Hle, oprýskaný trpaslík! Nebo je to snad básník?!

Lidé

Studenti si jej mohli vylosovat v maturitní otázce, a nebyli-li hloupí, odpovídali: „Ivan Wernisch je jedním z nejčtenějších žijících básníků českých...“ Ale pozor, skutečně Ivan Wernisch žije? Z encyklopedie víme, že by měl v těchto dnech slavit pětasedmdesátiny – ale slaví? Těžko říci. Veřejná čtení léta neprovozuje, rozhovory neposkytuje, pražští hospodští o něm nic nevědí. (IW slaví 18. 6. 2022 osmdesátiny - při této příležitosti článek odemykáme.)

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Přál jsem si ho potkat, oblíbeného básníka, přál jsem si ho potkat a říct, že si jej vážím, přál jsem si ho potkat, dokud můžu, přál jsem si s ním pohovořit o poezii. A přál jsem si to tolik, že jsem Ivana Wernische nakonec potkal.

Aspoň myslím.

Doufám.

Snad.

Ocitl jsem se na místě, které neznám, v Cerhovicích, městečku nedaleko Hořovic, a nalepil se na něj, ač bylo zřejmé, že o mě nestojí. Procházeli jsme lesem, kterému prý místní říkají V merfánech, a když začalo pršet, schovali se u zastřešeného krmelce.

Chtěl jsem slyšet o tom, jakou má v poslední době náladu, ale nic kloudného z něj nedostal.

Obírali jsme ze sebe klíšťata a já cítil, jak je jeho rozpoložení prachmizerné – ostatně i moje euforie mizela.

Vypadal jako zahradní trpaslík; trpaslík, který by už potřeboval nový nátěr. Postava nevysoká, vousy dlouhé. Brzy si je bude moci strčit za opasek.

Na dně Wernischových očí byla melancholie a na dně hlasu nejspíš taky, ačkoli tohle skutečně nevím jistě.

Jeho hlas se ve vzpomínkách ztrácí.

 

O básních nemluvme

Podle mého se to stalo před pár dny; po dešti jsme se šourali mezi vysokými modříny a on byl o krok napřed, jako by znal každou pěšinu, jako by tu trávil dětství, jako by sem kdysi chodíval na houby, jako by měl na Merfány pěkné vzpomínky.

Pokud jsme se skutečně procházeli, trochu se dnes stydím, neboť jsem se choval jako, ech, jako novinář. Dnes vím, že jsem měl mlčet jako on.

Já ale střílel: Řekněte mi, pane, něco o svých snech! Míval jste je? Plnily se vám? Zbyly nějaké?

 

Nic.

Kolem čeho krouží vaše myšlenky, vyptával jsem se, pro co se dnes dokážete nadchnout?

Teď jako bych konečně zaslechl hlas: „Mně se do toho nechce.“

Zdá se, že mluví!

Kuju železo: Co mám číst, jak mám psát? Co je v životě důležité?

A najednou jsem si skoro jistý, že se skutečně rozhovořil, i když nerad. „Nemám, co bych řekl, nechci odhalovat své nitro, já nechci nic.“

Nepřestávám se chovat idiotsky: „Mluvme jenom o tom,“ žádám, „co vás baví.“

V tu chvíli se ke mně snad i otočí, ale znovu, jenom si to myslím, hned jsem totiž uhnul očima. „Mě v životě bavilo jen psát,“ slyším vítr mezi šiškami, „to mě občas bavilo hodně.“

Vida! Vzít si s sebou zápisník a tužku, tohle už si poznamenám. Pardon, ale nemáte papír a tužku?

Nemá.

Není zdravý, přestává mu sloužit pravá ruka, takže i kdyby bylo co, on by to nenapsal. Až doma. Levou. Na klávesnici počítače. O čemž se nechce bavit vůbec.

Obávám se, že mnou opovrhuje nebo jsem mu k smíchu – novinářská krysa, která se snaží tahat moudra.

Ne.

Ne?

