Ohromit vlastní vzor

Vědci věděli, jak ženské vajíčko před oplodněním vypadá. Ale jak se chová – to jen tušili. Embryoložka Zuzana Holubcová se rozhodla, že proces jeho zrání jako první na světě popíše a zaznamená. Výsledky jejího výzkumu z laboratoře v Cambridgi publikoval loni prestižní časopis Science. Překvapily. A přinesou významný posun v umělém oplodnění.

Se Zuzanou Holubcovou si dáváme sraz v kavárně v Brně. Přibíhá se zpožděním, objednává si levandulovou limonádu. „Od rána jsem u mikroskopu,“ říká omluvně a hned se rozesměje: servírka totiž před ni postavila pití v laboratorní kádince, jak je teď v hipsterských podnicích populární. „A koukám, ani tady neuniknu. Ale my z baněk teda nic nepijeme, jen jednou ještě na škole jsme si dávali na párty mojito z erlenmeyerky (Erlenmeyerova baňka, laboratorní nádoba se zúženým hrdlem – pozn. red.).“

Na konferenci TEDxZlín – představující málo známé, přesto významné myslitele – ji nazvali odbornicí na ženskou plodnost. Když to však Holubcová slyší, ošívá se. „Mám z toho pocit, jako bych řešila horoskopy. Něco jako – a teď vám povím, kdy máte otěhotnět!“ Nemá ráda ani označení vědkyně. „Je to formalínem čpící slovo, které označuje ženu s pěti vlasy a bílým pláštěm. Kamarádka fyzička taky nadává na české přechylování, jsme zvyklé na označení scientist,“ vysvětluje rodačka z Ústí u Vsetína.

Vyděšení rodiče

Třiatřicetiletá Zuzana Holubcová je embryoložka, ale vystudovala brněnskou farmacii. Poměrně netradičně však po malém doktorátu PharmDr. přesedlala na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity, kde si pak udělala doktorát velký, tedy Ph.D.

„Bude to znít hrozně, ale já na gymnáziu vlastně nevěděla, co studovat. Věděla jsem, že chci dělat něco přírodovědeckého, ale neznala jsem jiný obor než medicínu. Že existuje něco jako molekulární biologie a biochemie, na vsi u Vsetína moc nemáte od koho zjistit,“ vzpomíná. Rodiče – učitelku a elektrotechnika – její zájem o chemii spíš vystrašil, báli se, že tomu sami moc nerozumějí a nemůžou jí s učivem ani pomoct. „Ale nedalo se nic dělat. Chemické rovnice mě bavily už na základce, připadaly mi jako křížovky.“ Jenže farmacie v Česku vypadá jinak. Na půlroční povinné školní praxi v lékárně zjistila, že vážně nechce dělat prodavačku v bílém plášti, která doporučuje potravinové doplňky. Navíc si praxi vyzkoušela před deseti lety; teď je prý situace ještě horší a řetězce lékárníkům diktují, jaké přípravky nabízet. „Já bych pro léky dneska šla jen do nemocniční lékárny, tam jsou placeni paušálně, ačkoliv špatně. Ale doporučují, co sami chtějí,“ radí. Sama se místo za pultem viděla v laboratoři, měla sen vymýšlet léky, které někomu zachrání život. Ale zdejší farmacie vás podle ní na tuhle kariéru moc nepřipraví.

Tehdy zariskovala a přešla na medicínu. Bylo to právě v době, kdy se začalo vzhlížet k embryonálním kmenovým buňkám a na lékařské fakultě zrovna otevřeli výzkumný projekt na ně zaměřený. „Dělala jsem tam pokročilou mikroskopii, zajímalo mě buněčné dělení. A už jsem věděla, že ve výzkumu chci pokračovat a že musím do zahraničí.“

 

Když není co ztratit. Poprvé

Cambridgeskému institutu molekulární biologie (MRC Laboratory of Molecular Biology) se přezdívá továrna na Nobelovky. A právě tam se Zuzana Holubcová před pěti lety dostala. Jak se to dívce z Brna povedlo?

