Čtyřicátiny slavil 25 dnů v divočině: „Byla kosa a občas to dost bolelo,“ připouští český ultramaratonec

„Začínalo se přesně na mé čtyřicátiny, 25. února, a takovou oslavu už nikdy nic nepřekoná. Na místě startu, což je vesnice kousek od Anchorage, jsem si dal s kamarádem pivo a burger a pak vyrazil vstříc těm tisíci mílím k cílovému městečku Nome. Celých následujících pětadvacet dnů jsem vnímal jako oslavu svého ‚položivotí‘, to byla motivace.“
 
Jaké dostával dárky? 

Příliš například nebloudil. Omrzliny měl jen drobné. Nakonec ho neudupala naštvaná losice. 

„Jednou mi docházelo jídlo, ale toho dne mě předjížděl musher se psím spřežením, jejichž závod začal týden po nás. Bylo by mi trapné doprošovat se ho, ale sám po mně hned hodil balíček ze svých zásob, ať se pořádně najím, to byl důležitý dárek.“

V dlouhém podcastu popisuje Venca své zážitky podrobně, zde ocitujme alespoň pocity z cíle: „Z bivaku jsem na poslední tah směrem k pobřeží vyrazil ve tři ráno, a i když byly podmínky kruté, věděl jsem, že už to zvládnu, ať se stane cokoliv. Cítil jsem krátkodobé návaly euforie, občas utřel slzu, ale směrem k cíli se emoce klidnily, až nakonec skoro zmizely. V Nome na mě čekal pořadatel a taky lyžař z Dánska, který dojel den přede mnou, jako vůbec první historii. Potřásli mi rukou, to bylo celé. Vlastně ne – dostal jsem i tričko, nejdražší tričko na světě…“ (Venca naráží na fakt, že do aljašského ultramaratonu investoval podobné peníze, jako kdyby si na měsíc zaplatil plnou penzi v havajském hotelovém resortu.)

„Ale to je jedno,“ směje se: „Odměnou je pocit jistého sebeuspokojení, ten stačí. Vzhledem k tomu, jak těžké byly podmínky, jak se střídaly krize a euforie a jak byl závod dlouhý, považuju tuhle Aljašku za svůj největší životní zážitek hned po narození dětí.“