Hlavně nás berte pořád jako lidi, říkají ženy bez domova

Příběhy žen bez domova, které máte v dokumentu, jsou velmi silné. Co se člověku honí hlavou, když je poslouchá?

Nejdřív rozhodně beznaděj. I když jsem se k tématu samozřejmě snažila přistupovat jako novinářka, člověka to osobně zasáhne. Slyší ty příběhy a říká si: to jsem mohla být já, mohl to být někdo z mého okolí… Většinou šlo o ženy, které vedly normální život, pak se jim stala nějaká tragédie a ony skončily na ulici. A mně došlo, jak je linie dělící náš a jejich život tenká.

Jaké představy jste měla před natáčením a jak se pak korigovaly?

Věděla jsem například, že ženy mají celkově zhoršené podmínky oproti mužům – hlavně v oblasti hygieny, bezpečí nebo rodičovství. Tím se nesnažím říct, že muži by tohle neřešili. Ale pro ženy je to daleko větší překážka, jsou citlivější, náchylnější tahle témata řešit. Takže jsem věděla, že jdu do oblasti, která bude hodně citlivá. Na druhou stranu jsem rozhodně nečekala, s jak vzdělanými, srovnanými a uvědomělými lidmi se při natáčení potkám.

Jak se ženy bez domova samy cítí? Vy jste je nazvala „zapomenutými“.

Nechci mluvit za ně, ale myslím, že se v mnoha ohledech cítí zapomenuté a neviditelné. Společnost už sice začíná mnohem víc řešit ženská témata, ale na ženy bez domova pořád zapomíná. Velká část z nich si ani nepřizná, že jsou bezdomovkyně. Žijí po známých, spí po gaučích a i když už odpovídají definici člověka bez domova, zůstávají neviditelné a propadají statistikami.

S kolika ženami jste celkem mluvila?

S devíti, do výsledného střihu se pak dostaly tři. Myslím si, že pokryly dané téma, jak jsem si přála. Od začátku jsem chtěla jsem celý dokument vystavět právě na třech příbězích. Aby posluchači měli šanci si k těm ženám vytvořit nějaký vztah, slyšet jejich problémy, potřeby a přání víc do hloubky. Kdybych jich tam dala víc, už by se mi to tak dobře nepovedlo.

Sdílet svůj příběh

Jak jste je vlastně hledala? Oslovovala jste je přímo na ulici?

Hledání respondentek byla trochu překážka. Věděla jsem, že chodit po ulicích nebo na místa, kde spí, a oslovovat je, by bylo komplikované. Při natáčení je totiž hrozně důležitá důvěra. Ty ženy musí věřit, že jejich příběhy nezneužijete. Chtěla jsem, aby od začátku věděly, že za nimi jde člověk, který jim dá prostor vyprávět.

Jak jste se k nim tedy dostala?

Nejdřív jsem se spojila s azylovými domy a denními centry, do kterých respondentky docházely, a udělala rozhovory s vedoucími těchto zařízení. Chtěla jsem, aby zaměstnanci věděli, kdo jsem, proč tam jdu, proč to chci dělat – a aby mohli říct svůj pohled. Ve chvíli, kdy měli ve mě sami dostatečnou důvěru, oslovili ženy, které tam docházejí, jestli by mi nechtěly říct jejich příběh. Hned na úvod mě upozornili, že se možná ani žádná žena nenajde. To se ale naštěstí nesplnilo.

Kolik času jste s ženami bez domova dohromady trávila?

Těch devět rozhovorů vyšlo na asi čtrnáct hodin. Nejvíc času jsem strávila s Karolínou, procházely jsme se spolu Prahou a koukaly na místa, na kterých pobývala. S ostatními ženami jsme se například potkala v azylovém domě nebo v denních centrech. Povídaly jsme si v průměru hodinu, pak samozřejmě byly chvilky i mimo mikrofony.

Kolik let bylo vašim respondentkám a jak přišly o domov? Co dělaly předtím?

Ženy v dokumentu byly ve věku asi 30 až 70 let, chtěla jsem, aby tam bylo co nejširší spektrum. Aby tam byl nějaký kontrast toho, co už zažily. Nejmladší žena, se kterou jsem mluvila, ale do dokumentu se nedostala, byla 23letá, ale měla už čtyři děti. Ohledně toho, co dělaly předtím, než se ocitly na ulici… Opravdu všechno možné. Jedna pracovala v muzeu, druhá byla učitelka, další uklízečka… a některé ženy nikdy nepracovaly. Rozmanitost jejich předešlých povolání byl pro mě byla jedním z ukazatelů, že se ženské bezdomovectví nedá zredukovat na nějaký vzorec.

Jak náročné bylo je přesvědčit, aby mluvily i o intimních věcech? Bylo i nějaké téma, které bylo pro ně vyloženě tabu?

Nepřemýšlela jsem nad tím, že by nějaké téma bylo tabu. Nechala jsem je zajít, kam jen ony samy chtěly. Říkala jsem jim, že pokud se na to nebudou cítit, nemusí mi odpovídat. Velkou roli hrálo i to, že jsem v ruce držela diktafon. Ten je hodně oddaloval, protože mu nevěřily. Nakonec se ale rozpovídaly. Zdůraznila jsem jim, že tu jsem proto, aby měly možnost říct svůj příběh. Nikdo ho nebude říkat za ně, ony mají možnost říct, co se jim stalo. V tu chvíli z nich opadla určitá zábrana strachu a opravdu musím říct, že sdílely víc, než bych čekala. Hrozně si toho vážím.

V dokumentu ale zmiňujete, že například nechtěly mluvit o domově.

To bylo hlavně u Karolíny. Každá měla určitá témata, která v sobě držela. Nezacházela jsem do nich, pokud jsem viděla, že se o nich nechtějí bavit. Ale domov – a především rodina – to bylo téma, u něhož byly hodně citlivé a dost si hlídaly, co řeknou. Chtěla jsem hlavně zaznamenat, jak to ony vnímají, moje role nebyla dělat jim psychologa.

Jak těžké pro ně je, že nejsou čisté a upravené? Protože to je něco, co se od ženy očekává.

Je to pro ně hodně náročné. Ženy, se kterými jsem mluvila, se pořád snaží o sebe dbát. Ukázat, že to není tak, že by byly špinavé. Pokouší se dodržovat tu rutinu, kterou by měly, kdyby byly měly domov. Bylo znát, že bojují nejen s rolí ženy, kterou by měly ve společnosti být, ale třeba i s rolí matky, když mají někde děti, nebo s rolí partnerky. Mají pocit, že se pořád musí snažit být tím původním člověkem. I když k tomu nemají základní věc – domov.

Neredukujte nás na bezdomovkyně

Jak přistupují k samotnému výrazu „bezdomovectví“?

Myslím, že bezdomovectví není takový problém. Je to prostě termín, který se používá. Některým ale vyloženě vadilo označení bezdomovkyně, vnímaly ho negativně. To se týkalo hlavně žen, které se na ulici dostaly až v pozdějším věku. Ty, které v tom prostředí vyrostly, to braly jen jako označení a víc to neřešily.

Zmiňovala jste i problém násilí, respektive sexualizovaného násilí. S čím se ženy na ulici potýkají a jaké mají možnosti se bránit?

Násilí nebylo tématem každého rozhovoru. Ženy často čelí ze strany mužů nátlaku, obtěžování. Ať už je to ve formě nějakých sexuálních narážek, anebo je to tak, že si na ulic najdou partnera, aby se necítily tak ohrožené, ale on je k nim násilný. Ženy jsou samozřejmě vůči podobnému násilí daleko křehčí, je to pro ně daleko větší problém. Mnoho z nich kvůli tomu nechce chodit do smíšených komunitních center a raději chodí do míst jako je azylový dům Jako doma, kde jsou čistě mezi ženami nebo transgender lidmi a kde je komunita otevřenější a násilí silně redukované.

Stalo se během natáčení něco, co vás vyloženě osobně zasáhlo?

Ano, na konci natáčení s Karolínou. Měla jsme žízeň, šly jsme spolu do obchodu a ona mě požádala, jestli bych jí taky mohla koupit pití. Vybrala si velkou vodu, já měla menší džus. A ona se na mě obrátila a úplně bezprostředně se mě zeptala, jestli mi to bude stačit. A já chtěla říct, že ano, že se pak napiju doma. V tu chvíli mi došel ten rozdíl.

V dokumentu je zachycená ještě jedna silná situace, takový incident se psem…

Ano, to se stalo taky s Karolínou. Během natáčení ji poskákal pes, který se na procházce zaběhl nějaké paní. Byl celý od bahna a Karolínu to strašně naštvalo. Mně hned nedošlo, proč je vlastně tak naštvaná, ale pak jsem pochopila, že ona vlastně nemá co jiného na sebe a navíc jí ten pes zašpinil jediný obvaz, který má Karolína na nemocnou nohu. Takže to je velký problém.

Slyšely respondentky váš dokument? Máte na ni od nich zpětnou reakci?

Chtěly primárně slyšet svoje části, nepotřebovaly poslouchat celý dokument. Samozřejmě je zajímalo, jakým způsobem to bude zpracované. S některými jsem zůstala v kontaktu a mám je třeba na messengeru. Může to možná znít divně, ale ony mají normálně telefony. Takže jsme v kontaktu a napíšu jim, že se téma někde objevilo. Pro ně tohle sice není nějak zásadní, pořád hlavně řeší ten velký problém života na ulici, ale z jejich reakcí soudím, že jsou rády, když se o tom tématu mluví.

Vyplynuly z natáčení i nějaké konkrétní věci, které by vaše respondentky ocenily?

Hlavně asi to, co říká Karolína na konci dokumentu – ženy bez domova je potřeba vnímat jako lidi. Tak, aby byly součástí společnosti. To může vycházet i jenom z jednoduchých konverzací, které mohou proběhnout na ulici. Hodně taky pomůže, když člověk zavolá do komunitního centra nebo azylového domu ve svém okolí a zeptá se, jestli něco nepotřebují, jestli je možnost něco darovat. Někde poptávají oblečení, jinde jídlo. Cokoliv, co my už nutně nepotřebujeme, a tam toho může být nedostatek.