„Teď mi to zní šíleně. Viděla jsem inzerát na Naturejobs (web nabízející vědeckou práci po celém světě – pozn. red.). A měla jsem tu drzost tam odpovědět. Bylo mi to hrozně nepodobné, proto říkám, že drzost. Přesněji, zraněná drzost, pocit, že už nemám co ztratit,“ prozrazuje. Předtím totiž zažádala o přijetí na americký Harvard do své vysněné laboratoře a oni odpověděli, že neberou Evropany. „Nevím, zda to nebyla výmluva, ale prostě mě nevzali. Trošku se mi tehdy zhroutil svět, ne že bych chtěla do Států, naopak, ale chtěla jsem do té laboratoře. Řekla jsem si, co už, a napsala do Cambridge.“

V tu chvíli přitom ještě nesplňovala některé požadavky. Například jí ještě zbýval měsíc do titulu Ph.D., teprve ji čekala obhajoba disertační práce. Byl rok 2011, bylo jí osmadvacet a vzali ji. Začátky byly strašné. V Česku nechala ze svého pohledu všechno, rodinu, přátele, koníčky. Cítila se sama. „Stresovalo mě, že všude kolem byli absolventi slavných světových univerzit a já byla holka odkud? Z Brna? Nikdo ani nevěděl, kde to je… Připadala jsem si, že jsem se tam ocitla omylem, že se přijde na to, že na to nemám. Zpětně jsem zjistila, že to tam mají skoro všichni, ostatně aby ne, když nám v institutu neustále všichni opakovali: Teď máte životní šanci, nepromarněte ji a ukažte, že si místo tady zasloužíte.“

Zuzana Holubcová vypráví, že přes dvě třetiny studentů této univerzity berou antidepresiva. „Přijdete jako lokální hvězda, jedničkář a tam zapadnete mezi stovky stejně nebo víc skvělých lidí a je na vás tíha očekávání, že máte prorazit.“ U Východoevropanů je to podle Holubcové ještě prohloubeno nižším sebevědomím – které mnohým stále zní jako trochu hanlivé slovo.

Když není co ztratit. Podruhé

Cambridgeská nadřízená Melina Schuh – „jen o pár let starší vědkyně vnímaná jako vycházející hvězda“ – po Zuzaně Holubcové nejdříve chtěla, aby dělala na něčem jiném. „Abych se na­učila mikromanipulaci a techniku výzkumu na jejím projektu s myšími vajíčky,“ vzpomíná Holubcová. První rok a půl tedy dělala jen na myším projektu – a za myší projekt si nakonec Holubcová odvezla z Cambridge autorství prvního významného objevu. A to se hodně počítá. Princip, že když nemáte co ztratit, přestanete se bát a začne se dařit, se tak objevil v její kariéře znovu. „Spadl ze mě najednou ten strašný stres, že musím něco dokázat, aby se můj pobyt v Cambridgi vyplatil. A pak už jsem měla pocit, že si se svým šíleně ambiciózním projektem jenom hraju.“ Tahle hra vyústila v unikátní objev.

Dosud se buňky ženských vajíček při pokusu zachytit stav jejich vnitřních struktur focením vždycky „zabily“. Holubcovou zajímalo, co by se stalo, kdyby je nechala vyvíjet se dál a zachytila je v pohybu a v různých fázích zrání. Díky dostupné technice v britské laboratoři to bylo možné. Co však dostupné nebylo, byla vajíčka. „Rakovinné buňky v laborce udržíte teoreticky nekonečně dlouho, zatímco lidské vajíčko má jediný úkol, potkat se se spermií a dát vzniknout embryu, anebo zahynout. Je velice choulostivé a jeho trvání je omezené, dozraje, zbaví se poloviny své genetické informace a čeká na spermii. Když nepřijde, vajíčko umře. Špatně se navíc shání. Nemohla jsem si je kultivovat v laboratoři, buďto vajíčko dostanu na stůl, nebo mám smůlu.“

Vstříc jí vyšli na klinice umělého oplodnění, kam si několikrát týdně jezdila pro nezralá vajíčka. Ta by jinak skončila v koši. „Zavolali z kliniky, že je mají, já nasedla do auta, nacpala vzorky do inkubátoru a hodně rychle se snažila dostat 13,5 míle zpět do laboratoře. Hodina cesty mě i tak připravila o velké množství záznamu, takže jsem vážně i překračovala rychlost,“ přiznává embryoložka. Takhle jezdila dva a půl roku. Do toho obstarávala etická povolení a sháněla volné místo u špičkových mikroskopů. Hodně vědců právě tahle organizační náročnost od podobného výzkumu odradí.

Pak bylo vajíčko konečně pod mikroskopem. Holubcová do něj píchla genetickou informaci, kterou si v sobě buňka přeložila a vytvořila svítící protein, jejž mohla dále sledovat. Díky tomu viděla, jak se dělí chromozomy a jak pracuje takzvané dělicí vřeténko. „U vajíček se ví, že jsou často geneticky abnormální už ve chvíli, kdy jsou oplozována, tedy že chyba se stala už před oplozením. Downův syndrom je třeba způsoben tím, že vajíčko má dva chromozomy 21 a spermie přinese třetí a je zle. Já chtěla vědět, co se stalo, proč vajíčko špatně rozdělilo chromozomy.“

Holubcová tudíž jako první na světě dokázala zobrazit, jak proces zrání vajíčka vypadá. Do teď se mělo za to, že je to podobné jako u zkoumaných myší. A ono ne. „Byla jsem docela v šoku, že vidím něco úplně jiného, je to delší, fáze jsou jiné a dělicí vřeténko vzniká úplně jinak.“

Skoro se to bála své nadřízené říci, bála se, že by vlastně podkopala její výzkum na myších. „Vzala to ale skvěle, udělala takové to pověstné wow. V Cambridgi totiž všichni razí heslo In Science Truth Always Wins, ve vědě vítězí pravda. Můžete mít klidně i konflikty, nesouhlasit, ale spolupráce je důležitá, protože je v zájmu vědy. To mi třeba v Česku trošku chybí.“

Zkoumat nové

Co její objev změní a přinese? „Na vědecké úrovni to otevřelo nové okno, budou se díky tomu moci testovat chemikálie, u kterých je podezření, že by mohly ovlivňovat plodnost,“ říká a dodává konkrétní příklad: „Podle mě se třeba málo lidem zdůrazňuje, jak je nebezpečné mikrovlnkovat plasty. Pokud máte jídlo v takzvaném lunchboxu, neohřívejte ho v něm v mikrovlnce, přendejte vše na talíř. Nedá se odhadnout, kolik špatných látek se z rozkládajícího plastu uvolní. Opravdu dokázat, že to ovlivňuje plodnost lidí, bude trvat, protože lidský generační čas je dlouhý. Už teď nicméně víme, že existuje podezření, že látky ze zahřívaných plastů vajíčka poškozují.“ Další účinek však bude o něco rychlejší – bude se týkat především praxe při oplodňování. „Už na brněnské klinice, kde teď pracuji, zavádíme třeba zhodnocení, jak dlouho proces zrání vajíček trvá a že vajíčko se mnohdy tváří, že je zralé, ale vypadá tak jen na povrchu. A máme už nyní nový přístroj, kde poznáme, zda jsou opravdu zralá,“ plánuje embryoložka.

„Ona se totiž repromedicína dřív trochu utrhla ze řetězu. Normálně když se nový lék nebo postup objeví, věda posoudí, jak přesně to působí, vše se ověřuje, popisuje. U repromedicíny je to spíš tak, že poněvadž jí bylo tak moc potřeba, lékaři a embryologové neměli čas posuzovat, proč to funguje, a začali tak rovnou léčit, protože to prostě funguje. A my tak ta vysvětlení začínáme přinášet až teď. Je to empirická medicína, ale dospěla do stavu, kdy, abychom se posunuli dál, musíme popsat vše zpětně.“

To, že vám globálně prestižní časopis Science publikuje výzkum, je pro vědce obrovský úspěch. „Když se mě kamarádi v Cambridgi ptali, kam půjdu dál, jaké je to nejlepší místo na světě, tak bylo trošku problematické jim říct, že jdu domů, do Brna,“ říká teď už s trochu hořkým úsměvem.

Pracuje tu souběžně na reprodukční klinice Reprofit a na Masarykově univerzitě jako vědecký pracovník, její cíl je právě propojit klinickou praxi s výzkumem. „A někdy si říkám, zda ten návrat do Česka byl z bádacího hlediska dobrý. Myslela jsem, že můj další výzkum půjde snadno, každý mě tu plácal po rameni, jak je skvělé, co jsem dokázala, a já myslela, že je jasné, že můj výzkum podpoří i dál. Ale teď už to tak není. Je tu strach z nových věcí a legislativní vakuum pro bádání, setkávám se s reakcí, že co je precedens, je nevítané. Ale kvalitní výzkum je přece právě to, co je nové. Nechci dělat na něčem, co už dělají stovky dalších lidí.“

Nobelista by byl nadšen

Zažila pocity zmaru, kdy měla chuť vše vzdát? Odfrkne si, že zrovna teď je to denní chleba. Jejím vzorem je britský fyziolog a průkopník umělého oplodnění Robert Edwards a přiznává, že na něj teď často myslí.

Robert Edwards byl člověk, kterému se přezdívá „otec milionu dětí“, ačkoliv těch vlastních měl jen pět. Vědec z univerzity v Cambridgi získal v roce 2010, tři roky před svou smrtí, Nobelovu cenu za to, na co ani na domovské univerzitě nedostal grant, protože to tehdy komisi přišlo neetické.

V šedesátých letech se Edwardsovi povedlo uměle oplodnit lidské vajíčko. Publikoval, slavil úspěch, už měl kariéru zajištěnou. Ale chtěl jít dál a pomoci reálným neplodným párům. Seznámil se s gynekologem Patrickem Steptoem a přesvědčil ho, aby zkusili oplodnění in vitro a především laparoskopicky odebírali vajíčka z těl pacientek a pak je zase vraceli. Otevřeli tím základ dnešní asistované reprodukce. Vše museli dělat na vlastní pěst a bez zmíněného grantu. „Sám pak v pamětech píše, že mu přijde paradoxní, že to za neetické označili ti, kteří pak provedli první klonování.“ S Edwardsem se Holubcová v Cambridge jen těsně minula, bohužel zemřel před jejím příchodem. Ale znala ho jeho nejbližší spolupracovnice Kay Elder. A když tato dáma – vyhlížející jako klasická distingovaná anglická lady – slyšela o výsledcích Zuzany Holubcové při výzkumu vajíčka, vstala a objala ji se slovy, že by byl Robert rád, že na tom někdo pokračuje. On totiž prý věci, které ona nafilmovala, viděl také a díky jejímu výzkumu to začalo dávat smysl.

Zkrátka a dobře – její práce by prý její vzor ohromila. Co si o tom všem myslí Zuzana Holubcová? Je skromná, první otázku jakoby přeslechne a odpoví až na druhé vyzvání. A velmi civilně pronese: „Takový neuvěřitelný pro holku z Valašska.“ Pak se vrací k tomu, co ji trápí v Česku. Že končíme moc brzy. Něco objevíme, publikujeme, máme za to body a konec. Přitom by se dalo přemýšlet dál – co s objevem, jak bádat dál, jak jej uvést do praxe. „Nevidíme, na rozdíl od Cambridge, ve věcech větší smysl, nějaký cíl, změnu oboru. Asi jsem moc nai­v­­ní?“ ptá se sama sebe. U nás podle ní chybí ti, kterým se v Cambridgi říká enterpreneur, člověk, který vidí potenciál vynálezu, ale taky zná trh, patenty, má kontakty i energii tlačit vše do praxe.

Na druhou stranu je Anglie na její vkus někdy až překvapivě liberální. Nedávno tam třeba povolili editaci, „úpravu“, embryí. „To už je podle mě síla. Evoluce, to je velká hra v kostky, říkat si, co už ne a co ano, je o osobním nastavení, moje hranice je ale právě editace embryí, kdy se jim změní genetická informace. Dá se třeba odstranit cystická fibróza. Ale co když se odstraní gen, který za jiných okolností může být výhodný? Jako třeba leidenská mutace, ta dnes zvyšuje riziko trombózy u žen, ale Vikingům se třeba hodilo, že nevykrváceli tak rychle.“ Bere to ale tak, že Pandořinu skříňku už lidstvo otevřelo.

Ptám se nakonec, zda je věřící. Odpoví, že ne, ačkoliv uznává vnitřní morální kodexy. A začne mi recitovat Jana Skácela:

Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh.

Mám odedávna svého, pro vlastní potřebu, i k svému narovnání. A pro pokoru, které je mi třeba. •

Zuzana Holubcová

Narodila se roku 1982 v Ústí u Vsetína Vystudovala farmacii na Veterinární a farmaceutické univerzitě Brno, velký doktorát získala na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Její výzkum zobrazení zrání lidského vajíčka z cambridgeské Laboratory of Molecular Biology publikoval loni magazín Science. Nyní žije a pracuje v Brně. Jejím největším koníčkem je divadlo, třináct let je členkou souboru brněnského Divadelního studia „V“. Na vysoké začala i cestovat, projela už jihovýchodní Asii, Střední Ameriku a obě pobřeží USA.

Autorka vystudovala žurnalistiku a filmovou vědu. Žije v Brně.