Přirostlí k horám

Jednou provždy zmizet z města a zabydlet se třeba v Krkonoších. Manželé Olivovi si tenhle sen dokázali splnit. Dnes je jim sedmdesát a jednu věc vědí velmi dobře: i sny občas bývají pořádně tvrdé a nemilosrdné.

Pstruh na talíři má dobře půl kila. Brzy bude zima, ryby jsou jak přezrálé lusky, už moc neberou a tíhnou ke dnu.

„Tenhle je jeden z posledních, kterého jsem chytil. Je přece jen pozdě,“ odtuší pan Oliva a sám si nalije jen malou sběračku hustého houbového kysela, které je rovněž vynikající a vařila ho paní Olivová.

Jenže pan Oliva je, jak sám říká, „přepstruhovanej“. A taky „přehoubovanej“.

Ten stav mu závidím, takže posléze vyrazím na Kraví horu, kde v měkkém mechu najdu pár solitérů. Je pondělí a v pondělí se, to dá rozum, na houby nechodí, „protože nedělňáci to tu od pátku sjedou“. I těch pár kousků mi doma posléze vystačí na vynikající kyselo, vylepšené receptem paní domu, který tu neprozradím, neboť ctím know-how Renerovek, dvou horských chalup na stráni Malé Úpy, jež patří Pavlu a Jaroslavě Olivovým.

Příjemné zalechtání v břiše se však dostavuje mnohem dřív, než na terase ve výšce tisíc metrů přistanou voňavé talíře. Ucítím ho už ve chvíli, kdy se před Trutnovem začne silnice vlnit a houpat. Tenhle pocit musí důvěrně znát všichni, kdo se stejně jako já narodili na horách, ale utekli do města.