Když sportovní psycholog řekne, že medaile dělá on, vezměte nohy na ramena

Jak jste myslel výrok o tom, že když vám rodič přivede dítě mladší třinácti let, potřebuje psychologa spíš on sám?

Do puberty by sportovní aktivita měla být pro dítě něčím, co ho rozvíjí, naplňuje, baví. Což samozřejmě neznamená, že musí být pořád jen příjemná, frustrace, odříkání, překonávání překážek jsou součástí. Ale výsledek má být, že mě sport baví. Rozhodně by ve mně neměl vyvolávat neurotické stavy. Jsem hluboce přesvědčen, že to je podobné jako s předčasnou sportovní specializací. Dospívající dítě má přirozenou kapacitu, která se dá dobrým přístupem trenéra dál rozvíjet až ve chvíli, kdy dojde k určitému stupni vývojové zralosti. Teprve v té chvíli může nastoupit psycholog a pomoci věci ještě posouvat. Když to udělám dřív, připravím se o část přirozené kapacity.

Byla jsem na vaší přednášce, kde jste ukazoval, jak nezdravě přeplněný může být rozvrh dospívajícího hokejisty. O takových dětech mluvíte jako o manažerských projektech. Jací jsou jejich rodiče?

Takoví rodiče jsou hluboce přesvědčeni, že dělají pro dítě to nejlepší, že to dělají správně. Často se opírají o hodně zjednodušenou interpretaci, že současná společnost je v úpadku, děti nic nedělají, jsou první generace, která se místo růstu řítí někam do ztracena, a tak si myslí, že jim svou náročností pomohou jít proti tomu trendu. Ale jsou za tím z velké části naše temné stránky. Říkám, že to chci pro dítě, ale v zásadě chci dobro pro sebe a dítě pro mě reálně nehraje žádnou roli. Rodiče, kteří to mají takto nastavené, jsou většinou perfektně edukováni. Racionálně vědí vše. Ale protože psychologie není jako matematika, kde platí algoritmy, potřebujete mít vše srovnáno kromě racionálna i emocionálně a hodnotově.

Vy sám jste otcem úspěšné atletky. Jak to zvládáte?

Stejně jako jakýkoliv jiný rodič vám řeknu, že to zvládám dobře. Ne, fakt se snažím být od dceřiny sportovní kariéry oddělený. Jsou to paradoxy. Když přišla Johanka poprvé na atletiku, jako někdo, kdo může srovnávat, jsem se rozhlížel po stadionu. Mezi čtyřiceti dětmi v přípravce má dcera vyloženě čněla svou motorickou nedovedností. Takže jsme jí jen říkali, ať se soustředí sama na sebe, zlepšuje se, nesoutěží s ostatními. Měli jsme štěstí na olomoucké trenéry, takže Johanka dokázala všechno překonat. Má trenéra, kterému opravdu záleží na dlouhodobém rozvoji svěřence, ne na tom, aby ho plácali po zádech, že získal někde medaili nebo rekord. Ale samozřejmě máme i obavy, sportovní hřbitovy jsou plné šestnáctiletých mistrů republiky. Nicméně mi připadá, že to dcera vnímá zdravě, je samozřejmě potěšená z úspěchu a výsledku. Ale naplňuje ji především podstata pohybu, což mě trošku uklidňuje.

Jak těžké pro vás je, abyste se držel zpátky a nemluvil v dobré víře lidem v oddílu do práce?

Hrozně. Moje děti tím trochu trpí, protože i moje mladší dcera sportuje, hraje házenou a obě mi říkají: „Ty se na nás ani nepřijdeš podívat!“ Chodím se na ně kouknout tak dvakrát za sezonu a nevstupuju do žádných debat. Mám velký respekt k tomu, jak to třeba právě v házené, která je malým, chudým sportem, lidi dělají prakticky zadarmo ve volném čase, nemají to vůbec jednoduché. Obdivuju, kolik jsou sportu schopni věnovat. Takže by mi přišlo nepatřičné jim do něčeho mluvit.

A jak snášíte ostatní rodiče?

Samozřejmě občas intenzivně trpím, ale když od toho poodstoupím, většinu tvoří ti naprosto bezproblémoví. Nevnímáme je, protože dost vyčnívají extrémy, které tvoří třeba dvě tři procenta rodičů. Člověk si pak odnáší pocit, že rodiče jsou nemožní, protože jsou tam dva tatínci nebo jedna maminka, kteří se chovají emocionálně přepjatě jak k dětem, tak třeba k rozhodčímu a vytvářejí nedobrou atmosféru. Je ale pravda, že atletika a házená jsou relativně zdravé. Ve fotbale, v hokeji nebo tenise je to výrazně vypjatější.