„Žádná moudra nemám, ale k smíchu mi není nikdo, nikomu se neposmívám, nikým neopovrhuju. Prostě jste potkal člověka, který občas něco napsal, ale nikomu se nesnaží nic sdělovat. Pokud jste skutečně novinář, střetly se dva nepropojitelné světy, přičemž ten můj není lepší, je jenom jiný než váš. Chcete se mě na cosi ptát, ale já jsem zvyklý psát, neumím mluvit, a i kdyby – nikdy, nikdy ve svém životě jsem nečetl smysluplné interview.“

Slyším dobře? Pokud ano, mám co namítnout. Byly přece doby, kdy rozhovory dával, nikterak ochotně, ale stávalo se.

„Hámoty.“

Pardon?

„Vás zajímá, o čem sním nebo jak píšu, a o tom všem jsem kdysi opravdu mluvil, jenže to byly jen hámoty. Výmysly, kterých jsem se dopustil, abych cosi jakoby řekl.“

Uvažuju o tom, že bych se otočil na patě a zanechal ho šťastnějšího, ale nevím, kudy se vymotat do Cerhovic, a tak mu nepřestávám koukat na záda.

Zdá se mi to, nebo se zas tiše rozpovídal? Pokud mluví, pak sám pro sebe: „Co bych měl komu sdělovat? Já byl v životě opravdu šťastnej ve chvílích, když jsem si napsal věc, kterou jsem napsat potřeboval, aniž bych nějak extra rozuměl tomu, co jsem vlastně napsal, protože to přicházelo jako zjevení.“

Nejraději bych se zul a kráčel mechem bos.

„Opravdová poezie je básníkům skutečně zjevována; odkud přichází, je velké tajemství, víc o tom není možné říct. Dá se snad vést o takových věcech veřejný rozhovor?“

Dá!

„Nedá. Pakliže se o to někdo pokouší, pak se dopouští podvodu na sobě samém, když svým řečem věří, nebo podvodu na posluchačích, protože to není nic jiného než obratné řeči. Za celý svůj pětasedmdesátiletý život jsem se dozvěděl jen tolik, že to je velká záhada. Nejen poezie. Všecko.“

Škoda že nemám ten poznámkový blok! Jako by můj povzdech slyšel: „Proč? Vždyť se nedotýkáme ničeho podstatného.“

Podle mě dotýkáme, ale nevím. Připadá mi to celé jako sen, ve kterém hraju trapný štěk.

Jakmile jsem chvíli zticha, on se začne chovat vlídněji, jako by na mě zapomněl: „Kdysi jsem přicházel do literatury s vírou, že je možné básní oslovovat lidi. Brzy jsem si ale všiml, že se čtenáři jaksi nechovají podle toho, jak jsem si představoval, vnímali text po svém, a řekl jsem si, že bude nejlepší vybrat si své čtenáře, jednoho, dva, možná tři, a psát jen pro ně, což se podařilo – a bylo to skvělé! – když mě za normalizace zakázali. Tehdy jsem si skutečně vybíral. Komu jsem chtěl dát básničku, tomu jsem ji opsal na psacím stroji. Ale dnes? Dnes vyjde knížka a já vlastně nechci, aby ji lidi otevřeli, protože vím, že si ji budou číst po svém a že tu báseň, kterou jsem ze sebe rval a jejíž tvorba bolela, budou číst způsobem, který z ní udělá něco úplně jiného; způsobem, který té básni neodpovídá...“

Dochází mi, že dnes už Ivan Wernisch nepíše pro nikoho; důvody k tvorbě má jenom dva.

1. Těší ho to.

2. Může si dovolit ten přepych.

Asi mi čte myšlenky: „Kdysi jsem psával, protože se to ode mě očekávalo, což je strašné. Jistě to zná spousta autorů – napíšou první knížku, očekává se, že napíšou druhou, a tak splní povinnost, a najednou už myslí třeba na slávu... Jenže teď se vám snažím sdělit něco, co je nesdělitelné... To se mi podařil výrok zase, slyšíte ten rozpor?“

Slyším hlavně smutek.

