Pomoc obětem teroristických útoků se dá naplánovat

Co bylo hlavním impulzem pro založení vaší organizace?

Fungujeme od roku 1990, kdy jsme začínali, abychom pomohli obětem jakýchkoliv trestných činů. Postupně se vytvořil mezinárodní tým, kde je 74 členů v 35 zemích po celém světě. Hlavní aktivity máme v Evropě, ale členské organizace jsou také v Izraeli, Americe nebo na Novém Zélandu. Naším cílem od počátku bylo, že žádná oběť trestného činu nesmí být opomíjena. Je potřeba těmto lidem poskytnout nejrůznější podporu. Například pokud potřebují sehnat psychologa, který se specializuje na trauma, anebo právníka, jenž se věnuje problematice sexuálního násilí.

Kdy jste se začali zaměřovat na přeživší teroristických útoků a pozůstalé po jejich obětech?

Zlomový byl rok 2015, kdy se odehrál velký teroristický útok v Paříži. V klubu Bataclan a na dalších místech francouzské metropole tehdy teroristé zabili 130 lidí, přes čtyři sta dalších zranili. Přeživší, kteří byli různých národností, se postupně vraceli do svých domovů po celém světě. Potřebovali nejen tu akutní, ale hlavně dlouhodobou psychologickou pomoc. Také se snažili zorientovat, zda mají nárok na nějaké odškodnění. V jednotlivých zemích byly sice neziskové organizace, které pomáhaly nejrůznějším obětem, ale doposud neměly zkušenost s oběťmi teroristických útoků. Ta pomoc je v mnoha směrech specifická, protože takový útok většinou není namířen proti konkrétním lidem, ale proti celé společnosti. A je důležité, aby společnost obětem pomohla například tím, že dostanou odškodnění.

Další útok se stal o rok později v bruselském metru a na letišti. Jaké tam mají zkušenosti s pomocí?

Belgie je administrativně trochu komplikovaná, protože tam spolu museli spolupracovat experti z francouzské i vlámské části země. Po útocích tak docházelo k nejrůznějším komunikačním prodlevám, kdy trvalo i několik dnů, než se rodinní příslušníci dozvěděli, že jejich blízký zahynul. To se stalo například české psycholožce Zoře Vansteenkiste, která žije se svým belgickým manželem v Bruselu. Při útoku na letišti byla zabita její švagrová, což se ale rodina dozvěděla až po čtyřech dnech. Zora mi říkala, že pak následovalo několik týdnů, kdy s nimi chtěli mluvit policisté, novináři, forenzní technici, právníci a vyšetřující soudci. Bylo to celkově velmi náročné. Zora záhy zjistila, že něco podobného zažívají i ostatní pozůstalí, a proto s manželem založila neziskovou organizaci V-Europe. Pomáhají stovkám lidí, jejichž život ovlivnily tyto teroristické útoky.