Chvojkovi bojují, držte jim palce

Lidé

Udělat řidičák, najít stacionář pro dceru, začít si vydělávat a hlavně změnit bydlení. To jsou hlavní události, ke kterým se schyluje – případně už se dějí – v domácnosti Chvojkových, na niž se sesypalo hned několik životních neštěstí. Čtyřčlennou rodinu ze středočeského Žebráku představila reportáž v lednovém vydání magazínu Reportér nazvaná Aby nás někdo odkopl ze dna. Po čtvrt roce jsme navštívili Chvojkovy znovu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jezevčíci Kuky a Rony musejí do boudy. Ve dvou autech přijelo pět lidí, společně s hostiteli je nás devět. Směstnat takovou hordu do miniaturního domku je už tak dost náročné. Stačilo, když se při vítání v chodbě všem motali pod nohama a pod koly – třináctiletá Tereza je totiž na vozíku.

Co je nového, se přijeli Chvojkových zeptat lidé ze spolku Revenium, který rodinu zařadil do projektu Šlápněte s námi do pedálů. Manželům Chvojkovým a jejich dvěma dospívajícím dcerám chtějí pomoci restartovat život tak, aby se ze všeho, co je potkalo, úplně nezbláznili – což se týká především paní Chvojkové, na níž leží takřka kompletní provoz domácnosti.

Její muž Honza se od osmnácti let potýká s Crohnovou chorobou. K ní se v roce 2013 přidala rakovina jater, a aby přežil, musel ještě týž rok podstoupit jejich transplantaci. Třináctiletá Tereza se narodila s dětskou mozkovou obrnou a mentálním postižením. O dva roky mladší Sára je zdravá, situaci ovšem odnáší nejvíc – nikomu z rodiny na ni nezbývá dost času ani sil.

Chvojkovi momentálně žijí zhruba z pětadvaceti tisíc korun měsíčně. Pan Chvojka pobírá invalidní důchod II. stupně (7 000 korun), další příjem tvoří příspěvky na péči o postiženou dceru (15 200 Kč) a příspěvek na bydlení (okolo 4 000 Kč; záleží na výdajích, například na spotřebě energií atd.).

 

Jana: normálně do práce

Paní Chvojková by chtěla začít chodit „normálně“ do práce, jak sama říká. A nejdůležitější roli v tom nehraje jen neutěšená finanční situace rodiny: „Nutně potřebuju mezi lidi, odreagovat se od neustálé péče o tyhle tři příživníky,“ směje se žena, kterou život kromě nekonečné odolnosti a dobrosrdečnosti vybavil také schopností dělat si i z nejvážnějších věcí legraci.

Původně měla v úmyslu zkombinovat zaměstnání s péčí o hendikepovanou dceru. „Říkala jsem si, že ideální by bylo pracovat v nějakém stacionáři, kde bych zároveň mohla být nablízku Tereze,“ objasňuje. Lidé z Revenia proto Janě Chvojkové domluvili schůzku v berounském Klubíčku, které už dvacet let nabízí péči o děti i dospělé s těžkým zdravotním postižením. Založili jej a dodnes vedou rodiče, kteří řeší podobné problémy jako Jana, takže pro ni měli pochopení.

Obě strany už byly víceméně domluvené, jenomže paní Chvojková se nakonec rozhodla jinak: „Došlo mi, že bych zase byla pořád s Terkou, takže by to pro mě vlastně moc velká změna nebyla.“ Kdo by měl sklony paní Chvojkovou za její přímočarost odsuzovat, měl by si nejdřív zkusit představit, jak uplynulých třináct let vypadal její život: až na pár vzácných chvilek jej strávila mezi čtyřmi stěnami v každodenním zápřahu.

Její muž Honza je každou chvíli v nemocnici, případně upoutaný doma na lůžko. Lékaři mu doporučují vyhýbat se fyzické námaze a stresu, domácí kolotoč proto leží na Janě. Starší dcera Tereza je na vozíku, mladší Sáře je teprve jedenáct.

