Heydrichiáda: O kole nemluv!

Report

Byla malou dívkou, jejíž rodina vlastnila kolo. Rodiče ho půjčili muži, který se jmenoval Jan Kubiš. Před pětasedmdesáti lety, 27. května 1942, na tom bicyklu odjel parašutista Kubiš z místa, kde se účastnil slavné akce českého odboje – útoku na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha. To kolo mělo pro rodinu fatální následky. Jaroslava Mokrá (Smržová) popisuje, jak coby holčička přežila válku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Když jsem byla malá holka, bydleli jsme s rodiči a mladším bratrem Vláďou ve Vysočanech. Tam bydlela celá rodina z tatínkovy strany – Khodlovi a babička Smržová, v ulici Zákostelní číslo 666.

Pamatuji si na šťastné dětství…  Rodiče byli sokolové a my s bratrem (když mně bylo jedenáct, jemu byly čtyři roky) jsme vyrůstali na blízkém Tyršově cvičišti. Tatínek mě bral s sebou na cvičení, kluci si mě vždycky vzali do kruhu, houpali mě a já tam strašně ráda chodila. Jinak jsem byla mrcha a malému bráškovi jsem ubližovala. Jednou kvůli mně spadl na hubu, začal brečet, a to jsme pak dostali od maminky vařečkou oba. Já za to, že mu ubližuju, on za to, že řve.

To tatínek, když se na nás zlobil, hrozně křičel, a maminka mu vždycky říkala: „Neřvi na nás, nejsi v Sokole…“ 

 

Dívka a gestapo

Za války náčelník vysočanského Sokola Piskáček požádal tatínka, jestli by mu pomohl s ubytováním parašutistů Gabčíka a Kubiše, kteří později provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha.

Protože jsme měli malý byt a byli jsme malé děti, tatínek je nemohl ubytovat u nás a domluvil se se svou sestrou Khodlovou, která měla lepší možnost ubytování. Tam, u tety, pak skutečně přespávali. 

Za protektorátu byl vyšší příděl mléka na malé děti, a tak jsem nosila k tetě v bandičce mléko – a ty chlapce, Gabčíka s Kubišem, jsem viděla, přestože mě teta nepustila přes práh. V paměti mi utkvěly jejich modročervené svetry. 

Mezitím Gabčík a Kubiš provedli atentát na Heydricha. Kubišovi půjčil tatínek kolo a na něm se parašutista vrátil ke Khodlům, bratranec Váša vrátil kolo k nám.

Přestože se doma o věcech atentátu nemluvilo, překvapila jsem maminku tím, že vím, kde to naše kolo je, že ho mají ti kluci u tety Khodlové. Maminka se zděsila a zapřísahala mě, že tohle nesmím nikdy nikomu říct. Tím příkazem jsem se řídila po celou dobu výslechu na gestapu a později i v lágru, kde jsem byla s bratrem internována.

Po atentátu na Heydricha začalo zatýkání. První den zatkli Piskáčka, druhý den tetu Khodlovou s celou rodinou a třetí den moje rodiče. 

Pamatuji si, že mě a mého bratra maminka odvezla ke svým rodičům do Hloubětína. Moje poslední vzpomínka na maminku byla, když jsem ji viděla odjíždět domů do Vysočan. Měla modré kostičkované šaty a vínovou vestu. To jsem ji viděla naposledy. 

Babička mě poslala zpátky, abych mamince řekla, že má hned přijet, ale přijela jsem pozdě. Rodiče již byli zatčeni.

Vzpomínám si, že když pro mě přijelo gestapo, babička zrovna vyndávala knedlík z hrnce a samým leknutím jí ten knedlík vyklouzl a spadl. 

Gestapo slíbilo, že se z výslechu do hodiny vrátím domů – a tak se i stalo. Ptali se mě na to naše kolo, ale já dělala, že o ničem nevím, a na zpáteční cestě se mě řidič zeptal, kdo mě navedl, abych nic neříkala, a jeden z gestapáků řekl: „Ta holka je chytrá jako opice.“

 

Zápal plic, vši a blechy

Po zatčení mých rodičů jsme s bratrem zůstali u příbuzných až do doby, kdy nás děti odvezlo gestapo na Jenerálku. Jenerálka byl zámeček v Šárce (v Praze – pozn. red.), byl to domov invalidů. Tam o nás nikdo nesměl vědět, jak se jmenujeme, příbuzní nesměli vědět, kde jsme, a tak jsme tam byli na té Jenerálce asi jeden a půl roku. 

Bylo nás tam kolem padesáti dětí, jejichž rodiče byli označeni jako nepřátelé Říše. Hlídali nás strážníci. Kápem Jenerálky byla německá ošetřovatelka Karolina Galla. Ječela na nás furt, ale my jsme taky byli parchanti. Špatně mluvila česky a my jsme si z ní dělali legraci. Říkávala např. „Jéé, to byla chróózný...“ nebo „Éfa, co tě to nápa…“  (Evo, co tě to napadá).

Na Jenerálce jsem chytla vši. Jednou, když přišly malé děti z procházky, sundali jim čepečky a na jedné čepičce objevili vši. Tak nám všem prohlídli hlavy a skoro každá holka měla vši a vzájemně jsme si je vybírali. Hlavu nám namazali petrolejem, měli jsme z toho hrozný puchejře, ale vši jsme zlikvidovali.

Jeden blok zámečku jsme obývaly my děti, druhý blok invalidi.

Ti tam měli kuchyň a u stolu vždy seděl pan Kocour. Na stole měl mlejnek na maso a já si našla cestičku, jak dát příbuzným o nás vědět. Vždycky jsem šla a hodila do mlejnku moták a on ho poslal příbuzným.

Brácha Vláďa jednou strašně těžce onemocněl, měl zápal plic, zápal pohrudnice a vodu na plicích. Já to napsala příbuzným. Z vyprávění vím, že jedna teta pak došla za českým doktorem, který bydlel v Nebušicích, a řekla mu: „Můžete mě dát zavřít, ale máme na Jenerálce děti a ten chlapec je nějak vážně nemocnej.“ A ten doktor ho z toho nakonec vyléčil.

Všichni ti příbuzní, kteří o nás věděli, se pak scházeli v blízké restauraci. A tak to brzo prasklo, že o nás vědí, a narychlo nás převezli do internačního tábora ve Svatobořicích.

Jeli jsme tam německým autobusem v doprovodu Karoliny Gally. Hrozně jsme se báli, protože jsme nevěděli, co se bude dít dál.  

Svatobořice mi připadaly jako obrovský tábor. Byli tam vězni, kteří měli někoho v zahraničí, například manželka a dcera generála Klapálka, synovec generála (později prezidenta) Svobody nebo Voskovcův bratr, který nás učil ruštinu.

Byly tam dva velký lágry, mužskej a ženskej, a my byli ubytovaný v tom mužským lágru v jednom z baráků. V jedný cimře jsme byli všichni, holky i kluci.

My děvčata jsme měla na starosti každá jedno menší dítě. Já se starala o Aničku Moravcovou (i její rodina ukrývala parašutisty – pozn. red.), které byly tři roky. Anička pořád plakala a já jí říkávala:

„Aničko, neplač, brzy přijdeš k mamince…,“ a ona říkala: „Já nepláču, to jen ty voka mi brečej.“

A každý večer se modlila:

„Andělíčku, můj strážníčku,

opatruj malou Aničku,

tatíčka i mamičku,

dědečky i babičky,

i malý sestřeničky.“ 

Ve Svatobořicích jsme byly my děti pořád v prostorech lágru, nechodily jsme nikam na procházky. S ostatními vězni jsme se nesměly stýkat, ale samozřejmě jsme se s nimi vídaly.

Velitel tábora se jmenoval Šustr a neustále nás hlídali četníci s flintama.

Byla tam krejčovská dílna a tam nám vězni ušili kalhoty a bundy z tmavé látky. Jinak jsme si sami pletli svetry, a když mi byly malý boty, sešlápla jsem je a měla jsem pantofle. 

V dubnu 1945 přišla na Moravu fronta. Některé vězně propustili, ale nás posadili do vlaku a říkalo se, že nás vezou do plynu. Ale dovezli nás do tábora v Plané nad Lužnicí. To byl bývalý pracovní tábor. Byly tam samé blechy a vši a strašný to tam bylo. Každé ráno jsme vyklepávali deky a honili vši po dece. Blechy jsme chytali a topili ve vodě. Já byla poštípaná! 

Tam jsme se dočkali osvobození. 

My s bráchou jsme jeli domů dřív a pak celá skupina jela pohromadě do Prahy. Ve vlaku jsme poslouchali rádio, kde říkali: „Rodiče dětí, které byly na Jenerálce a ve Svatobořicích, se vracejí na nádraží Hlavní.“ Spletli se, chtěli říct, že děti se vracejí. Na nádraží jsme čekali a hledali své rodiče marně… 

Od příbuzných jsme později obdrželi úmrtní listy z Mauthausenu. Rodiče byli deportováni do Malé pevnosti Terezín a odtud do Mauthausenu. Popraveni 24. 10. 1942...

Jelikož jsme se tři roky nevzdělávali, byli jsme úplně blbí. Po válce jsme opět začali chodit do školy. 

A protože se lidé vraceli z lágrů i dlouho po skončení války, doufala jsem, že se i moji rodiče třeba vrátí domů. Proto jsem vždy běžela ze školy rovnou domů. Moc mi chyběli…, ale už se mi nikdy nevrátili.

Dodnes se pořádají srazy svatobořických dětí. Na jednom ze srazů se mě ostatní ptali ohledně ztraceného kola, jak to, že jsem jim nic neřekla po celou tu dobu…

Měla jsem jasnou odpověď: „Protože jsem to slíbila mamince…“

 

Další článek o heydrichiádě z červnového vydání čtěte zde.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama