Vyškolila první sexuální asistentky v Česku. Pak se bála, aby nešla do vězení

Jste první a stále i jediní, kdo v ČR nabízí sexuální asistenci. Co si pod ní představit?

Práce žen, které pracují v sexbyznysu nebo jako sexuální pracovnice, funguje na ekonomickém modelu. Cílem je udržet si klienta, aby využíval vašich služeb, a tím si zajistit výdělek. Sexuální asistence je založená na jiném, a to sociálním modelu. Pozor, není to ale sociální služba. Cílem každopádně není si klienta udržet, ale zejména ho podpořit v tom, aby se naučil naplňovat svoji sexualitu.

Sexuální asistentky tedy neposkytují sexuální služby?

Poskytují, sexuální pomoc má ale různé cíle. Asistentky či asistenti jsou proškolení a vědí, jak pracovat s lidmi s různým znevýhodněním a limity. Je tam tedy prostor pro to, zkoumat, co dokáže vaše tělo, pokud jste například na vozíku. Stejně tak se ale mohou s klientem či klientkou zaměřit na podporu sebevědomí či na vztah ke svému tělu. Cílem taky je podpořit je v tom, aby si sami hledali partnera či partnerku.

Kde se vzal nápad zavést v Česku sexuální asistenci?

Poprvé jsem se se sexuální asistencí setkala v roce 2013 na stáži v Německu. Tehdy jsem byla ředitelkou organizace Rozkoš bez rizika (pomáhá zlepšovat postavení žen a mužů nabízejících sexuální a erotické služby – pozn. red.), takže jsem mohla toto téma otevřít už tam.

Pamatujete si, co vás na tom konkrétně zaujalo?

Viděla jsem v tom příležitost pro ženy v sexbyznysu, které ta práce baví a naplňuje, aby se v hierarchii byznysu dostaly výš. Říkala jsem si, že by jim tato práce mohla dávat ještě větší smysl. Též jsem viděla velký potenciál pro lidi se znevýhodněním, kteří se setkávali s častým odmítnutím ze strany sexuálních pracovnic. Mnoho nočních klubů také není bezbariérových. Následně jsem navázala spolupráci s německou a švýcarskou organizací, které měly se sexuální asistencí zkušenosti. Od švýcarské organizace InSeBe jsme pak získali jejich know-how a metodiku a přijeli nás sem proškolit.

Následně jste z Rozkoše bez rizika odešla a založila organizaci Freya. Tehdy jste proškolili prvních pět asistentek. Kolik jich máte nyní?

Osm, ale teď plánujeme otevřít další kurz a jejich počet navýšit.

Tolik reakcí jsem nikdy nedostala

Jak na to počáteční období zpětně vzpomínáte? Pustila jste se do něčeho nového, neetablovaného, pro co v Česku neexistovala žádná pravidla…

Pamatuji si velkou euforii. Měli jsme tehdy podporu od ministerstva vnitra. Jednu dobu jsme se ale stejně báli, a to i přesto, že jsme si nechali udělat dva právní posudky, jak lze v tématu sexuální asistence postupovat bezpečně a v rámci platných norem.

Z čeho konkrétně jste měli obavy?

Aby když doporučíme sexuální asistentku klientovi či klientce, se to nebralo jako kuplířství a já kvůli tomu nešla do vězení. Naši klienti mi pak říkali, že půjdou před věznici udělat demonstraci, a dělali si legraci, že by se aspoň pak to téma dostalo ještě víc do povědomí veřejnosti. Museli jsme taky ty ženy dobře vybrat, plně jim důvěřovat. Stres to byl i proto, že to byla velká odpovědnost, a kdyby se to nepovedlo, sexuální asistenci v Česku bychom na dlouhou dobu zavřeli dveře.

Jaká byla odezva od prvních klientů, kteří tenkrát vaši nabídku sexuální asistence využili?

Velmi pozitivní. Tolik lidí mi nikdy předtím ani potom nenapsalo, jak nám jsou vděční, že tu taková možnost je. Volali a psali nám třeba i rodiče dospívajících nebo i dospělých s postižením, kteří do té doby museli řešit sexualitu svých potomků doma sami, včetně masturbace. Psali mi, že si nedovedeme představit, jak hrozné to bylo, a že nám děkují, že teď už to mohou řešit jinou cestou.