Jana Chvojková už sepsala životopis a začala se obracet na zaměstnavatele v okolí. „Viděla bych to na částečný úvazek na recepci nebo v podatelně,“ říká Petra Horáková z Revenia, která je od začátku s Chvojkovými v těsném osobním kontaktu. Dodává: „Já bych Janu vzala hned. Je nesmírně trpělivá, pracovitá, obětavá, komunikativní. A má obrovský organizační talent.“

 

Honza: alespoň brigády

Dalším tématem k řešení je míra invalidity Jana Chvojky. Když byl v lednu v pražském IKEM na další z mnoha operací souvisejících s Crohnovou chorobou, intervenovalo Revenium za přezkoumání jeho zdravotního stavu. „Jsem si jistá, že Honza má nárok na invalidní důchod třetího stupně, místo toho má dvojku,“ říká Petra Horáková. Její kolegyně Helena Tutterová, která má sama rovněž hendikep související s dětskou mozkovou obrnou, k tomu říká: „Náš zdravotnický systém bohužel neumí vršit diagnózy na sebe. Uzná jednu, kterou označí za nejzávažnější, a podle ní rozhodne. Chceme posudkáře přesvědčit, že Honza je na tom hůř, než jak to vypadá na první pohled.“

Crohnova choroba je vředovité střevní onemocnění, část případů končí odebráním části nebo i celého tlustého střeva a jeho nahrazení vývodem. „Honza mívá každou chvíli příšerné křeče a na záchodě sedí někdy skoro nepřetržitě,“ přibližuje paní Chvojková a pokračuje: „Bohužel se nikdy nedá odhadnout, jak mu bude zítra. Takže si třeba naplánujeme výlet, a on pak tady od rána bezvládně leží s příšernými bolestmi.“ Její muž upřesňuje: „Je to jako afty, potrava jde přes otevřené polypy, ty moje škrundance jsou slyšet na celý dům.“ I s jídlem musím být opatrný: „Každý crohn to má trochu jinak. Vloni na Vánoce jsem si dal ananas a málem mě to zabilo. Týden jsem strávil v nemocnici na kapačkách a tři měsíce pak doma v posteli.“

Ve dnech, kdy mu není úplně zle, funguje pan Chvojka jako rodinný taxikář, občas naštípe dříví. Domácí atmosféře prospívají i jeho bavičské sklony: „Včera nám přichystal svoji verzi šišek se strouhankou: přinesl z lesa opravdové šišky! Viď, Terčo?“ směje se paní Chvojková. Nyní se před jejím mužem rýsuje změna. Dříve pracoval v dispečinku logistické firmy a něco takového by mohl zkusit znovu. „Alespoň brigádnicky, na pár hodin týdně,“ doporučuje Petra Horáková z Revenia a dodává: „Dispečerů je stejný nedostatek jako řidičů, takže snad brzo něco takového najdeme.“ Paní Chvojková připomíná: „Musí tam být blízko záchod, celkově by tam mělo být čisto.“

 

Stěhovat se, nebo zůstat?

V „hitparádě“ toho, co chtějí Chvojkovi změnit, je na nejvyšších příčkách i bydlení. Domek, který si jako novomanželé pořídili před čtrnácti lety na hypotéku za 1,2 milionu korun, je zastrčený na klidném místě u nepříliš frekventované hlavní silnice. Na náměstí v Žebráku je to pět minut pěšky, teče tady potok, do lesa je taky kousek. Dispozičně však dům rodině nevyhovuje. „Původně jsme ho chtěli rekonstruovat, udělat v podkroví ložnice. Pak se narodila Terča a mohli jsme na všechny plány zapomenout,“ říká Jana, která s oběma dcerami přespává v jednom pokoji; její muž Honza si každý večer ustele v obýváku. Je tady ještě kuchyňka, koupelna a úzká chodba. Tereza s vozíkem sotva projede dveřmi, a protože se na nohy téměř nepostaví, nezvládne sjezd ze zápraží.

„Nepotřebuju nic honosného, ale chtěla bych, aby si Terka mohla otevřít dveře a být sama venku. Aby nebyla pořád závislá na mně. Když třeba ležím s horečkou, nedostane se tři dny vůbec z domu,“ přibližuje Jana Chvojková. Mezi domkem a plotem je úzký pruh pozemku, na kterém stojí dřevěná pergola a suší se prádlo, v létě se sem vejde malý bazének. „Říkáme tomu výběh pro slepičky, a to jsme my, viď, Téro?“ usmívá se Jana výjimečně trochu posmutněle.

