Ať mír dál zůstává

Report

Před třiceti lety, v listopadu a prosinci 1989, se stal balkon budovy Melantrichu uprostřed Václavského náměstí jedním ze symbolů pádu komunistického režimu. K demonstrantům odtud mluvil Václav Havel, který byl ještě pár měsíců předtím ve vězení, Marta Kubišová po téměř dvacetileté pauze veřejně zazpívala Modlitbu pro Martu, vystoupilo mnoho dalších lidí. Tři dekády poté jsme žijící osobnosti, které tehdy v Melantrichu byly, pozvali na balkon znovu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Byl sychravý podzimní den, v Praze panovala napjatá atmosféra. Kalendář ukazoval pondělí 20. listopadu 1989; v pátek sedmnáctého příslušníci komunistické policie rozehnali na Národní třídě brutálním způsobem studentskou demonstraci. A právě to pondělí zasáhla, obrazně řečeno, do dění poprvé budova Melantrichu na Václavském náměstí. Budova, která se v následujících dnech stala jedním z klíčových míst a symbolů pádu komunistické diktatury. 

V Melantrichu sídlila redakce deníku Svobodné slovo, jeho pondělní vydání čtenáři na mnoha místech vykoupili hned ráno. V tomto listu, v tiskovém orgánu Československé strany socialistické, menšího povoleného politického uskupení, totiž ten den vyšlo prohlášení odsuzující policejní zásah proti studentskému průvodu. Přestože stanovisko redakce a vedení strany vypadá na dnešní poměry krotce – vyzývalo mimo jiné k dialogu a zásadní změně politického klimatu –, vytištěné v oficiálním deníku působilo v tehdejší době jako předzvěst toho, že se děje něco opravdu vážného.

 

Ať žije slovo!

V hlavním městě Československa to začalo vřít prakticky hned po zmíněném tvrdém policejním zásahu v pátek 17. listopadu večer. Zmlácení studenti DAMU se setkali už v noci z pátku na sobotu, odpoledne pak student Martin Mejstřík vyhlásil na Václavském náměstí stávku vysokých škol. V neděli v pražském Činoherním klubu vzniklo Občanské fórum coby široké hnutí požadující změny režimu a propuštění vězňů svědomí. Stávku vyhlásila také divadla. 

Teprve v pondělí ráno se kritika tvrdého policejního zásahu dostala k lidem prostřednictvím povoleného média, jakým bylo zmíněné Svobodné slovo. „O pátečním dění napsala už do sobotního vydání redaktorka Radka Kvačková, večerní služba k jejímu článku však doplnila část zprávy ČTK o tom, že akci ‚zneužily nepřátelské živly a pořádkové jednotky byly nuceny přijmout opatření k zajištění klidu a pořádku‘,“ uvádí Karel Sedláček v publikaci Balkón, fenomén listopadu 1989. „Pondělní noviny už ale byly bomba,“ doplňuje tehdejší redaktor Svobodného slova. „Do té doby o všem referovali jen v Hlasu Ameriky, BBC a rádiu Svobodná Evropa.“

Poměry v deníku Svobodné slovo už nějakou dobu naznačovaly, že se časy mění. Jeho šéfové v Československé straně socialistické byli samozřejmě loajální ke komunistickému režimu, koncem osmdesátých let však redakci dávali určitý prostor k svobodnějšímu psaní – o deset let dříve něco nemyslitelného. V novinách pracovala řada lidí s vyhraněným postojem k režimu a s kontakty na disidenty, v korektorně seděli chartisté, pod cizím jménem publikovali i někteří zakázaní autoři. Právě tento stav se stal předpokladem „revolučního vydání“ z 20. listopadu. 

„A pak začal ten správný blázinec. Zvonily telefony, přijížděly zahraniční štáby,“ vzpomíná Milan Nevole, spoluautor publikace Balkón, fenomén listopadu 1989, na situaci v redakci Svobodného slova. Toho pondělního odpoledne se na Václavském náměstí sešlo asi 150 tisíc lidí, policie nezasáhla, pouze zabránila demonstrantům, aby přešli na druhý břeh Vltavy, k sídlu prezidenta a vlády. „Zaplněný Václavák jednohlasně volal: ‚Ať žije Slovo!‘ a ‚Pište zase pravdu!‘,“ dodává Milan Nevole. 

 

 

Co když nás vypne StB

Melantrich brzy získal další důležitou roli. Z balkonu budovy začali k demonstrantům na Václavském náměstí hovořit zástupci opozice, a protesty tak dostaly organizovanější podobu. Podle již citované knihy přišel redaktor Svobodného slova Petr Kučera – sám budoucí důležitý představitel Občanského fóra – s návrhem, že i v úterý se dá očekávat na Václavském náměstí velká demonstrace, a pokud by představitelé OF chtěli odpoledne promluvit k lidem, mohou využít právě Melantrich. Organizace se spolu s Petrem Kučerou ujal náměstek ředitele Melantrichu Milan Nevole. 

Problém byl v tom, že budova formálně patřila národnímu podniku Mír. Svobodné slovo sídlilo v prvním a třetím patře, balkon ve druhém mělo v nájmu Lidové nakladatelství, tedy podnik Svazu československo-sovětského přátelství. „Řediteli nakladatelství jsem řekl, ať jde domů a dělá, že o ničem neví, že jsme na balkon vnikli násilím,“ vzpomíná Milan Nevole.  

Další starostí bylo ozvučení. Melantrišská auta i autobusy hudebníků přivezly mikrofony a reprobedny od Kroků Františka Janečka a několika dalších kapel, technici je naskládali na sebe do výšky. Polovinu nasměrovali k Muzeu, druhou k Můstku.

Program toho, kdo bude na demonstraci mluvit, připravoval dramatik a disident Václav Havel s několika zástupci Občanského fóra až těsně před demonstrací. Organizátoři také řešili, co by se stalo, kdyby tajná policie StB zařídila vypnutí proudu. „Tiskárna byla vybavena agregátem, aby se mohly noviny tisknout, i když vypadne elektřina. A těsně před začátkem proud opravdu na chvilku vypadl. Starý generátor naskočil, a tak nám elektřinu zase zapnuli,“ vzpomíná někdejší náměstek ředitele Melantrichu Nevole. 

Z balkonu promluvil kněz Václav Malý, který od té chvíle demonstrace moderoval. Zástupce šéfredaktora Svobodného slova Karel Sedláček četl text prohlášení z novin. „Po několika větách jsem se dostal k formulaci, že potřebujeme skutečný a otevřený dialog. V tu chvíli začal dav skandovat Dialog, dialog! Slova se odrážela od protějších domů a ozvěna je vracela. Byl jsem jako v transu, dočkal jsem se konce komunistického režimu,“ vzpomíná. „Pak mě někdo zatahal za rukáv: ‚Mluvte rychleji, než nám estébáci vypnou proud.‘“ Vystoupil i Havel a další zástupci Občanského fóra, zpěvačka Marta Kubišová, která byla u režimu v nemilosti, zazpívala československou hymnu. 

 

Aby balkon nespadl

Bylo jasné, že 22. listopadu přijde ještě více lidí, a organizátoři znovu začali řešit ozvučení. Milan Nevole vypráví, jak zařídil, aby zvuk přenášel městský rozhlas: „Musel jsem sehnat několik potvrzení, což se podařilo přes známé, a tak se ve středu objevily přenosové vozy a od čtvrtka už byly náměstí a přilehlé ulice napojeny na městský rozhlas.“ 

Současně nebylo jasné, jakou zátěž starý balkon unese. „Zahraničních televizních štábů a novinářů už byly v budově desítky a všichni chtěli na balkon, báli jsme se, aby nespadl, tak jsme je tam pouštěli jednotlivě po dvou minutách, aby každý něco natočil.“ 

Středeční manifestaci zahájila Marta Kubišová písní Modlitba pro Martu, což byl spontánní nápad hudebního publicisty Jiřího Černého. „Srdce mi bušilo tak, že jsem myslela, že prorazí mikrofon. Nemohla jsem se uklidnit, zpívala jsem jako ve snu, a navíc jsem už neznala celý text. Já tomu nevěřím, pořád tomu nemohu uvěřit, co se to všechno dneska stalo,“ řekla později. 

Obavy z ozbrojeného zásahu komunistické moci nebo policie ovšem trvaly.

„Hrozilo, že ty lidi neudržíme. Projevovali se nenásilně a sametově, protože my jsme rychle dosahovali svých deklarovaných cílů. Ale obávali jsme se obrněných vozů a tanků, komunisti to měli připravené,“ vzpomíná Michael Kocáb, hudebník, který spolu s textařem Michalem Horáčkem založili iniciativu Most snažící se komunikovat s částí komunistického vedení.

Vystupující například do Melantrichu chodili kvůli bezpečnosti a strachu z StB zadním vchodem z pasáže Lucerna přes tehdejší kino Hvězda. 

„Dopoledne jsme zkoušeli u nás doma a zavolali nám z bytu Václava Havla, zda bychom přišli odpoledne zazpívat,“ vzpomíná Jiří Tichota, vedoucí skupiny Spirituál kvintet. „Sraz byl v Laterně Magice a tam pro nás přišli takoví vazouni z řad studentů, nejinteligentnější gorily na světě. Vedli nás zadem, abychom nešli z Václaváku.“ 

Kvůli zatížení konstrukce balkonů se vystupující rozdělili na dvě části a někteří se objevili na malých balkonech u oken o patro níž. 

„V tom prvním patře byly skoro prázdné velké místnosti, kde jsme čekali, až na nás dojde řada, a uprostřed jedné z nich seděl na židli Václav Havel naprosto pohroužený do sebe, soustředěný na to, jak to všechno bude, pořád to promýšlel,“ vzpomíná Zdenka Tichotová ze Spirituál kvintetu.  

 

Gott a Kryl

Ve čtvrtek 23. listopadu zamířili na demonstraci dělníci z továren ve Vysočanech, až na Václavské náměstí se však přes zástupy lidí nedostali.

„Studenti to zbabrali,“ vzpomíná tehdejší zástupce dělníků Petr Miller. Václavu Havlovi proto slíbil přivést další den deset tisíc zaměstnanců ČKD. „Vyslechli si projev bláznivého Jakeše a dalších šílenců, rozleželo se jim to v hlavě – a místo aby odjeli na víkend na chatu jako obvykle, postupně se přidali.“

V pátek 24. listopadu, přesně týden od rozehnání studentského průvodu, zřídili studenti na Václaváku zvláštní koridor a na náměstí ze dvou stran proudily tisíce dělníků. Mnozí pamětníci popisují ten moment jako zlom. „Celý zástup lidí vstoupil z boku na Václavské náměstí, to bylo dojemné,“ vzpomíná Ivan M. Havel, bratr Václava Havla, který dění pozoroval z okna nad balkonem.

Večer odstoupil generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš.

V sobotu i v neděli se konaly ohromné demonstrace na pražské Letné.

V pondělí 27. listopadu proběhla po celé zemi generální stávka, v poledne se rozezněly sirény i zvony. Václav Klaus na balkoně Melantrichu přednesl programové zásady OF. 

Režim se hroutil, ale studenti stávkovali dál. „Odolali jsme tlakům z Občanského fóra, abychom stávku ukončili. Drželi jsme to až do volby Havla prezidentem, a to bylo dobře, jinak všechno mohlo skončit reformovaným komunismem,“ říká jeden z vůdců stávkujících studentů Martin Mejstřík. 

V neděli 3. prosince oznámili komunisté změny ve vládě, které však zástupce opozice ani studentů naprosto neuspokojily. A tak 4. prosince přišly na Václavské náměstí davy lidí dát opět najevo, že chtějí demokracii, nejen kosmetické změny. 

Shromáždění zakončila událost považovaná tehdy mnohými za symbolickou – Kde domov můj zazpíval Karel Gott společně s Karlem Krylem, zpěvákem, který přijel z emigrace.

Poslední ze série demonstrací na Václavském náměstí se odehrála, když už bylo zjevné, že komunisté definitivně vyklízejí pozice. Prezident Husák 10. prosince jmenoval novou vládu národního porozumění – a sám rezignoval. Jiří Bartoška oznámil, že kandidátem českého OF a slovenské Veřejnosti proti násilí na úřad prezidenta je Václav Havel. 

 

Vše bylo možné

Na tehdejší atmosféru ti, kteří na balkoně Melantrichu vystupovali, dodnes vzpomínají. „Lidé si povídali, brali na sebe ohledy,“ říká Zuzana Hanzlová ze skupiny C&K Vocal. Někomu se například udělalo špatně a bylo potřeba, aby neprostupným davem projela sanitka. „Trnuli jsme, protože lidi byli namačkaní jeden na druhém, ale nějak to dokázali, rozestoupili se a uvolnili prostor. Najednou bylo možné všechno.“

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama