Volala jsem na policii, že je manžel nezvěstný. Asi je u jiné ženské, řekli mi

Pojďme si nejdřív říct něco o vaší původní zemi, Ázerbájdžánu. Jde o jednu z bývalých sovětských republik, která získala nezávislost v roce 1991. Posledních jednadvacet let tam vládne Ilham Alijev, prezident, který je považován za diktátora. Jak byste popsala jeho režim v porovnání třeba s Ruskem a Běloruskem?

To by bylo na delší povídání, ale řeknu to asi takhle: Ilham Alijev se inspiruje jak u ruského prezidenta Vladimira Putina, tak u běloruského Alexandra Lukašenka. Je to diktátor, ale ve srovnání s Putinem „malý“.

V jakém přesně smyslu?

Putin vládne obrovské zemi, vede válku v jiné zemi a vyhrožuje celé Evropě, respektive světu. Snaží se vyvážet vlastní ideologii. Alijev používá stejné metody jako on, potírá opozici, dusí lidská práva, zavírá a mučí své oponenty a tak dále. Ale dělá to „jen“ v Ázerbájdžánu, není v tomto směru expanzivní. Nicméně to neznamená, že je lepší. Jen se prostě omezuje víceméně na hranice své země a jediný, pro koho představuje ohrožení, je sousední Arménie, s níž vede spor o Náhorní Karabach.

Alijev je, ostatně stejně jako Putin a Lukašenko, dědicem sovětského myšlení. Prezidentský post převzal v roce 2003 po svém otci, který byl velmi vysoko jak v sovětské politice, tak v hierarchii KGB…

Přesně. Alievův otec Heydar byl v dobách Sovětského svazu po mnoho let hlavní politickou figurou v Ázerbájdžánu, a to v různých pozicích včetně prvního tajemníka tamní komunistické strany. Skoro třicet let byl také důstojníkem KGB. Poté, co Ázerbájdžán v roce 1991 získal nezávislost, následovalo krátké období, kdy se zdálo, že zřízení v zemi bude svobodnější. Nicméně už ve třiadevadesátém je ukončil právě Heydar Alijev, který se po vojenském převratu opět dostal k moci. Začátek devadesátých let byl zároveň obdobím, kdy v naší části světa probíhaly četné etnické konflikty včetně toho o Náhorní Karabach mezi Ázerbájdžánem a Arménií. Alijev starší se tehdy prezentoval jako jediný politik, který dokáže zajistit stabilitu.

O deset let později, tedy v roce 2003, přišel na prezidentský post Alijevův syn, už zmíněný Ilham. Vědělo se od počátku, že bude také diktátor, nebo panovaly nějaké naděje, že povede zemi jinak?

Žádné naděje nepanovaly, od začátku bylo jasné, co je Ilham Alijev zač, ostatně jeho nástup k moci provázely velké protesty. Já sama jsem ročník 1983, takže tyhle události si dobře pamatuju. Alijev protesty velmi tvrdě potlačil, utopil je v krvi. Na té pak vystavěl svou moc.

Vidíte za jednadvacet let jeho vlády nějaký vývoj? I Alijev, jakkoliv zabetonovaný ve své zemi, musí reagovat na vývoj na mezinárodním poli…

Žádný vývoj nevidím, Alijev jen utahuje šrouby, zašlapává opozici a upevňuje vlastní moc a zisk. Viceprezidentkou je jeho manželka, jeho dcery vlastní přes offshorové společnosti některé největší firmy v zemi, získávají lukrativní státní zakázky a tak dál. Problém je v tom, že Ázerbájdžán je bohatý na ropu a plyn, které dodává na Západ. Jeho význam se v tomhle ohledu ještě zvýšil poté, co Rusko v únoru 2022 napadlo Ukrajinu.

Znamená to, že Západ, výměnou za ropu a plyn, podle vás zavírá oči před porušováním lidských práv v Ázerbájdžánu?

Západní politici lidská práva občas zmíní, ale to je všechno. Měli by dělat mnohem víc.

Jak se nerostné bohatství odráží na životě řadových Ázerbájdžánců? Jaká je v zemi životní úroveň?

Velmi nízká, lidé jsou chudí. V hlavním městě Baku a několika dalších větších městech to ještě není tak strašné, lidé aspoň mají práci, nějaké příjmy. Ale musíme si uvědomit, kolik lidí žije v malých městech a na venkově – a ti opravdu bojují, na každodenní bázi. Jejich hlavní starostí je přinést domů chleba. Jsem přesvědčená, že Alijev tento stav udržuje záměrně.