, vše je pravdivé a transparentní,“ popisuje Šárka. Podobně to vidí i Sandy, pro kterého je přirozené, že přátelství mezi lidmi občas zajde dál, než člověk plánoval. „Raději budu mít nádhernou a úžasnou ženu s vědomím, že ji třeba nemám jen pro sebe, než puťku, o kterou nikdo jiný nestojí,“ říká Sandy.

 

S milencem v domě

Sandy i Šárka vysvětlují, že to rozhodně není tak, že v polyamorním vztahu nemůžete druhému ublížit. I k polyamorii patří přešlapy a nedorozumění, během kterých člověk může blízkého zranit, stejně jako v monogamním svazku. „Snažíme se k sobě chovat tak, abychom si neubližovali. Ale ne vždy to jde,“ říká Šárka. Největším úskalím polyamorie je podle Sandyho rovnováha. „Mnozí si to představují jako skupinové orgie nebo jednorázové anonymní vztahy, tak to ale není,“ říká.

Nepsané pravidlo zní: nikdo se nesmí cítit být upozaďovaný. „Tento druh vztahu a života je i o tom, že například s milencem vaší druhé polovičky žijete pod jednou střechou. Musí to být ale v rovnováze.“ Ačkoli Sandy se Šárkou mají vztah mezi sebou otevřený, nově příchozí partneři to nemusí vždy chápat. Postupem času mohou zjistit, že oni sami vlastně polyamorici nejsou, a tajně si představují scénáře, kdy Šárka od Sandyho odejde. To je ale podle Sandyho nemožné. „Oba si ceníme trvalého vztahu. Když jste s někým téměř čtvrt století, má to svou hodnotu a nejde to srovnávat s jiným vztahem,“ upřesňuje Sandy.

„Když se se mnou Šárka rozhodla žít ve svých sedmnácti letech, bylo mi jasné, že se bude chtít ještě vyvíjet a posouvat se dál,“ říká Sandy. To, jak se vyrovnat ve vztahu s přirozenou změnou jedince v čase, dokumentuje překvapivě na sňatku v kostele, kde si partneři slibují, že spolu budou, dokud je „smrt nerozdělí“. „Když se ženíte ve dvaceti, nevíte, jak vaše druhá polovička bude vypadat za dvacet třicet let, jak se změní a kým bude, ale přesto přísaháte. Podstatou toho všeho je důvěra,“ vysvětluje.

S důvěrou přitom někdy může být i v polyamorním vztahu potíž. Šárka přiznává, že ona sama hranice důvěry pokoušela a Sandymu ublížila. „Dělala jsem hodně věcí, které byly pro Sandyho těžko únosné,“ říká Šárka. Jejich největší vztahovou krizi zachytila v již zmíněném dokumentu režisérka Jana Počtová. „Bylo to období, kdy byl covid, natáčelo se a Šárka tu měla milence. To mi nevadilo, šlo ale o to, že jsem začínal být odstrkován a cítil jsem se nepotřebný. Nastal problém, že si chtěl Šárku přivlastnit a udělat jí další dítě. Nectil to, aby se každý ve vztahu cítil dobře a harmonicky,“ vysvětluje Sandy okamžiky, kdy se jejich vztah otřásal v základech.

Pro Šárku to ale byla podle jejích slov lekce, kterou si musela projít. Ačkoli Sandymu – jak dnes říká – ublížila, nemstil se jí, zůstal s ní, byl tolerantní. „V tento moment se stalo něco zásadního a já si uvědomila, že s ním chci zůstat. Dal mi svobodu, kterou k životu tolik potřebuji,“ vysvětluje Šárka.

 

Když se věci mění

Snímek Jany Počtové Spolu až na věky nezachycuje jen jejich příběh. V průběhu tří let režisérka Jana Počtová mapovala několik podob lásky a vztahů, které až na jeden tradiční pár nejsou pro současnou společnost zcela běžné.

Vedle již zmíněného otevřeného vztahu Sandyho a Šárky se v dokumentu objevuje také nebinární (tedy vztahující se k mužské i ženské genderové identitě) polyamorik Fró, který chodí s Honzou. Ten sdílí společnou domácnost s Andreou, která se zas vídá s Jakubem, který žije s Michaelou. Společně tvoří takzvanou polykulu – skupinu lidí, kteří spolu vzájemně mají milostný vztah.

Další postavou dokumentu Jany Počtové je Dagmar: ta udržuje dlouholetý vztah se zadaným partnerem a zdánlivě to vypadá, že jí pozice věčné milenky nevadí. Miroslavu, jejíž příběh dokument také vypráví, opustil manžel kvůli mladší ženě a už tři roky s potížemi hledá lásku na internetových seznamkách.

Mozaiku doplňuje skutečně tradiční pár. Katolíci Kristýna s Mirkem věří, že opravdová láska je možná jen v monogamním vztahu a v sounáležitosti s Bohem: s intimnostmi a společným bydlením čekali až do svatby.

Šťastně až na věky získal Cenu diváků a Cenu studentské poroty na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Vybraná kina ho uvedou v předpremiérách 14. února 2023, 16. února pak snímek vstoupí do kin v široké distribuci. Šťastně až na věky je přitom závěrečným dílem trilogie dokumentů, v nichž se Jana Počtová zabývala zásadními proměnami partnerských a rodinných vztahů. První byl v roce 2011 snímek Generace Singles: ten se zaměřil na lidi, kteří vztah buď nechtějí, nebo ho nejsou schopni navázat. V roce 2017 měl premiéru dokument Nerodič, jenž ukazoval šest různých podob rodičovství a rodin.

Jana Počtová se, jak říká, ve svých dokumentech snaží ukázat, že existují různé styly života, které mají své klady a zápory. „Zajímalo mě, jak se společnost proměňuje a jaký má doba vliv na vztahy, které žijeme. Na trilogii je krásně vidět, že témata, která v průběhu doby zaznamenávám, se v horizontu pár let stanou pro společnost běžnými,“ říká dokumentaristka.

Podle Počtové je dobré si uvědomit, že polyamorie a jiné svazky vybočující z většinového pojetí existovaly ve společnosti i v minulosti, ale nebyly tak výrazné. Normou a standardem doby bylo monogamní manželství mezi mužem a ženou, další formy byly například finančně náročné. „Lidé žili v páru i z toho důvodu, aby měli kvalitnější život. Možnosti ze svazku odejít a najít si třeba jiné bydlení nebyly dlouho možné. Změnilo se ale také postavení muže a ženy ve společnosti,“ dodává.

 

Nejsme žádná sekta

Nicméně zpět k Sandymu a Šárce. Jak sami tvrdí, jejich vztah je těžké zaškatulkovat. „Jsme od všeho něco,“ přiznává Sandy. Jako dítě vstoupil do Českobratrské církve evangelické, ve které strávil deset let. Se svou ženou uzavřel v devatenácti letech evangelickou svatbu v kostele svatého Martina ve zdi na pražském Starém Městě. Později přestoupil ke katolíkům.

Když mu jeho manželka ve dvaceti čtyřech oznámila, že ho chce opustit, už tehdy byl prý nakloněný k poly­amorii více než rozvodu. „Byl jsem otevřený tomu, že se rozvádět nemusíme a do našeho vztahu mohou vstoupit i jiní lidé. V té době se tomu polyamorie ještě neříkalo, nálepku to dostalo mnohem později,“ vysvětluje. Manželka však na rozvodu trvala.

Sandymu se sice monogamní svazek považovaný za jeden z pilířů křesťanství neosvědčil, se Šárkou se ovšem nadále považují za věřící křesťany. „Náš křesťanský vztah je přizpůsobený dnešní době. Jsem velký tradicionalista a hodně se inspiruji starými tradicemi, proto mám děti jen s jednou ženou a žiji s ní dvacet tři let,“ upřesňuje Sandy. Okolní lidé a blízcí ale podle jejich vyprávění jejich otevřený vztah příliš nechápou. „Musíte přijmout, že si o vás polovina lidí kolem myslí, že jste sekta. Žít v zajetých kolejích je pro mnohé snadnější i napříč tomu, že mnohdy ve vztahu nejsou šťastní.“

 

Mnoholáska

Slovo polyamorie pochází ze spojení starořeckého slova poly, které znamená mnoho, a latinského slova amor, láska. Česky bychom to mohli nazvat třeba – mnoholáska.

Komunity polyamoriků se u nás objevují v posledních letech. Například Tereza Těžká, herečka známá z dokumentu V síti, o svém polyamorním vztahu promluvila vloni v DVTV. Řekla, že se rozhodla, že láska je neomezený zdroj a nepotřebuje být jen s jedním člověkem. „Vzhledem k tomu, že můj partner to měl stejně a ostatní partneři také, jsme se rozhodli, že budeme takto žít,“ řekla Těžká.

Podle psychologa Davida Janíka to v polyamorních vztazích může být o to náročnější, jelikož se dohody týkají více lidí. „Klade to ale především nárok na každého jednotlivě – být dostatečně uvědomělý, mít rozvinutou schopnost sebereflexe a uvědomovat si v aktuálním čase, co skutečně chci a co nechci, a nedělat to například jen pro druhého, abych třeba zachránil vztah,“ uvedl psycholog pro portál Aktuálně.cz v minulém roce.

 

Románek by pomohl

Když se náš rozhovor se Šárkou a Sandym chýlil ke konci, Šárka se na Sandyho otočila a pronesla: „Nějaký románek by ti teď pomohl.“ Z jejího hlasu přitom nebyla cítit ironie ani nadsázka, myslela to vážně. Sandyho tendence v tomto směru ovšem jsou, jak vyplývá z jeho slov, s blížící se padesátkou stále menší. S ohledem na věk a půlročního syna se po natáčení dokumentu drží víc jeden druhého. „Svobodně jsem došel k tomu, že se teď chci upozaďovat,“ svěřuje se Sandy. Na druhé straně však prý nikdy neví, kdo mu přijde do cesty…

Na závěr: co si o polyamorních vztazích myslí sama dokumentaristka Jana Počtová? „Všichni jsme na tom úplně stejně. Ať je to jakákoli forma lásky nebo vztahu, všichni směřujeme k tomu stejnému a to je štěstí a soulad. Každý to může naplňovat po svém, ale směřování je ve své podstatě stejné. Chceme být šťastní,“ říká.