Poslední přání

Kromě samotné sexuální asistence Freya od svého počátku nabízí i pomoc a podporu v tématu sexuality pro domovy pro seniory a seniorky a pro pobytová zařízení pro postižené. Co konkrétně nabízíte?

Na začátku jsme nabízeli jednodenní školení, takový úvod do sexuality lidí s handicapem či v seniorském věku. Ukázalo se ale, že to nestačí. Dnes máme komplexní nabídku vzdělávání. Jde o ucelený kurz, který se zaměřuje na to, jak zavést v daném zařízení systémovou práci se sexualitou.

Co zaměstnance a zaměstnankyně učíte?

Přinášíme tam něco, čemu říkáme sexuálně přívětivé prostředí, v němž mohou klienti a klientky důstojně naplňovat svoji sexualitu a vztahy respektujícím způsobem a na základě svých individuálních potřeb. Důležité v první řadě je, aby v zařízení nebylo toto téma tabu, aby se klientky a klienti nebáli zeptat, aby věděli, koho se zeptat, a aby vedení nastavilo pravidla a postupy, které bude dodržovat personál a kdy bude každý vědět, jak v různých situacích jednat. Zjistili jsme totiž, že personál často postupuje nejednotně, každý podle svého úsudku a nejlepšího svědomí, ale zároveň třeba i na základě svých předsudků nebo předchozích zkušeností.

Například?

Například se někdy setkávají ze strany klientů se sexuálním obtěžováním a často nevědí, jak na to reagovat. Někomu to třeba na začátku nevadí, ale později už ano. Někdy se to může ze strany klientů i stupňovat a to, co zaměstnanci nebo zaměstnankyni na začátku nevadilo a přehlíželi to, jim už vadí. Proto je dobré mít nastavená pravidla. A taky je dobré, aby byl v zařízení alespoň jeden člověk, který téma sexuality umí řešit a bavit se o něm. Například o tom, jak by si klient či klientka představovali naplňování svých sexuálních potřeb.

Tedy že se mu třeba objedná sexuální asistentka?

To taky, ale nejen to, je mnoho možností. Je dobré podporovat vztahy, které mohou navazovat lidé s handicapem i lidé v seniorském věku v zařízení. Podporujeme proto různé akce, kde se mohou lidé potkávat, nebo třeba tematické večery s hvězdičkou, kdy se v zařízení pouští filmy na toto téma. Občas si nějaký domov pro seniory a seniorky pozve třeba i striptéra či striptérku a je to v pořádku, pokud se to dobře nastaví. Jednou jsem zažila, že za ředitelkou přišla pětice žen, které tam žily, s tím, že by si chtěly večer společně pustit porno. Vedení jim to umožnilo a tyto ženy pak říkaly, že to byl jeden z nejhezčích večerů, které tam zažily. Je ale nutné, aby se prostředí nestalo tzv. přesexualizované, tedy aby tam téma sexuality bylo přítomné tak akorát. Také je vhodné při zavádění práce se sexualitou jít opravdu krůček po krůčku. Tak, aby klientela i zaměstnanci věděli, co se v zařízení mění a co to pro ně znamená.

Znáte zařízení, kam je možné pozvat i sexuální asistentku?

Ano, i taková jsou. Nedávno mi volala ředitelka jednoho domova pro seniory s tím, že tam mají muže v terminálním stadiu. Jeho poslední přání byla sexuální asistentka, proto mi ředitelka volala, aby se se mnou poradila. Než stačila asistentka přijet, muž zemřel. I tak je to ale hezké, protože mohl alespoň odejít s tím, že ho něco takového čeká, mohl se těšit, mít fantazie… Vždycky záleží nejen na otevřenosti vedení, ale i na možnostech samotného zařízení, například aby tam člověk mohl mít soukromí. Důležité je také to, aby byla zachovaná intimita a aby o tom, koho si tam zvete, nevěděl úplně každý, kdo tam žije.

Box s otázkami

Nedávno jste byli nominovaní na evropskou cenu SozialMarie za sociální inovace, a to za program, který se zaměřuje na dětské domovy. Jak vás napadlo věnovat se dětem a dospívajícím v tomto prostředí?

Před necelými čtyřmi lety jsme dostali nabídku od nadace Společné kroky a psychologa Petra Šusty, který do dětských domovů jezdí. Oslovili nás s tím, zda bychom nechtěli v těchto zařízeních vzdělávat děti a personál v tématu sexuality a vztahů.

Byla to pro vás osobně vaše první zkušenost s prostředím dětského domova?

První ne. Když jsem ještě pracovala v organizaci Rozkoš bez rizika, některé naše klientky měly děti v dětském domově, takže jsem už tehdy pár domovů navštívila. A ještě jednu zkušenost mám, ale ta nebyla moc dobrá.

Jakou?

Když Freya v roce 2016 vznikla a my jsme se zorientovávali v tom, v jakých oblastech chceme téma sexuality řešit a edukovat, jednou jsme přednášeli na konferenci pro ředitele dětských domovů. A bylo to velmi náročné. V té době jsme už znali prostředí pobytových zařízení pro lidi s handicapem a domovy pro seniory a seniorky. Tam to téma bylo sice tabuizované, ale určité změny už byly znát a část personálu už vnímala práci se sexualitou jako něco, co je důležité. Na té konferenci bylo ale naopak cítit, že ředitelé dětských domovů se tématu obávají.

Co přesně jste jim říkali, že by bylo potřeba?

Jelikož to bylo na začátku našeho fungování, byla to nabídka klasických přednášek, tedy úvod do sexuality. Vždycky klademe důraz na to, že sexualita je základní životní potřeba, která se musí nějakým způsobem naplňovat, důstojně a s respektem, v rámci nějakých právních norem a pravidel daného zařízení. Ředitelé ale tehdy o ničem takovém nechtěli slyšet, takže jsme si řekli, že to prostředí ještě není na takové téma připravené.

Když jste začali před čtyřmi lety tvořit program pro dětské domovy, jeli jste kromě jiného i na zkušenou do Norska. Co vás tam zaujalo?

Měli jsme tam možnost seznámit se s edukativní pomůckou, která se v originále jmenuje Play it Right. Je to box, v němž jsou kartičky na různá témata, o nichž se s dospívajícími dětmi můžete bavit. V Norsku tuto pomůcku vytvořili proto, že tam stoupalo sexualizované násilí a kriminalita mezi dospívajícími. Následně zjistili, že jedním z důvodů je fakt, že děti nemají dostatek informací, hledají si je na internetu nebo čerpají z pornografie. Zažádali jsme si o práva, získali je, modifikovali pro ČR a vznikla tak pomůcka, kterou jsme nazvali Bez rozpaků.

Co obsahuje?

Box obsahuje osm set karet na témata, jako je tělo, sexualita, porno, kybernásilí, sebeuvědomění, pocity. S boxem se pracuje s dětmi při skupinovém sezení, kde je možnost jakékoliv téma otevřít, diskutovat o něm.

Školíte tedy personál dětských domovů, aby s tímto boxem uměl pracovat?

Když jsme získali práva, zavázali jsme se, že každý, kdo box dostane, musí projít dvoudenním školením. Od letošního června začínáme školit.

Vy sama jste do dětských domovů jezdila a s dospívajícími dětmi se bavila. Jak toto téma vnímají?

S námi se o tom chtěly bavit a chtěly, abychom se vraceli. Zjistili jsme ale, že mají často obavy se v domově někomu svěřovat. Mimo jiné proto, že nevědí, zda to zůstane důvěrné, či zda se to dostane do nějakého zápisu. Narazili jsme taky na to, že mívají málo soukromí, nemohou se zamykat v pokojích, ale někde třeba ani v koupelně. Důležité je, stejně jako v zařízeních pro seniory, seniorky či lidi s handicapem, aby se vedení dětského domova začalo zabývat tím, jak tam téma sexuality a vztahů mají uchopené, a snažilo se, aby to nebylo tabu. Nutné je i to, aby byl personál jednotný v tom, co dětem říká, a taky aby byl respektující a tolerantní k různým jejich potřebám i odlišnostem.