Do umoření hypotéky zbývá splatit tři sta tisíc korun. „To by případný prodej vašeho domku nemělo komplikovat,“ říká Tomáš Kofroň, vedoucí komunikace z Českomoravské stavební spořitelny, která s Reveniem spolupracuje. Aktuální cenu nemovitosti Chvojkových na okraji Žebráku odhaduje na dva až dva a půl milionu korun. Za takovou sumu lze v tomto kraji pořídit nepříliš velký byt, zatímco i starší rodinné domky se pohybují podstatně výš. Může za to výhodná poloha regionu napojeného dálnicí D5 na hlavní město a obklopeného zachovalou přírodou – chráněnými krajinnými oblastmi Křivoklátsko a Brdy.

Nejbližším okresním městem je dvacetitisícový Beroun a právě k němu se nyní upínají naděje Jany Chvojkové. „Měli bychom tam lepší zázemí. Mohli bychom využívat stacionář pro Terču, až skončí za dva roky základku, Sára by tam jednou mohla nastoupit na střední školu. Je tam víc odborných lékařů, rehabilitací, kroužků. Všechno by bylo snazší,“ věří paní Chvojková. Její muž má zásadně odlišný názor: „Chtěl bych zůstat tady. Za touhle zdí je přístavba, kterou by šlo zbourat a udělat na jejím místě dvorek s posezením.“ Jana Chvojková u stolu tiše vzdychne a skloní hlavu. „Vy chcete pryč, co?“ reaguje Petra Horáková z Revenia. „Hmm,“ hlesne Jana a je vidět, že na ni tady po čtrnácti letech všechno padá. „Chci změnu,“ řekne tiše, ale odhodlaně.

Slovo si bere Petra Horáková: „Navrhuju pozvat sem stavaře a architekta. Ať řekne, co by se s tím dalo dělat a kolik by to stálo – vybudovat v podkroví ložnici pro Sáru, druhý záchod pro Honzu... Třeba vymyslí něco, co si teď nikdo z nás neumí představit. Anebo taky ne a ukáže se, že nejlepší bude barák zbourat nebo prodat.“ Manželé Chvojkovi přikyvují, ale pak se Jana rozhlédne, a když nevidí Terezu, vyskočí od stolu a zmizí v kuchyni. „Tady jsi, ty potvoro!“ tlačí vzápětí třináctiletou dceru na vozíku zpátky do obýváku. „Zapikolovala se tam s penězi a fixami,“ směje se. „Mělas ji nechat, třeba by na ně přimalovala pár nul,“ zavtipkuje Honza, který pokukuje po hodinkách, aby nepropásl v televizi fotbalový zápas své milované Slavie.

 

Ven, kdy nás napadne

Důležitým krokem, díky němuž budou moci Chvojkovi opravdu „šlápnout do pedálů“ (jak vybízí motto projektu, který se kolem nich roztočil), je Janino rozhodnutí udělat si řidičský průkaz. „Vozíme Terču po doktorech, někdy zkouší jezdit na koni, zamilovala si závody na hendbajku (kolo, na kterém cyklista ‚šlape‘ rukama – pozn. red.). Jenomže když je Honzovi špatně, nikam se nedostaneme. A mě to pak mrzí a nadávám sama sobě, že jsem se k tomu pořád nedokopala.“

Je možné považovat za zázrak, že na paní Chvojkové při všem martyriu, kterému je vystavena, není znát stopa hořkosti či rezignace. „Řekni, Terčo, co jste se Sárou dělaly, když mi taťka dal řídit na polňačce auto?“ obrací se teď na starší dceru, která blaženě plácá dlaněmi do stolu a nemůže se dočkat dovyprávění historky. „Obě řvaly Nééé, tatííí, mámě to nedávej! Mamííí, jdi od toho volantu pryč, nebo nikam nejedeme! Je fakt, že v tomhle jsem děsná trémistka.“

Navzdory těmto obavám už Jana absolvovala první jízdy, a když všechno půjde bez větších zádrhelů, mohla by v červnu řídit auto sama. „Držte mi palce, ať to zvládnu,“ loučí se v březnový podvečer s návštěvou ze spolku Revenium a magazínu Reportér. Dodává: „Strašně se těším, že budu moct vzít holky a vypadnout odtud, kdykoliv nás napadne.“ Jestli se Janě tento plán podaří a jaké další životní změny rodinu Chvojkových čekají, budeme sledovat po celý letošní rok. •

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement