Martha Issová a její hudba: Od Beatles až k breku u Smetany

Martho, jaké kapely jste měla v dětství vylepené na zdi v pokojíčku?

Představte si, že žádné! Mám o deset let staršího bratra, se kterým jsem sdílela pokoj a který mi vylepování plakátů zakázal.

A kdyby býval nezakázal?

Brácha mě strašně ovlivnil, v dětství byl můj hrdina, vzor, ke kterému jsem vzhlížela. Takže co se týče hudebního vkusu, vyrostla jsem s o deset let staršími lidmi, a moje muzika byla tím pádem hodně „osmdesátková“. Poslouchala jsem britský rock a pop, Queen, The Police… Devadesátky mě minuly, takové ty věci jako Spice Girls nebo New Kids on the Block šly úplně mimo mě.

Předpokládám ale, že i tak jste si nahrávala písničky z rádia na kazety a vytvářela si kompilace, jak to tehdy dělali všichni. Dneska už se to dětem špatně vysvětluje, že…

To jsem samozřejmě dělala! Ale taky si pamatuju, že jsme doma měli gramofon. Můj táta pochází z Aleppa a tehdy neměl československé občanství, protože mu ho komunisti nedali. Což mělo mimo jiné ten efekt, že jako občan Sýrie mohl cestovat. A v Sýrii se prodávaly desky, které tady vůbec nebyly. Čili my měli už za totality doma U2, The Police, Cata Stevense… Nicméně moje naprosto zásadní muzika, celoživotní, první a nejdůležitější, to jsou Beatles. Naprostý základ.

Jak jste k nim přišla? Taky přes bráchu?

Přes tátu. Měli jsme doma všechny jejich desky a jak jsem rostla, postupně jsem se od Love Me Do dostávala ke složitějším věcem, k Bílému albu, Abbey Road, Revolver. Díky textům Beatles jsem se naučila anglicky. Láska k nim mě nikdy neopustila a myslím, že už neopustí.

Co klasika? Poslouchala se u vás doma?

Jo. Máma ji poslouchala a my s bráchou z toho měli trošku prču, protože ona si vždycky sedla, pustila si Mozarta a zavřela oči a my s Filipem se jí za zády smáli. No a co myslíte – dneska dělám to samý! (smích) Nicméně na cestě ke klasice mi nejvíc pomohla konzervatoř.

Jak?

Studovala jsem hudebně-dramatický obor a popravdě řečeno, byla jsem tam nešťastná, ve třídě jsem se moc nechytala. O to víc jsem se ale kamarádila s muzikanty, většinou s houslisty a kytaristy, byla s nimi legrace. Pařila jsem s nimi v okolních hospodách, ale taky jsem díky nim chodila na školní koncerty a objevovala klasickou muziku, kterou jsem do té doby absolvovala hlavně na školních výchovných koncertech.

Takže jeden z největších přínosů studia herectví na konzervatoři byl vztah ke klasice?

No! A pak teda ještě musím říct, že máma kromě vážné hudby hodně poslouchala starý jazz, Ellu Fitzgerald, Billie Holiday, Cheta Bakera a tak dál. Což jsem taky měla ráda, takže podtrženo a sečteno, v rámci své generace jsem se trochu vymykala. A to je možná i dobře, protože co si budeme povídat, ony ty hudební devadesátky nebyly úplně povedené.

To je možná pravda, na druhou stranu devadesátky nebyly jen Spice Girls nebo New Kids on the Block, ale taky třeba Nirvana, Pearl Jam…

To je fakt. Nirvanu jsem měla taky ráda, měla jsem takový tvrďácký období. Dneska jsem šťastná, že mě řada věcí minula, ale tehdy jsem to tak samozřejmě nevnímala. Cítila jsem, že jsem mimo hlavní proud, ale zároveň hrozně chtěla zapadnout, takže jsem ve škole vždycky předstírala, že přesně vím, o čem si spolužáci povídají, i když ve skutečnosti jsem tomu absolutně nerozuměla.

Ale časopis Bravo jste četla, ne?

Jasně, jako každý. Nicméně myslím, že spíš než hudební rubriky byla pro naši generaci v dospívání klíčová hlavně legendární dvoustrana Láska, sex a něžnosti, zejména pak pravidelná rubrika Tenkrát poprvé. (smích)

Láska k Británii

Ještě se trochu vraťme k tátovi. Říkala jste, že vozil ze Sýrie desky. Ale ovlivnilo vás právě i to, že je Syřan? Vnesl do vašeho hudebního světa nějaké, řekněme, blízkovýchodní prvky?

Táta měl na mě vliv v mnoha směrech, ale co se týče vkusu, tak myslím, že ve mně především zažehl obrovský obdiv a lásku k britské muzice, filmu a literatuře. Táta je velký milovník Británie a monarchie. Tedy ne že by nějak zbožňoval a sledoval královskou rodinu, ale líbí se mu ten koncept, tradice, lesk staré mocnosti. Na mě ten obdiv nějak přešel, takže spíš než Sýrií bylo moje dětství a dospívání ovlivněno Anglií. Nicméně syrskou krev v sobě nepopiratelně mám.

Jak se to projevuje?

No, jak to říct… Jsem hodně emotivní!

I při poslechu hudby? Dělá to s vámi něco i fyzicky?

Takhle to řeknu. Jsem ráda sama doma, protože když tam nikdo není, tancuju. Jako tancuju i s dcerami, ale když tam nejsou, tancuju… jinak!

Dobrá, další osmdesátkové, respektive devadesátkové téma. Walkman. Měla jste?

No jasně, měla jsem walkman značky Sony, černé barvy. Podědila jsem ho po bráchovi a měla k němu i nezbytná sluchátka s oranžovými pěnovými chrániči. Když pak začala cédéčka, brácha chodil do půjčovny, z vypůjčených cédéček mi nahrával písničky na kazety a vyráběl různé mixy. Vybavuju si dokonce i první cédéčko, které jsem si sama koupila. V Praze na Hradčanské byl takový obchod a já si tam pořídila cédéčko Joea Zawinula, jmenovalo se The Rise and Fall of the Third Stream. Bylo mi čtrnáct.

To jste tedy měla už v raném věku dost pokročilý hudební vkus…

No, šlo spíš o to, že to cédéčko bylo nejlevnější! (smích) Ale fakt je, že Joe Zawinul už mi pak zůstal.

Hrála jste sama na něco?

Jako úplně maličká jsem hrála na klavír, bylo mi asi pět, ale hrozně jsem prudila, že mě to nebaví a že radši budu s kamarádkou Klárkou lítat po zahradě. Naši si řekli, že jsem asi ještě moc malá, takže jsem hrát přestala a pak už se k tomu nikdy nevrátila, což mě dneska hrozně mrzí. Na konzervatoři jsem pak chodila na kytaru, ale ani na tu jsem se nenaučila, protože můj pan profesor byl strašně hodný a vůbec nic po mně nechtěl.

Logická otázka – nutíte hrát svoje dcery?

Fanču třeba nutím. Ale ona je strašně talentovaná! Navíc má skvělou učitelku Věru, se kterou nedrtí stupnice, ale hrají písničky. Věra říká, že kdyby Fanča chtěla, mohla by být virtuos. Ale ona na to nemá povahu, takže nutit ji nebudeme. Ať se naučí akordy a harmonie, aby byla schopná si zahrát, co ji baví. Zároveň chceme, aby dělala sport, takže to nijak nehrotíme, na klavír chodí jednou týdně a doma hraje každý den tak dvacet minut. Sama od sebe, prostě si k tomu sedne, improvizuje, skládá – to já nikdy neměla.

Zpátky k vašemu hudebnímu mládí. Co kluby? Vaše první koncerty?

Chodívala jsem v Praze do Belmonda, na Deltu a do Futura. Třeba na Tata Bojs, byla jsem tenkrát snad na všech koncertech a měla je hrozně ráda. Zároveň se chodilo na Znouzectnost nebo Už jsme doma. A myslím, že jsem chytla i Psí vojáky. Naprosto zásadní pak pro mě byla Vltava. Zatímco všechny ty předchozí kapely, které jsem vyjmenovala, pro mě byly takovou společenskou záležitostí – v tom smyslu, že jsem na ně chodila s lidmi, kteří mě zajímali – tak Vltava byla něco, co se přímo dotýkalo mého srdce.

Čili na prahu dospělosti jste měla hudební vkus už zformovaný…

No, já se navíc v osmnácti letech zamilovala, moje první láska a partner na dalších sedm let byl houslista Martin Zbrožek. On je klasicky vzdělaný, ale nejvíc hrál jazz. Skrze Martina se mi otevřel další, mnohem širší jazzový obzor včetně české scény.

Co si pouštíte dneska?

Všechno tohle. Miluju Pata Methenyho, Ryuichi Sakamota… Ale taky právě klasiku. Vloni jsme se s mým mužem Davidem (Ondříčkem, filmovým režisérem a producentem – pozn. red.) byli podívat na Českou filharmonii, na koncert, který se jmenuje Zkouška orchestru. Režíruje to Alice Nellis, moderuje Marek Eben, diriguje Petr Altrichter. Filharmonici hrají Mou vlast – a je to teda síla. Uvědomila jsem si, že ačkoliv Mou vlast všichni známe z nahrávek, naživo jsem ji ještě nikdy neslyšela. David mi po koncertě řekl, že už se mnou nikdy na žádný nepůjde.

Proč?

Protože jsem celou dobu brečela. Tak, že mi z očí tryskaly slzy a z nosu nudle. Nešlo to zastavit.

No tak to bude pěkný

Čímž se plynule dostáváme k vašemu vlastnímu působení u České filharmonie. Letos moderujete nový pořad Martha v říši hudebních divů, ale spolupráce začala už dávno. Jak?

Ano, v roce 2017, právě díky Alici Nellis, kterou mám hrozně ráda, je mi blízká. Sama je muzikantka, hudbu má ráda a rozumí jí. Zároveň zná mě a musím říct, že mi vytvořila velice komfortní prostředí pro spolupráci, která je pro mě nakonec velice radostná. I když začátek nebyl nejjednodušší.

Jak to?

Moderování nebyla disciplína, v níž bych se cítila úplně jistě. Oni mají všichni pocit, že herci jsou zvyklí předstoupit před lidi a mlít a nic jim to nedělá. Ale já mám velkou úctu a obdiv ke všem, kdo umějí mluvit tak, že je to zajímavé, má to hlavu a patu a občas je to i vtipné.

Takže jste měla trému?

Jo, dost velkou, navíc sami filharmonici mi to tehdy rozhodně nedali zadarmo, nebyli úplně vřelí. Příklad. Každý koncert měl nějaké téma, ten můj měl téma Jinakost. Na začátku jsem mluvila o tom, že je strašně těžké říct, co je normální. Co je ta norma, od které se jinakost odvíjí. A nějak jsem se urvala, sama sebe úplně dehonestovala, předváděla jsem tam různé zvuky, prostě blbla. A na zkoušce bylo úplné ticho. Stála jsem tam a cítila, jak mi za zády sedí orchestr se založenýma rukama a říká si něco jako „no tak to bude pěkný, tohle“.

Nicméně s filharmonií spolupracujete dodnes, takže předpokládám, že se to postupem času srovnalo.

To jo, dneska je pro mě filharmonie místo, kam chodím strašně ráda a vím, že tam vždycky zažiju něco krásného. A navíc – jakmile začnou hrát, na všechno okamžitě zapomenete, všechno jim odpustíte. A to je vlastně stav, který je důležitý. Česká filharmonie je dnes opravdu fenomenální těleso, hrají fantasticky.

Pro koho je už zmíněný program Martha v říši hudebních divů?

Pro děti od šesti do dvanácti let.

Což je kategorie, v níž jsou i vaše dcery…

Ano, to je hezké. I když vlastně nevím, jestli je to tak úplně pozitivní! (smích) V každém případě musím říct, že mám během koncertů naprosto neuvěřitelné zážitky. Nedávno jsme tam třeba měli Richarda Nováka, operního pěvce, ročník 1931. A on pro puberťáky zpíval Dvořáka, naprosto pevným a jasným hlasem – a to se prostě nedá vydržet, úplně to s vámi třese, brečíte. A ještě když pak vypráví, jak ho jako kluka za druhé světové války muzika přenášela přes ty nejhorší chvíle…

A jak na něj reagovali puberťáci?

Tleskali mu vestoje! Oni podle mě přesně cítili, jak je autentický. Že na ně nehraje žádnou habaďůru. Tohle je veliký rozdíl dneška proti výchovným koncertům, které jsme všichni absolvovali jako děti. Tehdy k nám přistupovali jakoby svrchu, že nás jako musejí vzdělat a vychovat. Tomuhle přístupu se já snažím vyhnout i jako moderátorka. Snažím se dětem ukázat, co všechno muzika nabízí. Že člověku může přinést úlevu. Nebo mu dodat sílu. Odvahu. Takovou moc hudba má.