Peněženky na dietě. Ekonomika, inflace a naděje

Report

Nejprve relativně nadějné zprávy: Inflace se podle ekonomů patrně v půlce roku přiblíží svému vrcholu – tedy pokud se nestane něco neočekávaného… Životní úroveň poklesne, obecně by se měla vrátit o několik let zpět, část chudších lidí ovšem bohužel má a bude mít problémy. Velkou neznámou je zde Putin: Válka na Ukrajině totiž zdražování urychlila a mír by pomohl. Důležitým příspěvkem k české inflaci však bylo, říkají ekonomové, i rozhazování za Babišovy vlády: řešit inflaci dalším kobercovým sypáním peněz tak těžko pomůže.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Stačí se podívat na nejlevnější hamburgery a máte hned představu, jak ceny v Česku v posledních měsících popojely. Největší řetězec s rychlým občerstvením měnil ceník naposledy letos na jaře, kdy zvedl ceny nejpopulárnějších hamburgerů a pití nejčastěji o pět nebo šest korun. V korunách to na první pohled není nic převratného a je pravděpodobné, že nepravidelní návštěvníci si toho ani nevšimli. V procentech to už vypadá dramatičtěji, protože u nejlevnějších hamburgerů to znamenalo skok o patnáct až dvacet procent, u dražších o pět až deset.

Skutečný rozměr toho, co se pár let v české ekonomice s cenami dělo a v posledních měsících naplno vyhřezlo na povrch, přináší pohled z většího odstupu. Trvalo více než čtvrt století, než nejlevnější hamburgery od McDonald’s v Česku podražily o pouhou desetikorunu. Na posun o dalších deset korun však už stačily jen poslední dva roky.

Cena hamburgerů je jen drobným příkladem rostoucích cen v Česku, ale má v sobě velkou symboliku. Mcdonald’s je největší stravovací řetězec na světě, zároveň patří mezi největší majitele nemovitostí a společnosti s nejpropracovanějším marketingem a kontrolou nákladů. Řetězec, který má v Česku přes sto poboček a tržby přes sedm miliard, uvedl, že zvednout ceny musel. „V posledních dvou letech musel celý gastronomický segment, včetně nás, reagovat na bezprecedentní zdražování,“ uvedla Jitka Pajurková, ředitelka komunikace McDonald’s pro ČR a SR. Vzrostly ceny surovin, energií, ale také mzdy nebo náklady na obaly, jejichž spotřeba během covidu několikanásobně narostla. Řetězec konečné ceny ofi--ciálně jen „doporučuje“ provozovatelům svých restaurací, ale ti je až na malé výjimky přesně dodržují a cenovou politiku komentovat nechtějí.

Ekonomové si hamburgery oblíbili jako cenový metr. McDonald’s totiž napříč státy prodává stejným způsobem víceméně totožné housky s masem. To umožňuje, byť velmi zjednodušeně, porovnávat vývoj nákladů, cen a životní úroveň v různých zemích. Nejznámějším takovým měřítkem je Big Mac Index, s nímž přišel už v osmdesátých letech časopis The Economist. Porovnává ceny dvoupatrového hamburgeru Big Mac a na základě toho předvídá dlouhodobý vývoj a „správný“ kurz měn. Vychází přitom z teorie, že stejný nákupní košík s identickým zbožím by měl v různých zemích stát stejně. A tomu by měl v delším období odpovídat i kurz.

Česká koruna bývala podle Big Mac Indexu dlouhodobě podhodnocená. Vůči dolaru a euru to bývalo až o polovinu. S tím, jak Česko v předchozích dvou dekádách bohatlo, se tento rozdíl postupně zmenšoval. Letos v dubnu, s dalším posílením koruny a zdražením Big Macu na 95 korun, byla česká měna podle tohoto měřítka podhodnocena vůči euru už jen o desetinu. Jinak řečeno, Big Mac v Česku už stál v přepočtu na eura téměř tolik co v západní Evropě.

Dlouhá léta pomáhala k relativně bezbolestnému srovnávání cen se Západem, ale i k růstu životní úrovně posilující koruna, nízká inflace a rostoucí příjmy. Když v roce 1992 McDonald’s otevřel v Praze svoji vůbec první pobočku, nasadil cenu hamburgeru a cheeseburgeru okolo dvaceti korun. Tehdejší průměrná mzda se pohybovala okolo čtyř a půl tisíce hrubého měsíčně. Cenu držel řetězec kolem dvacetikorunové úrovně déle než dvacet let. Na více než třicet korun zdražil McDonald’s oba burgery až během covidu. A od letošního dubna, po neobvykle plošném zvýšení cen svého menu, stojí hamburger i cheeseburger 39 korun.

 

Velký obrázek

Poslední zdražení v největším fastfoodovém řetězci tak docela věrně kopíruje vývoj v celé domácí ekonomice, která prochází obdobím vysokého růstu cen. Letos v březnu stouply ve srovnání se stejným měsícem loni o 12,7 procenta. Za tímto cenovým sprintem jsou schované hlavně rostoucí výdaje na bydlení, zdražující energie, potraviny a stravování. Dohromady tyto položky tvoří polovinu spotřebního koše běžné české domácnosti. Ke smůle nás všech jde zároveň o výdaje, před kterými se těžko utíká.

Útraty spojené s bydlením rostou v Česku dlouhodobě. Loni se k tomu přidaly rychle zdražující energie kvůli svižnému oživení po pandemii. V únoru pak ruská invaze na Ukrajinu a úvahy o odpojení od tamní ropy a plynu. Už v prvních týdnech ruské agrese kvůli tomu zdražil benzin a nafta. V březnu poskočila paliva o devět korun za litr, aspoň tedy podle údajů vydavatele tankovacích karet CCS.

A to nebylo vše. Dalším tahounem inflace se staly potraviny. Ukrajina i Rusko totiž dosud patřily mezi velké vývozce obilí a dalších komodit, zejména do arabských zemí Blízkého východu a do Afriky. V očekávání, že na Ukrajině letos na velké části polí nezasejí a nesklidí, však stouply ceny zemědělských komodit všude.

Ke konci dubna se ekonomové shodovali, že inflace v Česku bude ještě zrychlovat, a to do půlky roku. Poté by mělo dojít k postupnému poklesu tempa růstu. Příští rok by měla být inflace už jednociferná, v jeho druhé polovině by mohla klesnout pod pět procent. Podle Magdaleny Středové, analytičky z PPF Banky, pro takový vývoj hovoří minimálně dvě věci. První je čistě statistická. Inflace se počítá jako meziroční změna cen a už v druhé polovině letošního roku se budou ceníky srovnávat s už tak výrazným zdražováním energií z loňského podzimu. Druhým důvodem je zvyšování úrokových sazeb Českou národní bankou, což by mělo inflaci postupně srážet dolů. „První dopady zvyšování sazeb bychom měli vidět na konci letošního, začátku příštího roku. Hodně by také pomohlo vyřešení konfliktu na Ukrajině,“ uvedla analytička Magdalena Středová na setkání pořádaném investiční společností Emun.

 

Přes cenový šok a zvyšování úroků by česká ekonomika měla pokračovat aspoň ve velmi skromném růstu. Ale jak se shodli účastníci debaty, jakýkoli výhled byl koncem dubna mimořádně nejistý. „Silnější než jakýkoli ekonomický model je Putin,“ uvedl Mojmír Hampl, bývalý viceguvernér národní banky a nyní člen Národní rozpočtové rady, s odkazem na nevyzpytatelného ruského prezidenta. „To je naprosto nepredikovatelná proměnná, která může změnit jakoukoli předpověď.“

Domácí ekonomika s velkým podílem průmyslu je totiž náročná na energie, mnohem hladovější, než je tomu u jiných evropských států. Zvýšení cen ropy a plynu proto má významný dopad do inflace a snižování kupní síly obyvatel. Obejít Rusko při nákupu ropy a plynu možné je, ale stojí to větší peníze. Platí to speciálně pro zemní plyn, u nějž existuje méně alternativ. Poté, co se Rusko rozhodlo koncem dubna odstřihnout od dodávek Polsko a Bulharsko, začalo být zřejmé, že ruský plyn možná už nikdy nebude levným a spolehlivým zdrojem, jako býval v předchozích několika letech. Naopak. Pokud by došlo na totální embargo, rychlé zastavení dodávek, mohla by se česká ekonomika snadno dostat do recese.

 

Není to jen o Putinovi

Průměrná inflace za celý letošní rok zřejmě překoná dvanáct procent, což by byl největší meziroční skok od roku 1993. Česko nemá zkušenost s tak velkým zdražováním od devadesátých let. Tehdy to byla daň za nutnou proměnu ekonomiky. Za socialismu byly všechny ceny nějakým způsobem státem uměle řízené a zkraje 90. let došlo až na výjimky k jejich uvolnění. Současné příčiny zdražování jsou úplně jiné, na druhé straně nejdou přičítat jen vnějším vlivům a Putinovi.

Jedním z domácích důvodů je přehřátý trh práce. Česká ekonomika byla schopna v posledních letech vytvářet velké množství hůře placených míst, která v posledních letech neměl kdo obsadit. Již před čtyřmi lety překonalo množství nabízených míst na úřadech práce počty lidí aktivně shánějících zaměstnání. S covidem se tento nedostatek lidí v některých oborech ještě vyšponoval, protože kvůli pandemii a zavřeným hranicím ustal příliv zájemců o práci z Ukrajiny a z jihovýchodní Asie. To dál nakoplo již tak svižný nárůst mezd a platů.

K tomu je třeba připočíst rychle bující výdaje státu a mnohasetmiliardové schodky za předchozí vlády Andreje Babiše.

Vypouštění vypůjčených peněz do oběhu vyvrcholilo v loňském volebním roce a tento nárůst lze jen z menší části přičíst na vrub covidu. K takovému závěru dospěl i Nejvyšší kontrolní úřad, sledující hospodaření se státními penězi.

Podle zprávy úřadu zveřejněné začátkem dubna téměř devadesát procent meziročního nárůstu celkových výdajů loňského státního rozpočtu nesouviselo s bojem proti pandemii. Pokračoval obrovský nárůst takzvaných běžných výdajů, kam patří mimo jiné peníze na provoz státní správy čili třeba platy státních zaměstnanců, zatímco výdaje na investice se podle NKÚ zvýšily jen málo: to vše vedlo k rekordnímu schodku státního rozpočtu doprovázenému nárůstem státního dluhu. (Bývalá ministryně financí Alena Schillerová závěr úřadu ve vyjádření pro agenturu ČTK nepřekvapivě odmítla a argumentovala například tím, že díky „naší rozsáhlé podpoře, po které mimochodem volala i opozice, tu nedošlo k hromadnému krachu firem a podniků“.)

K mimořádnému navyšování platů a penzí se ovšem přidalo – a to s podporou části tehdejší opozice, především poslanců Občanské demokratické strany, vedených nynějším premiérem Petrem Fialou – i výrazné snížení daní z příjmů. Na tom vydělali hlavně lépe placení zaměstnanci.

Česká ekonomika nebyla schopná takové množství peněz za tak krátké období absorbovat a výsledkem byl ještě vyšší růst cen. Hlavní ekonom UniCredit Pavel Sobíšek poukazuje na to, že inflace v Česku byla už od roku 2018 „systematicky výš“, než byl průměr Unie. Letos v březnu se Česko dokonce stalo zemí s nejvyšší jádrovou inflací v rámci Unie; tímto termínem se označuje inflace očištěná o regulované ceny a také položky s velkými sezonními výkyvy, jako jsou právě potraviny a energie. Podle údajů evropského statistického úřadu dosáhla 3,6 procenta v Unii a v Česku vystoupala mnohem výš a činila 9,7 procenta.

„Zjednodušeně by se dalo říct, že domácí důvody přidaly do české inflace šest procentních bodů,“ uvádí Pavel Sobíšek z UniCredit. I když podle něj budeme shovívavější a uznáme, že na situaci v Česku mají zdražující energie větší dopad než na jiné evropské státy, pořád zbývá na čistě domácí příčiny tak vysoké inflace značný podíl. Jak přesně k růstu cen přispěla omezená nabídka a do jaké míry bujará poptávka od zákazníků, to od sebe oddělit nejde. Jisté je, že důsledkem takového mixu byly bizarní situace. Automobilky například nestíhaly vyrábět kvůli chybějícím dílům a na druhé straně zákazníci dál plnili pořadníky, aby si mohli koupit čím dál dražší auta.

Takový model není udržitelný. „Čím výš se inflace dostane, tím větší musí přijít korekce poptávky domácností, aby se vrátila do kýžených mezí,“ říká Pavel Sobíšek z UniCredit. Jiní ekonomové podporují méně bolestné způsoby, jak inflaci srazit, a navrhují, aby národní banka posílila korunu, což by mohlo zlevnit dovážené zboží. Pavel Sobíšek o tomto receptu pochybuje. Koruna podle něj už dostatečně zesílila vůči nejbližší konkurenci, hlavně polské a maďarské měně, a další podpoření kurzu by mohlo přinést víc škody než užitku. „Tím hořkým ránem (po dlouhém večírku) si teď budeme muset projít,“ tvrdí ekonom.

 

Návrat o pár let

Vysoká inflace srazí reálné příjmy do minusu. Letos a možná i v příštím roce. Růst výdělků totiž nebude stačit na pokrytí vyšších cen a domácnosti poprvé po deseti letech výrazněji zchudnou. Byť to bude nepříjemná situace a na někoho může dopadnout velmi tvrdě, ekonomové neočekávají celospolečenskou katastrofu. Životní úroveň se vrátí o pár let zpět, i v dosud nejhorších zvažovaných scénářích půjde o návrat k životnímu standardu do doby před pěti šesti lety.

S poklesem reálných příjmů se o něco propadnou i nákupy domácností. V obchodech se lidé začnou vyhýbat dražším věcem a více nakupovat v akcích, což už se také děje. Eliška Malá, pětašedesátiletá invalidní důchodkyně z Prahy, odhaduje, že ve svém košíku teď obvykle má z osmdesáti procent zboží, které obchod nabízí ve slevě. Úplně přestala kupovat smetanové jogurty a exotické ovoce jako kiwi a mango. „U nich se už ani nedívám na cenu. To platí i u některých druhů zeleniny, nemůžu si dovolit třeba rajčata, ta jsou pro mě skoro luxusní potravinou,“ říká penzistka z Prahy, která si přála kvůli soukromí pozměnit své jméno. Penze je pro ni jediným zdrojem příjmů. K úsporám na zelenině nebo mase ji přiměl předchozí růst cen energií a nově i benzinu. Kvůli svému zdravotnímu postižení je totiž na autu závislá. Cesty omezila na nutné minimum, doma vypíná topení a preventivně si zvedla zálohy na plyn.

„A ještě je možná zvýším, protože se děsím vyúčtování začátkem prosince. Mám strach, že bude likvidační. Nemůžu si dovolit zaplatit na faktuře jednorázově třeba dvacet tisíc,“ vysvětluje. Přes to všechno je však prý jako pamětnice příjezdu sovětských tanků v roce 1968 do Československa pyšná, že se vláda rozhodla posílat na Ukrajinu pomoc i zbraně. Naopak na adresu ruského prezidenta nešetří nadávkami. „Pokud jediná oběť, která se ode mě za to vyžaduje, je vzdát se rajčat a kiwi, tak jsem s tím smířená. A když Putina nepostihnou lidské soudy, postihne ho soud boží,“ říká pětašedesátiletá paní.

Pokud by lidé začali výrazně méně utrácet, bylo by to hodně nepříjemné pro byznysy a instituce, které se teprve zotavují po covidu. „Doufali jsme, že s koncem omezení se diváci do hlediště vrátí, ale nestalo se. Poslední dva měsíce jsou hodně špatné,“ říká pracovnice marketingu jednoho známého pražského divadla. Myslí si, že hlavním důvodem je změna návyků během covidu, kdy si i skalní diváci navykli koukat na záznamy představení na různých online platformách. A to jim zřejmě stačí. Mezi známými scénami patří toto divadlo spíš k těm levnějším, kam chodilo starší publikum. Lístky na představení zkoušeli prodávat ve slevách, ale moc to nefungovalo, pokud se tedy nepočítá speciální akce s rozdáváním vstupenek po koruně. Divadlo má jako příspěvková organizace základní peníze od města, ale na zbytek si musí každý rok vydělat. Pokud by rozpočet nenaplnilo, muselo by divadlo šetřit a začít propouštět jako každý jiný podnik.

Podobně jsou na tom po covidu kamenné obchody. Několik řetězců to loni a předloni vzdalo a zavřely. Ty, které překonaly několikaměsíční vynucené uzavírky, postupně rostou, ale tržby celého maloobchodu ještě zůstávají pod výsledky roku 2019, posledního roku před pandemií. „Jako kamenný retail jsme dostali tři facky za sebou,“ říká David Pažitka, který téměř celou kariéru pracuje v obchodu a aktuálně má na starosti několik center a parků. Po covidu přišly dražší energie, které v hospodaření obchodních center hrají velkou roli, navíc je musí přenášet na nájemníky. A třetí „fackou“ je hrozící pokles spotřebitelské důvěry kvůli strachu z vysoké inflace a války na Ukrajině. Všechny tyto změny zřejmě opět posílí online obchody. Ztráta důvěry podle zkušeností Davida Pažitky přitom zatím není důsledkem přímého nedostatku peněz, protože řada lidí má našetřeno kvůli vynucenému omezení příjmů během covidu; spíše jde o nejistotu z budoucnosti.

Odráží se to i na rozdílných výsledcích jednotlivých obchodníků. Například u cestovních kanceláří je podle Davida Pažitky zřejmé, že si lidé stále chtějí dělat radost a vyjet ven na dovolenou. Dobře prý v obchodních centrech fungují jídelní zóny, kde lidé na korunu zatím nekoukají, protože už nechtějí jíst z krabiček. V prvním čtvrtletí rostly i obraty supermarketů a dalších obchodů se zbožím denní potřeby. „Ale už nepřibýval počet transakcí. Není to tedy o tom, že by byly nákupní vozíky větší a plnější, ale spíš o tom, že byly podstatně dražší,“ vysvětluje Pažitka s tím, že ve skupině mají obchodní centra v Praze, v Ostravě nebo třeba v menším Prostějově a Chomutově. Vývoj v jednotlivých regionech je údajně velmi podobný. „Nemám pocit, že by se lidé v jednotlivých regionech chovali při nákupech jinak než v Praze, která je vnímána jako bohaté město,“ říká David Pažitka.

Hůř než před covidem na tom jsou centra, která cílila na turisty, a potom také místa v blízkosti větších kancelářských komplexů. Část firem a zaměstnanců se totiž do kanceláří stále nevrátila a je možné, že budou natrvalo pracovat z domova.

 

První náraz u pumpy

Zatímco obchody v první části jara spíše vyhlížely, jak moc se změní chování lidí, pumpaři mají první náraz už za sebou. A nebyla to prý příjemná zkušenost. „Vláda z nás udělala zloděje,“ říká jeden z majitelů benzinky. „Naházeli na nás, že my jsme ti hlavní, kdo vydělal na drahém palivu. Nikdo přitom neřešil marže distributorů nebo rafinerií, které na vysokých cenách vydělaly nejvíc,“ říká podnikatel.

Prakticky okamžitě s ruskou invazí vylétly ceny paliv vzhůru. Nafta se do půlky března vyhoupla přes padesát korun za litr. Poté ceny poklesly, přesto benzin i nafta zůstaly nad dříve nevídanými čtyřiceti korunami za litr. Množství prodaných pohonných hmot šlo podle pumpařů dolů. Více u naturalu, o něco méně klesl prodej nafty, která se častěji tankuje do aut používaných při podnikání.

Nahoru vyletěly i emoce. Přispělo k tomu, že vysoké ceny jsou problém pro miliony řidičů, a tedy i pro politiky. Čerpadláři museli začít vyplňovat další formulář a v něm denně v poledne hlásit své prodejní ceny. Ministerstvo financí na základě těchto hlášení a svých propočtů začátkem dubna zveřejnilo svůj závěr, že marže u stojanů byly příliš vysoké. To rozčílilo majitele nezávislých pump, kteří podnikají na menších městech a stali se hromosvodem pro naštvané kupující. „Abyste přežil na malé vsi, musíte si dlouho budovat dobrou pověst. Když lidé slyší, že my jsme ti údajní zloději, chodí k nám a vyčítají nám to,“ vysvětluje jeden z malých petrolejářů. Podle sdružení malých čerpadlářů ministerstvo nevycházelo ze skutečných nákupních cen, úředníci je údajně ani znát nechtěli. Marže spočítali z cen na burze paliv v Rotterdamu, na něž si ovšem nikdo z pumpařů nikdy nesáhne. Do výsledného vývaru, který měli pumpaři shrábnout, úředníci údajně chybně přimíchali i marže velkoobchodníků a distributorů.

Ceny u pump bude nakonec řešit i antimonopolní úřad, na nějž se obrátila Unie nezávislých petrolejářů, zastřešující právě menší benzinky. Sdružení si stěžuje na nekalou konkurenci. Koncem března měla společnost Čepro na svých pumpách ceny, které byly údajně až několik korun pod těmi velkoobchodními. Tedy na úrovni, na jakou nebylo možné se dostat. Čepro je státem ovládaný podnik, který funguje jako dominantní velkoobchod s palivy, vlastními zásobníky a zároveň provozuje čerpací stanice Eurooil. Menší pumpy jsou na jedné straně jeho zákazníky, na druhé však konkurují jeho benzinkám. Společnost Čepro dříve uvedla, že se ničeho nekalého nedopustila. Jen údajně využili situace, kdy se cena paliv na burze propadla, a u pump skokově zlevnili.

 

Tomu dala, tomu taky

Ceny pohonných hmot se staly takovým symbolickým prvním výstřelem v nikdy nekončícím boji o náklonnost voličů.

Bývalý premiér Andrej Babiš benzin a naftu zařadil na svůj dvanáctibodový program boje „proti drahotě“. V něm pokračuje ve svém stylu z posledních let, který – jak bylo výše zmíněno – k současné „drahotě“ přispěl. U paliv navrhl Babiš zavést cenový strop 36 korun, čehož by chtěl dosáhnout snížením daní. DPH by snížil na nulu u všech energií i u základních potravin. U nich by nařídil maximální ceny také. V boji s rekordně vysokou inflací by přidal rodinám s dětmi, penzistům a státním zaměstnancům. Opět by zvýšil slevu na jízdné z padesáti na 75 procent. V programu však zcela pominul, kolik by to dohromady stálo a kde by na to vzal.

Nová koaliční vláda Petra Fialy si naopak dala do vínku, že rekordně ztrátové hospodaření státu po svém předchůdci zkrotí. Na hodnocení, zda to zvládne, uplynula zatím příliš krátká doba.

Za první čtyři měsíce byl schodek státního rozpočtu sto miliard, což je proti loňsku polovina, ale zároveň je to o něco více než před dvěma lety. Podle analytiků to bude mít vláda těžké, protože inflace je dvousečný meč. Díky vyšším cenám přiteče do rozpočtu více peněz. Ale na druhou stranu stouplo životní minimum pro výpočet dávek, penzisté budou mít letos ze zákona nárok možná až na trojí zvýšení penzí. Nečekané výdaje také půjdou na posílení armády a aspoň základní živobytí statisíců válečných uprchlíků z Ukrajiny. Část potřebných peněz zřejmě přijde z fondů Evropské unie, ale žádný soudný ekonom nyní nepočítá s tím, že to bude stačit na udržení naplánovaného schodku 280 miliard korun.

K tomu bude potřeba přičíst další miliardy na kompenzace na „boj“ s vysokou inflací. V případě pohonných hmot se Fialova vláda odchýlila od slibu nedávat úlevy všem. Od června do konce září by měla klesnout spotřební daň u nafty a benzinu o korunu padesát a snížit tak cenu u stojanů. Tento krok je kritizovaný zleva i zprava, protože reálný dopad může být nakonec jen zanedbatelný.

Marian Jurečka, místopředseda vlády a ministr práce, připouští, že z této slevy není příliš nadšený. Jejím hlavním smyslem prý bylo aspoň trochu ulevit firmám v dopravě. „I proto jsme se dohodli, že půjde o krátkodobé opatření,“ uvedl Jurečka v rozhovoru s magazínem Reportér. Ve vládě podle něj panuje shoda na co nejrychlejším odstřižení od dovozu energií z Ruska. U ropy by to mohlo jít rychle, u plynu je to podle ministra Jurečky reálné v horizontu tří až pěti let. Pomoci by k tomu měl přechod k obnovitelným zdrojům, především ke slunci, spalování biomasy a výrobě bioplynu. Vláda však potichu schválila i plán „B“, a to pro případ náhlého utažení plynových kohoutů. Ten spočívá v maximálním naplnění domácích zásobníků. „V tomto ohledu máme jako Česká republika štěstí, protože při plném stavu nám plyn vydrží až na čtyři měsíce běžného provozu. Takže dokážeme příští zimu překonat,“ vysvětluje Marian Jurečka. Zároveň říká, že se Evropa nesmí opět nechat „vydírat Gazpromem“, a pokud by byla napříč Unií shoda na utnutí přívodu plynu z Ruska, Česko takový návrh vetovat nebude.

Jako ministr práce a sociálních věcí nechce kvůli zdražování vymýšlet nové dávky ani rozšiřovat okruh lidí, kteří by je mohli dostávat. Peníze chce podle potřeby navyšovat lidem s nízkými příjmy, se zdravotními problémy, rodinám s dětmi nebo samoživitelům. Úřady by v nejbližších týdnech a měsících ani žádné nově vymyšlené dávky nezvládly zpracovat kvůli příchodu tří set tisíc žen a dětí z Ukrajiny. „Dnes jsme na hraně kolapsu jak lidských zdrojů, tak IT systémů,“ říká k tomu Marian Jurečka.

Vláda údajně nijak netouží zasahovat do cen nebo regulovat marže. Co však podle ministra na vysoké ceny zabralo, byly „slovní intervence“. Hlavní hráči na trhu prý dostali na srozuměnou, že se mají „chovat přiměřeně a férově“ a nezneužívat mimořádné situace k mimořádným ziskům. Fungovalo to u pohonných hmot a v příštích měsících by podle Jurečky mohlo dojít na podobnou intervenci u producentů základních potravin. Očekává totiž, že výpadek sklizně na Ukrajině zamává s cenami zemědělských komodit. „My jsme schopni si poradit. Pokud pominu ovoce, zeleninu nebo vepřové, jsme soběstačná země. Dění na Ukrajině se však propíše do všech cen, i když by u nás byla dobrá úroda,“ vysvětluje Jurečka. Pokud by producenti potravin v Česku na dobré slovo neslyšeli, měl by být aktivnější antimonopolní úřad, který má možnosti zkoumat, zda trh funguje podle pravidel.

Marian Jurečka je původní profesí zemědělský inženýr, v oboru podnikal. V předminulé vládě byl ministrem zemědělství, a má tedy o dění na trhu přehled. V branži jsou podle něj dvě úzká místa, kde není úplně standardní a férové tržní prostředí. „V pekařství je to dominantní pozice skupiny Penam, která je v některých regionech nebývale silná. Mělo to i likvidační dopady na střední a malé pekárny,“ uvádí. Penam je součástí skupiny Agrofert. Tento holding, patřící do fondů Andreje Babiše, před třemi lety spolkl pekárenskou dvojku United Bakeries, čímž ovládl tuzemský trh s čerstvým pečivem. Antimonopolní úřad transakci schválil s podmínkou, že Agrofert musel z firmy vydělit několik menších provozů.

Druhé problematické místo je podle Jurečky trh s hnojivy, shodou okolností také ovládaný Agrofertem. „Pozice Agrofertu je v tom extrémně silná. Pokud se rozhodne několik měsíců nevyrábět hnojiva, byť teď to bylo v kontextu drahého plynu, dramaticky rychle roste jejich cena. Agrofert je klíčovým hybatelem cen hnojiv na trhu v České republice,“ vysvětluje Jurečka a dodává, že na dostupnosti umělých hnojiv stojí současné zemědělství, jeho výnosy, a tedy i ceny.

Andrej Babiš ovládl distribuci a výrobu hnojiv ještě před svým vstupem do politiky. Dvě klíčové továrny Agrofertu, slovenské Duslo a německý Piesteritz, vyrábějí základní suroviny pro hnojiva ze zemního plynu. Historicky jsou tyto továrny závislé na plynovodech a dodávkách z Ruska. Patří také mezi největší odběratele plynu, podíl Dusla na spotřebě plynu na Slovensku byl podle tamních médií jedenáct procent. Historicky, když cena zemního plynu prudce rostla, továrny Agrofertu přecházely do útlumu, protože výroba nedávala ekonomicky smysl.

Agrofert k tomu říká, že podniká v souladu s českým právem a dodržuje pravidla hospodářské soutěže. Všechny transakce schválil antimonopolní úřad a jeho podmínky společnost splnila.

„Jsme přesvědčeni, že i po spojení Penamu a United Bakeries je trh vysoce konkurenční,“ uvedl mluvčí Agrofertu Pavel Heřmanský s tím, že „pečivo je v Česku páté nejlevnější v rámci Unie“. Dodává, že jako ostatní výrobci čelí extrémnímu zdražení vstupů včetně plynu a obilí, přičemž do konečných cen pečiva nemůže celý nárůst nákladů ani přenést. K závislosti na zemním plynu z Ruska obecně uvedl, že výroba hnojiv v Evropě musí pokračovat, jinak se závislost na Rusku jen prohloubí. „V horizontu jednoho roku je (zemní plyn) prakticky nenahraditelný, a proto je potřeba jeho dodávky zajistit,“ doplnil Pavel Heřmanský.

 

Pomoct chudým

V pozadí všech diskusí o různých úlevách kvůli vysoké inflaci je obava, zda rekordně vysoký růst cen nepovede ke zvýšení napětí ve společnosti. Zda je sociální systém správně poskládaný a kolik lidí může propadnout skrz tuto záchrannou síť.

Anekdotické příběhy pracovníků v sociálních službách říkají, že větší potíže přišly už loni koncem roku kvůli vyúčtování dražších energií a pádu největšího prodejce, společnosti Bohemia Energy. V některých případech to totiž znamenalo začít platit z týdne na týden i několikanásobně vyšší zálohy. Do potíží se dostali hlavně lidé, kteří neměli rezervy, případně nikoho blízkého, kdo by jim pomohl. Takových domácností v Česku přitom není málo. Podle Michala Straky z výzkumné agentury IPSOS bylo v Česku předloni okolo patnácti procent domácností, které neměly žádné finanční rezervy a nebyly schopné je ze svých příjmů ani vytvářet. „V současnosti jich je už víc, je to okolo čtvrtiny všech domácností,“ říká výzkumník.

Něco podobného se prý odehrává i nyní. S tím, jak jsou přetížené úřady práce kvůli přílivu uprchlíků z Ukrajiny, dochází údajně ke zpožďování výplat některých dávek, například rodičovské. To opět znamená problém pro lidi žijící od výplaty k výplatě.

Podle Lucie Trlifajové ze Sociologického ústavu AV ČR není český sociální systém špatně poskládaný, je však příliš přísný a za posledních patnáct let seškrtaný. „Řada z restriktivních změn vyšla ze zkušeností z nejchudších regionů. Sociální systém už není vnímaný tak, že by měl pomáhat lidem v problémech, ale že pomáhá jen těm nepřizpůsobivým. Tato představa převládla a z dávek se stalo stigma,“ vysvětluje.

Ukázalo se to například u příspěvku na bydlení, který měl pomoci právě lidem v potížích kvůli skokovému zdražení energií. Část lidí o příspěvek nežádá, protože se stydí. K jeho získání je potřeba předkládat množství potvrzení, a to opakovaně. A v minulosti se tato dávka výrazně seškrtala kvůli obchodníkům s chudobou, kteří na ní vydělávali.

„Je to bludný kruh,“ říká Lucie Trlifajová a dodává, že zná spoustu příběhů, kdy si lidé pro příspěvek na bydlení na úřad přijdou a dozvědí se, že na něj nemají nárok, přestože to není pravda. „Jsou z toho frustrovaní, protože mají pocit, že stát nepomáhá těm, kdo si to zaslouží,“ vysvětluje. S obavami čeká, jak se vyvine situace okolo uprchlíků z Ukrajiny. Věnuje se mimo jiné sociálně vyloučeným lokalitám a řada chudých lidí je prý z utečenců frustrovaná. „Žádají obec o byt, pracují, ale jim nikdo městský byt nedá, protože mívají staré dluhy na nájmu,“ líčí Lucie Trlifajová a vysvětluje, proč jsou takoví lidé na uprchlíky naštvaní: „Ukrajinci, kteří utekli před válkou, ten byt teď dostali. A místní si z toho odnášejí pocit nespravedlnosti, který v nich ještě přiživují různé hoaxy o Ukrajincích v drahých bavorácích. Sama z toho mám strach, jak se to vyvine.“

Lucie Trlifajová je společně s desítkami expertů součástí neformální platformy, která počítá a třetím rokem zveřejňuje takzvanou minimální důstojnou mzdu. To je, zjednodušeně řečeno, hranice férového příjmu, která by měla pracujícímu člověku a jednomu dítěti zajistit materiální standard. Jeho výše se odvíjí od nutných nákladů na život, ale připočítávají se k němu i výdaje na běžné věci jako telefon, internet nebo přiměřené úspory. Loni jim vyšla mez na takto počítaný minimální příjem zhruba 31 tisíc hrubého měsíčně pro regiony mimo Prahu. V hlavním městě se dopočítali k necelým 37 tisícům. To je pro představu hodnota, na kterou nedosáhlo zhruba čtyřicet procent zaměstnanců. Při započtení současné vysoké inflace poskočila tato hranice ještě o tři tisíce výše.

Podle Kateřiny Smejkalové z české pobočky nadace Friedrich-Ebert-Stiftung je jedním z důvodů, proč se pustili do počítání důstojné mzdy, upozornit na fenomén takzvané pracující chudoby. Tedy lidí, kteří mají běžnou práci, ale ani z plného úvazku nejsou schopni pokrývat výdaje považované v české společnosti za standard. „My netvrdíme, že všichni zaměstnavatelé jsou zlí nebo škudlí na lidech,“ říká Kateřina Smejkalová a vysvětluje, že chtějí rozvířit debatu o tom, kam dál. Co je potřeba udělat, aby se víc lidí posunulo nad hranici důstojných příjmů. „K tomu bude potřeba zevrubná debata o tom, jakou tady máme ekonomiku, na čem česká ekonomika stojí, kdo tady investuje,“ uzavírá.

 

Jak investovat v době inflace, čtěte na straně 108 tišteného vydání nebo v digitálním vydání zde.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement