Neřeším. Kreslím

Elišce Podzimkové bylo šestnáct. A asi tři čtvrtě roku bylo něco špatně: svědila ji kůže, potila se v noci, bývala unavená. Po dlouhém tápání lékaři nakonec studentce pražského gymnázia sdělili diagnózu – nádorové onemocnění. Hodgkinův lymfom. „Absolutně jsem nevěděla, co se děje, pořádně jsem ani neznala slovo onkologie. A teď jsem se tam jela léčit.“

Chemoterapie a ozařování trvaly rok. „Já se z toho překvapivě moc nehroutila, horší to asi bylo pro rodiče. Na dětském oddělení málokdy slyšíte slovo rakovina, doktoři se mu vyhýbají, to slovo je strašák. Bavili jsme se o nemoci, která se dá vyléčit, brala jsem vše jako hodně zákeřnou chřipku,“ popisuje. Nejhorší pro ni byla ztráta vlasů. Veřejná známka toho, že nejste v pořádku. Od pojišťovny dostala poukázku na paruku. Pořídila si z hecu pankáčské číro – a tenhle střih, už vlastních vlasů, nosí rozčepýřená blondýna dodnes.

Aby jí to v nemocnici utíkalo, táta jí donesl tehdy čerstvou technologickou novinku – tablet. Eliška ležela a čekala, až dokape chemoterapie, prohlížela fotky z domova, klikla na obrázek jejich kočky – a inspirace hned přišla. Otevřela grafický program a dokreslila před ni ptáčka. A takto, přidáváním vlastních prvků do už hotových fotografií, tvoří dodnes. „Já totiž zažívám úzkost z pohledu na bílý papír. Je to pro mě moc prázdna, kreativita se mi nezapne, potřebuju na něco reagovat a pak to jde samo.“ Její maminka i dědeček byli také výtvarníci, talent podědila. Ale přístup si potřebovala najít svůj.

„Nejsem takový blázen, že bych kresbičky viděla všude, kam kouknu, ale jo – občas třeba jdu ven se psem a hned mě napadá, co bych kam dokreslila.“

Léčba dopadla dobře, kritických pět let po ní, kdy se nádor nejčastěji vrací, taky. „Pár zdravotních následků si nesu, musím se hodně hlídat, ale ač to bude znít jako klišé, nemoci nelituju. Dospěla jsem, a rychle. Neprošla jsem si kvůli tomu třeba klasickou pubertou, což ale u mě asi nebylo na škodu,“ uchechtne se. „Jsem teď asi lehkomyslnější člověk, než bych byla, chci si to na světě užívat tady a teď, nečekat na život potom. Neřeším pravidla, hypotéky, životní plány. A možná právě díky nemoci se živím kreslením a animací.“

 

Neflákej se v Americe

Po maturitě zamířila studovat animaci na Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku. „Na UMPRUM mě nevzali a FAMU jsem ani nezkoušela. Za Písek jsem ráda, jinde by mě asi nepustili ke stylu, který jsem si chtěla rozvíjet. Umělecké školy v Česku vás obecně spíš potřebují vydrilovat ve svých předmětech, já potřebovala volnost.“

Jak je nezávislá a samostatná, se ukázalo ještě na škole, když si sama zařídila vzdělávací pobyt v New Yorku. Její rodina poskytla předtím zázemí americké studentce Zoe na jejím evropském výletě – a dívky se spřátelily a rozhodly se, že si to oplatí. Rodiče Elišce dvouměsíční prázdninový výlet do USA schválili, ale podotkli, že by nebylo na škodu, aby se tam jen neflákala. A tak si našla pětitýdenní kurz animace na New York Film Academy. Byl intenzivnější, než čekala, ale hodně se tam naučila – a dostala do fascinujícího uměleckého prostředí.

Když se vrátila domů, přišel pocit prázdna. Nudy. Po „Velkém jablku“ se jí stýskalo. „New York mě okouzlil, představovala jsem si, jak tam žiju, pracuju…“ Otevřela si fotku Brooklynského mostu, po kterém tam dennodenně chodila. Dokreslila k němu čurajícího psa. A pak dotvářela další a další vzpomínky.

Tehdy v roce 2013 se zrovna rozjížděla obliba Instagramu (mimochodem dnes je to se svými sedmi sty miliony uživatelů nejrychleji rostoucí sociální síť), založila si na něm účet AnimateNY a díla tam vyvěsila.

„Sociální sítě zas tak moc ráda nemám, ale když už jsou tady, přišlo mi dobré je nějak využít. Člověk něco udělá, ale pak se stydí sdílet výtvor s okolím. Já se obecně nikam moc netlačím, jsem ostýchavá. Instagram byl nicméně snadná možnost, jak to překonat. A měla jsem okamžitou a motivující zpětnou vazbu. Takže mi to úplně změnilo život, ten blbej Instagram,“ začertí se. 

Ozval se jí holandský fotograf, který v New Yorku tou dobou žil, zda by se jí nelíbilo dokreslit i jeho fotku. „Aha, já můžu dotvářet i cizí fotky, došlo mi. Navíc ty moje už mi docházely… Udělala jsem tři, nasdílel si je na svůj profil a označil mě, dostali jsme nějaké lajky, pak se ozvala další slečna...“ Postupně se Eliška stávala slavnější a slavnější, fanoušci instagramového účtu přibývali (mimochodem dnes jich na aktuálním účtu @eliskap má už přes úctyhodných šedesát tisíc). A nedokreslovala jen fotky, přišly i první zakázky, třeba hudební klip pro brooklynskou rapovou skupinu The Universe Project.

 

Chceme vás na titulku

Na začátku roku 2014 jí zavolala jakási Samantha. Oznámila, že pracuje pro deník Metro New York a že si nějakou její dokreslenou fotku, kterých si všimli na Instagramu, chtějí dát na titulní stranu. Jakou by prý doporučila? A že by s Eliškou chtěli udělat ještě i rozhovor. „Byla to haluz. Pak jsem 9. února seděla ve škole v Písku a představovala si, jak v New Yorku všichni chodí do práce a drží ty noviny s mou titulkou v ruce. Pár kamarádů poslalo fotky, že Metro taky mají a že gratulují. A já si vždycky jen vzdychla, no tak jsem na den slavná, akorát na druhým konci světa, co se dá dělat,“ usmívá se.

Mělo to rychlé a nečekané pokračování: Ještě ten večer jí volal ředitel školy New York Film Academy, kde byla předtím na kurzu. Nabídl jí práci. Zeptala se, zda by nepočkali půl roku, že si musí v Česku dodělat aspoň bakaláře na vysoké. Počkali.

A pak, v září, odletěla dvaadvacetiletá Eliška Podzimková žít a pracovat do New Yorku, přesně jak si vysnila. Filmová akademie jí tam v podstatě vymyslela pozici. „Znělo to nějak jako So­cial Media Content Creator, oni mají na všechno tyhle legrační škatulky. Víceméně to znamenalo, že jim vymýšlím srandičky na sociální sítě. A taky jsem dělala edukativní videa o rovnoprávnosti pohlaví ve filmu, o vývoji zobrazování drog ve filmu a podobně. Pak mi máma prozradila, že podobné vzdělávací filmy dělal i děda, když byl v podobném věku, to mě pobavilo.“

Ještě před odletem si střihla dvě hvězdné zakázky: ilustrace pro americký módní magazín Vogue a video pro známého britského kuchaře Jamieho Olivera.

„To mi zas někdo zavolal,“ rozchechtá se na dotaz, jak se člověk k tomuhle dostane. Ozval se jí jakýsi David Loftus, že by jí chtěl poslat fotku na dokreslení, jak to dělají všichni. „No a já koukám na jeho Instagram a říkám si aha, ty fotíš jídlo. Dobře. Aha, ty fotíš jídlo Jamieho Olivera. Dobře… Až pak jsem zjistila, že je to jeho dvorní fotograf, a začala z toho být celá vyklepaná,“ vzpomíná. I sem chtěla zakomponovat oblíbené město, a tak si našla fotku Olivera v newyorském metru a dokreslila do okna zeleninu. Pak vše rozhýbala do animace a vznikla zmíněná upoutávka na akci Food Revolution Day. „Večer před ní mi sám Jamie napsal, že moc děkuje. A mně u toho počítače ukápla slza, že si na mě vůbec našel čas.“

 

Konec amerického snu

Byl to paradox. V interview pro Metro NY, kde vyšla její titulní strana, vysvětlovala, že po návratu z New Yorku do Česka byla deprimovaná z toho, jak nudný život ji ve střední Evropě ve srovnání s americkým světem čekal. A pak, dva roky poté, kdy už v New Yorku zase žila a pracovala, Eliška Podzimková zjistila, že je deprimovaná právě z amerického velkoměsta. A že chce zpátky domů.

Loni v lednu se proto vrátila do Prahy. Pár lidí jí říkalo, že je blázen, že se vzdala zaměstnání v nejlidnatějším a nejvíc cool městě USA. Ale Eliška tam nebyla šťastná. Práci měla, dokonce měla v popisu, že práci kreativní.

Jenže: zavřeli ji do kanclu. Od devíti do pěti. To nešlo. „Zas to bylo jak před tím blbým bílým papírem, aspoň myšlenkově. Kreativní lidi neumějí sedět na místě a vycucávat si věci z prstu.“

A taky už procitla z prvního okouzlení Amerikou. „Najednou mi došlo, že kamarády, co mám od dětství a jdu tu s nima na pivo, mi život v New Yorku nenahradí. V Americe se o vás lidi zajímají, ale jsou to zdvořilostní přátelství, blíž vás nepustí, nebo to trvá hrozně dlouho. Pracovně jsou tam lidé docela sobečtí, musíte být průbojní kariéristi, a to já rozhodně nejsem.“

Návrat zpátky z velkého světa proto nevnímala jako selhání. A nevracela se do prázdna: jak se jí to děje celý život, nabídky už tu dávno měla. Třeba ke spolupráci na výtvarné stránce velkého turné Tomáše Kluse Recyklus. „Já to tak mám od začátku a vlastně doteď, že se nemusím nikam tlačit, o nic se snažit, lidi se mi sami ozývají se zajímavými projekty. A dokonce pestrými, někdo mi něco nabídne a mně dojde: a jo, tohle bych vlastně taky mohla umět,“ konstatuje Podzimková.

Hodně přátel jí radí pořídit si agenta, ale momentálně Podzimková zakázky z nedostatku času spíš odmítá. Aby se uživila, nevyhýbá se ani reklamám, třeba pro velkou automobilku. „A pro malou značku Freshlabels pomáhám vytvářet propagace k oblečení, což je mi blízké. Věci, na kterých pracuju, mě musejí zaujmout, musím mít potřebu na ně reagovat. Zato kdo chce něco naplánovat dopředu, ode mě nemá šanci, to neumím,“ popisuje výtvarnice, která měla loni na podzim také svou první autorskou výstavu Polojasno v pražské Jindřišské věži.

 

Pražská magie

Už dávno nedokresluje jen fotky New Yorku, pro server iDNES.cz třeba vytvořila seriál Dokreslené Česko. Co se upravuje líp, „matka měst“ nebo „Velké jablko“? „Určitě New York, protože je vizuálně minimalistický. Šedivé, hranaté město, všude je sklo, beton. Industriály, mosty. Fotky jsou tím pádem také minimalistické, bývá na nich často mlha, do toho se snadno vymýšlí cokoli. Ale kdybych ilustrace z newyorských fotek přenesla do Prahy, nepustím to ven. Bylo by to hrozně kýčovité. K Praze mi víc pasuje surrealismus, dokresluji všude nohy, ruce, uši a další bláznoviny, protože je to už tak dost pohádkové město, potřebuje posunout spíš do legrácek,“ myslí si výtvarnice.

Hodně lidí si prý myslí, že kreslí rukou. „Netvrdím, že se nesnažím, aby to tak vypadalo. Ale mně to kreslit ručně moc nejde, ani nevím, jak technicky na to, a tak v podstatě všechny moje věci vznikají ve Photoshopu.“ V programu dokresluje několik vrstev: textury, linky, stíny, bývá jich vždy zhruba deset na jednu fotografii. Na jednom díle pracuje okolo pěti hodin.

Když se Elišky Podzimkové zeptáte na její cíle, v duchu před vámi odškrtává ty už splněné. „Byl to New York, pak bylo cílem uživit se na volné noze… Ty jo, teď už nic nemám, prostě jen dělat, co mě baví,“ zvedne překvapeně oči. Baví ji třeba cestování, a tak by ráda spojila práci s ním. Ale jen krátkodobě, už ví, že doma chce zůstat v Česku.

 

Jo, jsem ta s rakovinou

My novináři milujeme takzvané há-el-pé, tedy „hluboké lidské příběhy“. Kdykoliv se tedy o Elišce Podzimkové píše, kromě její tvorby se zmiňuje právě i její překonaná rakovina. „Mně to nevadí, že se na to všichni ptají nebo že se i proto o mně víc píše, než kdybych byla v uvozovkách jen šikovná ilustrátorka. Já tu svou minulost nezneužívám, ale prostě jsem člověk, co v šestnácti překonal rakovinu, patří to ke mně,“ vysvětluje Eliška. A využívá mediální pozornost i k šíření osvěty o dětské onkologii.

Napsala jí třeba díky tomu dívka, která se také léčí se stejným nádorem jako před lety Eliška. Našla si ve výtvarnici spřízněnou duši a neostýchá se ptát i na nejintimnější detaily života s lymfomem. A ilustrátorka jí ochotně odpovídá.

Nyní Eliška pracuje na projektu se sdružením Můj Nový Život, který se snaží ukázat onkologicky nemocné děti v jiném světle. A zpříjemnit jim léčbu aspoň nějakou legrací. „Vždycky jsem se k tomu tématu chtěla nějak vrátit, pomoct, aby slovo rakovina nebylo vnímáno jako to nejhorší, co člověka může potkat. A s touhle organizací se o to snažíme.“ Děti navštěvují zástupci sdružení v nemocnicích i doma a vymýšlejí pro ně různě aranžované snímky, které Podzimková ještě dotvoří. Cílem je výstava i samotný proces. „Ty děti se většinou nechtějí fotit, protože si nepřijdou hezké. Ale my jim ukazujeme, že se mýlí.“ Na samotné focení si Eliška Podzimková netroufla, organizace našla jiného fotografa Petra Hricka. „A vtipné je, co odpoví, když se ho zeptáte, kdy a jak začal fotit,“ usměje se na mě ilustrátorka. Totiž: kamarád mu na dětskou onkologii, kde se před lety léčil, donesl foťák. •

 

Autorka vystudovala žurnalistiku a filmovou vědu. Žije v Brně.