Vítězný typ

Jít k psychologovi s sebou dřív neslo určité stigma, ale postupně se to mění. Vnímáte vývoj ve spolupráci se sportovci?

Občas jsem se sice setkal s obavou, aby to nebylo vnímáno jako slabost nebo selhání, když mě osloví, ale vyloženě se stigmatizací jsem se nikdy nesetkal. Spíš se na začátku objevovala trochu nerealistická očekávání, zejména u sportovních týmů, kdy někteří vnímali sportovního psychologa jako někoho, kdo bude zevnitř získávat trenérovi informace. Do takové spolupráce jsem nikdy úplně nevstoupil. Dnes je problematika mentální podpory brána jako standardní součást tréninkového procesu, případně práce v realizačním týmu.

Mentální kouči nabízejí lidem v knihách a přednáškách to, čeho dosáhli s úspěšnými sportovci. Dá se z někoho udělat vítězný typ? Dá se změnit jeho mentální nastavení?

Je otázka, co je vítězný typ. Zažil jsem spoustu sportovců a každý z nich byl osobnostně, sociálně, hodnotově, intelektově úplně jiný, velmi těžko a uměle bych hledal společného jmenovatele pro to, co je přivedlo k vítězství. Já myslím, že je to trochu klišé, alespoň z mé zkušenosti. Je vždy na hluboké zamyšlení, jestli sportovec někde uspěl díky práci s někým, navzdory té spolupráci, nebo bez ohledu na ni. U výkonu je tolik faktorů, že jednoznačně rozlišit, co bylo tím momentem, který člověka někam přivedl, je podle mě na hraně šarlatánství. Přímá vazba mezi nějakou intervencí a výsledkem se dá málokdy dokázat, navíc i kdyby to tak bylo, tak když se na to začneme spoléhat, je to spíš cesta k zatracení, protože v jiném případě budou zase jiné okolnosti. Takže ve chvíli, kdy sportovní psycholog nebo mentální kouč začne říkat, že medaile vytváří on, doporučuju klientům, aby vzali nohy na ramena.

A kdy je pro sportovce naopak vhodný čas vyhledat psychologa nebo psycholožku?

Obecně plus minus po průchodu pubertou, někdy kolem 14. nebo 16. roku. Záleží na sportu, třeba esteticko-koordinační sporty jako gymnastika mají vrchol výkonnosti dříve, takže tam je to zase trochu jinak. V podstatě bych bral v potaz osobnostní zralost a ukončení vývojového období, kdy se sportovec trošku „omlátí“ a vynaloží energii na hledání svého nastavení. Potom může být vhodné, aby s ním někdo pracoval. Jsou ale trenéři, kteří vše uchopí takovým způsobem, že ani sportovního psychologa nepotřebují. Hodně záleží na konkrétní osobnosti, někdo je citlivější, zranitelnější, potřebuje větší podporu, dá se pak pracovat na osobnostním růstu.

Znát vlastní hranice

Ve veřejné debatě v Česku se momentálně hodně řeší téma duševního zdraví dětí a mladých lidí. Jak na to nahlížíte?

Připadá mi, že je hodně akcentováno, jak je mladá generace zranitelná. Jak vysoký je nárůst neuróz, depresí, takové zhoršené adaptability. Ale já to v přímé interakci s našimi studenty, což je samozřejmě relativně úzký výsek mojí zkušenosti, úplně nepozoruji. Vnímám, že je jejich generace odlišná v některých hodnotách, že jsou pro ni důležité parametry, jako je jistota, bezpečí, důvěra, ale ve chvíli, kdy se ten vztah dobře nastaví, nemám pocit, že by se výrazně lišila od těch předchozích. Ano, jsou v ní lidé, kteří mají s adaptací problémy. Jsou tam ale i ti, kteří se nepotýkají s ničím, a lidé mimořádně odolní.

Nepodepsala se na nich ani covidová omezení?

Výrazné odchylky nevnímám ani u těchto lidí. Ano, jsou trošku horší v některých dílčích pohybových dovednostech. Ale to spíš vychází zase ze společenského nastavení, že jsou mírně zanedbaní. Musíme k nim proto smysluplně přistoupit, ne že vezmeme něco, co nám fungovalo před dvaceti lety, a když toho teď nejsou schopni dosáhnout, jsou automaticky špatní. V rámci vzdělávacího procesu bereme v potaz, že existují určité disproporce, ale zase jsou studenti rozvinutí v jiných oblastech. Je potřeba s tím umět pracovat, pak se dokážou posunout na stejnou výkonnostní úroveň jako dřív, jen jiným způsobem.

V čem jsou vaši studenti rozvinutější?

Zdá se mi, že se v některých věcech nebojí stát si za svým, být sami sebou, klidně mimo normu. Moje generace měla pocit tuhnutí, co budou říkat ostatní, jak mě budou hodnotit. V tom jsou (dnešní mladí) mnohem svobodnější. A zároveň mi v některých věcech přijdou pokornější, i když někdy možná až příliš hodní. Když je čeká něco motoricky nebo fyzicky náročného, přistupují k tomu s respektem a pokorou. Také mají jinak nastavenou intimitu, ať už fyzickou, nebo mentální. A přestože jsem v této oblasti docela vnímavý, s tímhle se teprve učím zacházet.

Obory pěstované na vaší fakultě jsou navíc těmi, ve kterých se do intimní zóny dostanete rychle, pořádali jste i konferenci na téma sexuality ve sportu. Co jsou pro vás u intimity největší výzvy?

Vychováváme učitele a trenéry, kteří ve své profesi s tělesnou intimitou svěřenců intenzivně pracují, jsou s ní v dennodenním kontaktu. Vycházím z filozofie, že abych mohl pracovat s cizí tělesnou intimitou, nejdřív potřebuju mít jasně definovány svoje hranice. Nemělo by mě děsit, že se budu setkávat s různými lidmi, nebo by to ve mně nemělo vyvolávat něco, co nejsem schopen zpracovat. Není to vyloženě generační, míra otevřenosti a uzavřenosti v této oblasti se liší ročník od ročníku, ale je to téma, které mladí lidé řeší.

Mají někteří vaši kolegové nebo kolegyně problém to pochopit? Je tohle generační otázka?

Generační pohled je určující, ale také neplatí obecně. Spíš je problém, že tak jako staré recepty, ani způsob komunikace nebo nastavení humoru nefungují napořád. Standard, kterým jsem si jako student prošel a který mi přišel normální, bývá vnímán u nastupující generace citlivě. Lidé se někdy u komunikace, která byla nevhodná a nepříjemná už pro nás, schovávají za to, že je současná generace zhýčkaná, že dřív to přece bylo pro všechny v pohodě, tak co po mně teď chcete? V takových případech je debata hodně obtížná. Stejně přísný bych nebyl u humoru, který není vždy korektní, ale není zraňující. Mluvím teď o lidech, kterým na jejich svěřencích záleží, chovají se k nim hezky, jen někdy to sice myslí dobře, ale jejich komunikace není takto jednoznačně přijímána.

Co s tím?

S těmito kolegy se mluvit dá, ubrzdí se, rozumí problému, ale necítí se tak úplně komfortně. Na druhou stranu vychováváme odborníky, kteří přijdou do kontaktu s různými osobnostmi, a je důležité, aby si uměli vymezit hranice, říct, co se jim nelíbí, neboť není možné všechny změnit podle našich představ. Ne všichni se k nám budou chovat správně a je podstatné naučit se tomu čelit. Taky si vyzkoušet, že ne vždy, když se mi něco nelíbí, mám pravdu. Toto střetávání považuji za součást akademické svobody a je důležité vést diskuse, kde je jeho únosná hranice.

Vaše fakulta má pověst otevřené školy, kde není tolerováno toxické chování. Jak se vám ji daří takto udržovat?

Jsem velmi vděčný, že fakulta těží ze šestnácti let hodnotové kontinuity. Už můj předchůdce docent Svozil na ní pevně zakotvil princip fair play a já na něj navazuji. Snažíme se být hodně přímí, nelakovat věci narůžovo, být neformální. Máme za sebou spoustu debat o tom, jestli tím, že takoví jsme, nepřicházíme o autoritu, kde je hranice, kam studenty můžeme pustit, jestli partnerský přístup, který prosazujeme, není na škodu. Nejdůležitější je si říct, jací chceme, aby od nás odcházeli lidé. Protože je tady sice učíme, jak se dělá kotoul, jaká jsou pravidla basketbalu a co je fyziologie. Ale podstatou je implicitní učení. Oni se učí od nás, jací jsme, a podle toho potom fungují v praxi.

A jací lidé od vás tedy mají odcházet?

Vytváříme studentům maximálně svobodné prostředí, s různými vzory pedagogů i trenérů, a oni si z toho mají odnést něco, co s jejich osobností vytvoří mix, aby z nich byli dobří lidé. Vím, že to zní pateticky, ale jinak to popsat neumím. Měli by být základně lidsky dobří. Když budou takto nastavení, zvládnou i všechno ostatní.