Znovu mlčíme.

„Léty jsem přišel na to, že takzvaný umělecký svět, literatura, všechno, co se kolem ní motá, a zejména básníci, tak tohle všechno že je hrůza. Básníci se chovají, jako by zápolili o nějaké stupně vítězů, a ono se to po nich žádá, chce se, aby soutěžili. Jenže básnění přece nejsou závody, je to velmi privátní záležitost. Báseň v té zjevené podobě mizí hned v okamžiku, kdy je zapisována, kdy myšlení v obrazech tuhne v řeč... Ale co vám to povídám – zase jsem nevystihl nic, je to směšné... S jistotou snad můžu říct jen tolik, že mě básně bavily hned od počátečního uhranutí psacím strojem, tou úžasnou hračkou, a pak jsem se bavil i dál – buď bavil, anebo utloukal čas.“

Měl jste, připomínám, a pořád ještě máte publikum. Čtenáře. Ctitelky!

„Kdysi jsem o to možná stál, ale to bylo ze zavrženíhodné ješitnosti. Samozřejmě mě potěšilo, když jsem si s někým mohl popovídat o životě, ale o básních, o těch si nepopovídáte.“

 

Dokud nejsou bolesti

Když nás vyplivne les, Ivan Wernisch nasliní ukazováček a čelo nasměruje k domovu; čeká ho tam kniha o balonovém létání, pořád rád čte.

Taky píše, i když v posledních týdnech málo. Netrápí se tím: „Nejhorší je,“ uklouzne mu, „když to člověku nejde a snaží se, když tedy úřaduje v psaní. Nemám pro to pochopení, ačkoli zároveň to obdivuju, třeba takový Vrchlický. Dokud nenapsal své nemalé denní penzum veršů, tak se neodebral na čtvrtku vína do hospody... A zase už jsme u toho – pokusil jsem se teď postihnout cosi tak jemného, jako je psaní poezie, a hned popřel sám sebe. Jedním dechem jsem řekl, že pro cosi nemám pochopení, a druhým, že to obdivuju. K čemu by vám bylo takové interview?“

Rozpačitě se loučíme.

„Přece jen mi ještě řekněte,“ chovám se znovu neomaleně, „máte vy nějakou radost, důvod k optimismu?“

Zarazí se: „Jsem sice nemocný, vyhlídky nejsou moc příjemné, ale neprožívám to kdovíjak těžce. Uchýlil jsem se do klidu, neptejte se kam, ale cítím se tam dobře.“

Usměju se na něj. Tak na shledanou.

Pořád se nepohnul z místa: „Stáří není úplně špatné, věřte mi. Sice nic příjemného, ale dokud člověk nemá velké bolesti, může docela spokojeně žít i starej, je to otázka míry. Když už nechcete moc, tak vám to stačí. Můj dávnej kamarád Jindra Flusser byl v Osvětimi čtyřikrát vybraný do plynu, zázrakem přežil, ale říkával: Ivane, věř nebo nevěř, ale já i v Osvětimi zažíval chvilky, kdy jsem býval šťastnej...“

Tak přece, nakonec jsem z něho dostal moudro.

A potom ještě jedno: „Víte, v češtině existuje jedno ošklivé slovo, které vnímám jako vulgární, hrubé, slovo ,prd‘. Ale občas celkem sedí: Jde o prd. Jakmile se začne uvažovat a nahlas mluvit o životě, je to na prd. Je to prd. Na shledanou.“

 

Kam se poděl?

Jak říkám, pokud se to všechno stalo, pak před pouhými několika dny. Opravdu myslím, že jsem ho potkal, že jsme spolu mluvili, jen nemám důkaz.

Beru kameru, chci ho znovu najít.

Projíždím Hořovicemi, už jsem v Cerhovicích. Existují.

Dál nevím kudy, místních se ptám na les V merfánech.

Dívají se na mě, jako bych byl cizinec. Nebo zeměměřič.

Nevědí. Neznají.

Nic. •

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama